Běda lhářům/II.

Běda lhářům Josef Kajetán Tyl
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek jedenáctý. Praha : I. L. Kober, 1880. s. 188–195. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Velebný starec, Řehoř, biskup Velehradský, přicházel zahradou krokem zdlouhavým, v hlubokých pohřížen myšlénkách. V rukou držel několik listů pergamenu, kdežto chvilkami, zastaviv se myšlénky své zaznamenával.

„A vaše řeč budiž: Ano, ano! Ne, ne! Neboť cokoliv zlého lidská přirozenost chová — převráceného, ohavného — nejhorší všeho je falešné slovo, lež! Kdyby byl člověk pravdivý, byl by také dobrý. Neboť jak by mohl kde hřích obstáti, kdyby lháti, klamati neuměl? — a to nejdřív sebe, a potom svět — i Boha, kdyby bylo možná. Zlosyn musel by sám sobě říci: Ty jsi ohava! — a kdož by pak snesl vlastní opovržení? Avšak lhaní všelijak oděné — jako samolibost, pýcha, nepravý stud, i zase velkomyslnost a síla, jakož platný prostředek při špatném úmyslu — to všecko zahaluje tvář naší hanebnosti, a točí se kolem, chce-li člověk do zrcadla svědomí svého nahlédnouti. A jakž teprva zúmyslná lež! Jak ti možno zničovati tvůrce svého celý svět? Jak ti možno říci, že není, co předce jest, aneb že jest, co nikdy nebylo? A na čem je posléz všecko založeno, co nás poutá svazkem krásným — přátelství, láska, soucit — nežli na slově pravdivém? Pravdivá je veškerá kolující příroda; pravdivý je vlk, jenž vyje, nežli pohltí; pravdivý je hrom, i plamen, voda záhubná. Což ale ty jsi, jenžto bratra obelháváš, přítele klameš a bližního podvádíš? Ty nejsi zvíře — to jest pravdivo. Jsi ďábel — ten jediný jest lhář! A protož jen v pravdě setrvejme, bratři milí, a řeč naše budiž: Ano, ne — až na věky!“

Zemdlen posadil se nyní starec na drnové sedátko. Bylť dopsal a odpočívaje po práci liduspasné, vlastní záležitosti na mysli přemítal.

„Takto tresci sebe sám a pýchu svou,“ jal se na to myšlénky zas hlasitým slovem pronášeti. „Neboť kdybych byl pravdu řekl, když se mě ondy král tázal, co bych si přál: byl by nyní drahý můj Milota na svobodě, a já bych se netrápil. Že jsem ale, z dobré ovšem příčiny, řekl: Pane, mně není třeba statků tvých! hněviv se ode mne odvrátil, a Milota můj oupí v okovech.“

Mezi tím byl Stojmír domácímu správci šťastně uklouzl, a blížil se nyní k velebnému starci.

„Tu sedí!“ promluvil, několik kroků od něho se zastaviv, „a pro živý Bůh! s obnaženou hlavou. Nesnídá — pak jde na ranní, chladné povětří — sám sebe zabíjí. Na mou věru! kdybych zůstal ještě u něho ve službě, koupil bych čepici a hodil mu ji do cesty. Snad by ji předce zvedl. Sám si ji nekoupí. Hanebné skrblictví! Teď ale musím začíti, sice přijde Bohuň, a bude po řeči.“

S těmi slovy přikročil až k biskupu a hluboko se poklonil.

„Co jest? Kdo jsi?“ tázal se ho kmet, z myšlének trudných vytržen.

„Jsem Stojmír, tvůj kuchtík, otče velebný.“

„Ty? — a kde jest tvá zástěra, tvůj nůž? A co to leží tamto v písku?“

„Má zástěra i nůž. Obojí jsem v hněvu odhodil.“

„Tedy je s mírnou myslí zase zdvihni!“

„Nehodlám, pane —“

„Jestli ti za těžko, sám to učiním.“ A v skutku přitom povstal, chtěje pohozené věci zvednouti.

„Vari, vari, pane!“ zkřikl mladík uleknutý, a nůž i zástěru sám skokem popadna, onen zastrčil, tuto si obvázal. „Co pak počínáš?“

„Tak — nyní vím, kdo jsi,“ řekl starec, mladíka si prohlížeje, nůž a zástěra mi to zjevují. Dříve mohls býti zlodějem a přicházeti se zlým oumyslem. Nyní jsi kuchtík můj, a již tedy mluv!“

„Rád bych; nevím ale, jak to půjde. Mám co žalovati — a sice na tebe.“

„Tak? A já na sebe denně vedu žaloby.“

„Ne však jako já. Nikoli co Stojmír — ne, leč jako tvůj kuchtík, tvůj sluha, pane, vedu žalobu, že sebe sám skoupě nenávidíš — že si nepřeješ. Nemohu se na to déle dívati. Jísti musí každý člověk — a nechť si co chce požívá, vždy se to na něm okáže. Jez krmě postní — mysl ochabne; jez pečeni — celý zesílíš; pí číši vína — budeš vesel a výmluvný. Nic není do člověka, pane, když pořádně nejídá.“

„Ty jsi dnes již jedl?“

„To se ví!“

„Proto tak moudře rozprávíš.“

„Moudře nebo nemoudře, pravda je to předce. Včera tu zvěřinu — prodati jsem ji zas musil.“

„Byla tuze drahá, příteli!“

„Pro tebe? Nebyla drahá — skoro za darmo — ano za darmo. Chceš ji, pane? Je doma ještě — dárek nábožných lidí — věru pouhý dar.“

„To lžeš!“

„I co —“

„Běda lhářům!“

„Lhal-li jsem, stalo se k dobrému cíli a z dobrého oumyslu.“

„Aj, co pak je tobě známo o cíli a úmyslu — ty slabý červíku? To se spravuje na nebi. Pravdu máš mluviti, bohaprázdný kluku!“

„Nu, tedy jsem toho kus masa za tebe zaplatil. K čemu tolik vády! Nemyslil jsem, že by to byl hřích. Již to neřeknu — ani neudělám.“

„Odejdi!“

„Eh, tedy s Bohem!“ doložil Stojmír mrzutě i odcházel; najednou se však zase zastavil. „Ještě mi slovo dovol, otče velebný!“ řekl — „a nezlob se! Já jinak nemohu. Tebe i lhaní z nouze popouzí — a sám předce — nehněvej se! — sám jsi předce skoupý. Je to co hezkého?“

„Jak ti to napadá?“

„Dovol, pane — já tě viděl s penězi měšec líbati. Je to věc hezká — co?“

„To tedy! Již vidím, že se omluviti musím, neboť má býti pastýř duchovní dobrým příkladem a chrániti se všeho pohoršení. Posaď se a poslyš!“

„I však já postojím —“

„Posaď se! povídám.“

„Nu tedy staň se!“ odpověděl mladík poněkud ostýchavě a posadil se na zem k biskupovým nohám.

„Tebe to mrzelo,“ jal se na to starec mluviti — „a snad i jiné, že jsem uchráněný poklad líbal? Poslyš, proč to činím. Bude tomu rok, co se uzavřel mír s pohany za Dunajem. Obě strany daly si rukojmě, že se mír nezruší. I synovec můj, po bratru jediný syn, musil odejíti k divým pohanům — k těm zástupům loupežných Maďarů, mezi nimižto zvířecí a lidská přirozenost ještě pomíšena leží; ale sotva že se tam octnul ubohý, již válka, zradou probuzena, zase povstala, a obě strany mstí se nyní kruté na nevinných lidech, jenžto jsou v zástavě. Můj Milota jest otrokem!“

„I ty Bože!“ vzdychl mladík.

„Chtěl jsem ho vyplatit,“ vypravoval starec dále; „pán jeho žádá však za něj sto kop dobrých peněz — a tolik nemám.“

„Netrop žerty, otče! Třikrát, pětkrát tolik dává ti do roka obec Velehradská.“

„To je chudých statek, nikoli můj! Biskupům se dává, aby zase rozdávali. Jen roucho, pokrm a co potřeba tělesní může biskup, jako jiný člověk, požadovati, a co mu z toho zbývá, je snad jeho — snad, povídám, snad také není. Já se osmělil to vyložiti, a kdykoli z podílu svého peníz uschráním, stranou ho dávám a snad i někdy políbím. Vždyť je to výplata za syna mého, za mého Milotu!“

„Mnoho-li pak jsi již uschránil, pane?“ zvolal Stojmír zvědavě, a rychle se vzchopil.

„Deset kop.“

„A sto jich má býti? Pane — to budeš ještě dlouho ukládati, a mladý panáček zatím se utrápí.“

„Toho se bojím také.“

„Tak to nejde, pane! To musíme jinak navlíknouti! Kdybych měl deset chlapíků jako já jsem — u všech čertů — ne ne! Bůh je můj svědek! — tedy bych ho vysvobodil. — A já to dokáži sám! Co mi dáš, pane? Já řku — to je tak pouhá řeč — ale co bys mi dal, kdybych ti ho přivedl? Jen kdybych tam již byl; však já bych ho vylhal!“

„Běda lhářům!“

„Ah, je pravda!“ zarazil se mladík. „Nu, jak se ti, pane, líbí; ale za „zaplať Pánbůh“ ho nepřítel nepustí. Nezbyde tedy nic jiného, nežli mluviti pravdu a nechati panáčka, kde vězí. Neměj mi za zlé, otče! Já to myslil dobře.“

S těmi slovy odcházel,

„Ty otče všechněch nás — ty mi syna zachovej!“ vzdychl za ním biskup nábožně — an tu k němu mladík zase přistoupil.

„Odpusť, pane, jestli mi co vyklouzlo!“ vece mírně. „Člověk ani neví, jak s tebou rozprávěti. Tu mi však něco napadá, jak bych panáčka tvého těm hloupým divochům z rukou chytře vyvětil. Ale s pravdou, pane, to sotva —“

„Nevydáš křivého svědectví — rozkázal Bůh při bouři a blesku.“

„Pomysli ale —“

„Běda lhářům!“

„Bohpomozi — pane, co to se mnou činíš? Jsem nyní také ve vazbě, trápen, ubit, a nebudu moci odpočinouti, dokud Milota tvůj v dálce. — Za Dunajem, pravil jsi, že jest v zajetí?“

„Za Budou.“

„Budiž tedy s Bohem — a propusť mě ze služby!“

„Co zamýšlíš?“

„Vydám se za Dunaj,“ odpověděl mladík s jiskřícíma očima — „a přivedu ti bratrova syna.“

„Hodláš tu se mnou žerty tropiti?“

„Uchovej Bůh! Toť moje pevná vůle, že ti panáčka přivedu.“

„A kdybys i chtěl a vkradl se do nepřítelova obydlí a sklamal důvěru, s nížto se člověk blíží k člověku, a lhaním Milotu mého zprostil okovů: já bych ho nepřijal, poslal nazpátky a proklel jej i tebe!“

„Aj, tedy s pravdou se pustím do toho! — Kdož ale pomůže, nebude-li smět trocha lsti pomoci? což jiného pomůže?“

„Bůh!“ zvolal starec velebný, týlo napnuv a plápolavé zraky k nebesům pozdvihna. „Bůh! Můj, tvůj, nás všechněch Bůh!“

„Běda mně!“ zkřikl Stojmír a sklesnuv na kolena, tváře na zemi ukrýval.

„Co se ti stalo?“ tázal se biskup, s velikým oučastenstvím k mladíku se skloniv.

„Zablýsklo se!“

„To v tobě duch pravdy zablýsknul — a co se ti v tomto okamžení dobrým, spasitelným býti zdá, to učiň a zůstaň věren sobě sám i Bohu! Běda lhářům!“

„Tedy pane dovolíš?“ ptal se Stojmír a vstával se země.

„Učiň, co ti velí Bůh!“