Alchemista/VII.
| Alchemista Josef Kajetán Tyl | ||
| VI. | VII. | VIII. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VII. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 74–76. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
„Mám prosbu jednu —“ J. K. Chmelenský |
Po Pražském mostě kráčeli ze Starého města na Malou Stranu dva muži, kteří pozornost všech mimojdoucích budili. Byltě to starec velebného pohledu, v šatě počestného měšťana, a vedle něho muž věku nejkrásnějšího v zánovním oděvu vojenském.
„Nu, neměl-li jsem pravdu?“ tázal se starec svého průvodčího. „Podívejte se, jak po nás koukají! Zná-li mě kdo mezi nimi, diví se as, jak zlý čarodějník ve společnost tak švarného hrdiny přichází. Ještě jednou, milý pane! — moje díky za vaši laskavou ochotu. I nebudete litovati, když u nás několik dní ztrávíte.“
„Nebude-li jen vám jednou líto, že se mnou čas a peníze maříte,“ odpověděl průvodčí s lehkým, dobrosrdečným úsměvem. „Mně bývá doba lidské přízně vítána, neboť jest neobyčejná, jako jasný den za pošmourného podzimku; a při tom se bojím, aby nové chmury, až se nade mnou shluknou, i vaší domácnosti oblohu tichou nezakalily.“
„Aj, toť by musely býti zatrolené chmury,“ zažertoval stareček, „aby s mou hlavou něco svedly, která již sedmdesáte a několik let všechněm bouřím vzdoruje. Nechte chmurných myšlének. Nyní jste náš, a my bychom rádi, aby nad námi všemi jasné slunce svítilo. Uvidíte, jak se tváře mému zeti zalesknou, až vejdu s vámi do dveří.“
„Přál bych si, abych mu vskutku k veselé mysli pomohl; nahradil bych vám aspoň poněkud, co jste již na mém chatrném oděvu laskavého učinili.“
„Vida, vida! — naposledy nás ještě přemluvíte, že jste naším dlužníkem,“ prohodil opět starec. „I vždyť jsem já měl svůj vlastní prospěch na zřeteli, když jsem vás k novému kabátu přemlouval. Vidím to již jako v duchu, že se bude nyní luza o náš chatrný příbytek pokoušeti, a tuť doufám, že ji vaše statečná postava na uzdě udrží.“
„Na to se můžete spolehnout; a proto se rád přiznám, že jsem nebyl ostýchavým bláznem, abych nebyl přijal, co se upřímně poskytovalo!“ řekl druhý. „Dávání je za časů našich tak vzácná bylina, že si braní pospíšiti musí, aby něco dostalo.“
„To máte pravdu, milý — ale pro Bůh, jak pak vám předce říkají? Nějakého jména musíte míti, chcete-li mezi křtěnými bydliti.“
Na tato slova cizinec poněkud se zamlčel. Byloť, jakoby sám s sebou uvnitř bojoval.
„I nazvete mě třeba Boleslavem nebo Strastimilem!“ promluvil na to. „Jméno mé je nepovědomý zvuk v uších lidských.“
„Aj, vždyť my nebudeme po tajemství vašem pátrati!“ omlouval se starý. „Jeť jenom o to, abychom věděli, jak na sebe volati, nejsouce podobni bezejmenným holubům. Tedy — pane Boleslave — pobudete u nás, dokavad se vám líbiti bude, a my to již navlíkneme, že si nezastesknete. O to jediné musím vás ještě prositi, abyste měl s rozmarem zetě mého strpení. Jeť starý muž, a leta se o něj mnohými těžkostmi otřela — jeť časem dětinský, ale mírný při tom, jako dobré dítě — a protož vás to nelekej!“
„Že je starý a slabý, poznal jsem již u večer našeho setkání se pod šírým nebem, a stav duše jeho byl také ta jediná příčina, že jsem pozvání vaše přijal.“…
Mezi takovou a další rozprávkou brali se oba muži vzhůru Ostruhovou ulicí; čím pak blíže k Pohořelci přicházeli, tím častěji zastavovali se mimojdoučí, hledíce tu za starcem, po celém okrsku dobře známým, i za statným jeho průvodčím; neboť pověst o noční příhodě byla se již po sousedstvu i v dálce roznesla; neminulo pak hodiny, aby nebyla zrůstala, mnohými směšnými přídavky od pravdy se uchylujíc.
A proto se zdála zvědavým Pražanům zvláštní pozornosti hodná býti také třetí osoba, jež oba dva muže opodál takměř krok za krokem provázela; neboť všickni poznali v ní právního posluhu.