Anglické listy/Největší vzorkový veletrh čili British Empire Exhibition

Anglické listy Karel Čapek
Clubs	Největší vzorkový veletrh čili British Empire Exhibition	East End

Údaje o textu
Titulek:	Největší vzorkový veletrh čili British Empire Exhibition
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Cestopisy I. Městská jnihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Světová výstava ve Wembley

I

Mám-li vám hned předem říci, čeho je nejvíc na výstavě ve Wembley, tedy rozhodně lidí; a školních výprav. Jsem sice přítelem populace, pohlavního rozmnožování, dětí, škol a názorné výchovy, ale přiznám se, že chvílemi jsem si přál mít s sebou strojní pušku, abych si proklestil cestu splašeným, tlačícím se, běžícím, dupajícím stádem kluků s kulatými čepičkami na kokosech nebo řetězem holek, jež se drží za ruce, aby se neztratily. Časem se mi s nekonečnou trpělivostí povedlo dostat se až k stánku; prodávala se tam novozélandská jablka, nebo tam byla vystavena rýžová košťata z Austrálie či kulečník vyrobený na Bermudách; poštěstilo se mi dokonce spatřit sochu prince z Walesu udělanou z kanadského másla, což mne naplnilo lítostí, proč většina londýnských pomníků není také vyrobena z másla. Načež opět jsem byl posunován proudem lidí, oddávaje se výhledu na krk tlustého gentlemana nebo na ucho staré dámy přede mnou. Ostatně jsem nic nenamítal; co lidí by se tlačilo, kdyby v oddělení australských chladíren byly vystaveny ruměné krky tlustých gentlemanů nebo v hliněném paláci Nigérie koše se sušenýma ušima starých dam.

Bezmocně se vzdávám úmyslu podat ilustrovaného průvodce výstavou ve Wembley. Jak mám vylíčit tento roh komerciální hojnosti? Jsou tam vycpané ovce, sušené švestky, klubovky vyrobené na Fidži, hory damaru nebo cínové rudy, girlandy skopových kýt, sušená kopra podobná ohromným kuřím okům, pyramidy konzerv, gumová stinítka, staroanglický nábytek z jihoafrických továren, syrské hrozinky, cukrová třtina, hole a sýr. A novozélandské kartáče, cukroví z Hongkongu, nějaké malajské oleje, australské voňavky, model jakýchsi cínových dolů, gramofony z Jamaiky a pohoří másla z Kanady. Jak vidíte, je to cesta kolem světa, nebo spíše putování příliš velikým bazarem. Jakživ jsem nebyl v tak gigantickém jarmarku.

Krásný je palác strojnictví; a nejkrásnější díla britského výtvarného umění jsou lokomotivy, lodi, kotle, turbíny, transformátory, takové divné mašiny se dvěma rohy na čele, stroje na všeliké točení, třesení a bouchání, obludy daleko fantastičtější a nekonečně elegantnější než praještěři v Natural History Museum; nevím, jak se jmenují a co se s nimi dělá, ale je to krásné, a někdy pouhá šroubová matička (sto liber těžká) je vrchol formální dokonalosti. Některé stroje jsou čérvené jako paprika, jiné masívní a šedé, některé žíhané mosazí a jiné černé a velkolepé jako náhrobek; a je to divné, že věk, který vymyslil dva sloupy a sedm stupňů před každým domkem, vybásnil v kovu takovou nevyčerpatelnou podivnost i krásu forem a funkcí. A nyní si představte, že toho je natěsnáno na ploše větší než Václavské náměstí, že je to větší než Uffizie a vatikánské sbírky dohromady, že se to většinou točí, syčí, mele naolejovanými šoupátky, cvaká ocelovými čelistmi, tučně se potí a leskne mosazí; je to mýtus kovového věku. Jediná dokonalost, které moderní civilizace dosahuje, je mechanická; stroje jsou nádherné a bezvadné, ale život, který jim slouží nebo je jimi obsluhován, není nádherný, ani lesklý, ani dokonalejší, ani sličnější; ani dílo strojů není dokonalé, jen Ony, Stroje, jsou jako bohové. A abyste věděli, našel jsem skutečnou modlu v Paláci průmyslu. Je to kroužící nedobytná pokladna, lesklá pancéřová koule, která se tiše točí a točí na černém oltáři. Je to divné a trochu příšerné.

Odnes mne domů, Letící Skote, skvělá stopadesátitunová lokomotivo, přenes mne přes moře, lodi bílá a svítící; sednu si tam na drsné mezi mateřídouškové a zavru oči, neboť jsem selské krve a trochu mne znepokojilo, co jsem viděl. Tato dokonalost hmoty, z níž neplyne dokonalost člověka, tyto skvoucí nástroje těžkého a nevykoupeného života mne matou. Jak by vypadal vedle tebe, Letící Skote, slepý žebrák, který mi dnes prodal sirky? Byl slepý a sžírán prašivinou; byl to velmi špatný a porouchaný stroj; byl to právě jenom člověk.

II

Kromě strojů předvádí výstava ve Wembley dvojí podívanou: suroviny a produkty. Suroviny jsou obyčejně krásnější a zajímavější. Cihla čistého cínu má něco dokonalejšího než rytá a tepaná cínová mísa; ryšavé nebo ohnivě šedé dříví někde z Guayany nebo Sarawaku je rozhodně poutavější než hotový biliár, a slizce průsvitná surová guma z Ceylonu či Malajska je vlastně daleko krásnější a tajuplnější než gumové koberce nebo gumový biftek; a to vám ještě nepopisuji všeliké africké zrní, ořechy bůhvíodkud, bobule, semena, jádra, plody, pecky, šáchory, klasy, makovice, hlízy, lusky, dřeně a vlákna a kořeny a listí, věci sušené, moučné, olejnaté a lupenité ve všech barvách a hmatatelných jakostech, jejichž jména, většinou velmi krásná, jsem zapomněl a jichž užití je mi poněkud záhadné; myslím, že se tím posléze mažou stroje, imituje mouka nebo mastí podezřelé tarts v Lyonsových požíracích velkoústavech. Z těch žhavých, žíhaných, brunátných, temných a kovově znějících dřev se ovšem dělá staroanglický nábytek, a nikoliv negerské modly, ani chrámy, ani trůny černých či hnědých králů. Nanejvýš ještě lýkové koše či pytle, ve kterých sem bylo svezeno toto bohatství obchodních artiklů Britského impéria, povídají něco o negerské nebo malajské ruce, která se do nich vepsala svým podivným a pěkným technickým rukopisem. Vše ostatní je evropský produkt. Ale abych nelhal: ne všechno ostatní. Je několik uznaných exotických průmyslů, jako například indická velkovýroba Buddhů, čínské vějíře, kašmírské šály nebo damascenské meče, ve kterých si Evropané libují. A tedy se vyrábějí ve velkém sedící Sakiamunové, anilínové laky, exportní čínský porculán, sloni ze slonoviny a kalamáře z hadince nebo mastku, ryté mísy, perleťové hlouposti a jiné zaručeně pravé exotické výrobky. Není už lidového domorodého umění; černoch v Beninu vyřezává ze sloních klů figurky, jako by vychodil mnichovskou akademii, a dáte-li mu kus dřeva, vyřeže z něho klubovku. Inu bože, patrně přestal být divochem a stal se – čím vlastně? ano, stal se zaměstnancem Civilizovaného průmyslu.

Čtyři sta miliónů barevných lidí je v Britské říši; a na výstavě Britské říše je z nich vidět jen několik reklamních panáků, pár žlutých nebo hnědých kramářů a několik starých památek, jež se sem dostaly jaksi pro kuriozitu a pro zábavu. A já nevím, je-li to strašný úpadek barevných ras nebo strašné mlčení čtyř set miliónů; a nevím ani, co z toho dvojího by bylo hroznější. Výstava Britského impéria je ohromná a přeplněná; je tu všecko, i vycpaný lev a vyhynulý emu; schází tu jen duch čtyř set miliónů lidí. Je to výstava anglického obchodu. Je to průřez té slaboučké vrstvy evropských interesů, které povlékly celý svět, nestarajíce se příliš o to, co je vespod. Výstava ve Wembley ukazuje, co čtyři sta miliónů lidí dělají pro Evropu, a zčásti také, co Evropa dělá pro ně; ale není tu to, co oni sami dělají pro sebe. Není toho mnoho ani v Britském muzeu; největší koloniální říše nemá skutečného etnografického muzea…

Avšak odstupte ode mne, špatné myšlenky; ať jsem raději posunován a postrkován proudem lidí od zélandských jablíček ke guinejským kokosům, od singaporského cínu k zlatým rudám jižní Afriky; ať vidím dálky a zeměpásy, horniny a plodiny země, památky zvířat i lidí, všecko to, z čeho se nakonec lisují šustící librové bankovky. Je tu všecko, co lze zpeněžit, kupovat a prodávat, od hrsti zrní po salónní vagón, od kusu uhlí po kožišinu z modrých lišek. Duše má, co by sis chtěla koupit z těchto pokladů světa? Nic, nic vlastně; chtěla bych být maličká a stát zase v krámě starého Prouzy v Úpici, vyvalovat oči na černý perník, pepř, zázvor, vanilku a bobkové listí a myslet si, to že jsou všechny poklady světa a všechny vůně Arábie a všechno koření dalekých zemí, žasnout, čichat a pak si běžet číst Vernův román o končinách divných, dalekých a vzácných.

Neboť já, hloupá duše, jsem si je představovala jinak.