Antologie z oper/Dceruška hostinského

Antologie z oper
Jan Evangelista Zelinka	Dceruška hostinského	Dr. O. V. Zich

Údaje o textu
Titulek:	Dceruška hostinského
Autor:	Alois Tvrdek
Zdroj:	Antologie z oper, díl 1., str. 238-240 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1922
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Dceruška hostinského

Jan Evangelista Zelinka: Dceruška hostinského

Opera o 1 dějství. Slova K. Muška.

Osoby

• Hostinský … b.
• Jeho dcera, již básník nazval Bělou… s.
• Voják… b.
• Tučný mužík… t.
• Student, píšící básně… t.
• Šumař… b.
• Lehkomyslník, minuvší se s životním cílem… bar.
• Muž beze vzpomínek, nyní učitel dětí… bar.
• Zapomenutý milenec…t.
• Opuštěná… ms.
• Chudák, služebný hoch v hostinci… s.
• Ženich, kočovný vozka… bar.

Kdykoliv v 19. stol. Bezpochyby z jara v letech padesátých, po vojně v Itálii.

Obsah

V prostorném hostinci v Loretánské ulici na Hradčanech scházívají se denně na večer ctitelé dcerušky hostinského, aby se pokochali alespoň pohledem na krasavici, nemohouce dosíci významnějšího projevu její přízně. Nejprvnější tu býval tučný mužík, jenž s chutí vyjídal, co útlá ruka dívčina schystala, a nejhojněji utrácel, aby si naklonil hostinského i dceru — marně však, vždyť dcera hostinského se dnes vdává. Stejně pochodil i obstarožný poddůstojník, marně sem chodící již po pět let. — Hostinský vítá oba hosty a těší se nadějí, že mu zůstanou věrni, třebas se mu dcera vdává. Vchází opuštěná nesouc pro nevěstu rozmarýnu. Vsadila ji ve chvíli, kdy se zamilovala; její milenec však dal se na vojnu a oblíbil si jinou, dcerušku hostinského. Plačíc staví na stůl rozmarýnu a přičítá dceři hostinského za vinu vzdechy jejích ctitelů přítomných i fratera Amara v kapucínském klášteře. Odchází opouštějíc šťastnější sokyni, když vstupují ostatní ctitelé: student, šumař, lehkomyslník a učitel. Tento nebyl zde již delší čas; zapomenuv nešťastné lásky nabyl klidu. Mezitím co lehkomyslník zahání trud hlučnou řečí, plnou vzpomínek, šumař vyjadřuje svůj bol hudbou na klavír a student přivolává verši krasavici, jejíž ženich dlí ještě za povinností a zavítá sem až pozdě večer. — Konečně vstoupí Běla, jsouc bouřlivě vítána — za ní připlíží se i chudák, lačnýma očima ji sledující. Všickni jí blahopřejí a vyznávají se, jak ji měli rádi. Ona však žádnému lásky nesplácela, čemuž učitel nechce věřiti. Každý z nich lásce dával něco v oběť: student své písně, lehkomyslník sliby, voják mučivou touhu po jejím těle. Běla však zamítla všecky k vůli ženichovi, jenž — jak vykládá — nelichotil jí a málo chválíval její krásu, za to však zajímavě dovedl vypravovati o svých zkušenostech z cest a jest statný a bohatý — jak dodávají ostatní. Na otázky učitelovy Běla popírá, že by byla měla před ním jiného; její nastávající jest prý první láskou její. — Vtom ozve se zvuk vojenského čepobití, jenž připomíná učitelovi, že sem kdys chodíval ještě jeden host, mladý, sličný muž, který se dal na vojnu. Byl milován dívkou, která dnes přinesla rozmarýnu dcerušce hostinského. Býval tu vždy s čepobitím a dnes — ke všeobecnému překvapení — přišel zase. Stanuv v šeru na terase, jest všemi vítán a hostinský jde jeho příchod oznámit opuštěné, aby ji potěšil. Když i ostatní odcházejí přivítat ženicha, zůstává tu jen Běla, zapomenutý milenec a chudák, v pozadí vše sledující. Onen ukazuje Běle zlatý prsten, jejž mu kdys věnovala, oddavši se mu zcela v horoucí lásce; jest mu přesvatou památkou volající milenou, aby se vrátila v jeho obětí. Když Běla jej odpuzuje a vše popírá, zavržený milenec ustupuje a Běla pronásledujíc jej, aby mu vyrvala prsten, řítí se s terasy. — V tom okamžiku zazní zpěv družiny vracející se s ženichem a přispěchá s hostinským i opuštěná, shánějící se po milenci. Ženich jí vysvětluje, že se s ním již neshledal: zastihl jej před týdnem na smrt nemocného z ran, jež utrpěl ve válce; před smrtí odevzdal mu prsten, s přáním, aby jej doručil Běle. Veselá družina pozbývajíc humoru při vypravování nevysvětlitelné události, podivuje se tomu, ježto přece toho nebožtíka před chvílí viděla zde a zůstavila ho s Bělou. Vyděšený chudák vysvětluje pak, co viděl: jak se Běla, chtíc se zmocniti prstenu, zabila. Poznání, jak strašně se mstí zrazená, přesvatá láska, naplňuje všecky hrůzou.