Básnické spisy (Kalina)/Jeník
| Básnické spisy (Kalina) | ||
| Lichvář | Jeník | Odvod |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jeník |
| Podtitulek: | (Baláda) |
| Autor: | Josef Jaroslav Kalina |
| Zdroj: | KALINA, Josef Jaroslav. Básnické spisy. Praha : I. L. Kober, 1874. s. 87–90. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Pouť! v Mochově zní muzika —
Rychle v plesu čas utíká,
Hoši se prohánějí,
Holky své provádějí.
„Ticho, hoši! Jeník kývá,
Ještě nám jednou zazpívá,
Než na vojnu odjede,
Ticho!“ velí sousedé!
„Pěj, Jeníčku! písně tvoje
Sladké jsou co medu zdroje,
Pěj, Jeníčku! pěj, jen pěj!
Hospodáři zaplatěj!“
„„Hrajte, páni muzikáři!
Zaplatí vám hospodáři —
Ještě jedenkrát já vám
I Barušce zazpívám:[1]
Rozvij se, rozvij, rajská růžičko!
Že jsem tě miloval,
S tebou se vodíval,
Drahá perličko!
Koně sedlejte — pistole dejte!
Ještě mi mou milou
Holku roztomilou
Ven vyvolejte!
Ven vyvolejte, ať já ji vidím —
Ať já s kuráží,
Páni muzikáři,
Na koni sedím!““
Na koně sedal, za palaš se bral —
„„Navrať mi, má milá,
Holka roztomilá,
Co jsem ti zavdal!““
„Zavdals mi, zavdals jeden prstýnek,
Ještě jsi mi z něj,
Můj roztomilej,
Vyloup kamínek!“
„„Já ti ho nevyloup — on ti sám vypad
A to na znamení,
Moje potěšení,
Že budeš plakat!““ —
„Proč bych plakala, když nemám proč?
Ještě mi pro tebe,
Potěšení moje,
Stromek nevyrost!
Stromek nevyrost, jabka nezrajou —
Ještě mi pro tebe,
Potěšení moje,
Hlavu zavijou!“ — —
„„Cože! Baruška je jiná?““
Lid šeptá si, ruce spíná, —
Podkovy zaklapaly:
Modré oči splakaly. —
Zvoní koně kopytama,
Zvoní lásce, zvoní hrana —
Věneček je ztracený —
Barušku čepí ženy.
Dívka vadne — nyje — chřadne —
Jeník v dálce — v líté válce; —
Dnem nocí se boj vzteká,
Jeník do vrahů seká.
Juž aj, půlnoc stíny vlíká —
Vrahův přemoc — pluk utíká —
Jeník opuštěn stojí —
Vrahův houf se naň rojí.
Kdo se v říze to přihání!
Hrdinať — vavřín na skráni:
Kde zamáchne svým mečem,
Všecko kolem hryzne v zem. —
Cloní Jana rouškou svojí,
V náruč vine — k srdci pojí;
Věnec: květ to hrobový —
Meč: prut rozmarinový. —
„„Nemají tě vrahův rány
Sklátiti ve klín Morany!
Můj jsi ty — na lůnu mém
Usneš, Jene, věčným snem!
Dosti místa v mé mohyle,
Tam najdeš pokojné chvíle,
Tam se bude libě spát —
Tam se nám o lásce zdát!““ —
Jan se dívce v lůno kloní —
Koně kopytami zvoní —
Hrana to Jeníčkovi
Zvoní koňské podkovy. —
Poznamenání básníkovo. Báseň tato založena na skutečné události. Jan Róza, rodem z Černík, chalupníkův syn, švoležer, zatím na odpustu, čeledín v Mochově v kraji kouřimském, pro svou pořádnost v práci rolnické a ještě více pro svou švárnost a veselou mysl všeobecné obliby u tamních občanů požíval, tak že zaň rádi sousedé muzikantům platívali, dychtivě poslouchajíce, an před muzikanty se postavě improvisuje. Vložená v baládu tuto píseň jest drahým zůstatkem zpěvův Rózových, zachovaná šťastnou pamětí mé matky, již ona byla druhdy při muzice z úst Rózových pochytila, jenž ji v noci před svým na vojnu odjezdem své milé, v smutném stavu opuštěné Barboře k nesmírnému jejímu hoři zazpíval. Ona v tomže roku želem umřela. O neklidu, jejž pojměl Jan po smrti její, divnostrašné věci se proslýchaly. —
- ↑ Prosíme čilého čtenáře za odpuštění, jestliže snad semotamo outličký pyl růži této setřen; nesnadnoť bylo oceliti, co sám improvisátor ledva v paměti zatřímal. Nesměle rukou mou baládního obalu přidáno, a v improvisací samé některých předob, jak jich věc sama a úklad celku žádal, si dovoleno. —