Antologie z oper/Eugenij Oněgin

Antologie z oper
Petr Iljič Čajkovskij	Eugenij Oněgin	Piková dáma

Údaje o textu
Titulek:	Eugenij Oněgin
Autor:	Alois Tvrdek
Zdroj:	Antologie z oper, díl 1., str. 22-25 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1922
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Evžen Oněgin (opera)

Petr Iljič Čajkovskij: Eugenij Oněgin

Lyrické scény. Text dle básně Puškinovy. Přeložila M. Červinková- Riegerová.

Osoby

• Larina, statkářka … ms.
• Taťána… s.
• Olga … a., její dcery
• Filipěvna, chůva … ms.
• Eugenij Oněgin … bar.
• Lenský … t.
• Kníže Gremin … b.
• Major Bujanov Zářecký
• Triquet, Francouz
• Giljot, sluha

Děj odehrává se v prvním a druhém jednání na vesnici, ve třetím v Petrohradě v letech dvacátých m. st. — První provozování 29. III. 1879 v moskevské konservatoři; 23. I. 1881 ve Velikém divadle v Moskvě.

Obsah

Jednání I. — První obraz. Zahrada u domu Lariných. Statkářka Larina se starou chůvou Filipěvnou připravují večeři a naslouchají zpěvu Taťány a Olgy, jenž zaznívá z domu. Larina zná tu píseň již z mladých let, kdy milovala bujarého důstojníka, místo něhož však byla přinucena vžiti si bohatého statkáře. Naříkala sice s počátku pro ztracenou lásku, zvykla však ponenáhlu dobrému mužovi svému a byla spokojena. Zazní sbor venkovanů, nesoucích ověnčený snop obžínkový. Zpěv v duších obou sester vyvolává zcela rozdílné dojmy: snivá a zádumčivá Taťána přemýšlí o obsahu písně a ponořuje se pak ve čtení tklivého románu, jenž ji teskně dojímá, kdežto čtveračivá, bezstarostná Olga nejraději by si zatančila. Lenský, Olgin snoubenec, přivádí do domu nového souseda a přítele Oněgina. Mezitím co matka odkvapí, aby hostům přichystala večeři, Lenský, mladík vroucích, nezkažených citů, vyznává Olze, že ji miluje »jak jen básník vášeň žhavou v duši tají«. Taťána, vidouc svůj vysněný ideál v Oněginu, rázem vzplá k němu celou žhavostí vroucí, poetické duše své, ačkoli vyžilý a střízlivý Oněgin zůstává k ní chladný. Prostosrdečná stařenka Filipěvna, která svého miláčka, Taťánu, zná od malička, vyciťuje hned, že cizinec popletl asi hlavu její holubičce.

Druhý obraz. Pokojík Taťanin. — Chůva domlouvá v myšlenky ponořené Taťáně, aby šla spat. Než dívka, rozechvěná setkáním s Oněginem, prosí Filipěvny, aby jí vypravovala, jak se vdala, chtějíc ukrýti tak své rozechvění. Posléze nemohouc se překonati, přiznává se stařence, že miluje, a rozhodne se napsati miláčkovi list. Propustivši chůvu, vkládá do listu, který několikrát roztrhá, vyznání veliké lásky své, veškerou něhu dívčího blouznění, vidoucí v milencovi všecky ctnosti, jemu připisujíc všecky krásné skutky, které kdy vykonala. Ačkoli studem a úzkostí duše jí zmírá, přece jest přesvědčena, že Oněgin jí porozumí, že její zpovědi nevyzradí. Oka po celou noc nezamhouřivši, jest překvapena chůvou, jíž odevzdává osudné psaní, aby je po svém vnuku poslala Oněginovi.

Třetí obraz. Zahrada u Lariných. — Dívky, dělnice, sbírajíce jahody, si prozpěvují. Taťána přichvátá v prudkém pohnutí a klesá na lavičku. Jest trýzněna výčitkami, úzkostí a studem. Poslušen jsa vyzvání v dopise obsaženého, přichází Oněgin, v jehož přesycené duši vroucí slova Taťánina nezvbudila lásky, nýbrž pouze soucit. Nechtěje klamati nevinné dívky a lháti city, jichž nemá, prohlašuje, že chce její upřímnost splatiti upřímností. Přiznává se, že není určen k tomu, aby byl manželem a otcem, jsa nestálý a vrtkavý; takové manželství bylo by však pro ubohou pouze trýzní. Doufaje, že po čase v duši mladé dívky vzklíčí láska nová, napomíná ji, aby se naučila lépe své city ovládati. Chladnou a odmítavou odpovědí tou zdrcená Taťána odchází k domu, mezitím co píseň děvčat v dáli doznívá.

Jednání II. První obraz. Sál v domě u Lariných. — Na oslavu Taťánina svátku koná se domácí ples, k němuž Lenský přivedl svého druha, obyčejně stranícího se venkovských slavností. I tentokrát Oněgin jen stěží přemáhá nudu, již chtěje překonati pustí se v tanec s Taťánou. Starší dámy pomlouvají ho. Zaslechnuv jejich klevety, mrzí se, že uposlechl pozvání Lenského, a chtěje se mu za nepříjemný večer ten pomstíti, odvádí nevěstu jeho Olgu k tanci a nápadně se jí dvoří. Lenský na ni žárlí. Olga chtíc svého snoubence vytrestati, odříká mu slíbený kotillon, jejž hodlá tančiti s Oněginem. Než tanec jest zahájen, dvorný soused, Francouz Triquet, k Taťánině poctě zpívá francouzský kuplet, za nějž sklízí po chválu i smích. Následující kotillon tančí Oněgin s Olgou, Bujanov s Taťánou; Lenský stojí stranou zamračen. Na otázku Oněginovu, co mu jest, nešťastný Lenský, zdrcený domnělou nevěrou druha i nevěsty, prudce vytýká Oněginovi nepěkné chování jeho a vypovídá mu přátelství. Oněgin odmítá urážky Lenského, jenž posléze nedoveda se již opanovati, bývalého přítele vyzývá na souboj. Spor vzbuzuje bolestné vzrušení všech přítomných, kteří se snaží soky smířiti. Marně však: když Oněgin nazval Lenského šíleným, vrhá mu tento v tvář urážku ještě prudší »nepočestného svůdce«, čímž souboj se stává neodvratným. Naposled Lenský pozdravuje Olgu, jež padá do mdloby.

Druhý obraz. Poblíž vesnického mlýna. — Jest záhy z rána. Lenský se svým sekundantem čekají netrpělivě Oněgina. Jat jsa smutným tušením, Lenský loučí se v duchu se svými sny mládí a vzpomíná v rozhodné chvíli znova Olgy, kterou měl tak rád, jíž všechen život chtěl zasvětiti. Konečně přichází Oněgin, provázený pouze svým sluhou Giljotem, jenž má mu býti sekundantem. Mezitím co sekundanti umlouvají podmínky souboje, Oněgin a Lenský vzpomínají dřívějších dob, kdy upřímné přátelství je poutalo; než nepravý stud a nenávist vítězí nad lepšími city. Zazní rána — Lenský mrtev klesá k zemi. Jat jsa hrůzou, Oněgin zakrývá si tvář.

Jednání III. První obraz. Sál v paláci knížete Gremina. — Do plesu pořádaného generálem Greminem, manželem Taťániným, zavítá bezděky Oněgin, generálův příbuzný, jenž zmítán jsa výčitkami svědomí pro vraždu na přítelovi spáchanou, marně po léta se potuloval v dálné cizině, nikde klidu nenacházeje. V úžasu pozoruje vznešenou dámu, v níž poznává Taťánu. Táže se po ní svého příbuzného a dovídá se od něho, že jest dívka, kterou kdysi pohrdnul, nyní manželkou knížete, přiznávajícího se, že v podzimním věku vzplanul šílenou láskou k tomu čistému, svatému andělu světla, jenž ozářil noc jeho života. Bez nejmenších rozpaků přijímá kněžna Oněgina a vlídně s ním promluvivši několik slov, odchází. Oněgin nemůže chápati tu změnu, lhostejnost kněžnina jej dráždí a vábí, v jeho srdci vzklíčí pojednou vášnivá láska k nepřístupné kněžně.

Druhý obraz. Přijímací salon v domě knížete. — Taťána obdržela od Oněgina list, že ji navštíví. Vzpomínajíc bývalé lásky k němu, slzí. Oněgin náhle ji překvapí a vrhá se jí k nohám. Taťána připomíná mu onu chvíli, kdy v sadě vyslechla jeho chladnou odpověď, již mu odpustila prodlením času. Proč ji však stíhá nyní? Či proto, že jest bohata a slavná? Či že by se mohl chlubiti novým úspěchem, kdyby jeho vášni se poddala? Náruživě odpovídá jí Oněgin; než Taťána připomíná mu svou čest a povinnost. Miluje jej sice dosud a věčně láska její jen jemu bude náležeti, ale přísahy dané manželovi nezruší. Marně Oněgin chce ji obejmouti — Taťána jej důstojně odmítá a odchází, dávajíc mu s Bohem navždy. Zoufale Oněgin proklíná bídný život svůj.