Stvořeno nebe i země, světlo. 1 Na počátku [1]stvořil Bůh nebe, a zemi. 2 Země pak byla nenesoucí užitku a prázdná, a tmy byly[2] nad tváří propasti; a Duch Boží vznášel se nad vodami. 3 I řekl Bůh: Buď světlo. A učiněno jest světlo. 4 I viděl Bůh světlo, že by bylo dobré; i oddělil světlo od temností. 5 A nazval světlo dnem, a tmy nocí; i stal se večer a jitro, den jeden.
II.Obloha. 6 Řekl také Bůh: [3]Buď obloha u prostřed vod; a odděl vody od vod. 7 I učinil Bůh oblohu, a oddělil vody, kteréž byly pod oblohou, od těch, kteréž byly nad oblohou. I stalo se tak. 8 I nazval Bůh oblohu, nebem; i stal se večer a jitro, den druhý.
III.Země suchá. Moře, byliny, stromy. 9 Řekl pak Bůh: [4]Shřomažďte se vody, kteréž pod nebem jsou, v místo jedno; a ukaž se [5]sucho. I stalo se tak. 10 I nazval Bůh (místo) suché, zemí, a shromáždění vod nazval mořem. A viděl Bůh, že by bylo dobré. 11 I řekl: Zploď země bylinu zelenou a učinící símě, a dřevo plodné nesoucí ovoce podle pokolení svého, [6]jehož by símě v něm samém bylo na zemi. I stalo se tak. 12 I vydala země bylinu zelenou, a činící símě podlé pokolení svého, a dřevo přinášející ovoce, a mající jedno každé símě podlé [7]tvářnosti své. A viděl Bůh, že by bylo dobré. 13 I stal se večer a jitro; den třetí.
IV. 14 Řekl pak Bůh: [8]Buďte světla na obloze nebeské, a ať dělí den a noc, a ať jsou na znamení a [9]na časy, i dni i léta; 15 Aby svítila na obloze nebeské, a osvěcovala zemi. I stalo se tak. 16 I [10]učinil Bůh dvě světla veliká: Slunce, Měsíc, hvězdy. světlo větší, aby panovalo nade dnem; a světlo menší, aby panovalo nad noci; a hvězdy. 17 A postavil je na obloze nebeské, aby svítily nad zemi, 18 a panovaly nade dnem a noci, a dělily světlo a tmy. A viděl Bůh, žeby bylo dobré. 19 I stal se večer a jitro, den čtvrtý.
V. 20 Řekl také Bůh: Vydejte vody [11]plaz duše živé, a ptactvo nad zemi pod oblohou nebeskou. 21 I [12]stvořil Bůh velryby veliké, a všelikou duši živou a hejbající se, kterouž vydaly vody v tvářnostech jejich, a všeliké ptactvo podle pokolení jeho. A viděl Bůh, že by bylo dobré. 22 I požehnal jim, řka: V den 5. ryby, a ptactvo. Rosťtež, a množte se, a naplňte vody mořské; a ptactvo ať se rozmnožuje na zemi. 23 I stal se večer a jitro, den pátý.
V. 24 Řekl také Bůh: Vydej země duši živou v pokolení jejím, hovada, a zeměplazy, i zvířata zemská podle tvářnosti jejich. I stalo se tak. 25 V den 6. hovada, zeměplazy, zvířata, a k obrazu svému člověka, jejž i pánem učinil. A učinil Bůh zvířata zemská podle tvářnosti jejich, i hovada i všeliký zeměplaz v pokolení jeho. I viděl Bůh, že by bylo dobré, 26 A řekl: [13]Učiňme člověka k obrazu a podobenství našemu; jejž i Pánem učinil [14]a ať panuje nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad zvířaty, i nade vší zemi, i nad všelikým zeměplazem, kterýž se hejbá na zemi. 27 I stvořil Bůh člověka k obrazu svému; k obrazu Božímu stvořil ho, [15]muže a ženu stvořil je. 28 I požehnal jim Bůh, a řekl: [16]Rosťtež, a množte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panůjte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nade všemi životčichy, kteříž se hejbají na zemi. 29 I řekl Bůh: [17]Hle, dal sem vám všelikou bylinu nesoucí semeno na zemi, a všecka dříví, kteráž mají v samých sobě semeno pokolení svého, aby vám byla za pokrm; 30 [18]A všechněm životčichum zemským, i všemu ptactvu nebeskému, i všem věcem, kteréž se hejbají na zemi, a v kterýchž jest duše živá, aby měly (co) jísti. I stalo se tak. 31 A [19]viděl Bůh všecky věci, kteréž byl učinil; a byly velmi dobré. I stal se večer, a jitro, den šestý.
V 26. verši mluví Bůh Otec k Synu svému a k Duchu svatému, jenž jsou s ním jednoho přirození, jedné moci, a spolu s ním číní všecky zevnitřní věci. Pročež z tohoto místa (kdežto se zmínka činí, že v jednom Božství jest více osob činících; ale jednou mocí k činění a jedním činěním) poznávají sv. Otcové tajemství třech osob v nejsvětější Trojici Boží; a znamenají to, že člověk jest obraz jak Trojice Boží, tak samého Božství, ne sice podle těla, leč velmi nevlastně (pokudž totižto z těla může se poznati vzácnost duše, ku přikladu z tváři, a z pozdvižené postavy) ale podle duše. Jestiť pak na duši lidské dvoji obraz Boží: jeden přirozený, a neoddělitelný od člověka, kterýž žádnou příhodou, a žádným hříchem nemůž se smazati; a ten obraz záleží na samé podstatě duše, a na jejich mocnostech, zvláště pak na mysli, na svobodné vůli a na jiných samé duše se držících věcech. Neboť jako Bůh jest podstata netělná, duchovní, nerozdílná, nesmrtedlná; tak také duše lidská jest netělná, duchovní nerozdílná a nesmrtedlná. A jako Bůh jest celý přítomen spolu všemu stvoření, tak že take jedne každé částce celý přítomen jest, tak duše lidská jest celá v celém těle, a celá v jednom každému oudu a částce těla. Jako Bůh svým rozumem plodí slovo, a z jeho vůle pochází láska Božská; tak z rozumu lidské duše pocházejí myšlení, a z vůle chtění. Dále jako Bůh má svobodnou vůli, tak také duše má svobodnou vůli. Opět jako Bůh jest neviditedlný, tak také lidská duše neviditedlná jést. Naposledy jako Bůh všecko řídí, a obživuje; tak lidská duše vlastní tělo řídí a obživuje. Druhý obraz jest nadpřirozený a případný člověku, a záleží na milosti Boží ospravedlňující, skrze niž, jak sv. Petr[20] svědčí, duše učiněná bývá oučastná Božského přirození. A ten obraz kolikráte člověk smrtedlně hřeší, dokonce zmázán a zrušen bývá; ale když za své hříchy pokání činí, zase obnoven bývá, podle toho, což sv. Pavel dí[21]: Obnovte se duchem mysli své, a oblecte se v nového člověka, kterýž podle Boha stvořen jest v spravedlnosti, a svatosti pravdy.
Kapitola II.
I. Sedmého dne Bůh odpočinul od práce; pro kteroužto příčinu ten den slove sobota, a posvěcen jest. 2. II. Štípil Bůh ráj rozkoše, z něhož vycházely čtyry řeky. 8. III. Vzdělal Evu z Adamova žebra. 9. IV. Nařídil stav manželský. 23.
1 Tedy dokonána sou nebesa, a země i všecka okrasa jejich. I.Odpočinul Bůh v den sedmý a posvětil ho. 2 A dokonal Bůh dne sedmého dílo své, kteréž byl učinil; a [22]odpočinul dne sedmého ode všeho díla, kteréž byl dělal. 3 I požehnal dni sedmému; a posvětil ho; nebo v něm byl přestal ode všeho díla svého, kteréž stvořil Bůh, aby učinil. 4 Tiť jsou rodové nebe a země, když stvořena jsou, v den, v němž učinil Pán Bůh nebe i zemi; 5 I všeliké proutičko[23] polní dříve nežli vycházelo na zemi, a všelikou bylinu krajiny[24], prve než dala plod; nebo byl nedštil Pán Bůh na zemi, a člověka nebylo, kterýž by dělal zemi; 6 Ale studnice vystupovala z země, svlažující všecken svrchek země. Člověk učiněn z země. 7 Protož učinil[25] Pán Bůh člověka z hliny země, a vzdechl na tvář jeho dchnutí života, i [26]učiněn jest člověk v duši živou.
II.Ráj štípen. 8 Štípil pak byl Pán Bůh ráj rozkoše od počátku; v němž postavil člověka, jehož byl učinil. 9 A vyvedl Pán Bůh z země všeliké dřevo k pohledění pěkné a k jídlu chutné; dřevo také života u prostřed ráje, i dřevo vědění dobrého a zlého. 10 A řeka vycházela z místa rozkoše k svlažování ráje, kteráž odtud dělí se na čtyři hlavní (řeky[27]). 11 Jméno jedné Fízon; ta jest, kteráž obchází všecku zemi Hevilat, kdež se rodí zlato; 12 A zlato země té nejlepší jest; tu se nachází bdellium, a kámen onychin. 13 A jméno řeky druhé Gehon; tať jest, kteráž obchází všecku zemi Mouřeninskou. 14 Jméno pak řeky třetí, Tigris; ta [28]jde proti [29]Asyrským. Řeka pak čtvrtá, ten jest Eufrátes. Člověk v ráji postaven, a zákon mu vydán. 15 Pojal tedy Pán Bůh člověka, a postavil jej v ráji rozkoše, aby dělal, a ostříhal ho. 16 A přikázal mu, řka: Ze všelikého dřeva rajského jez; 17 Z dřeva pak vědění dobrého a zlého nejez. nebo v kterýkoli den z něho jísti budeš, smrtí umřeš.
III. 18 Řekl také Pán Bůh: Není dobré člověku, býti samotnému; Učiňmež mu pomoc podobnou jemu. 19 Protož když [30]stvořil Pán Bůh z země všecky životčichy zemské, a všecko ptactvo nebeské, přivedl je k Adamovi, aby viděl, jak by nazval je; nebo jakž nazval Adam každou duši živou, toť jest jméno její. Adam jména dal živočichum. 20 I nazval Adam jmény jejich všecky životčichy, a všecko ptactvo nebeské, i všecka zvířata země. Adamovi pak nenalezal se pomocník podobný jemu. 21 Vpustil tedy Pán Bůh [31]sen na Adama; a když usnul, vyňal jedno z žeber jeho, a vyplnil [32]tělem místo jeho. Žena z žebra Adamova učiněna, i k manželství jemu oddána. 22 I vzdělal Pán Bůh žebro, kteréž vyňal z Adama, v ženu; a přivedl ji k Adamovi.
IV. 23 I řekl Adam: Tato (jest) [33]kost nyní z kostí mých, a tělo z těla mého; tato slouti bude mužatka, nebo z muže vzatá jest. 24 Protož [34]opustí člověk otce svého, i matku, a přidržeti se bude manželky své; a [35]budou dva v jednom těle. 25 Byli pak oba dva nazí, totižto Adam, i žena jeho; a nestyděli se.
Manželský stav od Boha ustanovený.
První původ a ustanovitel manželstva jest sám Pán Bůh v zemském ráji, a to ještě v tom přešťastném stavu nevinnosti, prve nežli Adam zhřešil; což sám ráčil zjeviti Adamovi v onom předivném snu aneb raději vytržení, v kterémž postaven byl Adam, když [36]Pán Bůh z jeho žebra ženu jemu způsobiti ráčil. Odkudž Adam probudiv se ze sna, co by mu bylo zjeveno, vypravoval, řka: [37]Tato (jest) kost nyní z kostí mých, a tělo z těla mého. [38]Protož opustí člověk otce svého i matku, a přidržeti se bude manželky své, a budou dva v jednom těle.
Kterýmižto slový vyjevil ono veliké tajemství, že totižto proto žena vzdělána jest z mužského žebra, aby se poznalo, jak pevné spojení má býti mezi manžely, jak v duchu skrze lásku, a jednostejnou vůli! tak v těle skrze spolubydlení a manželský sňátek pro plození dítek; aby nejprv země, a potom nebe lidmi naplněno bylo. Toto pak spojení a přátelství musilo býti tak pevné a ustavičné, aby pro ně manželé opustili otce i matku, aniž se kdy rozloučiti mohli až do smrti. Toť zajisté Kristus Pán Spasitel náš vysvětliti ráčil, když připsav Pánu Bohu naddotčená Adamova slova (neboť je byl Adam z jeho vnuknutí propověděl) tuto zavírku učinil: [39]Což Bůh spojil, člověk nerozlučůj.
Kterýmižto slový patrně na rozum dává, že sám Pán Bůh byl původem manželského sloučení, i práv k manželskému stavu vlastně náležejících, a jmenovitě těchto čtyř přednějších:
- [40]Aby manželstvo bylo svazkem nerozvazatedlným přes celý život.
- Aby toliko dvě osoby manželsky se sloučiti mohly: tak aby ani jedna žena více mužů krom jednoho, ani muž více žen krom jedné, spolu míti nemohl; poněvadž dí Pán Bůh:
Budou dva (ne pak tři, nebo čtyři, etc.) v jednom těle.
- [41]Aby manželské spojení dálo se mezi osobami, které před tim nebyly jedna, ale dvě, to jest, aby nebyly krevností spřízněné; nebo takové spříznění nedobře s manželstvím stojí, jakož sám Adam znamenal, když pravil:
Opustí člověk otce svého i matku, a přidržeti se bude manželky své.
Skrze což návěští dal, že ani dcera s otcem, ani syn s matkou nemůže v stav manželský vstoupiti, proto že děti jsou jako jedno s svými rodiči. - [42]Právo manželstva jest, společné svolení; nebo oba manželé mají svobodně a dobrovolně k manželstvu svoliti, aby manželský svazek byl pevný a ustavičný. Toto právo navrhuje se nyní dotčenými slovy; neboť se nepraví, že člověk násilně má býti odtržen od otce a matky; ale je opustiti, to jest dobrovolně jich zanechati. Rovně též nepraví se, že má mocí k manželce přivázán býti; ale dobře, že se ji má přidržeti, to jest dobrovolně s láskou s ní zůstávati.
První družba P. Bůh.
A proto také sám Pán Bůh chtěl býti prvním družbou a námluvcem manželstva. poněvádž hned jak vzdělal Evu přivedl ji k Adamovi;
ne žeby tu byla od něho daleko, která hned u samého Adama stvořená byla; ale aby ukázal, že mu ji od té doby dává za manželku a tovaryšku; což učinil k dobrému, a pro větší jistotu manželstva; Tež abychom znali, že zámluva k manželstvu má se obyčejně díti mezi přítomnými, aby se vespolek viděli, koho kdo sobě beře, a slyšeli slova, kterými druhý svou vůli pronáší; a tak aby bylo tužší a pevnější spojení bez těch nepříležitostí a pochybností, které se přiházivají, když se zámluva manželská děje mezi nepřítomnými, neb neznámými.
Žena se má mužem zpravovati.
Přitom i to znamenej, že Bůh nevedl Adama k Evě; ale Evu k Adamovi; nebo ne muž ženy, ale žena muže má následovati; poněvadž muž jest hlava ženy, a má ji přijíti do svého domu a jejím zprávcem býti.
Kapitola 3.
I. Evu pokoušel had, a Eva Adama. Oba pak ku pádu přivedeni sou. 6. II. Bůh je pro jejich přestoupení trestá. 8. III. Ten týž hadu zlořečí, a první zaslíbení o Kristu činí. 15. IV. Na Adama a na Evu pokutu tělesnou ukládá, totiž práci, bolest, a smrt. Pak je vyhání z ráje, osadiv jej Cherubínem. 16.
1 Had[43] pak byl chytřejší nežli všickni životčichové země, kteréž byl učinil Pán Bůh. Rozmlouvání hada s ženou. Kterýžto řekl k ženě: Proč přikázal vám Bůh, abyste nejedli z každého dřeva rajského? 2 Jemuž odpověděla žena: Z ovoce dříví, kteráž jsou v ráji, jíme; 3 Z ovoce pak dřeva, kteréž jest u prostřed ráje, přikázal nám Bůh, abychom nejedli, a abychom se ho nedotýkali, abychom snad nezemřeli. 4 [44]Řekl pak had k ženě: Nikoli smrtí nezemřete. 5 Neboť ví Bůh, že v kterýkoli den budete jísti z něho, otevrou se oči vaše; a budete jako bohové, vědouce dobré i zlé.
I.Zákon Boží člověk přestoupil. 6 Viděla tedy žena, že by dobré bylo dřevo k jídlu, a očím pěkné, a na pohledění rozkošné; i vzala z ovoce jeho, a [45]jedla; a dala muži svému, kterýž jedl. 7 I otevříny sou oči obou dvou; a když poznali, že jsou nazí, [46]navázali lísti fíkového, a nadělali sobě věníků.
II. 8 A když byli zaslechli hlas Pána Boha procházejícího se v ráji [47]na vítr po poledni, skryl se Adam, i žena jeho od tváři Pána Boha u prostřed dříví rajského. 9 I povolal Pán Bůh Adama, a řekl jemu: Kde jsi? Před Bohem se skrýti chtěl. 10 Kterýž řekl: Hlas tvůj slyšel sem v ráji, a bál sem se, proto že jsem nahý, i skryl sem se. 11 Jemuž řekl (Bůh): I kdož tobě oznámil, že jsi nahý, jedině že si z dřeva jedl, z kteréhož sem tobě přikázal, abys nejedl? 12 Hřích svůj vymlouval. I řekl Adam: Žena, kterouž si mi dal tovaryšku, dala mi z dřeva, a jedl jsem. 13 I řekl Pán Bůh k ženě: Proč si to učinila? Kterážto odpověděla: Had podvedl mne, i jedla jsem. 14 Had u zlořečensví B. upadl. I řekl Pán Bůh k hadu: Že si to učinil, zlořečený jsi mezi všemi životčichy a hovady země; na prsech svých [48]polezeš, a zemi jísti budeš po všecky dny života svého.
III.První zaslíbení o Kristu. 15 Nepřátelství položím mezi tebou a ženou, a mezi semenem tvým a semenem jejím; onať potře hlavu tvou, a ty ouklady činiti budeš patě její.
IV.Pokuta za hřích. 16 Ženě také řekl: Rozmnožím bídy tvé, a počínání tvá; v bolesti roditi budeš [49]syny, a pod mocí muže budeš, a on panovati bude nad tebou. 17 Adamovi pak řekl: Že si uposlechl hlasu ženy své, a jedl si z dřeva, z kteréhož sem přikázal tobě, abys nejedl, zlořečená země v práci tvé. V [50]prácech budeš jísti z ni po všecky dny života svého. 18 Trní a [51]hloží tobě ploditi bude, a budeš jísti bylinu země. 19 V potu tváře své jísti budeš chléb, dokavádž se nenavrátíš do země, z kteréž vzat si; nebo prach jsi, a v prach se navrátíš. 20 I nazval Adam jméno ženy své, Eva; proto že byla mátě všech živých. 21 Zdělal také Pán Bůh Adamovi a ženě jeho sukně koženné, a zobláčel je; 22 I řekl: Hle, Adam jako jeden z nás učiněn jest, věda dobré i zlé; pročež nyní, aby snad nevztáhl ruky své, a nevzal take z dřeva života, a jedl by, a byl by živ na věky. 23 Člověk z ráje vyhnán. I vypustil jej Pán Bůh z ráje rozkoše, aby dělal zemi, z níž vzat jest. 24 I [52]vyhnal Adama; a postavil před rájem rozkoše Cherubína, a meč plamenný a na obě strany ostrý, k ostříhání cesty dřeva života.
B. Panna Maria hlavu pekelnýho hada potřela.
V 15. verši skrze ženu, kteráž měla potříti hlavu hada tuto od Boha zlořečeného, rozumí se obvzláštně ([53]jak svědčí sv. otcové) Nejsvětější Rodička Boží Panna Maria; nebo ona porodivši Krista Pána (jenž jest přední a nejznamenitější símě, aneb syn ženy) jak jest učiněna opravdovou Evou, to jest Matkou živých, a to o mnohé lepším životem, totiž duchovní skrze milost Boží na světě, a věčným v nebeském království; tak hlavu pekelného hada, aneb ďábla dokonce potřela. Předně tím, že žádného ani nejmenšího, ba ani počátečního hříchu (jenž jest první hřích, a jako hlava všech jiných hříchů) nikdy se nedopustila. Potom tím, že žádného podnětu skutečného hříchu aneb zlého myšlení, jenž jest počátek aneb hlava hříchu, nikdy neměla. Naposledy tím, že všecka kacířstva, a tyranství, jenž jsou obvzláštní hlavy a rohové hada pekelného, skrze moc Krista Pána semene svého a syna, dokonale přemohla a porazila. A tak také My též ho potříti můžeme. my dostali sme moc hlavu toho pekelného hada potříti. Toť zajisté mínil sv. David, když řekl: [54]Po jedovatém hadu a bazilišku choditi budeš a šlapati budeš po lvu a draku.
To též navrhl Kristus Pán, řka: [55]Hle dal sem vám moc šlapati po hadích a po štířích a po vší moci nepřítele.
Aniž co jiného říci chtěl sv. Pavel, když takto napsal: [56]Bůh potříž satana pod nohama vašíma rychle.
Pokušením hned při začátku odpírati máme. Opět duchovním smyslem, jak sv. Řehoř učí: [57]Hlavu hadí potíráme; a tehdáž on ouklady činí patě naší, nebo na konec dobrého skutku chytřeji a mocněji dotírá.
A sv. Augustýn dí: [58]Šetří-li ďábel paty tvé, ty šetř jeho hlavy. Hlava jeho jest začátek zlého vnuknutí; když počíná zlé věci vnukati, tehdáž ho vyžeň, prve než povstane kochání a následovati bude přivolení. A tak ty varovati se budeš hlavy jeho a on nepopadne paty tvé.
To tež se ztvrzuje následujícími písmy. David dí[59]: Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a rozrážeti je bude o skálu,
což činí ten, kterýž zlá myšlení, když se v něm počínají, rozráží o skálu totiž Pána Krista, následováním jeho, a zpomínáním na to, co on pro nás, a pro naše hříchy přetrpěti ráčil: Na moudrého člověka náleží (dí Aristoteles)[60] zlých věcí počátkům odpírati.
A sv. Jernoným praví: [61]Dokud jest malý nepřítel, zabi jej; nepravost ať se potlačí v semenu.
Čehož všeho příčina jest tato, že snáze odepříno bývá zlému vnuknutí tehdáž, když se začíná, nežli potom, když se déle v mysli chová, a chvílí se zmocní. [62]Od jedné jiskry, dí Mudřec, rozmáhá se oheň.
Myšlení a vnuknutí zlé když se počíná, podobné jest jiskře, která vpadne-li do troudu, neb jiné věci, která se snadno zapáliti může, veliký oheň činí, a celý dům zapaluje, tak že vzniklého ohně mnozí lidé se vší svou pilností uhasiti moci nebudou, který oheň mohl při začátku snad jednou slinou, aneb aspoň jednou konví vody uhašen býti. Rovně tež se stává při nemocech, které při začátku snadno zahnány bývají, ale když se jednou zanedbají, žádným lékařstvím zahnány býti nemohou. Slovem: Nechovej hada v lůnu, ale prve nežli by tebe uštknul, zabi jej. [63]Nešťastná jest ta ovce, která kojí mladého vlka, od něhož potom udávena bude.
