Antologie z oper/Richard Strausz
| Antologie z oper | ||
| Jessonda | Richard Strausz | Guntram |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Richard Strausz |
| Autor: | Alois Tvrdek |
| Zdroj: | Antologie z oper, díl 2., str. 211-212 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 1922 |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Richard Strauss |
|
 |
|
Richard Strausz,
největší německý symfonik a hudební dramatik naší doby, nar. 11. VI. 1864 v Mnichově, kde jeho otec byl komorním hudebníkem. Záhy obrátil tu na sebe pozornost Hanuše v. Büllow svým talentem skladatelským. Jeho přičiněním stal se r. 1885 ředitelem hudby v Meiningách, r. 1886 v Mnichově a r. 1889 dvorním kapelníkem ve Výmaru. R. 1893 byl jmenován dvorním kapelníkem v Berlině a r. 1904 gen. ředitelem hudby. Strausz jest skladatelem nejmodernějšího směru a vyniká jmenovitě v instrumentaci. Dovede hudbou vykresliti vášeň, jež není ničím zakryta ani mírněna. Je první, jenž vnáší do hudby skutečnou erotiku. Již v prvních skladbách symphonických („Serenade“ op. 7., „Symphonie f-moll“), v nichž podléhá ještě vlivu Brahmsovu, jeví se jeho snaha hledati nové cíle, nové světy. Symphonií „Z Italie“ (1887) vymaňuje se již úplně z vlivu Brahmsova a cestou přes Berlioza a Liszta nachází sám sebe. Takovou svéráznou hudební básní jest „Don Juan“ z r. 1889. Následuje řada hudebních básní: „Macbeth“, „Smrt a oslavení“, „Eulenspiegel“, „Zarathustra“, „Don Quixote“, „Hrdinský život“, v nichž se uplatňuje nejskvěleji jeho mistrovství v instrumentaci, a konečně vrchol symphonické tvorby jeho: „Symphonia domestica“. V ní stojí v každém směru na vrcholu dnešní produkce hudební. Nevymanil se sice úplně z vlivu Wagnerova, ale uhájil v nich odůvodněnost hudby absolutní; nalezl i vlastní dramatický styl, podstatně se lišící od způsobu Wagnerova. Nejpodstatnější součástky jeho tvorby jsou vtip, ironie, satira a smyslnost. Jako mistr již hotový, ovládající hudební techniku dokonale, přistoupil r. 1894 ke své první práci dramatické „Guntram“ (ve Výmaru), jež nedošla však zaslouženého uznání. Druhou prací dramatickou jest „Feuersnot“ (Ohně zmar 1901), k níž libretto napsal duchaplný E. v. Wolzogen. použiv nizozemské pověsti. Spisovatel v ní šlehá mnichovskou obec filistrů nemilosrdnou satirou, jejíž břitkost zvýšena ještě symbolickým pozadím, týkajícím se vyhoštění R. Wagnera z Mnichova. Sexuelní problém táhne se jako červená nit celým dějem básně a vystupuje hlavně v široce rozvedeném orchestrálním intermezzu závěru. R. 1905 dávána po prvé v Drážďanech „Salome“, již následovala „Elektra“ (1909), „Růžový kavalír“ (1911) a „Ariadna na Naxu“ (1912) - „Salome“ oplývá množstvím neslýchaných efektů hudebních, docílených i některými nástroji v opeře dosud neužívaných. „Elektra“ se vyznačuje ještě násilnějším provedením, „Růžový kavalír“ hýřivou orchestrací ale i lyrickým půvabem i vášnivostí a přepínáním sil pěveckých, „Ariadna na Naxu“ (dle Molierova „Le Bourgeois gentilhomme“) jest zvláštní skladba, ve které se rozvíjí a navzájem prostupuje dvojí děj: komický a vážný. Orchestr jest proti dřívějším operám značně omezen.
Jiná díla : Klavrní sonata h-moll, Náladové obrázky pro klavír, sonata pro cello a housle, koncert na lesní rohy, „Poutníkova píseň v bouři“ (pro 6hlasý smíšený sbor) a cappella a mnoho písní s průvodem klavíru.
V posledních dílech S-ových, jmenovitě operních („Salome“ - „Elektra“) vystupuje příliš nápadně a přímo dotěrně skladatelova snaha po sensaci za každou cenu, stavějící se nepřátelsky proti umění opravdu vážnému a ušlechtilému. Sláva S-ova získaná prostředky, v hudbě dosud neslýchanými, jeví se čím dále tím více obrem na hliněných nohou.