Básnické spisy (Kalina)/Zpěv o povodni roku 1845

Básnické spisy (Kalina)
Nový život	Zpěv o povodni roku 1845	Měšťanská

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv o povodni roku 1845
Podtitulek:	(Báseň popisná)
Autor:	Josef Jaroslav Kalina
Zdroj:	KALINA, Josef Jaroslav. Básnické spisy. Praha : I. L. Kober, 1874. s. 97–102. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Noc nad Prahou šerá rozpjala křídla,
Sen kojí ztrmácené dnem smrtelníky.
Aj, jaké to výstřely přetrhují ticho?
Zda jasné kés jméno huk děl slaví,
A jarní den ověnčiv své skráně,
V svátečním rouchu na zlatý prah vzchází?
Leč ký to hlahol, lomoz, úpění?
Či snad nepřítel, zakryt noci pláštěm
V mír ukolísané město dobývá? —
Ach, sváteční to den nevzchází,
Neslaví děla výstřely slavné jméno;
Ale nepřítel město dobývá.
Nepřitáhl z dálky, z cizích krajin,
Nepřivedl vojska hrozná mečem, ohněm;
Ve vlasti lůně pěstovaná dcera,
V jizlivou zmiji změnivši se náhle,
Spustlým se krajem valíc, nadýmá šíji,
Šklebí na město obětilačnou tlamu:
Vltava, co jindy tiché žene vlny
A blaho rosí po květoucích břehách,
Nadmuta sněhy, jenž Vesny dechem roztály,
Valem vystoupla z ložiska svého,
Jezera činí po nivách rozlehlá,
A zakázané nedbajíc dráhy,
Rykem se proudí ulicemi Prahy.
Předměstí i dolejší Staré Město
I sídla Israele Vltavou zatopena;
Ostrovy, co jindy se pnou v kráse
A v hladkém zrcadle chlubně se zhlížejí,
Teď porouchány v zármut se hrouží:
Na místě zábavy strach stan svůj rozbil.
Na hrázi mlejnské posvátná lípa,
Svědkyně věkův, mnohý ráz přečkavší,
Z kořene zvrácena hrotem ledu, hyne;
A Bradáč, žárlivý Vltavy strážce,
Jehož prsou druhdy ledva dosáhla,
Šedou hlavu noří v Rusalky lůno.
Hlukotným rykem proud rune; nedbá hatí
Ni závad, zachvacuje domy, střechy,
Vyvrací sady, unáší lid, dobytky,
Zatápí sklady, ruší obchod s řádem.
Tu kolo plyne, mele na licho,
Kalné vlny bijí ve hněvu hruď mostu,
Jenž, po vnadě panny řetězy na krku,
Ku nesmrtné Karlově dceři řevní.
Pstrá tlupa divákův pobřežím se hemží,
Zvědavým úžasem semotam pobíhá;
Kleslytě hradby příkré ostychy;
Druh ke druhu společnou sblížen touhou,
Rovným trudem v nebezpečí kolácen,
Se přímo táže, těší, zprávu dává.
I němá tvář, přírody hlasu čilá,
Co druhdy u věčném sporu laje, válčí,
Tulí teď k sobě třesoucí se oudy:
Dověrnou jemností pes druha líže;
Věrné nohsledy dělí pád i přízeň pánův,
I střehou skrovnou hromádku nábytku,
Již bouře jícnu se událo vyrvat,
Uchvátíc cos kvapně v malém výboru.
Tu na břehu lakotný lovec číhá
Na kořist, již mu voda nese z dáli, —
Již meče hák svůj po žádoucím lupu;
Pro bůh! břeh zrádně podemletý se trhá,
A nebožák napolo zasypaný
Vidí, an u samých jemu úst uplývají
Sud, nářadí, skříně zásobokryjné,
A vlna burácná mu pěnu v líce plije.
Tu družina plavcův, životy odvážíc,
Obvyklá s živlem zápasit lítým,
Prostřed rozhukané povodně rejdí
A skládá na loď vody přínos hojný;
Již bohatou kořist v plesu odváží
A v jisté skrýši ve vsi ukrývá:
Tu nové proudy dmou útroby řeky
A v spolku s bouří i jekotným vírem,
Hrkem přikvačíc, berou s cizím vlastní.
Člověče! seč tvá snaha, péče, trudy?
Co moc tvá, jížto druhdy pyšně bujíš?
Co proti živlům, jichž srotily se síly,
Vyrvat ti dobra, v nichž se srdce kochá,
A ku hrdlu ti sáhnout rukou vraha? —
Chudýs, neocelilsli světější částku,
Jenž netknuta povodní ni žárem ohně
Svobodným křídlem uniká zkáze.
Ani tvé hrobky nejsou poklidu stany:
Vojíni, jenžto na poli slávy
Své nezaseli kosti a tu polehli,
Ohni jsou ušli, vodě neušli;
Hyéna z hrobů mrtvoly vyrývá,
Z pekelných útrob ryčíc kly své cení.
Neladem kříže smíšeny plovou;
Tu věnec zmítán všetečnou vlnou,
Jenž nešetří ni dárku outlé lásky;
Tu desky — krovy těsnotruchlých domků,
Tu socha z tůně ramena svá týčí
Jak stín z dvojného hrobu se snující.
Nastojte, tamo pohřbit za živa
Své bydlitele hrozí budovy sypké;
Viklavé lepenky, ne pro věčnost zděné,
Strašně se chvějí v základech mělkých.
Po chodbách běhají opuštění lidé,
Děti křičí, ženy ruce lomí,
Žalostným hlasem o pomoc volají.
Tam na střeše sedí, vybavení ždajíc,
Jen o hrdle ušlá rodina, polonahá.
Každý dům: výspa pustá — žalář — obleženiště!
U vnitř života vrazi, hlad a děs,
Vně živel, nepřítel nejkrutější;
Ach mládencova-li již se plní věštba? —
Ze všad skřek pronikavý budí milosrdí.
Naručest na sterých tu lodích, tesích,
Na sbitých prknech lidumilci jezdí,
Vlastního živobytí nešetříce;
A na vzdor vlnobití, proudu, vichru vání
Podávají ochranně ruce nešťastníkům,
Jenž vítají radostně andělů strážných;
Tu druhý Eneáš šlechetnou odvahou
Na plecech otce, šedého starce,
A v náručí choť s dítkami unáší.
Aj tamo na topolích nebetyčných
Se před vlnami schránilo několik lidí:
K nim přistaňte, je životu chovejte!
Přistanou, volají, i žádné odpovědi —
Ni rámě nekyne zbavitelům vstříci,
Ni noha se jme slézti s ujaté výše.
Neb duše více oudy nevládne,
Prsa již více nevydají hlasu;
Skřehlí tu trčí jako kostrouni,
A tamo k ostrova syrému břehu
Vlny přisunuly jedenáct robátek;
Zachraňte! — — ach jděte těšit matky!
Tuhá již pleť a oči strhané,
Sinavé rty a vlásky zčernalé!
Hotujte hroby, navraťte je zemi,
Dušičky jich nebesa uhostila.
I jiný hrob kopejte, to pro pannu;
Překrásně se jí žití usmívalo,
Družice splétaly slubný věnec,
V svatební roucho ubraná nevěsta
Zdá vřelou touhou, až choť milý
Ji povede k oltáři v sňatek,
Dovrše štěstí upřímné lásky;
Čká — nejde choť, přikvačila Morana
Na černých perutech kruté bouře,
Tulí ji k sobě: „Má jsi ty!“ dí,
A vlny znějí v svatební romon,
A vichr hučí pohřební píseň. —
Než nechlubí se smrt četnou kořistí;
Lidumilcův rámě jí oběti vydírá:
Tu milosrdní bratří odvlékají choré,
Tu hrdinové ctnosti nebožáky chrání,
A láska je pěstuje šetrnou péčí,
Odívá nahotu, hlad potravou plaší,
Koberci kryjíc mdlé oudy sílí.
Netřeba hlásat světu vaše jména,
Šlechetné duše, ze světější třídy šlechty!
Drahá ta jména zaznamenal anděl
V života knihu zlatoskvoucím písmem,
A vděční rodáci v útroby čilé.
Květ vaší lásky nezvadne jesení žádnou,
A slzy roněné nad bídou bližních
V čiré z démantů schránce uzavřené
Vnukům se věrně dochovají v úděl;
Ti na prsou nosíce drahou památku,
Budou slavit vaše jméno po věk.