Alchemista/III.
| Alchemista Josef Kajetán Tyl | ||
| II. | III. | IV. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | III. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 63–65. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
— — A pod pláštěm noci krokem Shakespeare
Tenké půlnoc ucho má. Bürgerova baláda |
Strašlivý lijavec valil se s těžkých nočních mračen. Bouře hučela. Blesky olizovaly báně věží na hradě Pražském a jezdily po vlnách Vltavských. Vítr potřásal okny.
Jakoby všechen lidský život byl vymřel, bylo prázdno po ulicích. Zvoník byl již dávno za dušičky odcinkal. Pořádku milovní měšťané odpočívali již po denní práci na loži, anebo těšili svou rodinu při hořící hromnici.
Toliko v Brusce, v nepatrné krčmě, zdálo se, jakoby lidé ani spáti ani na hlas Božího posla dbáti nechtěli. Za přivřenými okenicemi a zamknutými dveřmi vynášelo se tam ještě pivo ze sklepa a prolívala se prahnoucí hrdla.
Byltě to pelech poběhlíků, chudiny, zlodějstva a smilstva. Veřejná obecní správa nemohla se ho nikdy dopásti.
V jednom koutě seděli dva muži, při džbánu a hovoru svém, na nic jiného kolem sebe nedbajíce. Bylatě krčma odedávna jako veřejná radnice všelikého zločinstva, blahý to následek a zůstatek po dlouhých radostech třicetileté války a hospodářství švédského.
Oba tito muži byli zarostlí vousáči hubené postavy a zkostnatělé prostopášnosti. Oči jejich se jiskřily pod visutým obočím jako zraky hladových vlků, a ruce jejich pohrávaly na stole jako drápy sokolů. Na těle měli zbytky vojenských kabátů, na hlavách široké švédské klobouky s potrhaným okrajem.
„Nic na plat!“ zasípal jeden. „Ať si čert své pytle jak chce vyklízí — dnes do toho musíme. Snad máš strachy, že ti blesk zrzavé kňoury opálí a že by se pak to děvče do tebe zbláznilo?“
„I kat si vem kňoury, ježto mi beztoho v pití překážejí!“ odpověděl druhý dosti hlasitě. „A déšť, jestli na nás nevypere, zajisté také nic nepokazí — o to všecko je hej! Ale máme dnes pátek!“
„Abysi se pekla nebál, poctivý modláři!“ obořil se první. „Či-li se ti babské pověry z protlučené palice ještě nevykouřily? A právě že je pátek — svěcený den — musíme do toho. Dnes i snad ten vyšeptalý černokněžník satanáši a jeho bábě pokoj dává, a nemá-li jinak ohnivé draky u svých truhel na stráži, tedy se mu dnes nejsnadněji do jejich vnitřností podíváme. Anebo nemáš-li chuti, kropáči? — zůstaň za kamny; tuhle sedí také kabát, který se jistě nedá pobízet.“
Při tom okázal na muže, kterýžto se u stolu vedlejšího, ruce na stůl, na ruce pak hlavu byl položil a jak se podobalo, spal.
„I co ti napadá!“ zabručel na to druhý otrhanec. „Běží-li mi o břicho, obrátím i o Božím hodě cizí měšec na ruby. Byl to jen pouhý nápad — strany pátku; myslil jsem, že bychom i do zejtřejší noci s tvými groši vystačili.“
„I aby do tebe tisíc granátů, blbá palice!“ rozhorlil se opět první. „Víš-li pak, že jsem tu již za dnešní večeře musil nechat ženský šátek, jenž se mi v tlačenici z kostela šťastnou náhodou na prsty přilepil? — Pak mám už také toho psení dost, a zejtra se chci teplého najíst a zase kus poctivého kabátu si pořídit. Čert vem starého alkamistu — anebo jak mu říkají!“
V tom vyvolával ponocný jedenáctou hodinu; načež oba vousáči hovor přetrhli, povstali, krčmu si otevříti dali a neustávajícím deštěm ve tmách k Hradčanům se pustili.
Ale hned za nimi otevřely se dvéře domovní ještě jednou, a z nich vystoupil muž, jenž byl u vedlejšího stolu sedě jako spal, a ten bystře uši napínaje, odkud chvilkami kroky zlodějů slyšeti se dávaly — zmizel také za nimi.