Antologie z oper/Piková dáma

Antologie z oper
Eugenij Oněgin	Piková dáma	Jolantha

Údaje o textu
Titulek:	Piková dáma
Autor:	Alois Tvrdek
Zdroj:	Antologie z oper, díl 1., str. 25-27 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1922
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Piková dáma (opera)

Petr Iljič Čajkovskij: Piková dáma

Opera o 3 dějstvích a 7 obrazech. Dle Puškina od M. Čajkovského. Přeložil V. J. Novotný.

Osoby

• Heřman … t.
• Hrabě Tomský … bar.
• Kníže Jelecký … bar.
• Čekalinský … t.
• Surin … b.
• Čaplický … t.
• Narumov … b.
• Pořadatel … t.
• Hraběnka … ms.
• Elíza … s.
• Pavlína … a.
• Vychovatelka … ms.
• Máša … s.
• Osoby v mezihře: Chloe, Dafnis (Pavlína), Plutus (hrabě Tomský). — Děj se koná v Petrohradě na konci 18. stol. První provozování 19. XII. 189O v Petrohradě.

Obsah

Dějstí I. — Obraz I.. Dětský sad. — Jaro vylákalo do městského sadu mladé i staré, kteří se baví po svém způsobu. Důstojníci Čekalinský a Surin vypravují si o hře včerejšího večera konané, kdy oba prohráli; byl jim nápadný důstojník Heřman, který po celou noc jako přikován sledoval hru ostatních, sám se jí nezúčastňuje. Bled a zamračen vystoupí po chvíli Heřman, o němž byla řeč, a přiznává se příteli, hraběti Tomskému, že vroucné miluje, nemá však při své chudobě naděje, že by krasavice, jejíhož jména dosud nezná, mohla se státi jeho manželkou; ví však, že zahyne, nezíská-li jí. Důstojníci setkávají se potom s knížetem Jeleckým, jenž všecek šťasten oznamuje jimi, že se zasnoubil s krásným andělem, Elízou, již pak jim představuje. S hrůzou poznává Heřman, že snoubenka knížete jest děva, zbožňovaná jím samým. Leč i na mladou krasavici a její babičku působí zjev bledého, zasmušilého muže, jehož oči září přímo démonicky, tou měrou, že bezděky se poddávají tajemným tuchám. Ostatní důstojníky zajímá však jmenovitě stará hraběnka, jejíž příběh vypravuje jim Tomský. Jako mladá krasavice byla v Paříži zbožňována hrabětem Saint Germain, jehož milostných nabídek však nijak nedbala, jsouc všecka zaujata hrou farao. Než štěstí jí nebylo příznivo, a »Moskevská Venuše« prohrála všecko jmění. Hrabě Saint Germain, znající kouzla hry a používaje její zoufalosti, nabídl jí, že oznámí jí tři karty, jež jistě vyhrají, poddá-li se mu. Hraběnka povolila a získala pak při hře ohromné jmění, vsadivši na zázračné karty jí udané, jež později oznámila pouze svému manželu a potom ještě svému milenci. V noci však zjevil se jí duch zvěstující jí, že musí zemříti, přinutí-li ji třetí muž, mocnou láskou puzený, aby karty prozradila. Od té doby hraběnka všeobecně jest nazývána »Piková dáma«. Posluchači se smíchem tvrdí, že stařena klidně může spáti, ježto muže, puzeného láskou již nenajde, a žertovně vyzývají Heřmana, na nějž vypravování působilo hlubokým dojmem, aby se pokusil u stařeny o štěstí. Náhle bouře vypuknuvší s celou prudkostí rozežene všecky až na Heřmana, jenž si umiňuje, že se zbožňované dívky zmocní, byť by ho to stálo i život.

Obraz II. Elízina komnata. — V podvečer Elíza s přítelkyní svou Pavlínou a družkami se baví zpěvem a hudbou. Jejich zábavu přeruší svým příchodem francouzská vychovatelka, vytýkajíc jim, že zpívají po rusku, a odesílá je na lože. Elíza osamotněvši nemůže usnouti: uvažuje, že jest snoubenkou krásného a dobrého knížete, z celé duše ji milujícího, a přece nemůže mu spláceti jeho lásku, jsouc všecka jata zájmem pro podivného, bledého důstojníka Heřmana. Ten, o němž snila, náhle zjeví se na balkoně sám. Poděšená Elíza chce uprchnouti, ale Heřman prohlašuje, učiní-li tak, že se ihned zastřelí, a zapřísahá ji, aby jej vyslechla. Bezděčně dívka poddává se démonickému kouzlu a slzíc vyslechne vášnivou zpověď jeho lásky. Heřman nucen jest ukrýti se v komnatě příchodem staré hraběnky, plísnící rozrušenou Elízu, že ponechala balkon otevřený a dosud nespí. Po odchodu stařeny, jejíž zjev působí naň jako strašný přízrak, Heřman vystoupí z úkrytu a opětnou hrozbou sebevraždy dosahuje u Elízy, úplně jím ovládané, vyplnění svých tužeb.

Dějství druhé Obraz III. Maškarní ples ve vznešeném domě. — Důstojníci diví se změně, která se stala s Heřmanem, a Surin se domnívá, že se zanáší myšlenkou, jak by si opatřil poznání tajemných tří karet. Rozejdou se pak, aby jej narážkami na toto tajemství poškádlili. Podobně nápadný jest i smutek Elízin jejímu snoubenci, knížeti, vyznávajícímu budoucí choti velikost své lásky. Elíza zaslala Heřmanovi lístek, obsahující vyzvání, aby po představení na ni počkal, ježto má pro něj jakési sdělení. Jej však pronásleduje osudná touha zvěděli tajemství tří karet, již jeho maskovaní druhové svými narážkami ještě zvyšují, takže jest všecek pomaten.

Mezihra. »Upřímná pastýřka«. (Pastýřka Chloe zamítnuvši bohatého Pluta, o její přízeň se ucházejícího, vyvolí si za manžela pastýře Dafnida.) — Heřman po představení setkává se s Elízou, jež dá mu klíč od tajných dveří, aby v noci mohl projíti ložnicí babičky, která tam nebude, a dostaviti se k ní. Poté odkvapí, používajíc rozruchu, zavládnuvšího mezi hosty oznámeným příchodem samé carevny.

Obraz IV. Ložnice staré hraběnky. — Heřman vplíživ se tajným vchodem, pozoruje obraz »Venuše moskevské«, jejíž osud — jak patrně cítí — jest spjat těsně s osudem jeho. Slyše kroky, ukryje se. Vstupuje hraběnka v průvodu komorných a převléknuvši se ve vedlejší komnatě, dá si upraviti lůžko na pohovce. Osamotněvši vzpomíná starých časů (»Je crains de lui parler la nuit« — z opery Grétryovy: Richard Lví srdce), kdy okouzlila v Paříži samého krále. Z dřímoty vyruší ji Heřman, vroucně ji prosící, aby mu oznámila tajemství tří karet. Když stařena hrozivě jej odmítá, důstojník ohrožuje ji pistolí, aby ji přiměl k výpovědi. Než však vystřelí, hraběnka hrůzou jatá, klesá a umírá — s ní pohřbeno jest její tajemství. Elíza všecka poděšená vyběhne ze své ložnice, obávajíc se, že její milenec snad babičku usmrtil. Když Heřman ve svém zmatku vypravuje jí, že nepoznal tajemství, Elíza pobouřena tím, že nepřivábila ho ona, nýbrž touha po penězích, drsně jej vyhání.

Dějství třetí. Obraz V. Heřmanova světnice v kasárnách — Elíza dopsala Heřmanovi, že se snad přenáhlila; je-li nevinen smrtí hraběnčinou, nechť přijde o půlnoci na nábřeží, kde ho bude čekati. Zvenčí zaznívá pohřební sbor — právě odnášejí k věčnému odpočinku hraběnku, jejíž duch se zjeví hrůzou takřka zkamenělému Heřmanovi a oznamuje mu vytoužené tři karty: »3«, »7« a »eso«.

Obraz VI. Kanál u zimního paláce. — O půlnoci Elíza plna obav očekává Heřmana, jenž konečně přichvátá a vyzývá ji k společnému útěku; napřed však musí do herny, aby využitkoval tajemství, duchem stařeny mu zvěstovaného. Poděšená Elíza poznává, že svou lásku obětovala šílenci, jenž nemaje pro nic jiného smyslu než pro výhru, drsně ji odstrčí a odkvapí. Ve svém zoufalství Elíza vrhne se do řeky.

Obraz VII. Herna. — S druhy dostavil se ponejprv i kníže, jenž neštěstí v lásce — jak sám praví — chce nahraditi štěstím ve hře. Tomský a druhové těší jej veselými písněmi. Vstupuje pak Heřman, při jehož příchodu kníže, jatý neblahým tušením, šeptá Tomskému, aby mu byl po případě sekundantem. Všickni trnou nad vzezřením Heřmana, jenž prohlašuje, že si dnes ponejprv zahraje. Vsadiv 40.000 rublů na »3« vyhráv — druhové tuší neštěstí. Vsází po druhé na »7« a vyhráv znova, snaží se hrobové ticho přerušiti bujnou písní. Když již nikdo s ním nechce hráti, přihlašuje se kníže a podstupuje obrovskou sázku. Heřman místo očekávaného esa drží však v rukou — pikovou dámu. Šílený opětným zjevem staré hraběnky, probodne se a prose ještě knížete za odpuštění, umírá před zraky vyděšených druhův.