Údaje o textu
Titulek: Bible česká
Podtitulek: Kazatel
Autor: neuveden
Zdroj: http://vzdelavaci-institut.info/?q=node/261
Vydáno: Praha
Licence: PD old 140
Překlad: Jan Hejčl
Licence překlad: PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Kniha Kazatel

Nadpis knihy. (1, 1.) editovat

HLAVA 1. – 1Slova Kazatele, syna Davidova, krále jerusalemského.

Základní myšlenka knihy. (1, 2n.) editovat

2Čirá marnost – pravil Kazatel – čirá marnost! Všecko (jest) marnost!

3Co má člověk ze vší své lopoty, kterou lopotí se pod sluncem?

První (úvodní) úvaha: Nic lepšího nebude. (1, 4– 1.) editovat

4Pokolení pomíjí a pokolení přichází, země pak na věky stoji. 5Slunce vychází a zapadá, a na místo své supá, ze kterého vychází (zase). 6Zatáčí se ku poledni a k půlnoci se obrací, do kola všecko provívá vítr, a do svých kolejí opět se vrací.

7Všecky řeky vcházejí do moře,
a moře nepřeplňuje se;
na místo, odkud řeky vyšly,
vracejí se, aby zas tekly.
8Všecky bytosti plahočí se,
nemůže toho člověk vyslovit;
oko se do syta nenahledí,
ucho se do plna nenaslouchá.

9Co bylo, totéž (opět) bude. A co se dálo, totéž se dít bude. 10Pod sluncem nic nového není, aniž může někdo říci: „Vizte, tato věc jest nová“; neboť bylo to již za dob, které před námi kdysi byly. 11Není paměti předešlých (lidí), jakož ani těch, kdož později budou; nebudou na ně pamatovat, kteří posléze žíti budou.

Marnost lidských námah. (1, 12– 15.) editovat

12Já, Kazatel, byl jsem králem nad Israelem v Jerusalemě, 13a uložil jsem svému srdci zkoumat a vyšetřovat moudře všecko, co se děje pod sluncem: trapné to zaměstnání, jež dal Bůh lidem, aby se jím zabývali. 14Patřil jsem na vše, co pod sluncem se děje, a hle – vše marnost a trápení ducha.

15Křivé nesnadno napřímiti,
a počet nedostatků jest bez konce.

Pracné úsilí o moudrost zklame. (1,16–18.) editovat

16Řekl jsem si ve svém duchu: „Ejhle, velmi jsem převýšil moudrostí všecky, kteří byli přede mnou v Jerusalemě.“ Poznalať mysl má moudrosti a vědy mnoho, 17a snažil jsem se ze srdce vědět, co jest moudrost a věda, a co jsou bludy a bláznovství. A shledal jsem, že i v tom jest námaha a trápení ducha; 18protože při mnohé moudrosti mnoho je starostí, a kdo množí vědění, množí také bolest.

Rozkoš neuspokojí člověka. (2,1–11.) editovat

HLAVA 2. – 1Řekl jsem si ve svém duchu: „Nuže, budu oplývati rozkošemi, a požívati budu dobrých věcí.“ A shledal jsem, že i to jest marnost. 2Smích mi bylo pokládati za blud a radosti říci: „Co se darmo klameš?“ 3Usmyslil jsem si odtrhnout od vína své tělo, abych se domohl moudrosti a vyhnul bláznovství, dokud bych nepoznal, co lidem prospívá, co by třeba bylo činiti pod sluncem ve dnech života jim vyměřených.

4Vykonal jsem si veliká díla: vystavěl jsem sobě domy, pěstoval jsem vinohrady, 5vzdělal jsem si zahrady a sady, vysadil jsem je všelikým ovocným stromovím, 6nadělal jsem sobě rybníků, abych svlažoval háj stromů bujících, 7zjednal jsem si sluhů a služebnic, také domorodé čeládky mnoho jsem získal, a skotu a velikých stád bravu více nežli všichni, kteří byli přede mnou v Jerusalemě.

8Nahromadil jsem si stříbra a zlata, jakož i pokladů od králův i krajin; opatřil jsem si pěvce a pěvkyně, i rozkoše lidské, číše a džbány, aby v nich podávali nalité víno; 9a převýšil jsem bohatstvím všecky, kteří byli přede mnou v Jerusalemě; a moudrost zůstala se mnou. 10Čeho žádaly oči mé, nic jsem jim neodepřel, aniž jsem zbraňoval srdci svému, aby nepožívalo všeliké rozkoše, a nekochalo se v tom, co jsem byl připravil; to byla odplata moje – užívat práce své. 11Když však jsem se ohlédl na všecka díla, která učinily ruce moje, na práce, při nichž nadarmo jsem se potil, uzřel jsem ve všem marnost a trápení ducha, a že nic trvale neprospívá pod sluncem.

Čím se liší moudrost od bláznovství. (2,12–17.) editovat

12Obrátil jsem se, abych pozoroval moudrost, jakož i bludy a bláznovství – co jest, řekl jsem, člověk, že může následovati krále, Stvořitele svého. – 31I viděl jsem, že vyniká moudrost nad bláznovství o tolik, oč se liší světlo od temnosti:

14Moudrý má oči ve své hlavě,
kdežto blázen v temnu chodí.

Ale poznal jsem, (též) oba že stejně zahynou; 15i řekl jsem si ve svém duchu: „Zhyneme-li stejně oba, blázen i já, co mi plátno, že jsem moudrosti více byl pilen?“ a rozjímaje v duchu postřehl jsem, že i to jest marnost. 16Nebudeť na věky pamatováno moudrého jako ne blázna, ježto budoucnost všecko stejně přikryje zapomenutím; umírá učený stejně jako neučený. 17Protož omrzel mne můj život, když jsem viděl, všecko že zlé jest pod sluncem, že je vše marnost a trápení ducha.

Majetek, jejž mudřec pracně nahromadí, musí nechati dědici, který snad bude bláznem. (2,18–23.) editovat

18Omrzela mne také všecka má snaživost, se kterou jsem usilovně pracoval pod sluncem, protože budu míti po sobě dědice, 19o němž nevím, bude-li moudrý či blázen, a (ten) bude panovat nad veškerou mou prací, na kterou jsem vynakládal pot a moudrost. Zda jest co tak marného? 20Proto jsem přestal; srdce mé odřeklo se dále pod sluncem se namáhati. 21Neboť musí-li, kdo se přičiňoval s moudrostí, věděním a pečlivostí, zanechat, čeho nabyl, tomu, jenž nepracoval, také to jest marnost a veliké zlo. 22Co totiž má. člověk ze vší své práce a trápení ducha, kterým pod sluncem se týral? 23Všecky dni jeho plny jsou bolu a psoty, ani v noci neodpočívá mysl jeho. Zdali také to není marnost?

Nic lepšího než užívati radostí, kterých dopřává Bůh svým miláčkům. (2,24–26.) editovat

24Zda není nejlépe jísti, píti, a popřát si požitků ze svých prací? Ale to je z ruky Boží. 25Kdo jí a rozkoší oplývá bez něho? 26Miláčku svému dává Bůh moudrost, rozum a radost; protivnému však trápení a zbytečnou péči, by kupil, hromadil a dával tomu, kdo se líbí Bohu. Avšak také to jest marnost a trápení ducha.

Marnost lidských námah. (3,1–22.) editovat

HLAVA 3. – 1Všecko má svůj čas, a svým vyměřeným během jdou všecky věci pod sluncem: 2Jest čas rození i umírání. Jest čas sazby a čas vytrhování zasazeného. 3Jest čas zabíjení a čas hojení. Čas boření a čas stavění. 4Čas pláče a čas smíchu. Čas kvílení a čas skákání, 5Čas rozmítání kamení a čas sbírání. Čas objímání a čas vzdálenu býti objímání. 6Čas nabývání a čas pozbývání. Čas schovávání a čas vyhazování. 7Čas roztrhávání a čas sešívání. Čas mlčení a čas mluvení. 8Čas milování a čas nenávisti. Čas boje a čas pokoje.

9Co má člověk ze své lopoty? 10Viděl jsem trápení, jež uložil Bůh lidem, aby se plahočili jím: 11Všecky věci činí pěkné časem svým, i svět vydal hádání jejich, ale tak, že nemůže člověk pochopiti dílo, jež Bůh činí od počátku do konce.

12I poznal jsem, že není nic lepšího nežli se veselit a dobře (si) činit v životě svém; 13avšak i to, že smí někdo jísti, píti a okoušeti štěstí z práce své – je dar Boží. 14Poznal jsem, že vše, co Bůh činí, trvá na věky; nemožno nám nic k tomu přidati aniž co ubrati. A Bůh tak činí, bychom se ho báli. 15Co bývalo, děje se dále, a co bude, již bylo; a Bůh obnovuje, co pominulo.

16Viděl jsem pod sluncem na místě soudu – bezbožnost a na místě spravedlnosti – nepravost. – 17řekl jsem si ve svém duchu: „Spravedlivého i bezbožného soudit bude Bůh; a tehdy dojde na každou věc.“ – 18Řekl jsem si v duchu o lidech: „Zkoušet je chce Bůh a ukázat, že se podobají zvířatům.“ 19Neboť stejně hyne člověk i zvíře, a stejný obou jest osud: jak umírá člověk, tak umírá též ono; jednostejně dýchají oba, a nic nemá člověk nad zvíře; (neboť) všecko poddáno jest marnosti, 20a všecko spěje k témuž místu: z prachu je to vše učiněno, a zase vrátí se do prachu. 21Kdo ví, zdali dech života lidského vstupuje vzhůru, a zdali dech života zvířecího sestupuje dolů? 22I hledal jsem, že není nic lepšího, než aby se veselil člověk v práci své, a to že jest úděl jeho; neboť kdo jej k tomu přivede, aby poznal, co později bude?

O všelijakých nepořádcích mezi lidmi. (4,1–8.) editovat

HLAVA 4. – 1Obrátiv se k jiným věcem viděl jsem útisky, které jsou páchány pod sluncem; (viděl jsem) slzy nevinných, ale žádného těšitele; (viděl jsem), že nemohou odolati jejich násilí, jsouce zbaveni pomoci všech. 21blahoslavil jsem více mrtvé nežli živé; 3a za šťastnějšího nad oboje pokládal jsem toho, který se ještě nenarodil, a proto neviděl zločinů, jež se dějí pod sluncem.

4Opět patřil jsem na všecky práce lidské, i znamenal jsem, že snaživost jedněch budí závist druhých; a protož i v tom jest marnost a starost zbytečná. 5Blázen skládá ruce své a užírá se říkaje: 6Lepší je hrstka (plná) odpočinku, nežli obě ruce plné práce a trápení ducha.

7Hledě nalezl jsem i jinou marnost pod sluncem: 8Jest sám jediný a nikoho nemá, ani syna ani bratra, ale práčova ti nepřestává, oči jeho nemohou se nasytit zbožím, aniž ho napadne, aby si řekl: „Pro koho pracuji a odpírám sobě požitek?“ I v tom jest marnost a trápení velmi zlé.

První snůška průpovědí. (4, 9–12.) editovat

9Lépe jest věru dvěma býti spolu než jednomu, ježto mají zisk ze společnosti své: 10Padne-li který z nich, druhý ho pozdvihne. Běda samotnému: nemať, padne-li, kdo by ho zdvihl. 11Taktéž budou-li dva spolu spáti, zahřeje se jeden od druhého; (ale) jeden, kterak bude moci se zahřátí? 12A zmocní-li se kdo jednoho, dva mu odolají; provázek trojnásobný nesnadno se přetrhne.

O nesrovnalostech mezi lidmi. (4,13–16.) editovat

13Lepší jest jinoch chudý a moudrý než král starý a blázen, který neumí hleděti do budoucna, 14ježto mnohdy onen ze žaláře a z okovů vychází, aby kraloval, kdežto tento, narozený v paláci královském, chudobou hyne. 15Viděl jsem všecky živé, kteří chodí pod sluncem, u jinocha, druhého (krále), který nastoupil místo prvého. 16Nesčíslný byl počet lidí všech, kteří byli před ním; ale kteří potom budou, nebudou mít radost z něho, neboť i to jest marnost a trápení ducha.

Druhá snůška průpovědí. (4,17–5, 6.) editovat

17Měj pozor na nohu, když vcházíš do Božího domu, a přibližuj se, abys poslušen byl. Jeť mnohem lepší poslušenství než oběti nemoudrých, kteří nejsou si vědomi toho, co zlého činí.

HLAVA 5. – 1Nemluv nic bez rozvahy, a tvá mysl se neukvapuj, abys vynášel řeči před Bohem. Neboť Bůh jest na nebi a ty na zemi; proto budiž málo slov tvých.

2Po mnohých starostech bývá mnoho snů,
a kde mnoho řečí, (tam i) bláznovství.

3Slíbil-lis co Bohu, neprodlévej to splniti; nelíbit se mu nevěrné a bláznivé slibování. Cokoli jsi tedy slíbil, splň; 4neboť mnohem lépe jest neslibovati, než po slibu, co připověděno, nesplnili. 5Neužívej úst svých k tomu, bys hříchem sebe zatížil; aniž říkej před knězem: „Nebylo v tom rozvahy,“ aby snad Bůh se nerozhněval na tvé řeči a nezkazil všech skutků rukou tvých; 6[Kde mnoho snů, velmi mnoho marnosti a řeči bez počtu], ale boj se Boha.

O nesrovnalostech mezi lidmi. (5, 7n.) editovat

7Uzříš-li, že chudý jest utiskován, právo potlačováno, a spravedlnost že je převracována v zemi, nepozastavuj se nad touto věcí; neboť nad (jednou) vrchností jest jiná vyšší, nad těmi zase jsou jiní ještě vznešenější, 8a nad to král vládne veškeré zemi, jemu poddané.

Marnost bohatství. (5,9–7,1.) editovat

9Lakomec nenasytí se penězi; a kdo miluje bohatství, nemá užitku z něho; i to tedy jest marnost. 10Kde mnoho majetku, tam i mnoho těch, kteří jej jedí; a jaký (jiný) prospěch má (z něho) pán, nežli že vidí bohatství očima svýma? 11Sladce spí pracující, ať jídá málo nebo mnoho; ale nadbytek bohatého nedopouští mu spáti.

12Jest i jiná velmi zlá bolest, již jsem viděl pod sluncem: bohatství nachované na neštěstí pána jeho; 13pozbývá ho totiž nehodou velmi zlou; syn, kterého zplodil, v největší nouzi bude. 14Jak vyšel z lůna své matky, nahý, tak se vrátí, a nic neodnese s sebou z práce své 15to, jest žalostná bolest, že jak přišel, tak se vrátí: jaký tedy užitek má (z toho), že pracoval do větru? 16Po všecky dny života svého jídal ve tmách, v starostech mnohých a v bídě i v zármutku.

17To tedy zdálo se mi za dobré: aby každý jedl, pil a užíval radosti z práce své; kterou se plahočil pod sluncem za dnů života svého, jež mu Bůh dává, neboť to jest úděl jeho. 18A dává-li Bůh komukoli bohatství a statky, a dopřává-li mu, aby jedl z nich, aby užíval údělu svého, a radoval se z práce své – je to Boží dar. 19Neboť nebude mnoho vzpomínati na dny života svého, protože Bůh zaměstnává rozkoší srdce jeho.

HLAVA 6. – 1Jest i jiné zlo, které jsem viděl pod sluncem, a to bývá časté mezi lidmi: 2Člověk, jemuž dal Bůh bohatství, statky i čest, a nic se nedostává duši jeho ze všech věcí, kterých žádá, avšak nedopouští mu Bůh, aby toho užil (on), ale cizák užívá toho. To jest marnost a bída veliká. 3Zplodil-li by kdo sto dětí, a byl by živ mnoho let, došel-li by velikého věku, ale neužil by blaha ze svých statků, a neměl-li by (nad to) ni pohřbu: o tom prohlašuji, že je lépe mrtvo rozenci než jemu. 4Neboť nicotný přišel a do tmy se ubírá; zapomenutím bývá zahlazeno jeho jméno; 5neviděl slunce, aniž poznal rozdílu mezi dobrým a zlým. 6A byť i živ byl dva tisíce let (onen boháč) a dobrého neužil, zdaliž na jedno místo všecko nepospíchá?

7Všecko činí člověk pro svá ústa,
ale duše jeho nedá se nasytit.

8Co má na víc moudrý nežli blázen? a co chudý? Toliko aby se bral tam, kde jest život. 9Lépe jest viděti, čeho žádáš, nežli žádati, čeho neznáš. Ale i to jest marnost a trápení ducha. 10Kdo potom bude, toho jméno jest již vysloveno a ví se, že to bude člověk, jenž nebude moci se souditi se silnějším, nežli jest sám. Bývá mnoho řečí, jež v rozpravách jen množí marnost.

HLAVA 7. – 1Co jest plátno člověku věcí na sebe větších hledati, kdyžtě neví, co mu jest užitečno v životě jeho, v počtu dnů putování jeho, za času, který jako stín pomíjí? Aneb kdo bude moci mu oznámiti, co bude příště pod sluncem?

Třetí skupina průpovědí. (7,2–13.) editovat

2Lepší jest jméno dobré, než voňavky vzácné,
a den smrti než narození.
3Lépe jest jíti do domu truchlozpěvu
nežli (jíti) do domu hodování,
neb onen připomíná všech lidí konec,
a kdo živ jest, myslí, co bude potom.
4Lepší jest mrzeti se nežli smát se,
neb tvář zasmušilá je prospěšná mysli.
5Srdce moudrých tam bývá, kde je truchlozpěv,
ale srdce bláznů tam, kde je veselí.
6Lépe poslouchati od moudrých výtku,
nežli slýchati svůdnou píseň bláznů;
7neb jako praskot trní pod hrncem v ohni –
takový bývá smích blázna.
Také i to jest marnost.
8Nátlak (může) i moudrého poblázniti,
a (dar) zmařit sílu srdce jeho.
9Lepší bývá konec věci než počátek,
lepší mysl trpělivá než pyšná.
10Nebuď kvapný, když máš hněvá ti se,
neboť hněv v lůně (jen) blázna odpočívá.
11Neptej se: „Čím to, že dávné doby lepší byly, než nynější jsou?“
Neboť je bláznivá taková otázka.
12Užitečná jest moudrost jako bohatství,
a velmi prospívá těm, kteří vidí slunce.
13Neb jako chrání moudrost, chrání též peníze;
tu však přednost má moudrost, že život dá těm, kdož ji mají.

Mravnost nebývá na světě s důstatek zdůrazňována. (7,14–18.) editovat

14Pozoruj skutky, jež Bůh činí: že žádný nemůže napravit, co on zkřivil. 15Za dne dobrého požívej štěstí a za dne zlého uvažuj, že ten i onen (den) činí Bůh, ale tak, aby člověk nepoznal, co bude. 16Dvojí věc jsem viděl v marných dnech svých: Jsou spravedliví, kteří hynou ve své spravedlnosti a jsou bezbožní, kteří dlouho žijí ve své nepravosti. 17Nebuď výstředně spravedlivý, aniž dělej moudrého více nežli třeba; ať nezpitomíš! 18Nečiň (také) mnoho bezbožného a nebývej bláznem, abys neumřel před svým časem.

Čtvrtá skupina, průpovědí. (7,19–23.) editovat

19Dobré ti, abys přidržel se tohoto [spravedlivého], ale také od onoho neutrhl své rukv` neboť kdo se bojí Boha, ničeho nezanedbá.

20Moudrost posiluje moudrého více nežli desatero velmožů města.

21Není zajisté člověka spravedlivého na zemi,
který by činil (vždy) dobré a (nikdy) nehřešil.

22Nepřikládej také srdce svého ke všem řečem, které se mluví, abys neslyšel snad služebníka svého, an ti zlořečí. 23Neboť ví tvé svědomí, žes i ty často zlořečil jiným.

Mravnost nebývá na světě jak patří zdůrazňována. (7,24–30.) editovat

24Vše (to) zkusil jsem s moudrostí; řekl jsem: „Budu moudrým,“ ale to zůstalo daleko mne, 25daleko mne jest, co se děje, a hluboko, hluboko; kdo to najde? 26Všecko jsem přeběhl svou myslí, chtěje poznat a zpytovat, chtěje hledat moudrost a rozum, i poznal jsem, že bezbožnost jest bláznovství a blud nemoudrost. 27A shledal jsem, že větší hořkost, nežli smrt působí žena, ježto jest osidlo, tenata její srdce a okovy její ruce. Kdo se líbí Bohu, varuje sejí, ale hříšník jat bývá od ní. 28Hle, to jsem shledal – řekl Kazatel – to i ono (zkoumaje) chtěje nalézti poznání, 29které hledá dosud má duše, avšak marně: Muže z tisíce jednoho nalezl jsem; ženy ze všech nenašel jsem. 30Toliko to jsem shledal, že učinil Bůh člověka správného, ale on že zapletl se do nesčíslných nesprávností.

Pátá snůška průpovědí. (7,30c– 8, 8.) editovat

30cKdo může rovnali se s moudrým?
a kdo umí vykládat věci?
HLAVA 8. – 1Moudrost tvář člověkovu osvěcuje
a hrubost obličeje mu mění.
2Šetři slov královských a pro přísahu při Bohu
3nepospíchej, abys vzdálil se od něho;
netrvej v nebezpečném stavu,
neboť vše, čeho se zachce jemu, učiní;
4řeč jeho je plná moci,
nikdo mu nemůže říci: „Proč tak činíš?“

5Kdo dbá přikázání, neokusí nic zlého. Srdce moudrého ví o času a soudu. 6Mát věc každá svůj čas a soud a zlo velmi doléhá na člověka;

7nevíť, co bude a kdy to bude, nižádným poselstvím nemůže zvěděti.

8Není v moci člověkově zadržeti v sobě dech života, nemá v moci dne smrti, nemá úlevy, když ten boj nastane, aniž vysvobodí bezbožnost bezbožného.

Mravnost nebývá na světě náležitě zdůrazňována. (8,9–9,10.) editovat

9Toto vše znamenal jsem pozoruje všecko, co se děje pod sluncem za dob, kdy panuje člověk nad člověkem k jeho zlému: 10Viděl jsem. bezbožné pohřbené (čestné); a ti také, když ještě živi byli, na místě svatém byli a chváleni byli v městě jako ze spravedlivých skutků. / to také jest marnost. 11Protože totiž ortel proti zlým hned nebývá vynášen. Proto bez veškeré bázně lidé páchají zlé věci; 12proto, že hříšník ač stokráte činí zlé, trpělivě bývá snášen. Vím však, že dobře bude bojícím se Boha, ježto se bojí tváře jeho; 13nebude dobře bezbožnému, nebudou prodlouženy dni jeho, ale jako stín pominou, kteří se nebojí Hospodina.

14Je to marnost, co se děje na zemi: Jsou spravedliví, jimžto se zle vede, jako by činili skutky bezbožných, a jsou bezbožní, kteří tak bezpečni jsou, jako by měli skutky spravedlivých. Také to za velikou marnost pokládám. 15Protož pochvaloval jsem si veselí, ježto nic nemá člověk dobrého pod sluncem, jediné aby jedl, pil a veselil se, a pouze to provází ho při práci jeho za dnů života, kteréž mu dal Bůh pod sluncem.

16Když jsem přiložil své srdce, abych poznal moudrost, a pozoroval pachtění, kteréž bývá na zemi, – jsoutě lidé, jimž ani ve dne ani v noci nepřichází sen na oči – 17shledal jsem, že člověk všech skutků Božích žádného smyslu nalézti nemůže, těch, které se dějí pod sluncem; a čím snažněji hledá, tím méně nalézá; byť i řekl moudrý, že ví (něco), nechápe toho.

HLAVA 9. – 1Všecko to rozvažoval jsem v srdci svém, až jsem bedlivou snahou shledal: že spravedliví a moudří i skutky jejich v ruce Boží jsou, aniž ví člověk, je-li lásky či nenávisti hoden. 2Všecky věci před ním jsou marné, protože týž osud potkává spravedlivé i bezbožné, dobré i zlé, čisté i nečisté, přinášejícího oběti i pohrdajícího jimi. Jak se mívá dobrý, tak i hříšník; jako křivopřísežník tak i ten, který přísahy si váží.

3Je to veliké zlo ve všem, co se děje pod sluncem, že stejně všichni se mají. Protož i srdce lidská plná bývají zloby, jakož i zpupnosti, pokud žijí, a potom – odcházejí na onen svět. 4Nikoho není, kdo by, vždycky živ byl, a kdo by mohl v tu věc doufati. Lepší jest pes živý, nežli lev mrtvý. 5Neboť živí vědí (aspoň), že zemrou, mrtví však nic již nevědí; aniž mají dále odměny, neboť v zapomenutí přišla památka jejich. 6po jejich lásce i záští i závisti jest již veta, aniž účastní se kdy díla, jež se děje pod sluncem.

7Nuže tedy, jez s radostí chléb svůj a pij vesele své víno, neboť zalíbily se již Bohu tvoje skutky. 8Každou dobu budiž roucho tvé bílé, a oleje na hlavě tvé nebuď nedostatek. 9Užívej života s manželkou, kterou miluješ, po všecky dny života své nestálosti, které jsou ti dány pod sluncem [po všecky dny tvé nestálosti]; neboť to je tvůj úděl v životě a v lopotě tvé, kterou lopotíš se pod sluncem. 10Cokoli může učinit ruka tvá, usilovně dělej; nebudeť ani díla, ni rozumnosti, ni moudrosti, ani umění v peklích, kam se ubíráš.

Ani úsilí ani vloha nemůže zaručiti člověku úspěch. (9,11–16.) editovat

11Obrátiv se k jinému, spatřil jsem pod sluncem, že nepatří rychlým (vítězství) v běhu, ani silákům (zdar) ve válce, ani moudrým živobytí, ani učeným bohatství, ani znalcům přízeň, ale čas a příhoda stíhá všecky. 12Neznáť člověk času svého: [ale] jako ryby do sítě chytány, a jako ptáci lapáni osidlem, tak bývají lidé zatahováni v čas zlý, když náhle na ně přikvačí.

13Také v tom viděl jsem moudrost pod sluncem a pokládal jsem ji za velmi velikou: 14Bylo město malé a v něm nemnoho mužstva, i přitáhl na ně král veliký a oblehl je; nadělal náspů vůkol se všech stran. 15I nalezl se v něm muž chudý a moudrý, ten vysvobodil město moudrostí svou; žádný však potom nevzpomněl člověka toho chudého.

16I řekl jsem si: „Lepší jest moudrost nežli síla; kterak tedy moudrost chudého opovržena jest, a slov jeho lidé nedbají?“

Šestá snůška průpovědí. (9,17–10, 4.) editovat

(O přednostech a moudrosti mudrců.)

17Klidná slova moudrých bývají slýchána
více nežli křik toho, jenž vévodí bláznům.
18Lepší jest moudrost nežli válečné zbraně;
a chyba jediná mnoho dobrého zkazí.
HLAVA 10. – 1Mrtvá moucha nasmradí vonný olej,
a (všecku) cenu moudrosti zkazí maličko bláznovství.
2Moudrého rozum vede napravo,
blázna však rozum vede nalevo.

3Ano i na cestě, když po ní blázen jde, protože sám rozumu nemá, všecky za blázny má.

4Vzkypí-li hněv velmožův proti tobě, neopouštěj místa svého, neboť klid přítrž učiní chybám největším.

Ani přičinění ani vloha nemůže zaručiti zdar. (10, 5–9.) editovat

(Část další.)

5Je to zlá věc, kterou jsem viděl pod sluncem, omyl, který vychází od knížete: 6blázen postaven jest v důstojnost vysokou, kdežto velmoži sedí dole; 7viděl jsem služebníky na koních, kdežto knížata chodí pěšky jako služebníci.

8Kdo kopá jámu, snadno do ní spadne, kdo boří zeď, toho často uštkne had; 9kdo láme kámen, snadno si utrží úraz a kdo štípá dříví, snadno se poraní.

Sedmá snůška průpovědí. (10,10–11, 6.) editovat

10Otupí-li se železo a nenabrousí se ostří (jeho), dlužno člověku zdvojiti sílu; výhodu zostřit je – zjednává moudrost.

11Uštkne-li (zaklinače) had, jejž opomněl zaklínati,
nic nemá z toho, že jest zaklinačem.
12Slova z úst moudrého (zjednávají) přízeň,
ale rty nemoudrého jej ničí.
13Počátek slov jeho jest pošetilost,
a konec úst jeho bláznovství velmi zlé.
14Blázen dělá mnoho řečí.
Neví člověk, co je před ním;
a co bude po něm, kdo mu poví?
15Lopota blázna omrzí,
neznáť do města cesty.
16Běda tobě země, jejímž králem jest otrok,
a jejížto knížata ráno již hodují!
17Blaze zemi, jejížto král jest urozený,
a jejížto knížata, kdy čas jest, jídají,
jak sluší mužům, a ne rozmařile.
18Pro lenost nakloní se (stropní) trámoví,
pro nečinnost rukou kapává do domu.
19Pro dobrou náladu strojí hostiny,
aby obveselili život, dávají víno;
a za peníze zjednati lze všecko.
20Ani v myšlenkách nezlořeč králi,
ni v úkrytu ložnice neklň velmoži;
neboť i ptáci nebeští donesou hlas tvůj,
okřídlenci prozradí, co jsi řekl.
HLAVA 11. – 1Házej chléb svůj do plynoucí vody,
neboť po dnech mnohých můžeš jej najít.

2Rozděl majetek na sedm, osm dílů, neboť nevíš, co zlého se přihodí v zemi. 3Oblaky, když se naplní, déšť lijí na zemi; padne-li strom na jih nebo na sever, na které místo padne, na tom zůstane.

4Kdo šetří větru, nezaseje,
a kdo hledí na mraky, nikdy nebude sklízet.

5Jako nevíš, která jest cesta větru, a kterak se skládají kosti v mateřském lůně, tak neznáš skutků Božích, (skutků) toho, jenž působí všecko.

6Ráno rozsévej své símě,
a večer ať ruka tvá neodpočívá!

Neboť nevíš, které lépe vzejde, to-li či ono, nebo zda obé stejně se zdaří.

Závěr knihy. (11, 7–12, 8.) editovat

(Křesťan pokládá den smrti za narozeniny k životu novému, lepšímu.)

7Sladké je světlo a libo jest očím viděti slunce. 8I kdyby člověk mnoho let živ byl, ať se raduje v nich všech, a nechť pamatuje na dny temné, kterých bude mnoho, a když přijdou, usvědčena bude minulost z marnosti.

9Vesel se tedy, jinochu, ve svém mládí, a raduj se srdce tvé ve dnech jinošství tvého, choď po cestách srdce svého, a vedle toho, co vidí oči tvoje; věz však, že pro to všecko tě přivede Bůh k soudu. 10Zaháněj mrzutost od srdce svého, a zapuzuj bolest od svého těla; jeť mládí a rozkoš věc vratká.

HLAVA 12. – 1(Ale) pamatuj na svého tvůrce za dnů mládí svého, prve než přijdou dnové trápení, a přiblíží se léta, o nichž řekneš: „Nelíbí se mi“,

2prve nežli zatmí se slunce,
a světlo, jakož i měsíc a hvězdy,
a po dešti se vrátí mraky–
3kdy budou třásti se strážcové domu,
křiviti se muži silní,
zahálet mlečky, jichž počet se ztenčil,
kdy se zatmí hledícím okny:
4kdy dveře na ulici se zavrou,
poklesne zvuk mlýnku,
kdy člověk vstává, jak ptáče pískne,
kdy všecek hlahol zpěvu je hluchý;
5vyvýšených míst se hrozí,
na cestu vydati se bojí,
mandlemi pohrdá,
kobylka těžkou se stává,
kaprle účinku nemá,
– jeť člověk na cestě do svého věčného domu
a pěvci pohřební chodí dokola ulicí, –
6než se přetrhne stříbrný provazec,
nežli se rozbije zlatá lampa,
než se roztříští džbán nad zřídlem,
a kolo se rozláme nad studnicí,

7a prach se do země vrátí, jak býval, dech pak se vrátí k Bohu, jenž dal jej.

8Čirá marnost – pravil Kazatel – a všecko (jest) marnost.

Doslov. (12, 9–14.) editovat

9Kromě toho, že byl mudrcem velikým, Kazatel učil národ (vědomostem), vážil, zkoumal a upravil přísloví mnoho; 10snažil se nalézt slova libá, a přesně napsat výroky správné. 11Slova mudrců jsou jak ostny, a jako hřebíky hluboko vbité, skrze sbor mistruje dává pastýř jeden.

12Více než tato (slova), synu můj, nevyhledávej. Dělání knih mnohých žádného konce není, a mnoho přemýšlení unavuje tělo.

13Konec rozpravy všichni slyšme: Boha se boj a příkazů jeho šetři, neboť to patří ku přirozenosti lidské; 14a vše, co se děje, přivede Bůh na soud, každou věc skrytou, buďže je dobrá nebo zlá.