Almanach na rok MCM/Ver sacrum
| Almanach na rok MCM | ||
| Elegie konečná či hedonokosmická a také internacionální | Ver sacrum | To ticho |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Ver sacrum[1] |
| Autor: | Vladimir Jelovšek (jako Vladimír Jelovšek) |
| Zdroj: | Almanach na rok MCM. Praha: Moderní revue, 1899. s. 23–26. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Ve svaté jitro nového Jara
vyšla jsi pevným sebevědomým krokem ze svého čarného dvora;
v oku s plamenem ukrutné hrdosti, neuprosné tyranské rozhodnosti — —
Zmizel blahý úsměv, jenž ti s tichým štěstím bloudil po rudých mladých retech;
zmizel i teplý jas z milých očí tvojích,
jenž v čarovné snění mně kdysi zkolébal mladistvé srdce moje —
zmizelo všecko — — —
Ty krokem mužským pevně a tvrdě stoupáš ve svaté jarní Jitro,
a svalem silným lámeš větve, ve kterých bujné jarní šťávy proudí,
a nemilosrdně se blížíš ke mně, jenž v dětinné, čisté nahotě
nadšeným okem tobě se divím, tobě se klaním jak božstvu čarnému svému,
jemuž jsem šeptal horkými ústy rudě žhavé dithyramby,
jak je němým, vznešeným rythmem nadšeně zpívá velebné SLUNCE
v zásvitu dne své ZEMI — — —
Ty nemáš už pro mne oka, které by s pochopením tajným se ponořilo dlouze v moje; —
ty nevidíš, ústa jak rozpuklá, krvavá, rudá,
němě se chvějící vypráví o všech vášnivých martyrských
mukách bujného mládí neztišeného,
jež za dlouhých, bezesných nocí ve vášni němé vřelou hlavu v podušky tiskne,
a v nich zoufalé slzy suší — — —
Ty nemáš pro mne oka, ty nevidíš zdravých, silných mých svalů,
jak se napínají rozkošnou, neoslabenou silou mladistvé svěžesti, —
jak chvějí se, stahují, vzpínají bolně
neklidným rythmem zoufalé touhy, by v silném objetí splynuly s Tebou,
a v bezměrném štěstí se třesou nejelementárnějším,
nejabsolutnějším svým akkordem
veliké životní SYMFONIE — — —
ty nemáš hlubokého oka už pro mne, které vše chápe, které se šíří štěstím
v němé, intimní sympathii, která se poddává, která vše dává s nadšeným žárem
na oltář BOHYNĚ věčné — — —
Krokem mužským pevně a tvrdě stoupáš v svatém jarním Jitru,
a s hněvným okem se blížíš ke mně — v ruce s prutem pružným.
Udeřila jsi mne jím ve vášnivém, rozpustilém žáru:
s požitkem hledělas na rudé pruhy, jež se rýsovaly pod údery tvými
po bílé, sněžné půdě silného, mladého mého těla.
Stál jsem klidně, jen sval se mi některý pozachvěl bolně,
pod mistrným úderem nemilosrdné pravice tvojí.
Stiskl jsem rety — a oko, oko mi planulo krvavým tajemným žárem,
jakoby se v něm odrážela
nejjasnější, zničující, mstivá, nebeská střela — — —
V největším rozmachu vrhla jsi pohled do mého oka — —
a ruka ti klesla — —
Odvrátilas pohled zmateně — tělo jak tichounce by se ti zachvělo —.
Já přistoupil k tobě, můj pohasl pohled —
vzal jsem ti prut, zlomil jej v kusy,
vrhl jej před nohy tvoje —: díky! — řek jsem ti hlasně; — —
a krokem čerstvým, jak spartanský mladík za slavných dnů svého města,
kdy mu domácí důtky bičovaly mladistvé tělo,
by silně a lehce snášel i nejtěžší údery cestou žití: —
tak jsem i já — opouštěje tebe na vždy, bez obrácení, bez pohlédnutí —
kráčel s gigantskou silou, velebným klidem a
sebevědomým cynickým smíchem
ve svaté jitro Nového Jara.
- ↑ Stejnojmenné serie básní číslo druhé — tištěno jako český originál.