Básně (Züngel)/Divoké znělky

Básně Emanuel František Züngel
Čert Němcem	Divoké znělky	Moldánky

Údaje o textu
Titulek:	Divoké znělky
Autor:	Emanuel František Züngel
Zdroj:	ZÜNGEL, Emanuel František. Básně. Praha: vlastním nákladem. 1868. s. 204–207. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Kup si brejle, světe krátkozraký,
abys viděl vlastní nahotu,
kteráž nenávidí žebrotu,
svou pak bídu v černé kryje mraky.

Kéž mám na tě Davidovy praky,
bych tvé lebky rozbil nicotu,
odkryl temnou onu prázdnotu,
před niž věsíš erby své a znaky.

Běda, kdo se dává osloniti
planou září klamných lesků tvých!
Onť ti musí věčně otročiti.

Já tvým bleskům musím se jen smáti;
dotknou-li se slabých zraků mých,
musím jak po křenu zaplakati!

II.

Maluj straku, jež se září hravou
na svobodu strojí změniti,
jejíž duši nelze spatřiti
pro pestrotu těla proměňavou.

Onať musí na vše kývat hlavou,
k úsměvu se stále nutiti,
k lidu láskou čistou svítiti,
nikdy nezjevit však tváři pravou.

Nešetř při tom pentlí na okrasu,
vem si třebas barvy duhové,
a pak kvítí věků všech a pásů.

K tomu všemu vdechni šlechetenství
německého tahy kouzlové —
máš ji — aspoň v chudém podobenství.

III.

Kdysi šel si Adam pro vodu,
u studánky lehl si a spal,
a než vyspal se a opět vstal,
měl tu ženu bez všech úvodů.

Taktéž stalo se i národu,
jenž byl dlouho v snu si hovíval;
konečně když oči otvíral
chtěje vstát — hle — měl tu svobodu!

Adam překvapen hned láskou chytil
k spanilé té dceři ze žeber,
že mu z ráje pomůže, necítil.

Národ pak se líně poobrátil,
třikrát zívnul na nejkrasší z dcer
a zas do propasti snů se zvrátil!

IV.

Hoj, co se to v světě nyní děje?
Vše se mele, na rub obrací,
tam se s Rusem perou Poláci,
tu žid Němci ku pomoci spěje.

Maďar se tu Rakušanu směje,
na nějž sehnali se Prušáci;
tam se Turek nazpět potácí,
těžce ubit Kandiota kleje.

Hura! to je tanec prostomilý!
když se začne takováto hrát,
pak se bystří mysl, tuží síly.

Všem těm práčům dávám absoluci!
Budou-li se celou zimu prát,
plavem z jara v samé — konstituci!