Bible česká/Kniha proroka Jonáše/Celý text bez komentáře

Hlava 1 — ¹Hospodin oslovil Jonáše, syna Amatiova, takto: ²„Vstaň [a] jdi do Ninive, města velikého, a kaž v něm, neboť vystoupila zloba jeho přede mne.“ ³Avšak Jonáš vstal, aby utekl do Tarsise, daleko od Hospodina. Sestoupil do Joppe a našel loď, která měla odplouti do Tarsise; zapravil příslušné jízdné a sestoupil do ní, aby se odebral s nimi do Tarsise daleko od Hospodina.

⁴Hospodin však spustil vítr veliký na moře, že nastala na moři veliká bouře a lodi hrozilo, že se ztroskotá. ⁵Plavci se báli a volali, každý k bohu svému, a vmetali nářadí, které na lodi bylo, do moře, aby jim bylo ulehčeno.

Jonáš pak byl sestoupil dovnitř lodi, lehl si a tvrdě spal. ⁶I přistoupil k němu velitel lodi a řekl mu: „Co ty se poddáváš spánku? Vstaň, vzývej boha svého! Snad (ten) bůh rozpomene se na nás, a nezahyneme.“

⁷I řekli si vespolek: „Nuže, vrzme losy, abychom zvěděli, čí vinou nás toto neštěstí potkalo!“ Když metali losy, los padl na Jo- náše. ⁸Tu mu řekli: „Pověz nám, pro koho toto neštěstí nás potkalo, jaké máš zaměstnání (odkud přicházíš), která země je tvůj domov, [a kam jdeš] a z kterého národa jsi ty?“ ⁹Odpověděl jim: „Hebrej jsem já a ctím Hospodina, Boha nebes, jenž učinil moře i pevninu.“ ¹⁰Tu zděsili se ti muži bázní velikou a řekli mu: „Cos to učinil?“ – Věděli totiž ti muži, že utíká daleko od Hospodina, protože jim to byl oznámil. – ¹¹A tázali se ho: „Jak máme s tebou naložiti, aby moře přestalo (se bouřiti) proti nám?“ – Moře totiž se vzdouvalo, dál a dále. – ¹²Odpověděl jim: „Vezměte mě a uvrzte do moře, i přestane moře (se bouřiti) proti vám; neboť já vím, že pro mne bouře tato veliká přišla na vás.“ ¹³I veslovali ti muži, aby se vrátili k zemi, ale nemohli, neboť moře se vzdouvalo proti nim dál a dále. ¹⁴Tu volali k Hospodinu řkouce: „Ach, Hospodine, kéž nezahyneme pro život tohoto muže, a kéž nám nepřičítáš nevinné krve; neboť ty, Hospodine, jak jsi chtěl, učinil jsi!“ ¹⁵Vzali tedy Jonáše a uvrhli ho do moře; i přestalo moře bouřiti se. ¹⁶A ti muži zděsili se bázní velikou z Hospodina, obětovali mu oběti a učinili mu sliby.

Hlava 2. — ¹Hospodin pak připravil rybu velikou, aby po- pohltila Jonáše. A byl Jonáš v břiše té ryby tři dny a tři noci. ²Tu se Jonáš modlil k Hospodinu, Bohu svému, z břicha ryby ³takto:

Volal jsem z tísně své k Hospodinu,
i vyslyšel mne;
z lůna podsvětí volal jsem,
a vyslyšel jsi hlas můj.

⁴Uvrhl jsi mne do hlubiny, do srdce moře,
proud mne obklíčil;
všecky tvé víry a vlny tvoje
nade mnou přešly.

⁵A já – řekl jsem si: „Zavržen jsem
daleko od tvých očí;
ale opět uzřím
chrám tvůj svatý!“

⁶Obklíčily mne vody až k duši,
tůň mě obehnala;
moře přikrylo mi hlavu
⁷na úpatí hor.
Sestoupil jsem do země, jejížto závory
zavřely mne na věky,
ale vytáhl jsi z podsvětí můj život,
Hospodine, Bože můj!

⁸Když vysílena byla ve mně má duše,
na Hospodina vzpomněl jsem si,
i došla k tobě modlitba má,
k tvému svatému chrámu.
⁹Kteří ctí nicotné modly,
opouštějí (zdroj) své milosti!
¹⁰Já však s hlasem chvály
obětovat budu tobě;

cokoliv jsem slíbil, splním.
Spása jest u Hospodina!

¹¹I přikázal Hospodin rybě, a ta vyvrhla Jonáše na pevninu.

Hlava 3. — ¹Hospodin oslovil Jonáše po druhé takto: ²Vstaň, jdi do Ninive, města velikého, a kaž tam, co já ti ukládám. ³Vstal tedy Jonáš a odešel do Ninive, podle slova Hospodinova; bylo pak Ninive město veliké na tři denní pochody. ⁴I počav Jonáš první denní pochod ve městě kázal takto: „Ještě čtyřicet dní a Ninive bude vyvráceno!“ ⁵Ninivští však uvěřili v Boha, vyhlásili půst a oblékli se v žínice od největšího až do nejmenšího. ⁶Když totiž dostala se ta řeč ke králi ninivskému, vstal se svého trůnu, odhodil svůj háv, oblékl se v žínici a sedl si do popela; ⁷dal také provolati v Ninive toto: „z rozkazu krále a knížat jeho budiž přikázáno: Lidé i dobytek, skot i brav ať ničeho ani neokusí ať se nepasou a vody ať nepijí ⁸Oblečeni buďte žínicemi (lidé i dobytek), volejtež k Hospodinu, co mají síly, a každý nechať obrátí se od cesty své zlé, od nepravosti, která lpí mu na rukou. ⁹Snad obrátí se Bůh a odpustí; snad zanechá přísného hněvu svého a nezahyneme!“ ¹⁰Když viděl Bůh skutky jejich, že se odvrátili od cesty své zlé, smiloval se nad neštěstím, kterým byl jim hrozil a neučinil ho.

Hlava 4. — ¹Ale Jonáše mrzelo to velmi, a rozhněval se. ²Modlil se Hospodinu řka: „Ach, Hospodine, zdali to není to, co jsem si myslil, když jsem byl ještě doma? Proto jsem rychle utíkal do Tarsise; neboť jsem věděl, že jsi ty Bůh milostivý, milosrdný, trpělivý a mnohého smilování, který má slitování nad neštěstím. ³Nyní tedy, Hospodine, vezmi, prosím, život mně; jeť mi lépe, abych umřel nežli žil!“ ⁴Hospodin odpověděl: „Hněváš se právem?“

⁵Jonáš pak vyšel z města, a usadil se proti východní straně města; udělal si tu stánek a seděl pod ním ve stínu touže spatřiti, co se stane městu. ⁶Připravil Hospodin Bůh skočec, aby vzrostl nad hlavu Jonášovu, aby měl stín nad svou hlavou, a chránil ho. Byltě obtížen (vedrem). Jonáš měl ze skočce velikou radost. ⁷Ale Bůh nastrojil druhého dne při východu jitra červa, který píchl do skočce, že uschl. ⁸Když pak vzešlo slunce, přivolal Hospodin vražedné, žhoucí povětří a slunce pralo na hlavu Jonášovu, že mu bylo mdlo; i přál si, aby umřel řka: „Lépe jest mi umříti nežli živu býti!“ ⁹Tu se tázal Bůh Jonáše: „Právem-li se hněváš pro skočec?“ Odpověděl: „Právem se hněvám až k smrti!“ ¹⁰I řekl Hospodin: „Ty žalost máš nad skočcem, o němž jsi nepracoval, aniž jsi učinil, aby vzrostl, který za jednu noc se vypučel a jedné noci zahynul; ¹¹a já bych neměl soucit míti s Ninivem, městem velikým, v němž jest více nežli sto dvacet tisíc lidských bytostí jež nedovedou rozlišovati pravici od levice, a množství dobytka?“