Antologie z oper/Vina
Antologie z oper | ||
Malířský nápad | Vina |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Vina |
Autor: | Alois Tvrdek |
Zdroj: | Antologie z oper, díl 1., str. 241-243 Národní knihovna České republiky |
Vydáno: | 1922 |
Licence: | PD old 70 |
Dr. O. V. Zich: Vina
editovatZpěvohra o třech dějstvích. Drama od Jar. Hilberta.
Osoby
editovat- Paní Mařáková… a.
- Mina Mařáková… s.
- Jiří Mařák… bar.
- Stanislav Hošek… t.
- K. Uhlíř… b.
Děj dramatu se odehrává v Praze v přítomné době. — První provozování v Nár. divadle r. 1922.
Obsah
editovatJednání I. Pokoj pečlivě, trochu starosvětsky zařízený. — Dopoledne. — Mína otírajíc listy květin rozestavených pod soškou »Hoře«, dílem to bratra Jiříka, těší se na příchod svého miláčka Stanislava Hoška, pozvaného dnešní neděle na oběd, a vyzývá pak matku, ženu životem unavenou a netečnou, aby se zúčastnila odpoledního výletu jejich. Paní Mařáková odmítá však její pozvání a jeví vůbec malý zájem o konání dceřino, což Mínu naláduje k tesklivým úvahám. K těm druží se ještě výčitky svědomí, vyplývající z vědomí viny: poklesla již v útlém mládí šestnácti let, o čemž však nikdo z celé rodiny ani její milenec nemá nejmenšího tušení. Marně se od té doby snažila napraviti svůj hřích životem čestným, plným odříkání. Ze chmurné nálady snaží se ji vybaviti bratr Jiří, bodrý muž a umělec, jehož díla pronikla i na horké půdě vídeňské, takže jsou nyní ceněna i doma. Právě mu dopsal nějaký cukrovarník, že dnes přijede z venkova a koupí odlitek »Hoře«, k němuž jako modelu Mařák použil elegickébo výrazu hlavy sestřiny. Béře proti výtkám Míniným v ochranu matku, která byla nucena vzíti si muže nemilovaného, žurnalistu prchlivé povahy, ačkoli sama měla touhy umělecké a zamilovala se vášnivou láskou do nějakého zpěváka. Otec dlouho byl nemocen a zemřel, když Míně bylo šestnáct let. Ty boje a utrpení měly vliv na matku, jinak dobrou, takže nemá živějšího zájmu o blaho dětí ani o snoubence Mínina Hoška, který nemá dosud pevného postavení a jest založen příliš poeticky. Dobrý Jiří vyráží i matku, ukazuje na Minu jako na dívku hodnou, pracovitou a čestnou, a vítá milého přítele Stanislava, vroucně milovaného Mínou pro jeho oddanou, všech obětí schopnou lásku a jemnou povahu. Ale sebe nepatrnější narážka, při níž Hošek nemá nic zlého na mysli, burcuje Mínu, ježto vědomí viny číhá na dně její citlivé duše neustále. Při upřímných slovech milencových stále se mu chce vyznati, ale brání jí v tom stud, takže naléhání Stáňovo ji popouzí a vede k odporu. Jest bytostí jemnou, poetickou: přijímá polibek Hoškův jen do kapesníku, aby si jej mohla uschovati pro zlé časy a vyloupnouti si jej pak jako kuřátko ze skořápky. Hoška zase trápí myšlenka, že nemá pevného postavení, zaručujícího milené bytosti bezstarostnou budoucnost, i nápadné chování milenky, žádající, aby byl vůči ní opatrný a ničeho jí nevyčítal, ježto nepřijímá blahosklonného odpuštění. — Zazní zvonek, a vstupuje cukrmistr Uhlíř — Mínin svůdce. Omlouvá svou návštěvu přáním koupiti si odlitek »Hoře«, avšak osaměv na chvíli s Mínou zvěstuje jí, že přišel k vůli ní, aby odčinil své provinění. Rozhořčená dívka drsně jej odmítá, ale ujímá se ho matka, když se dovídá, že Uhlíř jest synem operního pěvce, její lásky. Proto jej zve na oběd a všecka okřívá vzpomínkami. Míně však, nalézající ve svých vlasech sluníčko, které mělo přinésti štěstí na její hlavu, může vykvésti blaho jen v lásce Hoškově. —
Jednání II. Po obědě — Aby zaplašil nudu a tíži, která se v rodině rozhostila, Uhlíř vypravuje o svých starostech v továrně, dává Hoškovi prášek proti bolení hlavy a zve paní Mařákovou, aby se přijela na léto zotavit do jeho působiště, Peruce, kdež prý jest velmi krásně. Po odchodu Stanislavově a Jiřího dotazuje se na poměry Hoškovy a odsuzuje mladého muže, ucházejícího se o ruku dívčinu, ačkoli nemá zajištěného postavení. Poté nastává zápas mezi ním a Mínou, jež se dosud celou duší připínala k Hoškovi a odbývala Uhlíře posměchem a opovržením, ježto ji svedl jako nezkušené děvčátko, nemající vlastně ani pochopení své viny. Uhlíř v následující době se o ni nestaral, protože podstupoval těžký boj existenční: avšak i v největších starostech měl ji prý stále na paměti. Mína tomu nevěří a vykládá příčinu jeho nevšímavosti tím, že pečoval o získání slušné partie na venkově; když té nenalezl a nudí se, vrací se k ní. Uhlíř užívá jako zbraně osudné minulosti a upozorňuje Mínu, spoléhající na odpuštění Hoškovo, i když se mu ze všeho vyzná, že takových věcí neodpouštívají ani muži nejšlechetnější. Mína vzrušeně mu vykládá, jaká muka jí připravil, jakou hanbu pro neupřímnost a sebeopovržení k sobě samé, ježto Hoškovi dosud se nevyznala. Chce tak učiniti ještě dnes, nedovolujíc Uhlířovi, aby se do věci pletl. Hrozná myšlenka, že se nyní Hoškovi, vracejícímu se s bratrem, vyznati musí, strašně ji pronásleduje. Nedostává se jí však v rozhovoru s miláčkem síly, ačkoli přišla jediná chvíle, kdy se po odchodu Uhlířově mohla vyznati, ježto Hošek sám vypravováním o vlastní minulosti a vlivu ušlechtilé ženy na muže k tomu jí napomáhá. Slibuje mu tedy, že mu vše napíše a odesílá jej plačíc a vymlouvajíc se na chorobu. Ví ovšem při loučení, že její osud jest zpečetěn. U matky ponořené ve vzpomínky a loučení, opěvované písní Mendelssohnovou »Jest boží radou souzeno«, nenalézá nejmenšího pochopení ve svém zoufalství, a když navrátivší se Uhlíř opět na ni naléhá a ujišťuje jí svou láskou, píše osudný list Hoškovi, v němž se mu vyznává ze své viny bránící jí, aby se mu oddala trvale. Vtom vrací se Hošek sám, srazí se prudce s Uhlířem, a když se doví o vině milenčině, urazí ji k smrti v rozčilení nejpotupnějším jménem a odkvapí. Toho Mina nesnese, ježto si takového pokoření nezasloužila, a vrhá se s křečovitým pláčem v náručí Uhlířovo, jemuž slibuje být ženou věrnou, třebas srdce její náleží Hoškovi. —
Jednání III. Odpoledne. — K Míně dívající se tesklivě před sebe sklání se Uhlíř a slibuje, že si dobude její lásky, až se stane jeho manželkou, čehož si Mína žádá co nejdříve, aby všemu byl konec. Paní Mařáková opět nevhod a macešsky zakročuje, vyčítajíc Míně nestálost, když zví, že se chce vzdáti milence a provdati se za Uhlíře; ba nedává jí ani vyžádaného požehnání. Jiří, věrný druh Hoškův, nechápe náhlého rozhodnutí sestřina, a odsuzuje ji rovněž. Ve svém zoufalství se Mína vyznává konečně všem, a jest odsouzena matkou, kdežto u bratra nalézá pochopení a ujištění, že se Hošek vrátí. A skutečně Stanislav pochopiv, jak milence ublížil, vrací se všecek vzrušen, vroucně prosí za odpuštění a vyličuje Míně budoucnost, oslazenou láskou vše odpouštějící a na vše zapomínající. Mina však chce sňatkem s Uhlířem získati opět ztracenou sebeúctu a odmítá představy o štěstí po boku miláčka, jenž konečně v zoufalství odkvapí. Mína zděšeně zalomí rukama, hluboký vzdech vydere se jí ve smrtelné úzkosti z rozbouřených ňader, prudce otevře okno a vrhá se jím na nádvoří. Tak ubohá smývá vinu svého mládí.