Batovičtí juhasové
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Batovičtí juhasové |
| Podtitulek: | Črta z Podhalí |
| Autor: | Jaroslav Hašek |
| Zdroj: | Jaroslav Hašek. Národní listy, , 7. listopadu 1902 CHYBA: {{Textinfo}} — Chybí hodnota parametru „ZDROJ“ (zdroj této kopie díla) Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 07. 11. 1902 |
| Licence: |  PD old 70 |
Ještě se ani slunko nezjevilo v rozsochatých větvích starých, zkřivených borovic, a již na stráni nad Batovcemi zabělely se ranní mlhou tlupy ovcí, ozvalo se cinkání zvonců, štěkání psa a hlas zahlaholil z vodních par:
Po voli ovjecki, kto ze vas podoji?
Bača pije v karcmje, juhaši na zboji.
Juhaši, bačovje, Pan Bog vas pokarže,
za tote ovjecki, co stojom v kosorže.
Silný hlas zpívajícího pastýře odrážel se v ranním tichu od skalisek, zakrytých stěnou černých, starých stromů, nesl se údolím, odrazil se od okolních strání a utonul v záplavě kosodřeviny ve výši.
A sotva umlkl, ozval se s protější stráně nový zpěv, který přehlušil štěkot psa, který, slyše zvuky s druhé strany, pobíhal, vydávaje ze sebe zuřivé melodie, jako vzteklý.
Pastýř na protější straně zahoukl:
To su hlopci, to su,
co sablicky nosu,
ně taci galgaňi[1]
co su ta na strani.
Jakmile první zpěvák uslyšel tento zpěv, vykřikl na protější stráň na svého kollegu:
„Jášo Torbiku, kdo je galgaň?“
A s protější stráně se ozvalo, jako když hrom zaburácí, div, že mlha neřídla: Janku Misare, lumpe, ty jsi galgaň a jako na potvrzení toho ozvalo se s protější stráně ovčí bečení a dali se psi na obou stranách do pronikavého štěkotu.
Pak nastal na obou stráních slovní boj. Nadávky nesly se přes moře mlhy v údolí a vracely se sesíleny od jednoho ke druhému. Zkrátka, hrozný povyk v ranním šeru, až z koliby v údolí batovickém vyběhl bača Rubar s valaškou v ruce, domnívaje se, že snad juhase někde nahoře přepadli medvědi.
Jakmile ale poznal slova: šuhenica,[2] uopica[3] a podobná slova, vrátil se ihned nazpět ku praskajícímu ohni v kolibě, kdež k valachovi Burku, vařícímu v kotli žinčicu, prohodil: „Jaša Torbik a Janík Misar se zase hádají, hrmené střely do nich i do jejich frajerky Haňky.“
Pak se usadil na houně do kouta, upíjel z črpáku teplé žincice a hovořil: „Jaktěživ jsem neslýchal, aby dva juhaši se bili pro jednu dívku! Až večer se vrátí, zeptám se jich, co mají pořád spolu? Pak vstal a odešel za svou prací.
Po pěkném, jasném dnu, přišel mlhavý večer. Měsíc mdle prorážel táhlými pruhy mlh, která stále se přelévala z jednoho konce údolí do druhého.
V útulné kolibě seděli u ohně oba ranní zpěváci, valach Burka, a v koutě, bača Rubar.
„Vy jste darebáci,“ ozval se k oběma juhasům, kteří, sedíce naproti sobě u ohně, kouleli druh na druha očima, jakoby se chtěli již každou chvíli na sebe vrhnout. „Vy jste lotři, vy jste zvěř, vy jste, zkrátka ničemové,“ pomalu promlouval, pokyvuje hlavou. Vy se hádáte mezi sebou jako Turci. A proč se hádáte, proč se rvete? Bijete se pro Haňku z Batovic. Nestydíte se, pro Haňku se bít, vy dva juhasové, žili jste spolu od malička a nyní…“
„Bačo,“ promluvil Torbik, „Haňka jest nejkrásnější v celých Batovicích.“
„Má černé oči,“ řekl Misar.
„Má pěkné vlasy,“ mluví dále Torbik.
„A padesát ovcí, dvě krávy,“ poznamenal Misar.
„Jednu salaš, dva košiary a domek,“ dodal Torbik.
„To jest něco jiného,“ ozval se z kouta bača, „ale dva si ji nemůžete vzít.“
„Já si ji vezmu,“ řekl Misar, a skoro současně vyřkl Torbik: „Mou bude!“ Oba dva sokové podívali se současně na své opasky, za nimiž svítily v záři ohně pěkné, vyleštěné nože.
„Víte co,“ promluvil bača, „musíte jít k rychtáři, jest to sice mladý chlap, ale zkušený člověk; ba, že zkušený, ve městech byl vojákem, ba, ve městech. On zná Haňčina otce, však jeho pole na jedné straně a hned za potokem rychtářská. Ten to rozhodne. Moudrý člověk. V neděli tam můžete jít. Řekněte mu to a to, čiň, co chceš, a urovnejte to.“
„Dobrá, půjdeme,“ zvolali oba juhasové.
V neděli ráno vkročil Torbik do světnice rychtářovy v Batovicích a pravil mladému rychtáři: „Poslyš, rychtáři, zde máš dvě ovce. Já mám rád Hanku a chci si ji vzít za ženu, ale on ji chce také Misar. Náš bača povídal, že ty znáš Haňkova otce, že prý i k nim chodíš, řekni tedy Haňce, aby si vzala mne, Jášu Torbika.“
Rychtář potěžkal ovce a odpověděl: „Dobrá, uvidíme.“
Torbik s blaženým úsměvem odcházel.
Za půl hodiny potom, stál ve světnici před rychtářem Misar a pravil k němu: „Zde jsem ti přinesl dvě ovce. Já mám rád Haňku, a chci si ji vzít. Ty prý jsi s jejím otcem jedna ruka, řekni jí tedy, aby si vzala mne, Jaňka Misara.“
Rychtář vzal ovce, a přislíbil, že o tom promluví, a jako před chvíli odcházel Torbik s úsměvem, odcházel i nyní Misar. Oba dva byli blaženi.
Méně blaženým cítil se toho dne bača Rubar, neboť se mu ztratily čtyři pěkné, tučné ovce.
Za týden stál opět Torbik před rychtářem. „Přijďte za týden oba, a budeš spokojen,“ pravil k němu usměvavě rychtář, a když odcházel, šel s ním až ke dveřím, kdež Torbikovi zašeptal do uší: „Ale je to děvče!“ A Torbik, zářící štěstím, odvětil: „Já to říkal!“
Totéž pravil později Misar, když mu šeptal mladý rychtář do uší: „Ta má oči!“
Celý týden žili oba juhasové beze všech potyček.
Nadešla očekávaná neděle. Juhasové, s vyleštěnými opasky, přišli ráno k rychtáři. Rychtář uvítal je s úsměvem, dal jim napít slivovice, sám se též napil a pak vážně, tichým hlasem řekl: „Vše jest urovnáno, Hanku si vezmu za ženu já sám!“
Kdyby byli juhase přepadli čtyři medvědi, nebyli by se více ulekli, než těchto slov.
Chvíli stáli mlčky a pak zašeptal Torbik: „Inu, když to musí být!“ Misar mlčel.
Když vyšli ven, podal Torbik Misarovi ruku.
Za dva dni ztratilo se rychtářovi šest ovcí, a Haňka pohřešila také šest.
Dobři juhasové se odškodnili…