Básnické spisy (Kalina)/Na matku mou
Básnické spisy (Kalina) | ||
Zpěvy milostné | Na matku mou | Píseň maloruská |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Na matku mou |
Autor: | Josef Jaroslav Kalina |
Zdroj: | KALINA, Josef Jaroslav. Básnické spisy. Praha : I. L. Kober, 1874. s. 119–121. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
O matko drahá, jež, daleká svízelův pozemských,
Ve stanu blaženců stkvíš se ozářená,
Sestup — jako když, dítko plačící, tebe ždál jsem —,
Bys i nyní pomocí dařila mne i utěšeníčkem!
Hle, dítko posavad jsem — to tvoje dítko,
Od prsou neodervané tvých milodyšných;
Vazbou k tobě připojen pověčnou,
S říší duší mysl svou jsem sloučil!
Ať sluncí, ať měsícův nade mnou se krúžily dráhy,
Nezměnilať mne ni časův ni prostorův dálka;
Ať střídáním sestařila se těla mého clona,
Nesestárnulať láska má v srdci věčně mladém.
S tvého propuštěn vodítka, nezkušenec, putoval jsem
Po matně spletitém života bludišti:
A v chorobě žebrák bídnější
K tobě ze své pouti se vracím.
Řeči srdečné, jíž tvá sladká učila mne ústa,
Neporozuměliť lidé, jí nevšímajíce;
Vzájemných nebylť mi v podíl citů souhlas;
Na srdci, jako na tvém, dlíti mi nedáno.
Lásky opoj všedněchladnou sražen mi střízlivostí;
Přátelstva duch vystřídán osudu rukou;
Nemá, kde by hlavu sklonil
Opuštěn v sirotství syn tvůj!
Po domech jsem chodil, po krajích,
O skrovný dáreček žebraje lásky;
Neslitovnost od krbu odehnala mne
Hosta, jehož nikdo nezval.
Bylť cizinec já světu, svět mně cizincem;
V rodné, vyhoštěnec, otčině trval jsem:
Nedáno, bych pokoje zvelebil si stánek; —
Bych oddechl po života bídách, nedáno.
Ni balsámu na srdce svého rány
Ni útěchy neshledal jsem aniž doufání;
Slzy mé kde skrápěly se, vadlo kvítí,
A nad hlavou mrak se mi dme ze vzdechů.
Života slast mně v pelyněk mění se,
Té země víc netěší mne rozkoš;
Tvé jméno v noci mé libozvukem, tvůj obraz úsměvem,
K tobě jediné mne již touhy moc ponáší.
Mysl, krásy a ctnosti pojímavou —
Zděděnou po tobě — v čirosti zachoval jsem,
Tváře tvé zpanilosti nepoškvrniv ani neporušiv
Divým zloby a vášně šklebem.
A když, nevidom i křehkostí překonán lidskou,
Na pokleskův jsem zavrávoral třasavisko:
Vždy zase čist povstal jsem od pádu,
Zkroušením obmyv svědomí svého skvrny.
S bělostným dětské neviny vínkem
Tobě, matko drahá, v ústřety chvátám:
Se svého již věčné záře sídla sestup,
K libodechým přitulit mne řevně prsům!
Závojem svým zakrej mne ochranným,
Jenž utkán z paprskův sluncí jiných;
A nebeských kruhův romonem ululaného
Mne vzejmi z té země krajův.
A tam, věčného dne úsvitem procitna,
V náručí tvém nevzpomenu na života snění; — —
Pak věčně spojeni, bychom se nerozešli více,
Kochati sebe budem u zdroje blahoslávy!