Antologie z oper/Karlštejn

Antologie z oper
Vítězslav Novák	Karlštejn	Zvíkovský rarášek

Údaje o textu
Titulek:	Karlštejn
Autor:	Alois Tvrdek
Zdroj:	Antologie z oper, díl 1., str. 147-149 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1922
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Karlštejn (opera)

Vítězslav Novák: Karlštejn

Opera o 3 dějstvích. Text napsal O. Fischer podle „Noci na Karlštejně“ od Jar. Vrchlického.

Osoby

Karel IV.… bar. Královna Alžběta, jeho choť… a. Arnošt z Pardubic, arcibiskup… b. Petr, vévoda Lombardský… t. Purkrabí na Karlštejně … b. Pešek z Hlavně, králův číšník… t. Alena z Turova, z družiny královniny… s. Hlásný… t. První dějství pod Karlštejnem, druhé na nádvoří, třetí v královské komnatě. První provozování 18. XI. 1916 v Národním divadle.

Obsah

Jednání I. Hradu Karlštejnu, na nějž vstup ženám císařem byl zapověděn, blíží se v mnišském zakuklení dvě ženy: královna Alžběta a její společnice Alena. Táhlé volání hlásného s věže: »Dále od hradu, dále, ať tě nepotká neštěstí nenadálé!« působí na obě ženy různým dojmem. Odvážnou, svou silou pověstnou královnu dráždí zákaz, stupňuje cit její osamocenosti v české zemi, jež jest jí cizí, lhostejnou, protože ve vášnivé, dobrodružné povaze své nemá pro ni porozumění. Karel, mající na starosti rozkvět vlasti ve všech směrech, mladé manželky zanedbává, ve chvílích odpočinku, jež by měl věnovati jí, tráví na hradě, vzbuzuje tak mimoděk její žárlivost, stupňovanou ještě vzpomenutým zákazem — pevně jest rozhodnuta vyzkoumati tajemství a dostati se do hradu stůj co stůj. Též Alenu sem láká cit nejmocnější — láska ke královu číšníkovi Peškovi; vedle toho však zdržuje ji od dobrodružného podniku úzkost a vědomí, že by vstupem do hradu porušila přísný zákaz vzácného panovníka. Arcibiskup Arnošt z Pardubic, jemuž se královna dala poznati, uklidňujícími slovy dosahuje u Alžběty opaku: žádáť na něm důrazně, aby jí pomohl při provedení jejího úmyslu. Arcibiskup se zpěčuje, ale vtom již hudba lesních rohů ohlašuje příchod Karlův. Nezbývá tedy jiného než bezděčně státi se spoluvinníkem a odvésti obě ženy na hrad. S druhé strany vstupuje král se vzácným hostem Petrem, vévodou Lombardským, snažícím se získati mocnáře pro dobrodružný cíl svůj: obnovení říše Římské. Císař nepopřává mu v tomto směru sluchu, nýbrž vyzývá jej k návštěvě hradu, aby se pochlubil skvosty tam nakupenými. Purkrab a Pešek srdečně vítají milovaného »Otce vlasti«.

Jednání II. Petr podivuje se pestrému ruchu panošů, zbrojnošův a řemeslníků na hradním nádvoří a následuje pak purkrabího, jenž mu podává výklad o sálech a kaplích; arcibiskup vykládá mu o Karlově zbožnosti a odříkání; vévoda však nevěří, maje Karla v podezření, že tolik krásy tu nakupil pro požitky se ženami nebo spíše pro ženu všech žen. Vypátrati toto tajemství hradu učinil si úkolem a zanechává na stráži Peška. K tomu se přiblíží Alena, přestrojená za páže, tropí si z něho šašky, a když ji konečně pozná, dává mu dostaveníčko o půlnoci; má-li jí Pešek vyhověti, musí se stavěti nemocným, protože má dnešní noci zastávati číšnický úřad svůj u krále. Podezřívavý vévoda zaslechl dívčí hlas a přižene se, sledován jsa purkrabím; nepodaří se mu však přistihnouti Alenu ani královnu, rovněž přestrojenou za páže, jež se žárlivostí stále rostoucí a lítostí pozoruje nepochopitelný jí život na hradě: spatřila ženské roucho nesené do komnaty královy a obviňuje z nevěry manžela, který prý dřívější manželku miloval více než ji, protože mu dala syna. Chce se sama o tom přesvědčiti a žádá arcibiskupa, by jí byl nápomocen. Protože Pešek, chtějící se o půlnoci sejíti s Alenou, dělá se nemocným, Arnošt z Pardubic královně slíbí, že bude moci v úloze zastupujícího číšníka po celou noc manželu býti po boku. Přichází vévoda, opěvující bujnou lásku, a s druhé strany král ubírající se do kaple na pobožnost. Jde se poklonit památce toho, v jehož rukou leží této země spása i záchrana: svátému Václavu. Po chvíli z kaple zaznívá svatováclavský chorál.

Jednání III. Krále a arcibiskupa obsluhuje při víně a nočním rozhovoru přestrojená Alžběta. Arnošt vytýká Karlovi, že zanedbává mladé manželky své, kdežto král se hájí poukazem na hluboký cit svůj, který i ve chvílích samoty dovede vzbuditi vzpomínky na milovanou bytost: dal totiž přenésti do své ložnice mistrovsky provedený obraz manželčin, malovaný dle živého roucha jejího. Při modleni myslí na Boha a zároveň na svou milovanou ženu. Alžběta přesvědčivši se takto, že žárlila na Karla bezdůvodně, kaje se ze své smělosti svatokrádežné, jíž by chtěla odčiniti. Pykání však přichází pozdě. Za nepřítomnosti královy vnikl do komnaty vévoda, poznavší v domnělém pážeti spanilou ženu, a dotírá na ni, chtěje ji políbiti. Uražená Alžběta se brání a zlomí vejpůlky dorážejícímu Petrovi meč. Hlukem tím přivábený Karel objeví se a žádá o vysvětlení porušeného klidu nočního. Vévoda jest zmaten: domnívalť se, že císaře přistihl při noční schůzce, s přestrojenou ženou, poznává však, že Karel o přítomnosti skutečné ženy na hradě nemá tušení. Chtěje zakrýti své rozpaky a odvésti královu pozornost od rozlomeného meče, zahajuje opět své horování o obnovení říše Římské. Karel jej odmítá; proti víře vášnivého Itala staví vlastní krásný sen svůj, jehož vyplnění snad pravnukům jeho vnuků bude jednou přáno uvidět: aby tato chladná země byla jednou východiskem nového panství nad lidským duchem, aby se stala dárkyní světla a tepnou celého světa. K tomu snu lne vší vroucností svých myšlének, jeho viditelný symbol jest ztělesněn v posvátném Karlštejnu. Po odchodu vévodově zadumaný král se vzpamatuje pohledem na rozlomený meč. Toho dokáže žena jediná — jeho manželka Alžběta. Povolá ji znova a pohrává si nyní s její bázní a lítostí, nechávaje ji dlouho v nejistotě, zda ji poznává a jí odpouští. Milostnou scénu poruší náhle třesk zbraní. Vévoda přistihl Peška s Alenou při dostaveníčku a přichází ke králi s důkazem, že zákaz o vstupu žen na hrad byl porušen. Karel předává soudcovský úřad Alžbětě, o které Arnošt, chtějící zachrániti královskou důstojnost, prohlásil, že zabloudila na honu a prosí o chvilkové přijetí na hradě. Petr, přesvědčený nyní o bezdůvodnosti svého podezřívání povahy Karlovy, odchází zahanben. Královna sobě vědoma svého prohřešení sama naléhá na to, aby se směla vzdáliti. Karel, vida ji takto pokořenu a vyléčenu ze žárlivosti, nabízí jí svůj průvod, odpouští jí ochotně a slibuje, že nebude od té chvíle zanedbávati nároků srdce a mládí. Oba nikdy nezapomenou na tuto noc na Karlštejně. Ani opouštějí hrad ve vroucím objetí, provází je s věže volání hradního: »Dále od hradu, dále…!«