Alchemista/II.
| Alchemista Josef Kajetán Tyl | ||
| I. | II. | III. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | II. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 60–63. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
I čeká, číhá, poslouchá, P. Šafařík |
Na Pohořelci stál toho času malý, nepatrný domek, byl ale v pověsti po celé Malé Straně, ba i mnohý, jenžto ze Starého města přicházel, neopominul na to chatrné stavení se podívat.
Tento domek, z venku sice neúhledný, měl uvnitř jednu i druhou komnatu pěkně uspořádanou, a právě o těchto roztrušovaly se rozličné pohádky.
Jedna z těchto komnat byla každodenním obydlím tří osob nejpodivnějších snad v celé Praze a pamětihodných mezi tisíci obyvatelů.
Byla to dosti prostranná, ač nevysoká světnice z dřevěných stěn, na nichž po jedné straně veliký, z lípy uměle vyřezávaný kříž, tamto rytířská zbroj a jinde rozličné domácí nádobí na silných hřebích viselo. Pod křížem pěkné klekadlo, pod zbrojí pohodlná lenoška, pod nádobím železnými pruty okovaná, ale i rozmanitě vykládaná truhla, u prostřed kulatý dubový stůl, několik židlic — to byly ostatní částky tohoto obydlí.
Nyní v něm dlela osoba jediná; ale právě ta jediná byla celého domku nejskvostnější okrasa. Štíhlá, spanilá, vážná dívka — zjevení to nebeské, obraz živého panenství!
I stálať Anežka u okna a hleděla mezi bílými záclonami skrze malá, olovem upevněná kolečka zamodralého skla neodvratně do večerní temnosti, jakoby ji násilně proniknouti chtěla. Krásná její ňadra nepokojně se vlnila.
Na stole hořela tenká svíčka; jinak byla by dívka okno otevřela. V tom ale zarachotila u domovních dveří závora, a nepokojná dívka odskočivši od okna, pospíchala otevřít komnatu.
V několika okamženích vkročil do ní rychle starec — podivná, vysoká, úžasem naplňující postava. S tělem jako skála a s hlavou jako jabloň objevil se dívce, čekající na prahu.
„Vrátil se otec?“ byla slova jeho, sotva že dívku zahlídl.
„Bůh nás ostříhej, dědečku!“ odpověděla tato třesoucím se hlasem a políbila starci ruku. „Ještě se nevrátil!“
„Nešťastný den!“ hořekoval příchozí, dívku objímaje. „Ale potěš se, milé dítě! Nic není ztraceno. Musíme se však oba ještě jednou na ulici vydati. U svatého Víta odbila ovšem již desátá; ale ani pozdní hodina, ani městská stráž není pánem člověka, když se jedná o bezpečí drahé osoby. Podej mi svítilnu a vezmi šátek na sebe!“
I utřel si starec tváře, ježto se mu v rychlé chůzi potem byly zalily, a z kouta přinesl si na noční procházku dubovou hůl. V tom se ale počalo na domovní dvéře tlouci.
„Anežko! Otče! — Anežko!“ volal z venku mužský hlas, a starec v komnatě nechal holi, dívka odhodila šátek, a oba spěchali ven dvéře otevřít.
„Nebe nám seslalo hosta,“ ozval se opět onen hlas na předsíni — „i prosil bych, abyste ho uctili. Zlý duch pokoušel se dnes o starého Jetřicha; ale Bůh mu seslal tímto mužem pomoc v nouzi největší.“
S těmi slovy vkročil do komnaty obstárlý člověk, jenž byl toho večera při lesku první hvězdy pod Bílou horou poklad dobýval, a neodpovídaje na otázky dívčiny, kde se byl tak dlouho zdržel, vlekl cizince, průvodce svého, skoro násilně za sebou.
Ale tentýž pozastavil se na prahu, an byl při světle hořící svíčky spanilou dívku zahlídl.
„Příchodem vaším pod střechu domácí jest úloha moje ukončena,“ promluvil na to k starci, jejž byl provázel. „Nyní dovolte, abych i já o svoje přístřeší se postaral.“
„Aj, milý pane!“ odvece starec, jenž byl ještě před chvílí s dívkou v starosti vězel — „vyť se mi zdáte býti cizím příchozím, a snad ani o jistém noclehu v městech Pražských nevíte? Myslíte, že vás tak pozdě na noc ledabylo od sebe pustíme? Vyť jste, jak vidím, našemu příteli důležitou službu prokázal —“
„Ano! — tu mi prokázal, otče! — věř mi, Anežko! tu mi prokázal!“ zvolal mezi to starec z venku přišlý.
„Nenamáhejte se,“ odpověděl cizinec mírně, „abyste chválou vyšperkovali pouhou příhodu, při nížto ani nejmenší zásluhy nemám! Těším se, že jsem při prvním kročeji v staroslavnou Prahu lidi seznal, na něž snad nebudu moci zapomenouti,“ — doložil, a zraky jeho zaletěly na okamžení k Anežce; „avšak nechtež toto věčné zpomínání býti celou mojí odměnou, myslíte-li vskutku, že bych jaké za pouhé provázení zasluhoval. Ale pod střechou nechtějte se mnou zůstati; neboť kroky mé provází kletba, a věčný můj průvod sluje neštěstí.“
„Aj, pro milý Bůh, kdo pak jste, pane?“ — zavznělo na to z trojích úst, a s úžasem ucouvly od hosta zdráhavého tři osoby.
„Nic nejsem na dalekém světě!“ zvolal muž neznámý s hořkostí a bolestí. „Nechcete-li ale památku mou z mysli vyhladiti, nazývejte mě při laskavém zpomínání cizincem!“
Tak dořekl, a obrátiv se, vykročil kvapně z domku, jehož dvéře byli domácí ve chvatu zavříti zapomněli. A noční temnosti ukryly ihned jeho statnou postavu.