Babička/III
| Babička Božena Němcová | ||
| II | III | IV |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | III |
| Autor: | Božena Němcová |
| Zdroj: | NĚMCOVÁ, Božena. Babička. 7. vydání. Praha : Česká grafická unie, 1924. s. 23–31. Městská knihovna v Praze |
| Licence: |  PD old 70 |
Kdyby člověk, zvyklý na hlučný život velikých měst, putoval údolím, kde stojí osamělé stavení, v němž Proškovic rodina žila, pomyslil by si: „Jak tu jen ti lidé mohou žít celý rok? Já bych tu nechtěl být, leda co růže kvetou. Bože, jakých pak tu radostí!“ A přece tam bylo velice mnoho radostí v zimě v létě! Pod nízkou střechou přebývala spokojenost a láska, kterou jen okolnosti někdy zakalily, na příklad odjezd pana Proška do hlavního města aneb nemoc někoho v domě.
Bylo to stavení nevelké, ale hezoučké. Okolo oken, obrácených k východu, táhla se vinná réva, před okny pak byla malá zahrádka, plná růží, fial, resedky, i salátu, petrželky a jiné drobné zeleniny. Na severovýchodní straně byl ovocný sad, a za ním táhla se louka až ke mlýnu. Velká stará hruška stála při samém stavení, kladouc se všemi svými ratolestmi na šindelem krytou střechu, pod níž hnízdilo mnoho vlašťovic. Uprostřed dvorku stála lípa, pod ní lavička. Na jihozápadní straně bylo menší stavení hospodářské a za tím táhlo se chrastí a křoví až k splavu nahoru. Okolo stavení vedly dvě cesty. Jedna vozová, kterou mohl nahoru podél řeky k Riesenburskému dvorci a na Červenou Hůru, aneb dolů ke mlýnu a vždy podél řeky až do nejbližšího městečka malou hodinku cesty vzdáleného. Řeka ta je divoká Úpa, která utíká s hor Krkonošských, vrhajíc se přes sráze a skály, proplítajíc se úzkými údolinami až do roviny, kudy bez překážky do Labe pospíchá, ustavičně mezi zelenými břehy, majíc s jedné strany vysoké stráně, porostlé rozličným stromovím.
Zpředu stavení, těsně vedle zahrádky, byl chodník podél strouhy, kterou si vedl mlynář od splavu na mlýn. Od stavení přes strouhu byl můstek na stráň, kde byla pec a sušírna. Na podzim, když v sušírně byly plné lísky švestek, křížal a hrušek, to běhával Jan a Vilém velmi často přes můstek; dávali ale pozor, aby je babička neviděla. Ale což to bylo všecko platno, babička jak do sušírny vešla, už viděla, kolik švestek chybí a kdo na nich byl. „Jeníku, Vilíme, pojďte sem!“ volala hned, jak sešla dolů. „Mně se zdá, že jste mi přidali na lísku švestek?“ — „I ne, babičko,“ zapírali chlapci zardíce se.
„Nehrdlouhejte!“ hrozila babička, „nevíte, že vás Pánbůh slyší!“ Chlapci mlčeli a babička už věděla všecko. Děti se tomu divily, jak to ta babička hned ví, když něco udělají, a kterak to může být, že jim to na nose pozná. Proto také netroufaly si ničeho před ní tajit. V létě, když bývalo velmi horko, svlékla babička děti do košilky a vedla je do struhy koupat; to muselo ale být vody jen po kolínka, sice měla strach, aby se jí neutopily. Anebo sedla s nimi na lávku, která ve vodě k máchání prádla přidělána byla, a dovolila jim nožky koupat a zahrávat si s rybkami, které se co střely ve vodě míhaly. Nad vodou klenuly se temnolisté olše; děti rády trhaly proutky, házely je do vody, dívajíce se za nimi, jak je voda dál a dále unáší.
„Musíte hodit proutek hezky do proudu, u břehu když zůstane, zachytí jej každá travička, každý kořínek, a dlouho, dlouho by to trvalo, než by přišel k cíli,“ poučovala je babička přitom.
„Ale jak potom, babičko, když připluje k stavidlu, nebude moci dále?“ ozval se Vilém.
„Může,“ tvrdil Jan; „nevíš, jak jsem onehdy hodil proutek do vody před samé stavidlo, točil se, točil a najednou byl pod ním, sjel přes vantroky na kola, a než jsem mlejnici přeběhl, byl v potoku a plynul do řeky.“
„A kam potom plyne?“ ptala se Adélka babičky.
„Od mlýna pluje k Zličskému mostu, od mostu pod stráněmi k požiradlu, od požiradla přes splav dolů, okolo Barvířského kopce k pivováru; pod skalou převleče se přes hrubé kameny pod školu, kamž budete na přes rok chodit. Od školy pluje přes splav, k velkému mostu do luk a ke Zvoli, od Zvole k Jaroměři do Labe.“
„A kam potom ještě plyne, babičko?“ ptalo se děvčátko.
„Daleko plyne po Labi, až přijde do moře.“
„Ach je, do moře! A kde je a jaké je to moře?“
„Ach, moře je široké, daleké, stokrát dále je k němu než do města,“ odpověděla babička.
„A co se tam stane s mým proutkem?“ smutně otázalo se děvčátko.
„Bude se houpat na vlnách a ty jej vyhodí na břeh; na břehu bude mnoho lidí a dětiček a nějaký chlapeček proutek zdvihne a pomyslí si: „Odkud pak ty, proutečku, asi plyneš? Kdo pak tě pustil po vodě? Zajisté tam kdesi daleko sedělo děvčátko u vody, a ta tě utrhla a pustila po vodě!“ A chlapeček donese si proutek domů, zasadí do země; z proutečku vyroste hezký stromeček, ptáčkové budou na něm zpívat, a stromeček se bude radovat.“
Děvčátko si zhluboka vzdychlo, upustilo v zamyšlení vykasané sukénky do vody, a babička je musela ždímat. Pan myslivec šel právě kolem a přezděl Adélku: „že je malá hastrmanka“. Adélka zakroutila rusou hlavinkou a povídala: „Však ne, hastrmanky žádné není.“
Když šel pan myslivec kolem, tož babička vždy říkala: „Stavte se, pane kmotře, jsou doma!“ a chlapci vzali ho za ruce a vedli k stavení. Někdy se pan myslivec bráníval, vymlouvaje se, že musí dohlížet na mladé bažanty, že se mu líhnou, nebo do lesa a kdo ví co, ale tu zahlídl ho pan Prošek nebo paní, a chtě nechtě musel se zastavit.
Pan Prošek rád měl skleničku dobrého vína v domě pro hosta milého a k těm pan myslivec patřil. Babička hned přinesla chléb a sůl, a co tak právě bylo, a pan myslivec rád zapomínal, že se mu líhnou bažanti. Když pak zapomněl, zaklel si notně na svoji zapomenutost, rychle přehodil pušku přes rameno a šel. Na dvoře pohřešil psa. „Hektore!“ křikl, ale psa tu nebylo. „Po kterých peklích lítá zase!“ hněval se, a chlapci ochotně běželi, že ho přivedou, že běhá někde se Sultanem a Tyrlem. Chlapci šli, pan myslivec se posadil zatím na lavičku pod lípou. Konečně když už na cestě byl, zastavil se ještě, volaje na babičku: „Dejte se přece vidět nahoře, má stará schovává pro vás vejce od tyrolek k násadce.“ Pan myslivec znal slabé stránky těch hospodyň! — Babička hned také přisvědčila: „Pozdravujte doma, že přijdeme!“ Tak se pokaždé přátelé rozcházeli.
Pan myslivec chodíval, ne-li každý den, zajisté přes den okolo Starého bělidla, celý rok a po roce zas.
Druhá osoba, kterou každý mohl den jak den potkat okolo desáté na chodníku u Starého bělidla, byl pan mlynář. To byla jeho hodina, kdy chodil dohlížet k stavidlu nad stavením u splavu. Babička říkala o panu mlynáři či lépe o panu otci, jak ho vůbec každý nazýval, že je rozšafný člověk, ale čtverák.
To bylo tím, že pan otec rád škádlil, rád si zažertoval; ale on sám málo kdy se smál, jen se tak „šklíbil“. Oči ale zpod visutého hustého obočí vesele se do světa dívaly. Byl prostřední výšky, zavalitý, a celý rok nosil bělavé spodky, čemuž se chlapci jednou divili, až jim pan mlynář řekl, že je to mlynářská barva. V zimě nosil dlouhý kožich a těžké boty, v létě modravou kamizolu, bílé kopice a pantofle. Na hlavě nosil všední den nízkou čepici s beránkem; spodky měl vždy vyhrnuty, ať bylo sucho nebo bláto, a bez piksly neviděl ho nikdo ještě. Jak ho děti zahlédly, běžely mu naproti, dávaly dobré jitro a šly s ním k stavidlu. Na cestě škádlil obyčejně pan otec Vilímka a Jana, ptaje se jednoho: „ví-li, kam pěnkava nosem sedá?“ druhého: „ví-li, kde je z vola hospoda?“[1] anebo se ptal Jeníka, umí-li už spočítat, zač bude krejcarová houska, když bude korec pšenice deset rýnských platit. Když mu chlapec směje se dobře odpověděl, říkal: „No, už vidím, že jsi kos. Mohli by tě už udělat na Kramolně rychtářem.“[2] Vždy dával chlapcům šňupat, a když pak hodně kýchali, šklíbil se. Adélka se vždy schovávala za babiččiny sukně, když viděla pana otce; ona neuměla ještě dobře mluvit, a pan otec ji pokaždé zlobil, aby říkala po něm: „Naše lomenice je mezi všemi lomenicemi ta nejlomenicovatější!“ a hodně rychle, třikrát po sobě. Věru, bylo té malé chudince mnohdy až k pláči, že ji ten pan otec tak zlobí. Za to dostala od něho začasté košíček jahod, nebo mandlové oříšky, nebo jiný mlsek, a když jí pan otec hodně chtěl polichotit, říkal jí: malá čečetko! —
Také chodíval denně v soumraku okolo Starého bělidla dlouhý Mojžíš, panský hlídač. Byl velmi vysoký, jako tyč, škaredohledý, a nosil přes rameno pytel. Bětka, služka, povídala dětem, že do toho pytle sbírá neposlušné děti, a od té chvíle zůstaly děti, kdy zhlídly dlouhého Mojžíše, jako by je krví polil. Babička sice takové tlachy Bětce zakázala, ale když Vorša, druhá služka, řekla, že je Mojžíš Poberto, že mu zůstane všecko pod prstem, neřekla babička na to pranic. Musel to být tedy přece nekalý člověk ten Mojžíš, a dětem zůstal hrozným, byť již i byly nevěřily, že má v pytli děti. — V létě, když byla vrchnost na panství, vidívaly děti mnohdy krásnou kněžnu jeti na koni a v průvodu jejím panstvo. Pan mlynář vida ji jednou, povídal babičce: „Mně to přichází, jako když vyjde metla boží (hvězda, kometa) a vleče za sebou ohon.“
„To je ale rozdíl, pane otče, že metla boží světu zlé zvěstuje, to panstvo ale, když se tu ukáže, lidem k radosti bývá,“ odpověděla babička.
Pan otec točil pikslou mezi prstami jako mlýnským kolečkem, což byl jeho zvyk, a šklíbil se, neříkaje již tak ani tak.
K večeru přicházívala babičku a děti navštívit Kristla, dcera z hospody u mlýna, děvče jako karafiát, čerstvá, čiperná jako veverka, veselá jako skřivánek; babička ji vždy ráda viděla a říkala jí smíšek, protože se Kristla velmi ráda smála.
Kristla přiběhla vždy na skok, na slovíčko, pan myslivec se zastavil, pan mlynář přicházíval jen na okamžení, paní mlynářka, když za čas jednou se vybrala na Staré bělidlo, přišla s vřetánkem na přástvu, paní myslivcová chodila na táčky, neboť mívala k chování malé děcko s sebou, ale když paní správcová ze zámku poctila svojí přítomností Proškovic stavení, říkala paní Prošková: „Dnes dostanu visitu!“
To babička s dětmi odešla; ona neměla srdce, by koho nenáviděla, ale paní správcová nebyla jí pěkna v očích, a sice proto, že se nesla výše než narostla. První čas, když babička k dceři přišla a ještě v domácnosti ani s okolními lidmi obeznámena nebyla, přišla jednoho dne paní správcová se dvěma ještě paničkami na visitu. Paní Prošková byla právě kdesi na stráni. Babička dle svého obyčeje pobídla hosty, by se posadili, a přinesouc chléb a sůl, podala s celou upřímností, aby si vzácné paní ukrojily. Vzácné paní se ale s pohrdlivým vyhrnutím nosíčků děkovaly, že nebudou jíst, pak se úsměšně na sebe podívaly, jako by chtěly říci: „Ty sprosťačko, co si myslíš, že jsme my ňáké jen tak ledabylo!“ Paní Prošková přijdouc viděla hned, že babička chybila proti panským obyčejům, a řekla matce, když paní odešly, aby takovým paním chléb nepředkládala, ty že jsou na jiné věci zvyklé.
„Víš ty co, Terinko,“ řekla jí babička popuzena, „kdo u mne nepřijme chléb a sůl, ten není hoden, abych mu židli podala. Ale dělej si, jak ty chceš, já vašim novotám nerozumím.“
Z výročních hostů, kteří na Staré bělidlo přicházeli, byl to nejprve kupec Vlach; přijel vždy s vozíkem o jednom koni, na vozíku měl plno sladkého zboží, mandle, rozinky, fíky, voňavky, pomeranče, citrony, drahé mýdlo a podobné. Paní Prošková z jara i na podzim mnoho kupovávala, začež on dětem vždy kornoutek sladkostí podstrčil. Babička měla z toho radost a říkala: „To je zdvořilý človíček, ten Vlach; jen to se mi nelíbí, že by vymámil od jalové krávy týle!“
Babička raději kupčila s olejkářem, který také dvakrát za rok přišel; babička koupila vždy od něho lahvičku jeruzalemského balsámu na rány a přidala k platu ještě kus chleba.
Také dráteníka i žida přivítala vždy s laskavou upřímností; byli to vždy ti samí a tudy známí již, jako by spřáteleni byli s Proškovic rodinou. Jen když jednou do roka se přihodilo, že se toulaví cikáni v sadu ukázali, tu se babička ulekla. Honem vynesla jim jíst ven a říkala: „S užitkem bývá, vyprovodí-li jich člověk až na rozcestí.“
Nejmilejší však ze všech těch výročních hostů byl dětem i celé rodině pan Beyer, myslivec to z hor Krkonošských, který přicházel každé jaro dolů, jsa dozorcem při plavení dřeva, které se pouštělo po Úpě dolů. Pan Beyer byl člověk vysoký, suchý, sval jen a kost. Měl vysmáhlý dlouhý obličej, veliké jasné oko, prohnutý, podlouhlý nos, kaštanové vlasy a velikánské kníry, které si hladil dolů. Riesenburský pan myslivec byl zavalitý, červený v tváři, měl malé knírky a byl vždy hezky učesán; pan Beyer měl vlasy rozdělené nad čelem a vzadu viset až přes límec. Děti to hned viděly. Riesenburský šel vždy pohodlným krokem, pan Beyer jako by přes propasti kráčel. Také nenosil Riesenburský tak vysoké těžké boty až nad kolena, měl pěknější ručnici i řemen i mošnu, nosil čepici a na ní sojčí pírka; pan Beyer měl ale vyrudlý šat, silný řemen u ručnice, a na zeleném plstěném klobouku jestřábí, luňáčí a orlí péra.
Tak vypadal pan Beyer. Děti ale jak ho poprvé viděly, měly ho rády, a babička tvrdila, že děti a psi hned poznají, kdo má je rád. Tenkráte to babička trefila. Pan Beyer měl děti velmi rád; miláčkem jeho byl Jan, rozpustilý Jan, jemuž všickni láli, že je luciper; pan Beyer ale tvrdil, že bude z něho hodný hoch, a kdyby se mu zalíbilo myslivectví, že by si ho vzal sám na starost. Riesenburský pan myslivec, který vždy také na Staré bělidlo přišel, když se dostavil pan bratr z hor, říkal: „Nu, což je o to, kdyby se mu zachtělo být myslivcem, vezmu já ho k sobě, můj Frantík musí beztoho také myslivcem být.“
„Nic to, pane bratře, zde by měl domov u huby, a za druhé bývá lépe, když se naučí mladý člověk znát i obtížnosti stavu svého, a vám, myslivci tu dole, je hej, vy nevíte nic, co je zle.“ A tu začal lesník vyličovat obtížnosti stavu svého zimního času, mluvil o vichřicích a vánicích, o příkrých cestách, o propastech, ohromných závějích a mlhách. Vypravoval, kolikráte byl již v nebezpečenství života, když noha jeho sklouzla na srázné cestě, kolikráte zbloudil a o hladu dva, tři dni se v horách toulal, nevěda kudy z labyrintu toho ven. „Zato ale,“ dokládal, „neznáte, dolané, jak krásně je být v horách v létě. Jak sníh ztaje, zazelenají se údolí, kvítí úprkem rozkvétá, lesy plné vůně a zpěvu, všecko to je pojednou jako učarováním; pak je radost chodit po lese, chodit na čekání. To si dvakrát za týden zajdu na Sněžku; když vidím slunce vycházet a ten boží svět pod nohou mi leží rozprostřen, tu si myslím, že bych přece z hor nešel, tu zapomínám na všechny obtíže!“ —
Pan Beyer přinášel dětem pěkné krystaly, povídal jim o horách a jeskyních, kde je nalézá, přinesl jim mech vonný co fialky, a rád jim vypravoval o Ribrcoulově zahrádce, která je překrásná a do níž pan Beyer, bloudě jedenkráte v hrozné vichřici a sněžné vánici po horách, přišel.
Celý den, co býval myslivec u nich, nehnuli se chlapci od něho, chodili s ním u splavu, dívali se, jak se dřeva plaví, jezdili na vorách. Když se pak druhý den ráno pan Beyer rozloučil, plakali a šli ho na kus vyprovodit s babičkou; paní Prošková dala mu vždy na cestu jídla, co jen unést mohl. „No, na přesrok, dá-li Bůh, uvidíme se zase; buďte zdrávi!“ tak se loučíval, odcházeje dlouhými kroky.
Děti pak kolik dní si povídaly o divech a hrůzách v Krkonoších, o panu Beyerovi, a těšily se už zase na druhé jaro.