Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Bezová maminka
| Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena | ||
| Šťastná rodina | Bezová maminka | Pohanka |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Bezová maminka |
| Autor: | Hans Christian Andersen |
| Původní titulek: | Hyldemoer |
| Zdroj: | Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 129–139. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Bohuš Kober |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Související: | Bezová maminka (překlad Peška/Mikuláš Boleslavský) |
Bylť jedenkráte malý hoch, který se nastudil; vyšed z domu dostal mokré nohy, nikdo nemohl pochopiti, jakýmto spůsobem, nebť bylo úplně suché počasí. Proto jej matka svlékla a položivši ho do postele, dala přinésti samovar, aby mu připravila koflík dobrého thé bezového, neboť toto zahřívá; zároveň vstoupil dveřmi též onen přívětivý staroušek, bydlící sám nahoře v domě, nemaje ni ženy ni dětí, měl ale velmi rád dětičky a věděl jim vypravovati tak krásné pohádky, že bylo radosť.
„Nyní vypiješ své thé!“ pravila matka, „snad uslyšíš pak pohádku.“
„Ba, jen kdybych nějakou novou věděl!“ pravil stařeček, přívětivě kývaje. „Odkud ale dostal můj malý mokré nohy?“ tázal se.
„Ba, jak se to asi stalo, to nepochopuju!“ pravila matka.
„Uslyším pobádku?“ tázal se hoch.
„Ovšem, povíš-li mi poněkud určitě, jak hluboká jest strouha v malé oné uličce, skrze niž chodíváš do školy? musím to především věděti!“
„Až k holinkám,“ pravil hoch, „pak ale musím hluboko do díry.“
„Hleď, od toho máš mokré nohy,“ pravil staroušek.
„Nyní vlastně bych ti měl povídat pohádku, já ale už žádnou nevím!“
„Vy si hned jednu vymyslíte,“ pravil malý hoch. „Matka dí, že ze všeho, nač se díváte, sestavíte si pohádku, a o všem, čeho se dotýkáte, víte něco vypravovati!“
„Ovšem, ale co po takých báchorkách a povídkách! nikoliv, řádné vyskytnou se samy a klepajíce mi na čelo, volají: zde sem!“
„Nezaklepe to brzy?“ tázal se malý hoch, a matka smějíc se, dala thé bezové do konve a lila naň vařící vodu.
„Vypravuj! vypravuj!“
„Ano, jen kdyby mi povídka sama přišla na mysl, ale ta jest vzácná a přijde, kdy se jí zlíbí! — Počkej!“ zvolal pojednou. „Již to mám! Dej pozor, jest jedna v konvi na thé!“
A malý hoch dívaje se po konvi, viděl víko se zdvihati a bez vykvětal čerstvý a bílý, velké dlouhé větve vyrůstaly, ano se všech stran se šířily a věčšily; byl to nejhezčí keř bezový, bylť to celý strom, sáhající na postel a odhrnující záclony její; jak to kvetlo a vonělo! a uprostřed stromu seděla přívětivá stařenka v podivném šatu zeleném, podobném listům bezovým a posázeném velkými bílými květy, nebylo lze poznati hned, zda to látka neb skutečné zelení a květiny.
„Jak se jmenuje ta žena?“ tázal se malý hoch.
„Ba ovšem, Římané a Řekové,“ vypravoval stařeček, „jmenovali ji Dryadou, tomu ale nerozumíme, venku v Nyboderu[1] jmenujeme ji líp, tu se nazývá „bezová maminka“, a ona to jest, kterou musíš poslouchati; jen slyš a pozoruj překrásný ten bezový strom!“
Právě tak velký strom v plném květu stojí venku v Nyboderu, vyroste sám v jednom koutě malého skromného jakéhos dvorečka; pod tímto stromem seděli jednoho hezkého slunečného odpůldne dva staří: velmi to starý, zcela starý námořník a stará, velmi stará jeho žena, byliť praprarodiče a měli míti brzo zlatou svatbu, nemohli si ale řádně na den vzpomenouti; bezová maminka ale seděla na stromě tak radostně jako dříve. „Vímť dobře, kdy jest zlatá svatba!“ pravila, oni ale to neslyšíce, hovořili o minulých letech.
„Ba, vzpomínáš si na tenkráte,“ pravil starý námořník, „když jsme ještě zcela malí semotamo běhali a si hrávali, bylo to v témž dvoře, v němž nyní sedíme a sázeli jsme malé stromky, dělajíce si zahrádku.“
„Ovšem,“ pravila stará žena, „na to se vím dobře pamatovati; zalévali jsme stromky, a jeden z nich byl bezový, ten zakořeniv se, vypouštěl zelené větve a stal se velkým stromem, pod nímž my staří teď sedíme.“
„Ba pravdu díš!“ pravil, „a tam v koutě stál kbel na vodu, tam plula moje loďka, sám jsem ji vyřezal, a jak ta plovala ovšem jsem se brzo dostal k jiné plavbě.“
„Ano, ale nejdříve jsme šli do školy, učíce se něčemu,“ pravila ona, „a pak nás požehnali; oba jsme plakali; odpůldne ale jsme chodívali, vedouce se spolu, na kulatou věž, a dívali jsme se do světa přes Kodaň a moře, pak jsme šli do Mírohory, kde král a královna na nádherné své lodi v průplavech pluli!“
„Já jsem ovšem jinak plul, a to za několik let, na dalekých cestách!“
„Ovšem plakávala jsem často pro tebe,“ pravila, „myslelať jsem, že jsi mrtev a ztracen, a že ležíš asi dole v hlubokém moři a šplýcháš; mnohou noc povstavši, dívala jsem se, zdali se větrník pohybuje; ovšem pohyboval se, tys ale nepřicházel! zpomínám si na to předobře, když za deštivého dne posel se před našimi dveřmi zastavil, kde jsem sloužila, šlať jsem právě se džberem dolů, kde jsem se před dveřmi zastavila; — bylo to nad míru ošklivé počasí a právě, když jsem takto stála, objevil se mi posel po boku, podávaje mi psaní od tebe; ba, kam tys až cestoval! Otevřevši ho prudce, četla jsem ho; smála jsem se a plakala; bylať jsem velmi spokojena, stálo tu, že jsi v teplých krajinách, kde roste káva, jak hezká země to asi jest! Vypravovals velmi mnoho, a představovala jsem si to vše v duchu, ješto se jen lilo, a já se džberem tu stála. Tu někdo přišel, mne obejmul — —“
„Ba, ale tys ho tak notně přes ucho pleskla, že to zatlesklo.“
„Vždyť jsem nevěděla, žes to ty, tys přišel právě tak rychle, jako to psaní a byl jsi velmi hezký! tím jsi i nyní; měls dlouhý žlutý hedvábný šátek v kapse a lesklý klobouk na hlavě, tys byl švihák. Bože, jaké počasí to bylo a jak vyhlížely ulice!“
„Pak jsme se oženili,“ pravil, „vzpomínáš si? a pak když jsme dostali prvního malého chlapečka a potom Mařenku, Jiříka, Petra a Jana Krystiána.“
„Ano, a jak vyrostli a stali se z nich řádní lidé, jež každý miluje.“
„A jejich děti měly zase děti,“ pravil starý námořník, „ano to jsou již prapraděti, v tom právě jest ta hádanka, — vždyť to bylo, nemýlím-li se, téhož roku, když jsme měli svatbu.“
„Ovšem, právě dnes jest onen zlatý svatebný den,“ pravila bezová maminka, vystrkujíc hlavu právě mezi oba staré, jenž ji měli za sousedku, která na ně kývá; dívajíce se na sebe, tiskli si ruce; brzo na to přišly děti a děti těchto dětí, vědouce, že je dnes zlatý svatebný den, přályť již ráno, staří ale na to již opět zapomněli, kdežto na vše, co se bylo před několika lety událo, dobře se pamatovali; a bez silně voněl, a slunce právě zacházející zářilo oběma starým do obličeje, vyhlíželiť oba červeně, a nejmenší pradítě skákalo kolem nich, docela šťastně, volajíc, že tento večer bude velmi hojný, měli míti brambory na loupačku, a bezová maminka kývajíc se stromu, volala se všemi ostatními: hurá!“
„Toť přec nebyla báchorka!“ pravil malý hošík, pilně poslouchaje.
„Ba, tomu ale musíš rozuměti,“ pravil stařeček, který vypravoval, „zeptejme se ale na to bezové maminky!“
„Toť ovšem nebyla báchorka,“ pravila bezová maminka, „nyní ale přijde! Ze skutečnosti vychází právě nejzajímavější povídka, jinak by nebyl hezký můj bez z konve vyrostl!“ a pak vzavši malého hošíka, dala hlavinku jeho do svého klínu, a větve bezové plné květů shrnuly se okolo nich, tak že konečně seděli jako v nejhustší besídce, a tato letěla s nimi do povětří, což bylo nevýslovně hezké! Bezová maminka najednou se stala mladou, něžnou dívkou, šat její byl ale posaváde z též zelené látky s bílými kvítkami, u ňader měla skutečný bez a kolem zlatých kudrnatých svých vlasů věnec ze samého bezu; oči její byly tak velké a tak modré, že to byla překrásná podívaná! Ona a hošík se líbali, vždyť byli stejně staří a cítili stejné veselí.
„Vyšedše z besídky a držíce se za ruce, stáli v hezké květinové zahradě vlasti své, u čerstvého trávníku byla uvázána hůl otcova o kůl, bylť zde život pro mladé, a jakmile se na něj napříč posadili, proměnila se hlava hole v hlavu vesele řechtající, dlouhá, černá hříva a silné nohy se objevily; zvíře to bylo silné a statné, ujíždělo s nimi kolem trávníku tryskem pryč! — „Nyní pojedeme mnoho mil daleko,“ pravil hošík, „pojedeme na onen rytířský statek, kde jsme byli minulého roku!“ a jezdili o překot kolem trávníku, a pořade volala ona dívka, jižto známe co bezovou maminku: „Nyní jsme na venkově, vidíš ten selský dům s velkou pekárnou, vyčnívající ze zdi na cestu jako obrovské vejce! Bez skláněl své větve přes ně, a kohout chodí a hrabe pro slepice: viz, jak se nafukuje! Nyní jsme u kostela, stojícího na vysokém vršku pod velkými duby, z nichž jeden již napolo shnil! Nyní jsme opět u kovárny, v níž hoří oheň, a polonazí dělníci tlukou kladivy tak, že jiskry daleko odletují. Dále, rychle na nádherný rytířský statek!“ A vše, co malá dívka, vzadu na kmeni sedící, vypravovala, poletovalo okolo; hoch to viděl, ač jezdili jen kolem trávníku. Pak hrajíce na vedlejší cestě, udělali do země malou zahrádku, a ona vzavši z vlasů bezový květ, zasadila jej, tak že rostl právě jako při starých v Nyboderu, tenkráte, když ještě mládi byli, jak nám bylo vypravováno. Šli ruku v ruce, právě jak to činili staří co děti, nikoliv však na kulatou věž neb do zahrady Mírohorské, nikoliv; mladá dívka uchopila hocha kolem těla, a letěli daleko široko v celé zemi a bylo jaro, léto, pak nastal podzimek a konečně zima; a tisíce obrazů lesklo se v očích a v srdci hochově, a mladá dívka mu zpívávala: „To nikdy nezapomeneš!“ a na celé jejich cestě voněl bez tak sladce a příjemně; viděli ovšem růže a čerstvé břízy, bez voněl ale ještě více, neb kvítka jeho skláněla se k srdci dívčině a tam skláněl hoch často v letu svou hlavinku.
„Jak krásně jest zde na jaře!“ pravila mladá dívka, a už stáli v nově kvetoucím lese březovém, kde zelený jetel u jejich nohou kvetl a právě v zeleném byly bledočervené pochodenky překrásné. „O kéž jest vždy jaro ve voňavém dánském tom lese březovém!“
„Zde jest tak krásně v letě!“ pravila, když jeli okolo starých zámků z dob rytířských, kde se červené zdě a křížované štíty v průplavech blýštěly, kde labutě plovajíce pohlížely do starého, tmavého stromořadí. Na poli pohybovalo se žito jako jezero, v příkopech kvetly červené a žluté květiny, a u záhonů divoký chmel a kvetoucí svlačce; a k večeru objevil se bledý a velký měsíc, a seno na lukách příjemně vonělo. „To zajisté nikdy nezapomene!“
„Jak krásně to zde vyhlíží na podzim!“ pravila malá dívka, a nebe bylo dvakráte tak vysoké a modré, les oděn v nejhezčí červené, žluté a zelené barvy. Lovčí psi běhali, celá hejna pérnaté zvěře poletovala křičíce přes příkopy, na nichž ostružiny vedle starého kamení rostly. Moře bylo tmavomodré, pokryté bílými plachetnými loďmi, a v mlatnici seděli staré paní, dívky a hoši, vybírajíce chmel do velké nádoby, stařeny ale vypravovaly báchorky o trpaslících a čarodějnících. Lépe to nemohlo býti nikde!
„Zde jest tak krásně v zimě!“ pravila mladá dívka a všechny stromy byly pokryty sněhem, tak že se podobaly bílým korálům, sníh praskal pod nohama, jako kdyby měli nové boty a s nebe padala jedna hvězdička za druhou. V pokoji rozžali vánoční stromek, rozdávány dary a bylo zde veselo; venku zazníval v selském domku zvuk houslí, a zlatá jablka byla rozdávána; ano i nejchudší dítě pravilo: „Jak krásně jest v zimě!“
Ano, bylo tak krásně a mladá dívka ukazovala hochu všechno, a vždy voněl bez a vždy vlál červený prapor s bílým křížem, onen prapor, pod kterým byl starý námořník v Nyboderu plul; hoch vyrostl, a měl se odebrati co mladík daleko do světa, daleko do teplých krajin, kde roste káva; u rozloučení ale vzala dívka s prsou něžný bezový květ, aby si ho schoval, a ten vložil do modlitebné knihy, a v cizí zemi, otevřev ji, povždy to udělal na místě, kde ležel bezový květ, a čím více na něj pohlížel, tím více se občerstvoval, tak že skorem vssál do sebe vzduch z dánských lesů, a předobře poznal malou dívku, pohlížející k němu jasnýma, modrýma svýma očima mezi listím, šepotajíc k němu: „Zde jest hezky na jaře, v letě, podzimku i v zimě!“ a na sta obrazů kmitalo se před jeho očima.
Tak uplynulo drahně let, a on seděl co starý muž se starou svou ženou pod bezovým jedním stromem; drželi se za ruce, právě jako pradědeček a prababička venku v Nyboderu, hovoříce právě jako tito o starých časích a zlaté svatbě, a malá dívka s modrýma očima a bezovým květem ve vlasech seděla na stromě a kývajíc jim, pravila: „Dnes jest zlatý den svatebný!“ a pak vzavši dvé květinek ze svého věnce, políbila je nejdříve, tak že se zprvu leskly co stříbro, pak ale co zlato, a když je položila na hlavy starých, každá květina se proměnila v zlatou korunu; tu seděli oba rovni králi a královně pod vonícím stromem, bezu se úplně podobajícím, a on vypravoval staré své ženě povídku o bezové mamince, tak jak ji co malý hoch slýchával, a oba mínili, že ještě více obsahuje, jim se podobající, a to co se jim rovnalo, líbilo se jim nejvíce.
„Ano, tak jest!“ pravila mladá dívka na stromě, „někteří mne jmenují bezovou maminkou, jiní Dryádou, vlastně se ale jmenuju nezabudkou, jsemť ta, jež sedí na stromě, pořáde rostoucím, já mohu vzpomínati na minulosť, já umím vypravovati! Nech mne podívati, máš-li ještě kytku svou.“
A starý muž otevřel modlitebnou knihu, tu ležela bezová květinka, tak čerstvá, jako by ji teprv nedávno tam položili, a nezabudka kývala, a oba staří se zlatými korunami na hlavě seděli v záři zacházejícího slunce; zavřeli oči, a — a —! ano tím se ukončila báchorka!
Malý hošík ležel ve své posteli, nevědělť, zda snil, neb zda mu to vypravovali; konev na thé stála na stole, z ní nerostl již žádný bez, a starý muž, který byl vypravoval, právě byl u dveří na odchodu, což také učinil.
„Jak hezké to bylo!“ pravil hošík. „Matinko, byl jsem v teplých krajinách!“
„Ovšem, věřím ti to,“ pravila matka, „když jsi vypil dvé plných koflíků thé bezového, pak jsi ovšem přišel do teplých krajin!“ a přikryla ho dobře, aby se nenastudil. „Jistě jsi spal, když jsem se hádala, zda-li to pohádka neb báchorka!“
„A kde jest bezová maminka?“ tázal se hoch.
„Ta jest v konvi!“ pravila matka, „a tam nechť také zůstane!“
- ↑ Nyboder jest díl města Kodaně, obývaný námořníky.