Básně (Züngel)/Čert Němcem

Básně Emanuel František Züngel
Fueramus Austria quondam!	Čert Němcem	Divoké znělky

Údaje o textu
Titulek:	Čert Němcem
Autor:	Emanuel František Züngel
Zdroj:	ZÜNGEL, Emanuel František. Básně. Praha: vlastním nákladem. 1868. s. 200–203. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ve psí Lhotě u Podola
od Ďáblovic v rovné čáře
sedí v panském pivováře
čtyři páni kolem stola:
kmotr kovář, Martin z fary,
starý kantor a „pan starý“.

Že se hraje, to je jasné —
čas je zlý a svět se točí,
kantor také rád si smočí,
nad tím nikdo neužasne.
Ni to není původní,
že se hraje „národní“.

Při „barvičce“, to však jisté,
kde se lže a švinguluje,
ouskok jen a zrada kuje,
šibalství provádí čisté,
musí — kdož by chtěl se smát?
sám pan ďábel pomáhat.

Také zde u našich pánů,
v ctihodném tom hráčů kole,
sedí v šedé kamizole
pan Mefisto při svém žbánu
a pohání učitele,
aby na ně lípal směle.

Že však hra jej málo baví,
hledí jinak čas si krátit;
nudné ticho hodlá zvrátit
zvolav: „Němci ať jsou zdrávi!“
při čemž tvrdí na svou čest,
sám že také Němcem jest.

Dokazuje, jak co živi
s Němcem vezdy svorni byli,
pivo pili, Čecha bili,
jiné prováděli divy,
a jak sám pan Göthe chtěl
by čert u nich zdomácněl.

Konečně prý z útrpnosti
musí také Němcům přáti,
jež prý Čech v jich právu krátí,
tropě samé nezbednosti.
Kam prý by tu srdce dal,
aby se jich neujal?

„I toť aby tisíc facek
do tebe, ty černá feno!
Takhle hanit Čechů jmeno!
Hoši, kde je ňáký klacek?
Střežte dvéře, okna, strop,
já si vezmu čerta hop!“

Slovo, skutek, jedna doba;
kmotr kovář nerad káže,
a ta jeho česká páže
také není žádná droba.
Co on chytne, věřte směle,
málo kdy to pustí celé.

V jeho rukou chudák ďábel
po čertech měl malou vůli,
ba už myslel, že je v půli
a že skončí à la Abel.
Prosil, kňučel, pištěl, řval,
by se mu již pardon dal.

Když ho kmotr pustil z rukou,
hekal jako před nemocí,
proklínal den této noci,
dokládal se boží mukou,
že než dojde zdraví květu,
čtvrt roku dá pokoj světu.

Také držel v skutku slovo.
Tři měsíce bez ustání
ty kovářské hojil rány,
než navštívil svět na novo.
Od těch dob pak mračí tváře
na Čechy i na kováře.