Básně (Sládek)/U potoka

Básně Josef Václav Sládek
Nenaříkej	U potoka	Mé písně

Údaje o textu
Titulek:	U potoka
Autor:	Josef Václav Sládek
Zdroj:	SLÁDEK, Josef Václav. Básně. Praha: Grégr a Dattel, 1875. s. 98–100. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Ruch (almanach 1868)/U potoka

A nechme toho světa, děvče moje,
pojď, sednem raděj tu si u břehu
a dívat budem se, jak ve běhu
vlnek se hravých lesklé honí roje.

Pojď, sedni si v tom vrby chladném stínu
a budem dívat se, jak mušky tam si hrají,
jak z vody žluté květy vyrůstají,
jak vlašťovky se sklání nad hladinu
a budem snít — — U vody usedla si
a na mne upřel zrak se usmívavý,
ku vodě černé shrnuly se vlasy
a uchopil je v náruč potok hravý
a houpá je jak dlouhé vodní řasy,
když vodou zaplynou a v náhlém styku
o kvítek na břehu se zachytily.

„A budem snít — — můj hochu roztomilý,
či neslyšel jsi nikdy o vodníku,
jenž po vodě si rozestírá sítě,
či o rusalkách pověst neděsí tě,
jež s večera leknínem hochy vábí
a mrtvé z vod je pouští na úsvitě?
Že nelze být rusalkou takovou!
Leč ze mne, věř, tak krutá nebyla by.“

K své přitisk’ její tvář jsem nachovou:
Milenko, chceš být básníkovou chotí?
Nuž, rusalkou mu zcela takovou
buď, o jaké v té báji mluveno ti.
Věčně jej vábi duše krásy květem
a noř se s ním v hluboké tůně citů,
kde tělo hyne — ale ve záchvitu
volným se duše vzhůru nese letem,
jak lesklá z vod se pnoucí bublina,
když na dně hloubi život shasíná.

A vodník? — věř, ta pověst pravdu má-li,
též otčím nebyl panně uchvácené:
vystavěl palác čisté ze křišťáli
a snesl vše jí skvosty drahocenné
co v jezer, řek se klínu ukrývaly.

A palác mít v mé duše hlubině,
kde šperkem vše, co v duši jasné, vřelé,
a snít i tesknit živobytí celé
i radovat se v tiché tišině
nevzrušen nikým v slasti ani bolu
a věčně tak a věčně dlít jen spolu,
a věčně tak se okem v oko dívat
a na vodách když bouře rozhoupá se,
z hloubí si ňader kolébavku zpívat
a kochat se v tvé duše věčné kráse —
či taký vodník ukrutným ti zdá se?