Antologie z oper/Psohlavci

Antologie z oper
Cesta oknem	Psohlavci	Na starém bělidle

Údaje o textu
Titulek:	Psohlavci
Autor:	Alois Tvrdek
Zdroj:	Antologie z oper, díl 1., str. 113-116 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1922
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Psohlavci (opera)

Karel Kovařovic: Psohlavci

Zpěvohra o třech jednáních a šesti obrazech. Dle románu Al. Jiráska napsal K. Šípek.

Osoby

Jan Sladký Kozina, sedlák z Oujezda…t. Hančí, jeho žena…s. Matka Kozinova…a. Kryštof Hrubý, rychtář z Draženova, jeho strýc…b. Jiří Syka, rychtář z Oujezda…b. Matěj Přibek, sedlák z Oujezda…b. Adam Ecl, zvaný Čtverák z Klenče…t. Jakub Brychta, rychtář z Postřekova. Jiří Peč, rychtář z Chodova. Němec, rychtář z Klenče…b. Jiskra Řehůřek, dudák…bar. Dorla, jeho žena..s. Mnxmilián Lamirger z Albenreuthu, zvaný na Chodsku Lomikar, hejtman kraje plzeňského, pán na zboží chodském…bar. Kateřina, rozená z Lobkovic, jeho choť…s. Václav, hrabě ze Šternberka, president apelačního soudu…b. Koš, Lamingerův správce…b. Soudní sluha. Sluha Lamingerův. Žalářník. — Děj roku 1695, v posledním obraze o rok později. — Prvé provozování 24. IV. 1898 v Nár. divadle.

Obsah

Jednání první. Část chodské vsi Oujezda s pohledem do nádvoří Kozinova statku. — Ze vsi ozývá se lidová píseň, odpovídající chmurné náladě Jana Koziny, u něhož staví se věrný druh jeho Jiskra Řehůřek, dudák. Tomu Kozina vypravuje svůj trud. Ani vlastní máma mu nevěří. Přišel totiž této noci potají rychtář Syka s Kryštofem Hrubým do statku, aby uschovali před slídiči pergameny dané Chodům českými králi, uložené v kované truhlici, již otec jeho dříve míval pod ochranou. Odnesli je na výměnek k matce; u něho se vůbec nezastavivše. Tato nedůvěra k slzám ho dojala tím spíše, když na dotaz matčin, má-li syna v tajemství zasvětit, strýc odpověděl: »Tomu žena srdce vzala«. Vše viděl a vyslechl, plíže se za nočními hosty jako stín. A přece si takového pohrdání nezasluhuje: jest dobrým synem otce, jenž se vzdal rychtářství, jen aby se nemusil stýkati s nenáviděnou vrchností, otce, který prohlásil, když panská vůle rvala Chodům práva a majetek, že tak to dále nepůjde, že »jeden začne — krev pak poteče«. Ta slova Jan zapamatoval si již jako hošík, zasvěcoval se myšlence zápasu o ztracenou svobodu, ale pro ženu a děti pozapomínal svých úmyslů — zmírá v něm Chod. Dudák roztesklivělého přítele těší poukázáním, že na výměnku privilegia budou lépe ukryta než na statku, a vybízí ho k trpělivosti. Zároveň ho zve, aby se zúčastnil letošních voraček, při nichž pod okny Lomikarova zámku budou pochovány panské důtky. Kozina však nesouhlasí s tím, aby vážná věc byla míšena s maškarádou. Stará Kozinová vstoupivši pichlavě vypravuje, jaká čest se stala dnes Hančí a jejím dětem: správce Koš přivedl je všecky před zámeckou paní, jíž děti líbaly ruce; neodkutálel se plod daleko od štěpu — možná že Jan bude takhle povýšen ještě za panského šafáře. Vtom vrací se Hančí s dětmi a domlouvá mužovi, aby nechodil na voračky, ježto prý se tam něco strojí. Kozina popuzený tím, co se stalo, zhurta odbývá manželku, která si naříká, že se tak změnil, jsa nyn prudký a nevšímavý k dětem. Jejím smutkem jsa dojat, ubezpečuje Hančí svou láskou a překvapen jest matkou, jež opět posměch si tropí z jeho zženštilosti. — Na návsi slaví se »voračky«, při nichž lid prozpěvuje lidové popěvky. Ecl z Klenče tropí si smích z »věčného mlčení« Chodům uloženého, a pobádá lid, aby hodil do jámy proklatý karabáč panský. Rázná jeho slova rád slyší Přibek, jemuž se již hnusí ta račí krev nynějších Chodů. Vtom rozlétne se zpráva, že se Lomikar s vojskem blíží. Přibek káže mužům, aby si doskočili pro čakany, tomu však na odpor se staví Kozina, žádající, aby nejprve vyslechli, proč Lomikar jde. Správce Koš čte nařízen Lamingerovo, aby veškeré majestáty a pergameny, v Oujezdě přechovávané, byly ihned vydány — nestane-li se tak, budou vinníci listiny přechovávající potrestáni. Tu Kozina ukáže, že jest pravý Chod. Mužně vystoupiv dokazuje, že není příčiny, proč by jejich práva platnosti pozbyla, a popírá, že by věděl, kde jsou uložena. Potají však upozorňuje matku, aby pospíšila domů a nejdůležitější dvě listiny bezpečně uschovala. Vojsko zatím prohledalo stavení, a Koš přináší ze statku Kozinova truhlici. Laminger káže pak odvésti Kozinu a Přibka, kteří si nejsměleji vedli, v poutech na zámek, nedbaje proseb zoufalé Hančí. Louče se s drahými svými, Kozina dovídá se od matky, že nejvzácnější listiny byly zachráněny.

Jednání druhé. Obraz první. Síň na zámku trhanovském. Laminger se těší, že se pergamenů zmocnil, a dává předvolati všecky rychtáře chodské a oba své vězně, aby před jejich očima vzácné listiny práva chodského ohněm zničil. Marně přimlouvá se za dobrý, nešťastný však lid manželka Lomikarova, Kateřina — Laminger sám metá pergameny do plamene a vrací Chodům praporec s psi hlavou v štítu, kterýžto znak vykládá v ten smysl, že Chodové mají vždy své vrchnosti býti věrnými. Vtom jízdní posel přináší listinu, v níž vídeňská vláda nařizuje, aby chodský spor byl dojednán před apelačním soudem v Praze. Chodové potěšeni tím, že jejich věc ještě není zcela udolána, odcházejí ze zámku. —

V druhém obraze znázorněn jest odjezd chodských rychtářů. Jízdy do Prahy chce se zúčastniti s Kozinou i Jiskra, jemuž žena v tom brání. Než i Kozina mu domlouvá, aby zůstal a pomáhal opuštěné jeho matce a ženě. Sám jat jest neblahou předtuchou ježto se mu ve snách zjevil otec prorokující, že poteče krev. Přispěchavší Dorla oznamuje vyděšené Hančí, že Jiskra zůstane doma. Jak ráda by též Hančí byla bez starosti o milovaného manžela — než tomu nelze ustoupit, ježto jde hájit volnosti, po níž všecken lid touží. Doprovázeni hudbou odjíždějí rychtáři a Kozina k apelačnímu soudu. Kozina má důvěru v šťastné pořízení, spoléhaje na oba zachráněné dekrety, které s sebou veze. Pouze Přibek by věc rozuzlil nejraději čekanem.

Jednání třetí. Síň apelačního soudu. První obraz. President ohlašuje Chodům, že jejich privilegia pozbyla platnosti a že nyní stejně poddáni jsou vrchnosti, jak selský lid kdekoli jinde v Čechách. Marně Kozina dokazuje, jaká křivda se jim děje, marně posledními dvěma dekrety právo chodské opírá president káže písaři, aby je zničil a napomíná Chody, aby se vrátili k práci a poslušnosti. K závěru vstupuje Lomikar a oznamuje, že na Chodsku vypukla krvavá vzpoura. Soud propouští rychtáře s hrozbou, že životy ručí za pořádek ve svých dědinách; vyzývá je pak, aby se přísežně zřekli bývalých výsad svých a učinili jménem krajanů slib poddanství Lamingerovi. Když se Chodové po příkladu Kozinoivě zdráhají uposlechnouti, president dává je s vojenským průvodem doprovoditi domů, Kozinu však odevzdává hrdelnímu soudu pro buřičství. Marně prosí zaň Chodové; Kozina jest přesvědčen, že pro něj přichystán jiný krov než domácí. Neboť: »Zkušenost stará povídá, co schvátil vlk, že nevydá.«

Druhý obraz. Vězeňská jizba v radnici plzeňské. — Kozina jest odsouzen k smrti. Zrána před popravou zjeví se mu obraz chodské vzpoury, potlačené vojskem. Zří mezi padlými jmenovitě praporečníka Chodů, Přibka. Vcházející Jiskra, louče se s mileným druhem, vypráví že se z rozkazu Lomikarova musí strašného divadla popravy zúčastniti zástupcové všech chodských dědin. Nastává rozrušující loučení se ženou, matkou a dětmi. I Lomikar vchází vyzývaje naposled Kozinu, aby se pokořil. Hrdě odmítá odsouzenec a volá před popravou Lomikara do roka a do dne na boží soud.

Třetí obraz. Uplynul právě rok od Kozinovy popravy. Na zámku trhanovském shromáždila se lovecká společnost, před níž se Laminger vychloubá, jak zkrotil zpupné Chody. Výčitky svědomí přemáhaje vínem a nucenou veselostí, vysmívá se Kozinovi, že ho volal jako prorok na soud do roka a do dne. Dnes lhůta dochází — a jest přece zdráv a čilý. Náhle však uzří před sebou stín Kozinův, opakující osudná slova. Raněn byv mrtvicí Laminger padá bezvládně na podlahu.