Bajrama/V.

Bajrama Vítězslav Hálek
IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 32–36. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1857
Licence:	PD old 70

Slunce se klonilo k západu.

Starý cikán právě rozdělal oheň, zasedl si k němu, a kouřil jako kdy jindy. Potěšil se z množství stříbrňáků, které mu dnes Josa odvedl.

Stranou od něho seděl Salem u výklenku skály, a podpíral hlavu o ruce, v kterých držel dvojku. Nedávno se vrátil ze vsi.

„Nepůjdeš dnes, Saleme, na lov?“ ozval se starý.

„Už slunce zapadlo?“ vyskočil Salem, rozhlížeje se po vrcholcích stromů, zda-li na nich není vidět paprsky. Když ale viděl, že slunce ještě svítí, sedl na předešlé místo, natáhl oba kohoutky, prohlížel je, zvolna je spustil, a zase podepřel o ruce, jako prvé.

Ani slova. Oheň vesele šlehal, děti se ještě toulaly někde po jahodách, a Kuráž nějak netrpělivě mlel ohonem.

Nač asi myslil starý, nač asi Salem? Starý — jenž je jako vyhasínající dýmka, v nížto víc popelu, nežli ohně; starý — jenž už odumřel pro vnější svět, a jenž jenom žije v některých vzpomínkách — jen jako ta vydoutnalá vrba, jež už není s to, aby hnala létorosti? A Salem? Doutnající vulkán, jehož oheň každého okamžení čeká na vyšlehnutí? Bujná lípa, jež směle k nebesům své větve napíná — jenž myšlénky nespouští se dřív, dokud neuzraje v skutek?

Nač asi oba myslí?

Starý se dívá do ohně, jakoby v něm četl. Dým se mu v pěkných, lehkých kotoučích odkrádá z úst — na ústech si hraje úsměv, jako dítko na hrobě s mateřídouškou — zvráštělé čelo se zjasnilo, jakoby na se vzalo sváteční šat — vyndal na chvilku dýmku z úst a pološeptem vyslovil: „A dali jsme jí říkat Bajrama.“ — A zase dýmal, přikládal, nahlížel do hrnce a pokličkou jej přikryl.

Kuráž líně natahoval oudy.

A co Salem? Salem se dívá do sebe jakoby v sobě něco četl; on v skutku čte, ale pysky se mu křečovitě stahují — pevně v rukou drží pušku, div ji nerozmačká — hlavu má těžkou, sotva že ji unese — a srdce? Něco se do něho nasadilo, co mu nedá býti lhostejným. Zaskřípal zuby a syčivým hlasem vyslovil: „A ten had na mém srdci se jmenuje Bajrama!“

Kuráž vyskočil, jakoby ho někdo uštknul.

Tak myslili oba — starý i Salem — o témž předmětu, o Bajramě — každý svým spůsobem.

Salem se vzchopil, ohlídl se po slunci — to právě zacházelo.

„Sbohem! starý. Dnes na mne nečekej s večeří. Chci vyčíhat lišku, možná, že se při tom zdržím do rána.“

„Zdráv pořídil!“ díval se za ním starý cikán. Za chvilku pravil polohlasitě: „Salem u ní nastoupí místo otcovo.“

Kuráž zakňučel, jako když Meluzína zapláče. —

U Šedé Skály stojí Bajrama s Jeníkem.

„Pojď se mnou v můj příbytek,“ mluvil Jeník. „Mám sestárlou matku, potřebuje odpočinku — staň se její dcerou. Nelekej se lidských předsudků — ty trvají na čas. Až lidé uvidí nás žít ve svornosti a lásce, umlknou jejich hlasy. Pojď se mnou, má drahá!“

„Ty nevíš, drahý Jene, jak sladká jest svoboda a jak těžko, se jí odříci. Věřím ti, že bych pohodlí měla v tvém příbytku — ale mně se pohodlí protiví. Pojď ty k našincům. Jsem sice ochotna, z lásky k tobě opustit svobodu; ale uvidíš, že šťastněji spolu žíti budeme, neupoutáni na jediné místo.“

„Ale ty Salemovy oči, Bajramo, já jich nesnesu.“

„Ty zavřem, Janko, navždy,“ a vytáhla z kapsy prášek, zaobalený v papíru. „Však nemá pevnější život, nežli krysa.“

Jeník se zachvěl.

Asi dvacet kroků od nich se zablýsklo — padla rána — Jeník se válel v krvi.

Bajrama vzkřikla.

Jeden — dva, tři skoky a Salem byl u ní. Pevně ji chopil za ruku.

„Tak se mstí Salem!“ mluvil obrácen k Jeníkovi. „Byl-lis dobrý nebo zlý — to nevím. Ale když jsem já ji míti neměl, nesmí moje místo zastoupit nikdo.“ Slova ta byla pronešena hlasem zoufalým.

Obrátil se k Bajramě, trnoucí na celém těle. Z očí zrovna mu šlehaly blesky a na rtech mu stála pěna. —

„A ty holubičko, abys nezkoušela své umění i na jiném — to vezmi napřed v odplatu.“

Zableskl se dlouhý nůž, Bajrama vzkřikla — krev se jí hnala proudem ze srdce.

„Saleme — já — milovala — —“ mluvila šeptem.

Salem se divoce zachechtal.

„Milovalas? Hahaha! Milovalas? Hahá! Milovalas? Mé srdíčko — já také; a proto jsem ti toho dal důkaz!“

Salem se dal do pláče při posledních slovech, a plakal jako dítě.

Oko její bylo již tuhé, Salem k ní přiklekl, políbil ji v ústa, a znova vypuknuv v pláč, přiklonil se k jejímu uchu a šeptal: „Anděla i ďábla z člověka dovedete udělat. Tys ze mne ďábla udělala.“

Z blízkých lad sem zaznívala hudba flašinetu a výskot veselé mládeže. Salemovi se to zdálo být posměchem. Vzchopil se, a nikdo ho zde více nespatřil. —

Měsíc se dnes těžce propracovával skrz mraky. Z hvězd se málokterá ukázala.

Starý dlouho čekal na Bajramu — nedočkal se. Lehl si, ale nemohl spát — měl nepokojné sny. Často se posadil, díval se do dálky, zda-li Bajrama se blíží, a vida jenom čirou tmu, ulehl si zase.

Kuráž dnes kňučel skoro celou noc. Buď se mu něco zdálo, buď — ale kdož to ví?

Druhý den se všecko vysvětlilo. Starý poznal nůž, jenž vedle Bajramy ležel, že to byl Salemův, a ostatního se domyslil a dohádal. Po dlouhém čase po prvé zaplakal.

Andulka Jeníka nepřežila. Zemřela v tuž chvíli, když nesli Jeníkovu mrtvolu kolem jejich oken na hřbitov.

Tlampač pil na zlosť, že mu ušel výdělek, a tety měly celý rok — ba ještě déle co povídat.