Bajky velkých/Při svíčce

Bajky velkých Eliška Krásnohorská
Mák	Při svíčce	Ptačí krám

Údaje o textu
Titulek:	Při svíčce
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Bajky velkých od Elišky Krásnohorské. V Praze. Nakladatel: Eduard Valečka, 1889. S. 7. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Můj kocour často mhouřil víčka
a zrak měl plný výčitek,
as jak by pravil: „nač ta svíčka
i toho psaní nadbytek?“

A bílý aršík poetický
s mým veršováním mladistvým
můj přísný kocour zatměl vždycky
svou osobou neb stínem svým.

On chodil po stole, i plála
mi v očích jeho Nemesis!
(A zvláště jsem se jeho bála,
když satiru jsem psala kdys.)

Kol svíčky obcházel a vážně
svůj štíhlý ohon k výši pjal,
tak, jak by varovně a strážně
jím hrozil: „Jen si křídla spal!“

Ba pravdu měl! Neb viděla jsem
kdys kolem svého světýlka
se zmítat zmámeného jasem —
ach! ubohého motýlka.

Jak třepetal se kolem svíce!
Můj kocour, usadiv se v klid,
naň mžoural z Rhadamantské líce,
až obcházel mě hrůzy cit.

I křídla duše mé se chvěla…
Mé vzlety! jaký vy jste blud!
Jak často muška pohořela,
kdež chytrý kocour nedotknut!

Ba v motýlku jsem zřela sebe:
můj los to, co se stane s ním!
I zírala jsem - - mráz mě zebe,
když na svou úzkost pomyslím.

Tak blízko k světlu! Jaká smělost!
Hle, jak to vábí, — zas a zas!
A přec mi káže obezřelost
tak mnohých kárců spásný hlas!

Zpod lidských brv znám ony zraky,
jež za motýlkem kocour slal…
Hle, motýlův let křivolaký
teď přímo v zkázu vrávoral!

Již vrazil v plamen, přeubohý,
a spálen spadl před soudce!
Tu kocour vskočil na své nohy
a spěchal k vzácné pochoutce.

Neb na všecko, co létat vídal,
měl laskominy vrozené,
rád lapal mouchy, rád je jídal,
a zvláště rád — ty spražené.

Tož tlapkou šlápl na motýla,
jenž sebou škubal před skonem,
a rozmačkav jej, seč v něm síla,
stál s hrdě vzpjatým ohonem.

Leč — jaké zadost učinění!
Ten ohon pyšně vypjatý
tak připražil se ve plameni,
jak bědný motýl křídlatý!

Hle, vztýčen u vítězoslávě,
vzplál modravými plaménky;
jak motýl — sám tak zbloudil právě, -
mně útěšné dav myšlénky!

Já tedy nejsem v světě sama
tím hrozným sklána zákonem:
já připálím se křídélkama —
a mravokárce ohonem.

Nač fantasii peruť stříhat,
jež bujně letí na svůj lov,
když bez ní též se může sžíhat
i pěšák ducha, filosof?

A jak si sžehnou ideály
svých náruživých křídel skvost,
tak moudré flegma též si spálí
svou morálku, ten dlouhý chvost.