Běda lhářům/I.

Běda lhářům Josef Kajetán Tyl
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek jedenáctý. Praha : I. L. Kober, 1880. s. 186–188. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V zahradě biskupa Velehradského probudilo se letní jitro. U vchodu, u veliké mříže, stál Bohuň, domácí dozorce, a Stojmír, biskupův kuchtík.

„Musím s pánem dnes mluviti!“ vedl zprudka řeč tento poslední.

„A nebudeš, opovážlivý kluku!“ odbýval ho dozorce.

„Nepustíš-li mě, Bohuni, budeme se bít.“

„Pomozte — pomozte! Vrahové!“ křičel dozorce, utíkaje před mladíkem, kterýž byl na něj kuchyňský nůž vytáhl.

„I neboj se — vždyť je to jenom žert!“ smál se mladík. „S biskupem ale musím rozprávěti.“

„Za jitra to nejde. On tady procházeje se rozjímá. Ty jdi do kuchyně!“

„Dřív mi tam okaž cestu! Ale v celém zámku ji nenajdeš. Kde se nekuchaří, není kuchyně — to povím pánovi, a kdybysi, jak chtěl, se ošklíbal. Je to skrblictví! Z ničeho mám něco vařiti. Včera chytnu kousek zvěřiny — peníz nestál ani za řeč — a v duchu se již těším, jak se pán, ten slabý staroušek, posilní. Ano — mnoho chuti! Prodati jsem ji zase musil, protože prý byla tuze drahá, tuze skvostná — i aby do toho! Není to skrblictví?“

„Mlč — nebo tě vyženem!“

„Mne? Ušetřte si práce! Půjdu sám. Tu je zástěra i nůž, co tě tak polekal. Tu leží obojí na zemi — a již je nezvednu. Král potřebuje vojáky, a na mou věru! mečem dovede tato ruka také vládnouti. Já se nedal pro peníze biskupu do služby; když jsem ho ale vídal, starce šedivého, s hlavou sehnutou a přede i také něčím — Pán Bůh sám ví čím! — povznešenou — když jsem ho takto vídal po ulici kráčeti, tu se ve mně ozýval hlas: Tomu služ, a třeba jako pacholek u koní! I přišel jsem — a nyní se mám dívati, jak si sousta od úst utrhuje, jakoby měl hladem zemříti?“

„K čemu ty se o něj více staráš, nežli on sám o sebe? Není-li ještě na svá léta dosti zdráv a silen?“

„To je. Mne ale trápí něco jiného — něco hlubšího. On mi byl obrazem všeho velkého — a nyní mám na skvělém rouchu čistoty jeho viděti ohavnou skvrnu skrbectví? Tím se mi všecko plemeno lidské oškliví — já sám, i ty — a slovem celý svět. Déle to zde nevydržím a půjdu o dům dál.“

„A to chceš pánovi povědít?“ podivil se dozorce.

„Ještě víc!“ odpověděl mladík neohroženě. „Ať mi navrátí dobré moje mínění! Nebude-li chtít — s Pánem Bohem! Hanba skrblíkům!“

„Ty se osměluješ nábožného muže takto nařknouti? Nevíš-li, že jsou chudí, slepí, chromí jeho měšec, do něhož poklad ukládá?“

„To vím — a Bůh mu požehnej! Ale proč pak — nu jen poslechni! Ondy mě dal zavolati a dával mi peníze na outraty do kuchyně. Bral je z velké skříně. Nežli mi je ale dal, vzal peníz malý, stříbrný, desetkrát se na něj podíval, políbil ho, a strčil konečně do měšce, který naplněn stál v koutě ve skříni. Já řku — nábožný muž a líbá peníze! Nebudu jeho kuchtíkem a odejdu.“

„Jen se opovaž, pošetilý kluku! — a zarmucuj dnes pána, který se beztoho rmoutí, že milý jeho bratrůvsyn, mladý pan Milota, u pohanských Maďarů v zajetí uvázl — dnes tomu právě rok, co jej musil nepřátelům za rukojmě uzavřeného pokoje vydati; že však válka znova vypukla, chová ho krutý nepřítel u vazbě a nechce ani za výplatu propustit.“

„Pánův bratrůvsyn tedy v zajetí?“ tázal se Stojmír, slova dozorcova na mysli přemítaje. „A nezkoušelo se posavad, co by jej vazby zprostilo?“

„I ba mnoho, ale vše nadarmo! — Teď ale mlč! Tamto pán přichází a, jak se zdá, sváteční kázání spisuje.“

„Jak je bledý — ubohý!“

„A zarmoucen v nejhlubší duši.“

„Mluviti s ním ale musím předce.“

„To nebudeš!“ obořil se ještě jednou dozorce, kuchtíka pevně za ruku pochytiv. „Nyní půjdeš se mnou!“

„Však já ti předce uklouznu!“ zasmál se mladík, a nechávaje se odváděti, po biskupovi napořád se otáčel.