Bajrama/IV.

Bajrama Vítězslav Hálek
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 24–32. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1857
Licence:	PD old 70

Odpoledne se slavily obžinky muzikou a tancem. Hudbou a tancem dovršuje se každá slavnosť — doušky, posvícení, pouti — všechno.

Za vesnicí K— byly — jak říkáme „za humny“ — obecná lada, a jeden kus jich byl ostíněn vysokými topoly, jež odpoledne házely příjemný chládek. Sem do toho chládku vyvandrovala veská mládež, provázena flašinetem a půlsudem piva. Flašinet nesl starý dědeček, vysloužilý voják, a půlsud vezli na žebřinovém voze, ověnčeném papírovými věnci, kytkami z kvítí a obilí, a osazeném veselými mladíky.

Flašinetář rozbil svůj stánek pod jedním z topolů, odkud — jak říkal — celý svůj tábor přehlednouti mohl.

Všecko bylo kolem sudu jako včeličky. Dědeček zatím rovnal svou muziku, a mládež se sháněla po plném džbánku a dávala připíjet děvčatům. Dědeček zpustil skočnou, a párek za párkem se hrnul do kola a už to šlo — ichuchu! až se srdce smálo.

Přišla i baba s plnou nůší pouti a usadila se vedle flašinetáře.

Přišel k ní mladík s dívkou a kupoval dívce pouti.

„Maminko, ňáké to srdíčko!“ dorážel na babičku.

Babička vyndala schránku se srdíčky, mladík vybral to nejhezčí a podávaje je své holce, zpíval:

Kdybych viděl, drahá Minko,
plakat tebe,
rozplakaly by se hvězdy —
též i nebe.

Holka je do polovice nakousla, a druhou polovici dala svému hochu do úst.

Všechno to tančilo, až země duněla, zpívali a výskali, až se nebe otřásalo, a pili, až se hory zelenaly.

Přece ale k celku jakoby něco scházelo; Jeník zde posud nebyl; bez Jeníka by se ani nemohlo nic skončit. A dnes zde ještě nebyl. Okolo Jeníka se vždy všecko točilo, on dával takt celé veselosti, a holky se po něm jen jen třásly; on byl hoch jako kytka.

Mnohé oko se již ohlíželo po něm — on právě přichází volným krokem od vsi. Tak volným krokem ještě nikdy nešel.

Snad se budete ptát, kde zůstala Andulka? Ta dnes zůstala na lůžku. Slabosť její přešla v zimniční chvění a ona jenom polovičně slyšela výskot veselých hochů, když táhli okolo.

Jeník se volným krokem přiblížil, postavil se pod jeden strom zrovna naproti flašinetáři, a díval se, jak se zdálo lhostejně, po tancující chase.

Celé kolo veselé mládeže obroubily baby — aneb jak jedna druhé říkaly „tety“. Ty svým jazykem přetřepávaly všecko záživné i nezáživné, ty znaly vzít notu o každém a o každé, jim nezůstalo tajné ani to nejtajnější mrknutí, ty dovedly z tajných pohybů spřádat o každém celé historie a z těch nejnepatrnějších praemis dovedly vynést ten nejurčitější soud. A dnes byla s nimi i tlampačova žena, a to byla baba zrovna jedovatá. Co druhá polovice svého muže znala všecky možnosti i nemožnosti u každého párku; ta vše, s čím se jí její muž svěřil, neráda sama u sebe nosila, a vždycky se starala o patřičné rozšíření. Že když ona vypravovala, všecky ostatní tety sestrkovaly hlavy, aby ani jediné slovo jim neušlo, samo sebou se rozumí, a že pak mnohý komár u nich vyrostl ve velblouda, netřeba šíře dokládat.

Nezdálo se, že by mládeži nyní příliš na srdci leželo, co si ráno o Jeníkovi povídali. Mnozí sice naň jinak hleděli, než obyčejně, ale v celku bylo patrno, že jsou všickni pohrouženi do proudu veselosti.

Jeník obyčejně tancovával s Andulkou, a byl vždy při ní jako její stín. Mimo tu se málokteré dívce ta česť stala, a to jen tenkrát, když byl zvláště rozveselen. Však také byly k sobě jako schválně rostlí — jak říkala tlampačova žena, a v předtuše, jaký z té svatby vyplyne jejímu muži výdělek, ani nikoho jiného neviděla při muzice, leč Jeníka s Andulkou.

„Vidíte,“ naklonila se tlampačova k tetám, „dnes stůně Jeníkovi tanečnice; ten hoch má zlé svědomí a proto netančí se žádnou jinou — nevím, jak to s ním stojí, ani jsem nevěděla, že je ten hoch tak zlý. Ale což, to jsem už dávno věděla, že z toho nebude nic, on už dávno chodil jinam.“

Každá z tet přisvědčovala, ale zároveň věděla každá na to, co řekla tlampačova jen neurčitě, že totiž už dávno chodí jinam — každá věděla již určitě, kam zároveň chodil, a že jenom nechtěla s barvou ven, sic že by to už dávno byla mohla říci, ale že se jen bála lidských řečí a kdesi cosi.

Dědeček přestal hrát, a mládež obklopila sud. Jeden z mladíků se přiblížil k Jeníkovi a podávaje mu džbánek, pravil: „Zavdej si, kamaráde, pojď mezi nás, tanči s námi a buď vesel.“

Jeník mu zdvořile poděkoval, nepřipil si, a pravil, že tančit nebude. Na otázku proč, odpověděl jen, že nemá chuti.

To se rozneslo kolem, a tety měly zas co povídat.

Ale veselosť se pohybovala obyčejným krokem dále — výskali a tančili, až se srdce smálo,

Z blízké rokle sem přibyly tři osoby. My je už známe — jsou to Salem, Josa a Bajrama. Salem nesl harfu, Josa kolovrátek a Bajrama housle.

V mládeži se to rozneslo jako bleskem. „Cikáni jsou zde!“ mluvil jeden k druhému, a v mnohém se tajil dech, neboť se bál, aby mu cikánka neudělala; jiný běžel k pivu, a poroučel, aby se střežilo, aby cikánka do něho nehodila vlasů, a skoro všichni si přidržovali džbánky a sklenice dlaní.

„Hej co!“ zvolal mladík, od něhož Jeník před chvilkou nevzal poctu. „Zde jsou tři ištrmenty! Jářku, dědečku, počkejte trochu se svým flašinetem; ať nám zde zahrajou také trochu tito páni muzikáři,“ a pobízel cikány, aby hráli.

Jeník, jak spatřil Bajramu, div se na nohou udržel; každá žilka v něm jen hrála a on se sotva dovedl spamatovat, kde jest. Všecko jej táhlo k ní — on k ní musil, musil!

„Bajramo!“ zavolal a přiskočil k ní a uchopil ji za ruku.

Bajrama vidouc, kdo ji za ruku drží, poněkud bázlivě se ohlídla po Salemovi, a jen jaksi se strachem se na Jeníka usmála.

„Ani muk nebudete hrát!“ pravil Jeník, pustiv Bajramu, a obrátiv se k Salemovi a Josovi.

„A jářku, že budete hrát!“ dupnul si onen mladík.

„A já pravím, že nebudete hrát!“ pravil Jeník, a stáhl křečovitě pěsti.

„Zde máte tři dvacetníky a zahrajte mi!“ pravil mladík a hodil Josovi do čepice tři dvacetníky.

Jeník vytrhl Josovi čepici, vyhodil z ní dvacetníky, až se rozkutálely, dal Josovi zase čepici do ruky, vyndal z kapsy plnou hrsť dvacetníků a hodiv je do čepice, pravil: „Zde máš, a já povídám, že nebudete hrát!“

Chasníci se stavili v hromady domnívajíce se, že to přijde k pranici. Z té samé příčiny se zdvihly tety, aby, kdyby to k něčemu přišlo, hnedle mohly couvat. Dívky braly outočiště k tetám, bojíce se mezi hochy zůstat.

Mladík onen neměl tolik peněz při sobě, aby mohl Jeníka jimi převážit. Bylo ale slyšet, kterak zaskřípal zuby, a vidět, jak zlosť v sobě taje, kousá se do pysků, až mu z nich krev tekla. Avšak za málo peněz málo muziky — a on ustoupil Jeníkovi. Jeník ještě chvíli za ním hleděl, pak ale vytáhl druhou hrsť stříbrňáků a pravil k Josovi a Salemovi; „Teď mi zahrajte skočnou!“

Salem se podíval Jeníkovi do očí — oči se mu zajiskřily.

Salem Jeníka poznal, že to ten samý, kterého vídal s Bajramou.

Jeník se postavil s Bajramou do párku, Bajrama podala Josovi housle; tento odloživ kolovrátek, naladil si je a Salem probíral několik akkordů v harfě.

„Spusťte!“ zvolal Jeník.

Salem a Josa spustili skočnou.

Jeník tančil s Bajramou. Z přítomných ani žádný nedutal, ba i tety se jaksi bály sestrkovati hlavy. Žádný si ani netroufal promluvit.

Salem nespustil s Jeníka a Bajramy ani oka. Z očí mu sršel plamen, div je nestrávil. Křečovitě se mu stahovaly prsty a on hřměl do strun, že to musilo být daleko slyšet na okolí. Prsa se mu tak divoce dmula, jakoby se každým dechnutím mu chtěla prolomit, po čele se mu valil pot a havraní jeho vlasy jakoby spřízněny byly s tím, co se uvnitř děje, visely mu rozházené po ramenou a líci. Zrak jeho byl na oba tak pevně a pronikavě upřen, jakoby je chtěl v proudu zastavit, a to náhle zastavit, aby se podobalo, že zkameněli. Všecky jeho smysly visely na nich, jako kojenec na matčinu prsu — tak v něm vše napnuto, jakoby každým okamžikem všecky jeho žíly měly puknout. Skočná byla pořád divější — Jeník sotva že krokem postačil, Salem hřměl pořád víc a víc, jakoby srdce své chtěl do té harfy vehrát. Josa musil hrát stále čerstvějším a čerstvějším taktem, až se bál o struny; ale Salem jakoby oba v tanci chtěl přetrhnout. Salem už dýchal tak, jakoby zápasil o dosažení brzkého cíle, od jehož dosažení závisí život a smrť. Jeník s Bajramou se v pravém smyslu slova sotva půdy dotýkali a přítomní zde, vidouce Salemův zrak, sotva si troufali dýchat.

Jeník v tanci ustál — sotva že dech popadal. Salem naposled zahřmel do strun — dvě z nich praskly.

„Nemohu dál, Bajramo!“ pravil Jeník, a pot se mu řinul s čela přes tváře, jakoby jej polil. „Kdy tě uvidím, Bajramo?“

„Dnes před slunce západem čekej na mne u Šedé Skály.“

„Nejdi dnes již nikam hrát, Bajramo; nechci tomu.“

„Nepůjdu.“

Jeník ještě sáhl do kapes, a co v nich zbylo, hodil cikánům. Pak rychle odkvapil do vsi.

„Tvůj obraz se mi na veky věkův vtiskl v paměť!“ zamumlal Salem mezi zuby, dívaje se za odcházejícím.

„Teď půjdem do vsi, Bajramo!“ pravil pak Salem k této.

„Běžte si, já nepůjdu!“ pravila Bajrama určitě.

„Ty musíš!“

„Nepůjdu!“ — Vzala housle a šla zpátky k rokli.

„Také dobře!“ pravil Salem. „Joso schovej stříbrňáky, jdi s nimi k starému — já půjdu na lov, je na mně řada. Pistole a nože mám u sebe — ale přichystej mi doma dvojku, já přijdu hned za tebou.“

Bajrama už byla v rokli. Josa šel za ní, Salem šel ke vsi. —

Přítomní zde si teprv teď oddechli.

Chasníci teprv teď se dívali jeden na druhého, a každý měl nyní sto chutí, dáti se s Jeníkem do pračky.

„Tys trdlo, Tomši!“ pravil jeden. „Pročs nepřišel ke mne, já bych ti byl peněz půjčil; byli bysme Jeníka přeplatili.“

„Vy kopyta — to víte teprv teď?“ osopil se na ně oslovený. „Což jste nemohli přijít hned a postrčit mi něco? Vy — vy — vy jste mi hodní kamarádi!“

„Mlč, Tomši, my mu to podruhé oplatíme,“ chlácholil jej jiný.

Tomeš se ze zlosti dal do pití.

A tetám — těm to teď šlo, jako když mlýny pustí.

„Tak to je tedy ona?“ klonila se jedna z kmoter k druhé. „Bože mi hříchy odpusť — to to s ním už daleko došlo, když on s cikánkou tancuje.“

„Ba!“ přisvědčovala tlampačová. „A což jste neslyšely, jak na ni volal: pajmámo!?“ mluvila dále, vykládajíc si slovo Bajramo, že mu nerozuměla, v „pajmámo“.

„Bez pochyby že už je tak!“ svědčila jiná.

I dědeček se zpamatoval ze svého odpočinutí; spustil sousedskou, a nohy mladíků, poslušny jeho hlasu, hnedle se octly zase v kole.