Bajky velkých/Kocour a já

Bajky velkých Eliška Krásnohorská
Padánky	Kocour a já	Mlunný úhoř

Údaje o textu
Titulek:	Kocour a já
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Bajky velkých od Elišky Krásnohorské. V Praze. Nakladatel: Eduard Valečka, 1889. S. 38. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Knihu zavírám, však obsah její
před duší mi plane jako živ!
Rozplaměnen vlastenskými ději
mocnou pýchou pne se každý čiv.

A jakž ne? Vždyť naše jest, ba naše
rekovná ta, mužná minulosť;
syny jsme … V tom stranou hlédnu plaše,
neboť přisednul si ke mně host.

Tof můj kocour. Nuž, mně nepřekáží.
— Přede mnou se stará sláva skví,
stará chrabrosť pouta ducha sráží,
stará volnosť hlásá vítězství!

Cítím, v jakou velkosť rozplanul se
žárem přesvědčení lidu tlum,
za myšlénku když… V tom silně hnul se
kocour můj a vyrušil mě z dum.

Lízal sobě náprsenku bílou. —
Se zápalem vnořuji se zas
v boje za pravdu, jež strašnou silou
Čech kdy svedl, světu na úžas!

Duch můj v činy hřímavé se ztápí,
jež až k nám … V tom do mne trklo cos;
kocour v zubech cídil svoje drápy
a pak myl si tlapkou tvář i nos.

K smíchu zvíře! — Tepny však mně tlukou
vážným, hlubokým teď rozruchem,
horké čelo opírám si rukou,
moře ohně plá mi nad duchem.

Odkaz předků sálá to v mou duši!
Otců nadšení … V tom co to zas?
Kocour, pilně šoustaje si uši,
hlavou při tom vrazil do mne as.

Ještě nejsi hotov s toaletou? —
V tom již přestal, usadil se tich. —
— Ano! setbu, duchem otců vsetou,
uzříme my vzrůsti z českých lích!

Vždyť jsme vnuky, dědici těch obrů,
jejich krev i síla hoří v nás,
zrozeni jsme k slávě, k světlu, k dobru,…
Tu v mém ohni — proč mě přejel mráz?

To můj kocour, přituliv se ke mně,
marniv, spokojen a uhlazen,
jal se přísti blaženě a jemně,
a ten hrkot byl tak výřazen..

Vrčel tak, až připadlo mi v mihu,
žeť mé extáse to ozvěnou!
Žlutým okem šilhal na mou knihu
s pýchou samolibě zkojenou.

Kniha zavřena, však v purpur desky
žlutý zrak se dlouze zadíval;
stříbrem vytlačen tam lev byl český
kocour, věřte! naň se usmíval…

Žlutý zrak mu pod přivřeným víčkem
na mne zasvítil, as jak by děl:
„Přec je znáti, že jest lev mým strýčkem?
kdož by podobnosti neviděl?“

— Ba, až příliš jasně zřím tu shodu,
plna nevýslovných pocitů!
Kocour — kocour ze lvího jest rodu,
my pak — my jsme vnuky Husitů.