Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Šťastná rodina
| Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena | ||
| Skokan | Šťastná rodina | Bezová maminka |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Šťastná rodina |
| Autor: | Hans Christian Andersen |
| Původní titulek: | Den lykkelige Familie |
| Zdroj: | Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 125–128. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Bohuš Kober |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Nejvěčší zelený list zde na venkově jest zajisté list lopuchový; držíme-li ho před tělem, jest to zástěra a v dešti může sloužiti nad hlavou co deštník, jsa nesmírně veliký. Nikdy neroste lopuch samoten; kde roste jeden, rostou i jiné, jest to velká nádhera, a všechna ta nádhera jest potravou hlemýžďů. Velcí bílí hlemýžďové, z nichž si v minulých letech vznešení dali připravovati odvářku a jí požívajíce říkali: „Zajisté to chutná výtečně!“ neboť myslili, že to tak dobře chutná; oni hlemýžďové živili se listmi lopuchovými a proto byly lopuchy sázeny.
Byloť tu staré rytířské panství, kde se nepožívali už hlemýžďové, téměř zcela vymřelí, lopuchy ale rostly pořáde, rostly vždy dále přes cesty a záhony, již se jim nemohla postaviti hráz, bylť to skutečný les lopuchový, semotamo stála jabloň nebo strom třešňový, jinak by se ani nebylo poznalo, že to zahrada. Vše bylo samý lopuch, a zde trávili poslední dva prastaří hlemýžďové.
Nevěděliť sami, jak staří jsou, pamatovali si ale velmi dobře, že jich dříve bylo mnohem více, že pochází z cizích krajin a že jen k vůli nim se sázely lopuchy. Nebyliť z lopuchového toho lesa ještě nikdy vyšli, věděli ale, že mimo ně jest ve světě něco, co zámkem se nazývalo, a tam nahoře prý bylo jich vařeno, čímž vše zčernalo, načež byli kladeni na stříbrnou mísu, co se ale dále událo, nevěděli. Jaké to as bylo, když se vařili a na stříbrnou mísu kladli, taktéž nepochopovali; hezké to prý ale bylo a náramně vznešené. Ani chrousti nebo žáby nebo červi, kterých se na to tázali, nemohli jim odpovědít, žádný z nich ještě nebyl vařen neb na stříbrnou mísu kladen.
Staří bílí hlemýžďové byli nejvznešenější na celém světě; to věděli, les byl k vůli nim zde, a zámek byl zde, aby je uvařili a na stříbrnou mísu položili.
Žiliť zcela o samotě a šťastně, a nemajíce sami dětí, vzali malého, obyčejného hlemýždě, vychovávajíce ho co vlastní dítě své; tento ale nechtěl růsti, byl to jen obyčejný hlemýžď, staří ale, zvláště matka, hlemýžďová to matka, domnívala se, že ho viděla přece růsti, a proto prosila otce, aby, nevidí-li to, ochmatal malý dům hlemýžďový, a tento tak učiniv, shledal, že má matka pravdu.
Jednoho dne velmi pršelo.
„Poslyš, jak to na lopuchách bubnuje, bum, bum,“ pravil otec hlemýžďův.
„Tu přicházejí také kapky!“ pravila matka. „Stéká to zrovna po tyčince! Uvidíš, že zde bude mokro. Jsemť ráda, máme dobré své domy a že náš malý také svůj má! Pro nás ovšem více učinili, než pro všechny ostatní tvory, lze tudíž poznati, že jsme pány světa! Mámeť dům od narození a lopuchový les nám k vůli sázeli! — Ráda bych věděla, jak daleko sáhá a co se mimo něho nachází!“
„Tu není nic mimo něho!“ pravil otec. „Lépe než u nás nemůže nikde býti, a já nepřeju si ničeho!“
„Ovšem,“ pravila matka, „já bych ráda přišla na zámek, aby mne vařili a na stříbrnou mísu položili, tak se dělo všem našim předkům, a věř mi, jest to něco zvláštního!“
„Zámek se snad zbořil!“ pravil otec, „neb ho les lopuchový přerostl, tak že se lidé z něho nedostanou ven. Mimo to nemá nikdo spěch, ty ale pospícháš náramně a malý též si tak počíná, zda nevylezl ve třech dnech po tyčince vzhůru, mně napadá závrať, pohlédnu-li naň!“
„Nesmíš reptati,“ pravila matka, „lezeť tak opatrně, budeme míti z něho velkou radosť, a my staří nemáme bez toho nic jiného, pro něž bychom žili! Nemyslíš, že zde dále v lese lopuchovém ještě jiní našeho rodu žijou?“
„Černí hlemýžďové jsou snad zde, tuším,“ pravil starý hlemýžď, „černí hlemýždi bez domů jsou ale sprostí, můžeme se ale svěřiti mravencům, sem tam běhajícím, jakoby měli práci, ti jistě vědí o nějaké ženě pro našeho malého.“
„Známť ovšem jednu z nejhezčích!“ pravil jakýs mravenec, „bojím se ale, že to nepůjde, jest to královna!“
„To neškodí!“ pravili staří. „Má dům?“
„Ona má zámek!“ odpověděl mravenec, „a nejhezčí mraveniště se sedmi sty chodbami.“
„Díky tobě!“ pravila matka hlemýžďová, „náš syn nechť nepřijde do mraveniště! Nevíš-li nic lepšího, svěříme to bílým muškám v dešti a v slunci daleko létajícím, tyto znají lopuchový les vnitř i zevnitř!“
„Máme pro něho ženu!“ pravily mušky, „sto lidských kroků odtud sedí na keři angreštovém malá slečna hlemýžďová s domkem, jest samotna a již dosti stará, by se vdala. Jest to jen sto lidských kroků!“
„Ano, ať sem přijde!“ pravili staří, „on má les lopuchový, a ona jen keř angreštový!“
A pak šli pro malou hlemýžďovou slečnu. Trvalo to osm dní, než přišla, to právě ale bylo vzácné, a oni viděli, že je z dobré rodiny.
Potom měli svatbu. Šest svatojanských mušek svítilo, seč byly, mimo to všechno se v tichosti konalo, neb staří hlemýžďové nesnesli hluku a radovánek; hlemýžďova matka ale měla dojímavou řeč; otec nebyl s to, jsa dojat, a pak jim dali celý lopuchový les za dědictví, pravíce, co vždy říkali, že jest to nejlepší na světě, a budou-li počestně a řádně žíti a se množiti, přijdou jednou i se svými dětmi do zámku, budou černě vařeni a na stříbrnou mísu kladeni.
A ukončivše řeč, zalezli staří do svých domů a nevyšli více, neboť spali. Mladá dvojice hlemýžďová panovala v lese, dostavši mnoho potomků, nikdy ale nebyli vařeni a nepřišli na stříbrnou mísu, z čehož soudili, že se zámek sbořil a všickni lidé ve světě vymřeli a poněvadž jim nikdo neodporoval, bylo to asi pravdivé; a déšť bil na lopuchové listy, aby jim bubnoval a slunce svítilo, aby je osvětlovalo, a tak byli šťastni, a celá rodina byla šťastna.