Bajky Lafonténovy/Skřivan a jeho mláďata
| Bajky Lafonténovy Jean de La Fontaine | ||
| Ztracený poklad | Skřivan a jeho mláďata | Drvoštěp a Merkur |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Skřivan a jeho mláďata |
| Autor: | Jean de La Fontaine |
| Původní titulek: | L’Alouette et ses Petits, avec le Maître d’un champ |
| Zdroj: | Bajky Lafonténovy. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1875. s. 48–50. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Emil Herrmann |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Skřivan jeden se opozdil se stavbou svého hnízda a pozdě kladl vajíčka. Hnízdo jeho nacházelo se uprostřed pole osetého pšenicí, která jižjiž dozrávala. S úzkostí odlétala samička pro potravu svým mladým, s úzkostí vracela se zpět, neboť se obávala, že co nejdříve již přijdou ženci položit pšenici. I uložila mláďatům svým, aby na vše pozor dala, co se bude kolem dít.
Sotva že odletěla, přišel kdysi majitel pole se synem na obilí se podívat a pravil k tomuto: „Již čas, synu, abychom pšenici požali; spěš k našim přátelům a požádej je, aby zítra časně ráno s kosami se dostavili, bychom pšenici položili.“ Pak odešli.
Samička vrátila se domů, a s úzkostí jí mláďata vyprávěla, co otec se synem hovořil.
„Nemějte strachu, děti, a spěte klidně,“ spokojeně řekla matka, „neb nikdo nepřijde.“ A skutečně z pozvaných nikdo se neobjevil.
Samička opět odletěla pro potravu přikázavši dětem, aby zas na vše pozor daly. Brzy přišel otec se synem a vida pšenici netknutou rozhněval se na své přátele a zvolal: „Jdi ke strýcům našim, hochu, a požádej je jménem mým, by zítra co nejčasněji s kosami sem přišli a pšenici síci mi pomohli; že k podobné službě jim budu ochoten.“
Mladí skřivánci strachem umírali a zděšeni matku o tom zpravili; ta však je konejšila: „I dnes ještě pokojně spáti můžete; ničeho se nestrachujte, neboť ani ze strýců žádný se nedostaví.“
Když rolník se synem třetího dne na pole přišel a viděl, že také strýcové nezachovali se podle žádosti jeho, pravil rozhorlen: „Již na nikoho nesmíme spoléhat, nýbrž jenom sami na sebe. Zítra jak se rozední, přijdeme sem sami s kosami a požneme, co nám síly postačí, aby pšenice nepřezrala.“ Po těch slovech odešli.
Když matka skřivánků od svých dětí o této rozmluvě se dověděla, zvolala: „Nyní teprva jest čas, abychom útěkem se zachránili!“ A než se večer snesl na dědiny, odletěla se svými mláďaty s pole pšeničného, aby vyhlídla si jinde útulek.