Anglické listy/Poutník si všímá lidí

Anglické listy Karel Čapek
Merry Old England	Poutník si všímá lidí	Několik tváří

Údaje o textu
Titulek:	Poutník si všímá lidí
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Cestopisy I. Městská jnihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70

V Anglii bych chtěl být krávou nebo dítětem; jsa však mužem dospělým a zarostlým, díval jsem se na lidi této země. Nuže, není pravda, že Angličané nosí šmahem kostkované šaty, lulku nebo licousy; co se toho posledního týče, jediným pravým Angličanem je dr. Bouček v Praze. Každý Angličan nosí gumák nebo deštník, placatou čepici a v ruce noviny; je-li to Angličanka, nosí gumák nebo tenisovou raketu. Příroda má tu sklon k neobyčejné huňatosti, obrůstání, kosmatosti, vlnatosti, ježatosti a všeho druhu chlupu; tak například angličtí koně mají celé trsy a třapce chlupů na nohou, a angličtí psi nejsou nic jiného než směšné balíky čupřin. Jen anglický trávník a anglický gentleman se denně holí.

Co je to anglický gentleman, nedá se stručně říci; museli byste znát přinejmenším anglického číšníka z klubu nebo pokladníka na nádraží, nebo dokonce strážníka. Gentleman, to je odměřená sloučenina mlčení, ochoty, důstojnosti, sportu, novin a počestnosti. Dvě hodiny vás dožírá váš protějšek ve vlaku tím, že vás neuzná za hodna pohledu; najednou vstane a podá vám váš kufřík, na který jaksi nemůžete dosáhnout. Tady si lidé vždy dovedou navzájem pomoci, ale nikdy si nemají co říci, ledaže je to o počasí. Proto asi Angličané vynašli všechny hry, protože se při hrách nemluví. Jejich zamlklost je taková, že ani nenadávají veřejně na vládu, na vlak nebo na daně; je to celkem neveselý a uzavřený lid. Místo hospod, kde se sedí, pije a povídá, vynašli bary, kde se stojí, pije a mlčí. Hovornější lidé se dávají na politiku jako Lloyd George nebo na spisovatelství; anglická kniha musí mít totiž aspoň čtyři sta stránek.

Snad se to stalo ze samé zamlklosti, že Angličané polykají půlku každého slova a tu druhou půlku jaksi zmáčknou; i je těžko se s nimi srozumět. Denně jsem jezdil do stanice Ladbroke Grove; přijde konduktér, a já povídám: „Ledbrruk Grröv.“ „…?? Eh?“ „Ledbhuk Ghöv!“ „…??? Eh?“ „Hevhuv Hev!“ „Aa, Hevhuv Hov,“ zaraduje se konduktér a dá mi lístek do Ladbroke Grove. Jakživ se tomu nenaučím.

Ale poznáte-li je blíže, jsou velmi milí a jemní; nikdy nemluví mnoho, protože nikdy nemluví sami o sobě. Baví se jako děti, ale s nejvážnější juchtovou tváří; mají spoustu vžilé etikety, ale přitom jsou nenucení jako štěňata. Jsou tvrdí jako z křemene, neschopní přizpůsobit se, konzervativní, loajální, trochu plaší a vždy nesdílní; nedovedou vyjít ze své kůže, ale je to kůže solidní a v každém ohledu výtečná. Nemůžeš s nimi mluvit, aby tě nepozvali na oběd nebo na večeři; jsou pohostinní jako svatý Julián, ale nikdy nedovedou překročit distanci od člověka k člověku. Je ti někdy úzko, jak se cítíš osamělý ve středu těchto vlídných a ochotných lidí; ale kdybys byl malý chlapeček, věděl bys, že jim můžeš důvěřovat víc než sám sobě, a byl bys tu volný a ctěný jako nikde na světě; strážník by nafoukl tváře, aby tě rozesmál, starý pán by si s tebou hrál v koulení a bělovlasá lady by odložila čtyřstastránkový román, aby se na tebe pěkně podívala sivýma a dosud mladýma očima.