Bajky Ivana Krylova/Lhář

Bajky Ivana Krylova Ivan Andrejevič Krylov
Vlk v psinci	Lhář	Potok

Údaje o textu
Titulek:	Lhář
Autor:	Ivan Andrejevič Krylov
Krátký popis:	bajka
Původní titulek:	Лжец
Zdroj:	Soubor:Bajky Ivana Krylova v devíti knihách, díl I.djvu Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, 1886
Licence:	PD old 70
Překlad:	Hynek Jaroslav Mejsnar
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Kdys, vrátiv se z cest dalekých,
kýs dvořan čili hrabě — neznám jeho knih —
a se svým přítelem se procházeje polem
se vychloubal, kde všude dlel,
a lhal a prášil, až šla hlava kolem.
„Ne, praví, já co v světě zřel,
již neuvidím; vše je marno.
Jaký to u vás kraj?
tu chladno je, tu zase parno,
tu slunce zaleze, tu sžehá luh i stáj.
Však tamtě pravý ráj!
Jen vzpomenouť — a srdce skáče!
tam kožich, svíčka — marná výhoda,
tam nočním stínem nesplaší se ptáče,
den celý boží rok, a májská pohoda!
Tam nikdo nesází a nezaseje;
a kdybys viděl, co tam roste a jak spěje!
Tak v Římě okurku jsem viděl tolikou —
ach, Bože milý!
já po dnešní ti žasnu chvíli —
zda věříš? opravdu jak hora velikou.“
— „Aj, totě vzácnosť!“ přítel do řeči se dal.
Je divů po všem světě jako rosy v trávě,
ne každý však je všude znamenal.
My sami k zázraku teď přicházíme právě.

s jakým ty zajisté se nikdy nesetkal —
to tvrdím k naší slávě.
Hleď, přes řeku jde tamhle most,
kam cesta vede nás. Ač na pohled je prost,
však vlastnosť přepodivnou má ti:
ni jeden u nás Lhář se nesmí přes něj bráti;
nedojde ani v polovic,
a proboří se, do vody se sřítí:
kdo nelže nic,
ten třeba s kočárem můž’ po něm jíti“ —
„A řeka ta je hluboka?“
— „Ba jesť a divoka.
Tak vidíš, a pak ještě div se zázrakům!
Ta římská okurka je velka, nač se příti?
jak horu, viď, jsi řekl, je ji zříti?!“ —
„Nu, hora není hora; věř, je velka s dům.“
- „Ba věřiť lením.
Než ač to s podivením,
přec podivnýť i most — již slyším vody šum —
že lháře nesnese; a jak mně lidí líto!
Nedávno s jara, pravdu dím,
se s něho sřítili (vše naše město ví to)
dva novináři s podsudním.
Opravdu, okurka i zvýší domu
je div divoucí, ač-li pravda to.“ —
„Nu, nediv se tak příliš tomu,
vždyť třeba znáti, co a jak na to.
Nemysli, že jak u nás domy tak jsou všady:

tam domy nejsou hrady:
dva stěží vlezou v jeden takový,
ni stáť ni seděť nelze pod krovy.“
„Buď tomu tak; než dlužno přiznati,
že rozum nad okurkou takovou se staví,
v níž dva se mohou přece stěsnatí.
Nicméně most náš — zázrak pravý;
pět neudělal po něm kroků člověk lhář,
již loká vodu.
Ač římská okurka tvá divný exemplář…“
„Ty, poslyš!“ skočil v řeč mu lhavý pletichář:
„Nechoďme po mostě, radš pojďme hledat brodu.“