Alchemista/VI.
| Alchemista Josef Kajetán Tyl | ||
| V. | VI. | VII. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VI. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 70–74. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Maximilian Deinhardstein |
Na druhý den stál Jan z Pohořelce v Staroměstské radní světnici. Zpytujícím okem díval se radní pán na starého muže, jejžto až dosavad jenom dle pověsti znal.
Stáltě tu starec pln pokory a předce pln vážnosti, tak že se mu každé citlivé srdce nakloniti musilo.
„Vzácný pane!“ jal se na to jemně mluviti, — „přišel jsem v tato mně neobyčejná místa, abych pověděl o zlé příhodě, která nám tichým a chudým lidem v minulé noci záhubou hrozila.“
I vyjevil na to, co se bylo v domku jeho přihodilo, ničeho nezatajiv, co k objasnění té události sloužiti mohlo.
„Ale ochránce náš,“ doložil posléze, „nejen že se života proti zlým a nepravou pověstí snad zavedeným zlodějům odvážil, alebrž jest pro nás i do vazby uveden. A proto k důstojnému pánu přicházím, abych uctivě o propuštění jeho poprosil.“
„Tys chytrák liškou podšitý!“ odpověděl radní pán, „a rád bysi zákony nadešel, nežli tě samy k soudu popoženou — což by již i dávno byly učinily, kdyby přirozená jejich milosrdnost větší nebyla, nežli přísnost. Avšak jednou již váha tvoje dopadla, a ty vydáš teď před naší spravedlností pravdu: kdo všickni jste, jižto se v rozkřičeném domku na Pohořelci skrýváte, a čím se živíte?“
„Jsme dva staří a, jako doufáme, bohabojní mužové, kteřížto za dnů mladších něco jmění uchránili, a pak vnouče moje, dcera Jetřichova, která umělým dílem rukou svých živu býti nám pomáhá.“
„Jaký obchod, jaké řemeslo vedete?“
„Veliká jsou léta naše a oudy zesláblé k provozování řemesla hmotného; Bůh ale byl mě za mladších let osvítil a otevřel oči mé, že jsem poznal tajnou moc rostlin, z nichžto nyní k vyhlazení lidských neduhů hojivé kapky i masti vařím a zcezuji.“
„Aha, tedy to pochvíli předce na lidskou pověst dojde, že tropíš věci zapovězené a černokněžnictvím se obíráš!“
„Vzácný pane, podívejte se mi dobře do očí! Vězí tam něco, jež by nebeské a zemské zákony zatracovaly?“
„Tys vyučený pokrytec! Vímť, že se děláním zlata obíráš a proklatou alchemii provozuješ. Musíš tedy o svém rodu a stavu důkladnější zprávu podati!“
Na ta slova radního pána starec se zamlčel. Sklopil oči k zemi, a pak s těžkým oddechem zvolna je opět pozdvihnuv, řekl hlasem jemným a prosebným: „Rogo te, domine consultissime, velis me audire sine testibus.“
Radní nevěřil svému sluchu. I nevěděl, co činiti. Málem byl by se podivného starce strachoval. Avšak sebrav se u své úřední důstojnosti a nechtěje proti svědomí svému výslech odepříti ani muži podezřelému, jenž mimo to i bez obrany proti němu se nacházel, pokynul písařům, aby odstoupili do vedlejší komnaty.
„Dovolte, vzácný pane!“ jal se na to starec mluviti, a z tváří jeho, přívětivě se usmívajících, svítila utěšená důvěra — „dovolte, abych vám přede vším v pamět uvedl příhodu, jenž nám oběma k objasnění našeho sporu poslouží. — Je tomu víc než třicet let, kdyžto v naší Praze na den Svatováclavské slavnosti několik loděk s veselou společností po Vltavě se projíždělo. Zvláště na jedné ozývalo se bezstarostné dovádění študentův, a jeden mladík pokoušel tu přítele svého pošťuchováním a lehtáním tak dlouho, až tento, lecjak se uhýbaje, po hlavě do řeky se skácel. Pronikavě zkřiknuv, skočil dovádivý mladík za ním, neboť věděl, že přítel plovati neumí, a šťastně jej uchvátiv, statečně, ba zoufanlivě s vlnami se potýkal. Avšak přítel, ve strachu smrtelném křečovitě okolo těla se mu upnuv, tíží svou jej táhl a tiskl ke dnu, tak že již ostatní na loďce úzkostně pokřikovati začali, sami nevědouce, jak pomoci. V tom se přihnala loďka jiná, a odvážlivý muž skočil z ní do vody — jinochy, an se pevně jeden druhého drželi, rychle silnou rukou uchvátil a šťastně až na blízký břeh je vyvlékl. Bez sebe ležel přítel, a hořekující mladík vlasy sobě trhaje, válel se podle něho; ale nenadálý obou ochránce přivedl nešťastníka opět i k životu, a s pláčem líbal mu ruce nepozorný mladík, krev a život mu nabízeje k náhradě. A mladík tento nepovážlivý na loďce, ale mnohá léta napotom vděčný a hodný ke všem přátelům, byl pan Ondřej Klika, studiosus jurisprudentiae, nynější Staroměstský radní pán; onen muž ale, který jemu i příteli život zachoval a později oběma mnohých důkazů své přízně dal, byl Jan Písecký, medicinae doctor — nyní pověstný černokněžník na Pohořelci.“
„Písecký?“ zvolal radní, a třesoucí se na celém těle poskočil ze své vykládané židle. „Písecký!“ zvolal ještě jednou, a jakoby se mu bylo před očima rozednilo, dávno nevídanou osobu poznav, s pláčem starci okolo krku padl.
Starec pohledl k nebi a ovinul ramena svá okolo něho otcovsky.
„Té rozkoše jsem se nenadál,“ radoval se náhle zjinačený ouředník, „že bych vás na této zemi ještě jednou obejmul, otče můj! Ach, co jsme se pro vás nalítostnili! — Ale kam jste se mnedle na tak dlouhá léta z naší Prahy poděl, otče Písecký? A jak přicházíte nyní v ten nepatrný domek?“
„Moje bláhové srdce vyvedlo mě z domova i z vlasti. Johanka moje —“
„Ach, jak pak se jí vede — té ušlechtilé?“
„Té se vede dobře! Hledí na nás nyní s výsostí nebeských. Onať si byla vyvolila — manžela cizince, já pak ji na to do vzdálené vlasti provázel. Jindy o tom promluvíme obšírněji, pane radní — jeť to dlouhá pohádka. Po smrti její vrátil jsem se i se zetěm vdovcem a jedinou dcerou jeho zase do Prahy. Ale čas byl s doktorem Píseckým velikou změnu učinil, a já uznal za prospěšné, dny své potají tu skončiti. Kde mohu, ještě svou arte medica pomáhám; ale to mi věřte, radní pane — černokněžnictví netropím… ani já, ani zeť můj.“
„Aj, ta slova ouřední musíte mi prominouti, otče Písecký! Vás nemohla se týkati. Pověsti pak ústa zacpeme. Já vás co nevidět v té rozhlášené dílně navštívím. To si pak ale vyprosím, abyste ze tmy své na světlo vystoupil a nás tu veřejnou přítomností potěšil.“
„Tys dosavad milý můj Ondřej,“ zvolal starec, radnímu ruku tiskna, „jejžto jsem jako vlastního syna miloval! Chceš-li ale starému Píseckému něco k vůli učiniti, propusť mi našeho včerejšího ochránce — jinak-li se to s ouřadem srovnává! Zeť můj roznemohl se po včerejším leknutí a vzdychá po muži, jejž byla vaše stráž pro nás zatknula.“
„Mohu-liž vám v této chvíli něčeho odepříti?“ zvolal radní, synovsky starce obejmuv. „Uvidíme, jak to s ochráncem vaším vypadne. I v ostatních věcech spoléhejte se na přispění svého až dosavade vděčného Ondřeje.“
Na to zazvonil, a do světnice vkročil posluha. Radní pán mu dal potřebné rozkazy, a za malou chvíli přivedli dva drábové cizince, však beze vší vazby, k výslechu.