Antologie z oper/Ohně zmar
| Antologie z oper | ||
| Guntram | Ohně zmar | Salome |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Ohně zmar |
| Autor: | Alois Tvrdek |
| Zdroj: | Antologie z oper, díl 2., str. 213-215 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 1922 |
| Licence: |  PD old 70 |
Ohně zmar, (Feuersnot).
Text napsal E. v. Wolzogen.
Osoby: editovat
- Gundelfingen, hradní... tenor.
- Sentlinger, purkmistr... bas.
- Diemut, jeho dcera... soprán.
- Tři její družky.
- Kunrad Ebner ...bar.
- Pöschel, hospodský... bas.
- Hämerlein, hokynář... baryton.
- Kofel, kovář... bas.
- Gilgenstock, pekař... bas.
- Tulbeck, bednář... tenor.
- Ursula, jeho žena... alt.
- Aspeck, hrnčíř... tenor.
- Walpurg, jeho žena... soprán.
Místo děje: Mnichov za slunovratu, v dávném pravěku. První provozování v Drážďanech r. 1901, v Nár. divadle 12. X. 1913.
Obsah. editovat
Koná se slavnost slunovratu. V ulici Sentlingeroyě v Mnichově jest živo. Vyrojí se zástup dětí, provázený pištci a bubeníky. Děti chodí dům od domu, aby si vyprosily dříví, které má býti před branami městskými spáleno. Purkmistr Sentlinger štědře je obdařil, začež veselými písněmi děkují jemu i krásné dceři jeho Diernut. Marně však dožaduje se veselá cháska dříví i z protějšího domu, jenž zůstává uzavřen. Hostinský Pöschel napomíná děti, aby ustaly od marného tlučení na dům, jehož majitel se lidí straní. Bednář Tulbeck vypravuje, že v tomto domě žil kdysi obr Onufrius, jehož poslední potomek, Reichhart, byl pro čarodějství z města vyobcován. V rozhovoru, jehož se účastňují i ostatní občané, kovář Kofel dokazuje. že onen kouzelník byl městu ke cti, protože mu prokazoval jen dobro, takže jeho vyobcování bylo skutkem nevděku. Děti nedbají však řečí rozšafných občanů, nýbrž bouří dále na vrata domu, z něhož posléze vystoupí bledý jinoch, patřící pln údivu na veselý rej mládeže. Je to Kunrad Ebner, který nejkrásnější léta ztrávil v dumání a snění. Slyše, že dnes jest svátek slunovratu, k němuž také on má přispěti svou dávkou dříví, jest zachvácen lítostí nad ztraceným mládím a chtěje vše napraviti, dokud ještě čas, dává dětem v obět vše, co v domě jest zbytečného, jako daň svého přerodu. Nechť za ním zůstane a shoří vše, co bylo jeho dědictvím i co sám získal dlouholetým soužením! Nyní chce žíti a tvořiti jako jeho mistr. Vzmáhající se v něm touha po životě a jeho radostech pudí jej k neočekávanému skutku: vyskočí, spěchá ke sličné Diemut, která jej se zájmem i podivením pozorovala, a před celou obcí vtiskne jí na ústa vroucí polibek. Děti mají z toho radost, kdežto vážní občané projevují své rozhořčení; družky Diemutiny závidí jí projev lásky sličného jinocha, jejž uražená dcera purkmistrova chce za jeho smělost potrestati. Hradní Gundelfingen uslyšev vřavu, přichází vyzvědět její příčinu a podivuje se nemálo slyše od purkmistra, čeho se dopustil jinoch, těšící se dosud pověsti nejlepší. Doléhá naň otázkami, když však nedostává odpovědi, odchází s myšlenkou, že se Kunrád nějak pomátl na rozumu. Hořící hranice zalévá rudou záplavou střechy domův, a jinoch sní při tom o životě krásném, ozářeném láskou. Diemut mezitím rozsvítila lampu ve své komůrce a vystoupila na balkon, aby si posteskla nad křivdou, jí učiněnou. Kunrád slyše její nářky zapřisahá ji, aby vyslyšela jeho lásku a oznámila mu, jak by napravil svou urážku. Diemut s počátku odporuje, potom však na oko souhlasí. Vtom přicházejí její družky a na pokyn dívčin jinoch vstupuje do koše, který sloužil k dopravě různých předmětův. Hned poté koš jest vytažen do poloviny výšky a zůstane viseti v polovině. Příliš pozdě jinoch poznává, že se stal obětí dívčiny msty. Před domem shromažďuje se zástup lidí a posmívá se zajatci v koši. Kunrád vzývá svého mistra, aby mu propůjčil kouzelnou moc na potrestání všech, kteří zneuctili svatou noc lásky. Vše, co svítí, nechť se promění ve tmu a věčná noc nechť zahalí celé město! Jeho prosba jest vyslyšena, a náhle vše se ponořuje v nejhlubší tmu. V městě nastane zmatek, a mezitím co staří a děti naříkají, muži se vzchopí, aby se pomstili prokletému čaroději. Kunrád se mezitím vyšplhal na balkon a vykládá odtud užaslému davu, jaká křivda se kdysi stala jeho mistru Reichhartovi, vyštvanému hloupostí a zlobou spoluobčanů z města, jím oslaveného. Na radu mistra Reichharta přišel on – Ebner (= Napravovatel), aby dílo započaté dokončil. K tomu však musí mu na cestu svítiti ono věčné světlo, které dřímá pouze v hrudi ženy. Jeho snaha - dosíci světla toho - krutě byla dnes dána na posměch všemu světu. Veřejné mínění obrací se nyní proti Diemut, původkyni toho neštěstí. Ta však uslyševši poslední slova Kunradova, otevře náhle dveře své komůrky a vtáhne jinocha k sobě. Nastane chvíle napiatého očekávání, vyplněná široce rozvedeným orchestrálním intermezzem, do něhož zaznívá z komůrky tichá hudba. Konečně zablýskne z komůrky matné světlo, a rázem vzplanou také všechna světla v městě. Neštěstí jest zažehnáno, a vše jásá a blahopřeje purkmistrovi ke sňatku jeho dcery.