Životopis Jaroslava Antonína Puchmajera
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Životopis Jaroslava Antonína Puchmajera |
| Autor: | Josef Vojtěch Sedláček |
| Zdroj: | SEDLÁČEK, Josef Vojtěch. Žitovopis Jaroslava Antonína Puchmajera. Plzeň : Leopold Rayner, 1824. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Antonín Jaroslav Puchmajer |
| Ručně přepsáno z fraktury. Převedeno z bratrského pravopisu. | |
Puchmajera více není — tuto přežalostnou zprávu ohlašoval hlavnímu v Čechách městu, ze zvláštním českém tištěném listu odedne 30. září 1820 srdečný Puchmajerův přítel, slavný Čech a vlastenec, Doktor práv, c. k. radda, a řádný professor řeči a literatury české na vysokých školách Pražských, pan Jan Nejedlý, oznamoval české zemi v cís. král. Krameriusových vlastenských, a v cís. král. z Šenfeldských českých novinách Pan Václav Hanka, bibliotekář při národním Muzeum, pak nesčíslné dopisy slovútných v Praze vlastenců, veškerému českému světu. —
Puchmajera více není! — to brzy pocítila vlast, jenž v něm pokojného a oučinlivého občana a spisovatele; náboženství, jenž v něm příkladného a nábožného kněze želelo, zvláště pak nesmírný počet důvěrných přátel v Pánu zesnulého, mezi kterými i spisovatel tohoto, jenž v něm horlivého a věrného druha, rádce a pomahatele v mnohých okolnostech oplakávají.
Tělo jeho v pokoji pochováno jest; — však jméno jeho živo bude od národu až do národu. — Mnozí slavní čeští spisovatelé a přátelé nebožtíka přáli a dutklivě napomínali, aby nějaká památní socha čili náhrobní kámen tomuto nikdy dosti neoželenému vlastenci vystaven byl, ano již z krajů do Prahy peníze se zasílaly k vyvedení nějaké vznešené práce neboli pomníku odhodlané. — Až posaváde však k podniknutí tak chvalitebnému kámen nebyl položen, snad z nedostatku potřebného sjednocení, aneb více z důležitého navržení mnohých vážných Pánů vlastenců, a neméně moudrého smýšlení, jakož mezi jinými náš učený vlastenec a český spisovatel Doktor filozofie a professor humanitátní na akademickém Gymnazium v Praze Pan Josef Jungmann v listu svém ode dne 27. března 1821 takto udává: „U mne se o tom jinák snáší; mním, že takový kámen jest něco netrvalého a na jednom místě toliko mluvícího o pouhém jménu toho, jehož zvěčniti má: ale spíš dobrý ve stu a tisíci rukou, a tisíci místech rozšířený zásluhy muže takového o literaturu lépe a jistěji i obecněji vyjasní a ověční. Myslím tedy, aby se ze spisů nebožtíka našeho vlastence vytáhla (Herdrovým ó by koštířem!) trest a jako duch spisovatelský, odkryly se jeho zásluhy — a co týká osoby — charakter a t. d. v krátkosti vše zahrnulo. Nepodnikneli nikdo té práce, já se do ní pustím, tolikobých přátel společných nebožtíka o některé vědomosti z života jeho a t. d. požádati musel. — Co Vám vědomo, příteli, vím že se zdělíte o to semnou. Snad i Vojtěch a Besta — mě v tom se laskavě propůjčí, vezmeli však kdo jiný tu práci na sebe, má již napřed mé požehnání.“
Takovému moudrému podniknutí nelze něco postaviti na odpor; mám však za to; že by mohlo jedno i druhé místa míti — a co horliví Teutonové pro Götha svého již za živa učiniti měli v oumyslu, pročby v uskrovněné míře vděční Čechové svému až potud skutečně jedinému Puchmajerovi ku památce učiniti nepopílili???
Já však maje právě v tisku pozůstalou práci, a mně ku vydání před smrtí od nebožtíka důvěrně odevzdanou: „Český Rýmovník a Teorii o Rýmu českém“, umínil jsem již předtím biografii Puchmajerovu krátkosti sepsati, a spisu tomu přiložiti; z kteréžto příčiny vznešených našich Koryfeů, a Puchmajerových již od dětinství nejsrdečnějších přátel, důstojného pana faráře Mirešovského Vojtěcha Nejedlého, pak slovútného Žebráckého městského raddy Pana Šebestiána Hněvkovského o pomůcky jsem požádal, a jich přívětivě obdržel, jakýchž také tuto s vděčností použiji, a z většího dílu přepisuji.
Nemalého potěšení příspějkem svým působil mi též vznešený Puchmajerův příznivec a dobrodinec Jeho hraběcí Vznešenost Pan Kašpar Hrabě z Šternberka, jemuž i tuto veřejně srdečné díky vzdávám. Dávám tedy zde, čehož jsem obdržel, a sám z mnoholeté známosti, obcování a dopisování s Puchmajerem dozvěděti se mohl, aniž proto ostatním podniknutím nejsem na překážce, ano spíše tímto spiskem ku ostatním oumysl mám přispívati. Dali jsme co jsme obdrželi, co jsme věděli, co jsme měli, kdo ví něco lepšího, důkladnějšího, výtečnějšího, ať vydá, my to všickni s vděčností a s potěšením přijmeme. Však pro zatím budiž toto upřímně a bez velikých požadování přijato. Vždycky jest to předce lépe, než dokonce nic.
Narodil se tento vysoce učený, a o vlastenskou literaturu přezasloužilý Čech Antonín Puchmajer dne 11. Ledna 1749 v Tejně nad Vltavou[1], kde jeho otec jakožto měšťan a jirchář polností a obchodem se živil. Byltě on jediný syn, a mimo něj pozůstávaly ještě dvě sestry. Jméno Jaroslav přiložil sobě teprv jakožto spisovatel z vděčnosti za tolika obdržených dobrodiní, a ku památce slávou vznešeného českého reka a předka Jaroslava, rodu starobylého a vysoce zasloužilého domu Šternberského.
Jeho vychování v dětinských letech k vyvinutí literních schopností málo prospívalo. Jeho otec byl rozumný a pracovitý muž, jeho pak matka rozená Metlovic, vynikala ostrou a přirozenou výmluvností, kterou také od ní zdědil, a které zcela podoben byl. Byť věc byla sebe nepatrnější, nechceme předce zamlčeti, co tam kdysi o sobě vypravoval, že při jeho narození cosi neobyčejného se přihodilo. Neboť rodiče byvše přes pole, když se vracovali domu, v širém poli přepadly bolesti porodu matku, tak že jen s chvátavostí a těžkostí se skrýti v stavu byli, nemohouce domoha dostihnouti. Své první cvičení triviální odbyl v Tejně, kde již výbornou pamět prozrazoval, a svou bystrostí a svižností pohnul učiteli a rodičemi svými, že jej v tamního kaplana v jazyku latinském, a v učitele v hudbě vycvičiti dali.
Vida otec, že synek v latině nemálo prospívá, dovedl ho do Budějovic na učení, kdež se mu podivili, že latinsky mluví, v němčině ještě ani slova neznaje. Zde se i také s němčinou v krátkém čase seznámil, přirozenou vtipností a nesmírnou pilností brzy nad jiné žáky vynikl, a i francouzskému jazyku dokonale se naučil. Skončiv v Budějovicích na Piaristickém gymnazium nižší školy, odebral se na universí Pražskou, a tu v mudrctví vyhlášené professory Saibta, Vydru, Maisnera, Kornovu obdržel, kde již lehce pochopující mysl a trvanlivou pamět okazoval. Nejsa jenom školním vyučováním spokojen, a chtěje dychtivost svého ducha nasytiti, celý den čtením knih, a ráno navštěvováním veřejné knihovny strávil. Jeho záměr byl, buď k professorství neb k biobliotekářství se schopným učiniti; pročež velmi horlivě v cizích řečech se cvičil, a v cís. knihovně se spisovateli všech národů zbratřiti se toužil.
Již jako posluchač mudrctví učil se jazyku Španielskému, a seznámiv se s Martinem Pokorným, nynějším právníkem v Šťáhlavech, ustanovil s ním, že spisovatele Španielské do němčiny překládati, a i je také vydávati budou, jakož i také v němčině k tisku více malých prácí připravených měl. O tomto mládeneckém počínání pan právník Pokorný toto vypravuje: „V roku 1790 často jsem se s nebožtíkem panem Puchmajerem v cís. knihovně scházíval, znali jsme se tehdáž, poněvadž jsme stejna kollegia totiž tehdáž fyziku pospolu slyšeli, však až potud v žádném oužejším přátelském svazku jsme nestáli. V cís. král. knihovně brzy jsem spozoroval, že sobě Puchmajer španielské knihy a slovníky přinášeti nechává, a poněvadž já tehdáž též začínal se španielskou literaturou se obírati, bylo naše seznámení s Puchmajerem den ode dne větší, až pak jsme se posléze nerozlučitelnými přáteli stali. Tehdáž (vůbec vyhlášený) Professor Meisner vypravoval jedenkráte ve své hodině onu pamětihodnou udalost o slavném německém spisovateli Lesingovi, kterak totižto on, když jej kdysi jakýsi knihtlačitel požádal, aby knihu španielského lékaře Huarta — o skoumání hlav — do německého přeložil, on Lesing tehdáž ani slovíčka španielského nerozuměl, teprv sobě španielský mluvík a slovník zaopatřiti musil, a že předce v půlletě velmi podařilé přeložení toho spisu vyvedl; tato pamětní udalost popuzovala naše mladistvé tedy k sobě samým slepé důvěřování, neb co všecko slepá mládež sobě netroufá! — — aby jsme v tom Lesinga nasledovali. I uzavřeli jsme po mnohém přemejšlení, že španielský román Lazarillo de tormes, nemejlímli se od Torquemada, do německého přeložíme, dotazovali jsme se u knihkupce Dysbacha, zdažby nechtěl ono přeložení za jistý honorár vydati, a když on se k tomu uvolil, zabrali jsme se chutě do překládání, vypůjčovali jsme se potřebné knihy z cís. král. knihovny s příznivým povolením tehdejšího bibliotekáře P. Ungra, a v několika měsících bylo ono velmi těžké překládání rozmarného románu hotovo, rukopis německý slavné cenzuře podaný bez odporu imprimatur obdržel, však ale knihkupec Dysbach nechtěl na to ani o vydání ani o honoráru něco věděti, dal nám náš rukopis nazpátek, a onu náruživost k spisovatelství zošklivil nám tak, že aspoň já jsem na vždycky spisovatelství se odřekl. Rokopis německý podržel Puchmajer, jehož dálší osud jsem se nedozvěděl. Práce ta nás velmi mnoho práce a trmácení stála, dost jsme se při ní nahádali, ačkoliv snad při všem tom ono přeložení až hrůza bídné býti mohlo; mezi tím skončil se běh filozofie, Puchmajer šel do Seminarium a já ku právům, a ačkoliv jsme se v knihovně i v Seminarium častěji sešli, však pospolu jsme ničehož více nepracovali, Puchmajer se zabejval vlastenskou literaturou a řečí, zbíral materialie k národnímu slovníku, a k dobrému českého básnictví a literatury již tehdáž mnohé plány osnoval; v mladosti své vyznamenal se neunavenou pilností, mravopočestností a t. d.“ (Až potud pan Pokorný.)
Sejda se kdysi náhodou v cís. král. knihovně se svým spolužákem Šebestiánem Hněvkovským, který právě Konáče čel, a nahlednuv do staré české knihy s usměškem se tázal: „Co s těmi starými škvárami? nechceli dokonce českým spisovatelem býti?“ Tehdáž čeština byla v té největší opovrženosti, až i veřejní učitelé málo si jí vážili; jediný Vydra pevný co skála vlastenec, hájil své mateřské řeči, a jiskru lásky vlastenské v srdci outlé mládeže rozkřesati hleděl; však s malým prospěchem; předsudkové, tupení a moda v ošklivost uvodili národní jazyk, a všecku mládež přetvořivše i k vlasti lásku i k jazyku chuť vyhubili. Protož Čechem býti byla potupa, kteréž se každý pacholík, po osvícení dychtě vyhýbal, a žádný z učenců bylby české knihy do ruky nevzal, aby se za hlupáka neprohlásil. Tak svědčí toho pamětníci.
Jak se tedy budoucí německý spisovatel, jsa seznámen se všemi spisovateli osvícených národů, podivil, patře, že Hněvkovský, který též po osvícenosti žížnil, s knihou českou se obírá? Hněvkovský na ousměšnou Puchmajerovu otázku odpověděl: „že s němčinou svou nosí dříví do lesa, že Němcové málo toho budou vděk míti, a že vlast a dobří Čechové i malé podniknutí vděčně přijmou.“ Rokoval zde více a šířeji se svým spolužákem, prohlížel české knihy, začal chuť a lásku k vlastenecké řeči cítiti, a od té doby s Hněvkovským v spolek a v srdečné přátelství vešel, kteréž až do smrti trvalo.
Čehož se Puchmajer jednou uchopil, toť s neunavenou dychtivostí v skutek uvesti se vynasnažil. — Počal tedy nesmírnou pilností zpytovati češtinu, a tolik výbornosti v ní vynašel, že ji sobě za jediné utěšené obírání vyvolil.
Pln ducha básnického pokusil se o vypracování básní českých, a z té příčiny Rozovu prosodii pilně studovav, v sasických verších básně skládati začal. První jeho báseň byla: Život venkovský, aneb jak ji později předělav v jiné verše a v jinou prozodii překřtil: Živobytí v kraji. Zabrav se do češtiny, tak ji zamiloval, že jejím nejprudším horlitelem se stal, a dnem i nocí toužil, aby Čechy probudiv, jazyk z opovrženosti a pohanění vytrhl.
Umínil sobě dle příkladu Tháma po svazcích vydávati zbírku básní od rozličných spisovatelů sepsaných, ale kde jaké společníky vzíti? Nebylo tu žádného, jedině Hněvkovského a Vojtěcha Nejedlého. Ti svých zkoušek všech podlé Rozy Puchmajeru podali, které v svazeček sepsav, nemeškal jejich brzké vydání obecenstvu oznámiti, a je k tehdejšímu Cenzorovi a nad míru učenému Čechu velebnému Fr. Faust. Procházkovi na ukázku přinesl. Procházka je přehlednuv radil mladíkům, aby prvně se důkladněji české grammatice naučili, a pak teprv o vypracování básní a jiných vydání se pokusili. Nyní Puchmajer a jeho spoludruzi neustále s grammatikou se obírajíce v krátkém čase vlastnosti a pravidla našeho jazyka si přiosobili, a již dokonalí v češtině znatelové básně opravovali a předělávali, které Puchmajer shromáždiv opět Procházkovi donesl.
Mezi tím přišel slavný české literatury Patriarcha, náš vysoce učený vlastenec, důstojný Pan Dobrovský k Procházkovi, jemuž on básně českých jinochů ukázal. Dobrovský práci přehlídna, ponavrhl Procházkovi, aby mladíky k němu poslal. Toť se stalo. Dobrovský okázal jim svou přízvučnou prozodii. Ti zkoušeli, a novou tu prozodii tak zamilovali, že vše, co prv dle Rozy vypracovali, znovu zase dle Dobrovského předělali, a první tu začátečníků zkoušku, kteráž již dříve oznámena byla, o něco později na světlo vydali. Chtěje Puchmajer v uměních prospívati, i svým rodičům se zavděčiti, vyvolil duchovní stav, a vstoupiv do Seminárium, zde docela Můzám a Češtině se oddal, a začátkem hned zde onde s nepřátely češtiny mnohé putky přestáti musil; ale znalec obojích jazyků vady němčiny na prsty vypočítal, a tak si vždy pokoje získal. Svou horlivostí mnohého Čecha z ospalosti a pitomosti probudiv, Češtině získal, svým vtipem, obratností, vtipným a bystrým smejšlením, svou hlubokou učeností, a proníkající důmyslností i Němce sobě naklonil, a všech spolužáků přítelem a miláčkem byl, tak že ač prvé se všichni češtině posmívali, nyní jináče smejšleli, a i česky čísti, i písně zpívati začali. V čtení a v práci nebylo pilnějšího a setrvanlivějšího nad Puchmajera; když všichni vyražením a rozmlouváním se zanášeli, on sám sedaje přehlížel knihy a spisoval, a jediné při jídle hovoru se oddav svou veselostí, vtipnými a neočekávanými nápady všecky přísedící vyrážel, a tak hlasitě svá smejšlení neobyčejná přednášel, že často jedině Puchmajera v celém večeřadle slýchati bylo. Vystoupiv z večeřadla opět se do kněh zahrabal, aneb nové spisy počínal.
Tenkráte přeložil i španielský román, jejž prv s Pokorným do němčiny byl přeložil, do češtiny, v němž šibalství žebráků se živě vyobrazují. Zhotoviv jej podal cenzuře a ho i vydati mínil, což mu ale Procházka zradil, uvodě, žeby vyjevená taškářství poběhlíků se přetvařujících Čechům k žádnému prospěchu nebyla. Založiv tedy to své dílo zabral se do svého miláčka Cervantesa, a dona Quijota překládati začal, však té práce nikdy nedokonal. Právě na ten čas měla vyjíti Medlínova Postila na světlo; znám jsa že dobrý a pracovitý Čech jest, dostal ji z tisku k opravení, a tou prácí i skryté krásy a vlastnosti českého jazyka se mu rozvinovaly, a v horlivosti neukrocené ho splnily. Znaje potřebnost jazyka Polského a Ruského, oběma se naučil, a v krátkém čase tak prospíval, že báseň nejvznešenější o Bohu, od P. Michaila Matvějeviče Cherastova z Ruského do Českého vyložil. Neustále pracuje a na svých verších piluje té dosáhl dokonalosti, že jeho básně nejtřenější byvše i znatelům a milovníkům cizích mistrů se zalíbily. Nemaje na tom dosti, že básně složil, že novou dráhu pustinami prorazil, chtěl i prozodii i básně zdokonaliti, a na Parnas k těm mužům se vyšinouti, kteří podiv všech věků svou jazyka obratností, svou vznešeností a pevným krokem neobyčejným smejšlením a sladkostí všech národů oči na tebe obracují; pročež o zdokonalení svých prací pečuje, Horácem se řídil, svého ducha vzdělával, své práce piloval, a ani slovu, ani nejmilejšímu smejšlení, a nejjemnější jímající myšlénce neodpustil, jestliže plynoucí lahodnosti se v cestě stavěly a milostivé obrazy a zpěvavé verše drsnatily.
Skončiv učení v Praze a v Budějovicích brzo na to na kněžství posvěcen, slavil své prvotiny ve Vítůvtejně, na který den veliké neštěstí město potkalo, a obecní radost v žalost proměnilo. Neboť při nejvýšší slavnosti a v plném radování vznikl oheň, a veliký díl města popelem lehl. I mnoho výtisků básní prvního svazku shořelo; z té příčiny zřídka kde první svazek jeho básní k nalezení, a k přání by bylo, aby tento první svazek tak jak zprvu na světlo vyšel, brzy druhého vydání nalezl.
Divným osudem tento horlivý Čech dostal se nejprv za kaplana do Němec, jménovitě do Tiše,[2] kde druhý díl básní sebrav na světlo vydal. Nyní již i mnozí mladíci probuzeni byvše, svých básní Puchmajerovi podali, jako Rautenkranc, pan Jan Nejedlý, a mnozí jiní. Pobyv dvě leta v Tiši, a sobě svého patrona, knížete Jozefa Švarcenberka (na něhož v Češtině, a na kněžnu Pavlovnu v Němčině), výbornými odami nakloniv, dostal se za fundačního kaplana do Prachatic,[3] kde třetí a čtvrtí a svazek básní vydal. Při vydávání básní žádného zisku nehledaje, hleděl je připsati nejvznešenějším a nejslavnějším Čechům, na důkaz své vážnosti a šetrnosti; první Dobrovskému 1795, druhý Procházkovi 1797, třetí Joachimovi 1798, a čtvrtý Františkovi ze Šternberku 1802, hrabatům učeným.
V Prachaticích získal Puchmajer všech sousedů lásku a vážnost, a té i v celém okolí dosáhl; neboť vůkol nebylo žádné společnosti, kamby milovaného Puchmajera nebyli pozvali. Tenť svou živostí, svým vtipem, svým moudrým hovořením a zdravým rozsudkem celou společnost obživoval, a tak říkaje divy kouzle, radování mezi staré i mladé rozsíl. Všudy poněm se shánějíce nejen ho milovali, ale co výborné hlavy a krásného a jasného ducha si vážili.
V Prachaticích, kde jazyk národní hynul, hodlal Češtiny z prachu vytrhnouti, a nové ctitele jí získati. Jak velice se mu to podařilo, a jak si ho měšťané zamilovali, toho po 20 letech dokázali, když novinami o smrti jeho se dozvěděvše, zvláště přičiněním tamnějšího horlivého a výborného Čecha Pana kaplana Františka Slámy, Puchmajerovu památku velmi slavně, truchlivě a srdečně v chrámu Páně jsou slavili. Z Prachatic přišel k svému strejci Puchmajerovi za ředitele do Oujezda, odtud brzy do Jinonic za Administrátora, kde chrám Gnídský vydal, a hned nato do Citolib ku podivení všem kněžím, které všecky přestíhl. Což za důvod slouží, jak vznešený Patrón Švarcenberk jeho zásluh a učenosti sobě vážil.
Po krátkém čase byla fara Radnická blíž Plzně prázdná (1806). Dávný a oslavený Puchmajerův příznivec Pan Joachim hrabě Šternberk, nejmilejší Pan bratr Jeho Vznešenosti Pana hraběte Kašpara Šternberka z vlastního vnuknutí svého, tuto velikou a výnosnou faru Puchmajerovi obětovati chtěje, mezi jinými od jiného našich četných Koryfeů, neméně znamenitého a vysoce zasloužilého Čecha Pana Vojtěcha Nejedlého požádání o tuto faru obdržel. Nemoha tento milostivý český Pán oba výtečné čekance týmž dobrodiním oblažiti, panu Vojtěchovi Nejedlému, tehdáž duchovnímu pastýři v Pečicích, jakožto dobrovolnou pomůcku, dokudžby vejnosnější fary nedosáhl, každoročně 100 zl. vysadil, kteréžto uvolení po bolestném umrtí Joachima 1808, Jeho veleslavný Pan bratr, Pan Kašpar hrabě Šternberk velikomyslně stvrdil, a když Vojtěch Nejedlý vejnosnější nynější Mirešovskou farou blíž Plzně svého dokonalého zaopatření obdržel, uvolil se tento milostivý Pán těch 100 zl. dětem Šebestiána Hněvkovského, Vojtěcha přítele k použití zanechati. Toto povýšení Puchmajerovo nemálo závisti natropilo u žehrajících soků.
Tiť na patrona šlechetného, tiť na Puchmajera oslaveného žehrali, a soukromě i veřejně proti němu mluvíce, osadníků popuditi, a osvíceného muže za kacíře prohlásíti se snážili. Však svými hanebnými pletichami vyvedli, což se nepřízni na větším díle přihodívá, že osadníci svého výborného pastýře seznavše, tím více jej milovali, a jím co drahou perlou se honosili. Radnice Puchmajerovi tím milejšími se učinily, že v okolí se svými starými přáteli, Hněvkovským a Nejedlým, pak později od roku 1816 se svým horlivým ctitelem a přítelem vydavatelem této knihy častěji se shledával. Po všecka léta buď v Žebráce, nebo v Radnicích a na Velize, pak později v Mirešovech a v Plzni se scházívali, sobě dopisovali, se radili, a své práce jeden druhému k posouzení zasílali. Ano Puchmajer s Hněvkovským a Vojtěchem Nejedlým skoro každoročně do Prahy putovali, tam všech věrných a slovútných Čechů navštěvovali, zvlášť ale u svého nejznamenitějšího a nejsrdečnějšího přítele Pana Raddy, Doktora a Professora Jana Nejedlého přebývavše, o vzkříšení a zvelebení české řeči a literatury důtklivě se radili a rokovali.
Přišelli kdo z přátel těch k Puchmajerovi, tuť okřál, v mládenectví své se vkouzliv, a tak švitorný, veselý a srdcem dílný byl, že se všickni domácí tomu divili, zamyšleného a do kněh zahrabaného svého pána na větším díle spatřujíce. Neboť i při jídle nedaje sobě oddechu, nyní čítával a do přemejšlení a budoucích prácí pohřížen býval. Jenom sejíti se s svými literními a srdečnými přáteli tvář jeho vyjasnilo, srdce obeveselilo.
Tu veselou svou povahu i v listech, kterých k přátelům svým zasílal, na jevo dával. Tak psal kdysi vydavateli této biografie v listu ode dne 21. července 1818:
„Pravil prý Vám kdosi (kdo je to asi?), že jsem velice nemocen, a sice, že jsem všemi svátostmi k smrti pracujících zaopatřen byl. Pravda, nejsem sice ten, který jsem před 20 lety byl, noha má dřevění pořád, ale kněze jsem posavád nepotřeboval. V neděli Vás nepochybně v Mirešovech uvidím, a zas na několik neděl okřeji; nebo kdykoli s Vámi se sejdu, jest mi, jakobých Vaší horlivostí vlastenskou občerstvil a zmládl. Pan farář Nejedlý, an mne pozval, dělá mi náději, že je s jeho panem bratrem professorem, a s panem Štěpničkou u něho sejdu, a snad i s panem Dobrovským, an nyní v Mariánských lázních se nachází. Pro radost zapomínám, že mám mravence v noze, když tak říkaje celý Parnas český v Mirešovech se sejde,“ a t. d.
Tak jiného času, roku 1819 před slavností svých jménovin 17. ledna témuž psal:
„Dozvídám se, že mne pozejtří navštívíte, což mne velice těší, a s radostí Vás čekati budu. — Maso, pivo, šišky, to mám doma, a to Vám budu moci dáti. Ale rádbych také něco, co divočinou páchne, a toho zde není k dostání. Beru tedy k Vám příteli outočiště, byste mi z zejtřejšího trhu 5 koroptví a 1 zajíce po nějaké známé zaopatřiti dal. — Posílám na to,“ a t. d.
Při té příležitosti v největším spěchu vyhotovil spisovatel téhož krátkou ódu ku jméninám Puchmajera, kterou při stole u přítomnosti vroucího ctitele a přítele Puchmajera Radnického pana Direktora Pouka, pak v společnosti mnohých horlivých vlastenců přednášel, a tuto postaviti sobě dovoluje, aby tak svůj cit a svou vážnost pro Puchmajera na jevo dal.
Ó kýž možno mžikem horoucí cit vlíti
Nyní do srdcí všech bratří Slovanů!
Kýž tu radost vešken slovanský svět cítí,
Kterou u Tebe jest nadšen zbor Tvých krajanů!
Jaroslave! patř jak v každém oku plyne
Slza rajské nevýmluvné radosti,
Jak Ti každý z nás dnes věnec pocty vine,
Jak ti obět pálí lásky, věrnosti.
Ty jsi Čechů, Ty jsi všechněch Slávů sláva,
Ty jsi hvězda na slovanském obzoru;
Právem Tobě sluší jméno Jaroslava,
Ans se ujal mateřského hovoru.
Tebou vstalo nové Čechů pokolení
Anož klesalo již pod jhem němoty,
Uslyše Tvé Líry Orfeové znění
Beře na sebe zas nové životy.
Ty, a malá hrstka věrných vždy jste bděli,
Každý z Váš co v bouři skála pevně stál;
Bez Vás bylyby již Umky oněměly,
Vy jste nenechali zhoubu brát se dál,
Protož Vaše jmě se věčně bude stkvíti,
Věčně ve vlasti Váš slyšán bude hlas,
Věčně Vaše činy český národ ctíti;
Vaši slávu nezkalí ni zlost ni čas.
Co Ti tedy přát mám? Jaroslave milý!
Jemuž největší dar přáli bohové,
Věnec neuvadlý, kterýž Umky vily,
Nímž Tě ověncují milionové;
Nic než Hygeina přízeň ať Ti kyne,
Nad Tebou svůj Fortuna roh vytřese,
Mne pak láska Tvá kýž ještě k tobě vine,
Když Tě Fáma po všem světě roznese.
Po začátečných obtížnostech zřídiv sobě osadu, a všechen lid k tobě přívinuv, zabral se do svých zamilovaných prácí, a nejvíce skoumání jazyka českého a ruského se odevzdal, a slova zbíraje, buď v Thámovi aneb v Tomsovi vynechaná, slovníky rozmnožoval, které i přes čas vypracovati a vydati mínil.
Aby se při své unavující prácí vyraziv ducha sesílil, aby chudobě se rozmáhající podporou mocnou se stal, a žebrání vyhubiv pracovitost rozšířil, založil na vrchu holém zahradu Puchmírku. Zde si připravoval sídlo odpočinutí, tady chtěl ve svém starém věku svůj život tráviti v pokoji, a na bouřící svět a jeho motaniny a hasnoucí slávu s upokojeným srdcem v tichosti zhlížeti. Tať měla i okrasou města Radnic, i památkou jeho jména býti. Sem všecky důchody, se, všecky péče obrátil, a spatřuje skalnatý vrch v ráj se proměňovati, nejmilejší rozkoše užil. Toto podniknutí též pohanění neušlo; reptaliť lichvářové žehrající, že peníze rozhazuje marnou práci podniká, ale slzy bídných pracujících lidí setřené, a rodiny v skrytě svému dobrodinci děkující požehnaly chvalitebného podniknutí, a okrasy denně se rozvinující a stromy se rozplozující svědčily v jeho pronikajícím duchu, vytřené chuti a laskavém srdci. Všecky hodiny po svých prácech zde strávil, svým dělníkům dohlížeje, a oumysly v skutek uváděje. Při takovém dohlížení se stalo, že dívaje se na hasící vápno, do vápenice spadl a nohu si opařil. Dlouhá nemoc byla následkem té nešťastné příhody, a churavost na noze až do smrti trvala.
Příznivec a patron Puchmajerův, oslavený Joachim Šternberk, přešel do věčnosti, a Puchmajer slavil jeho památku výbornou pohřební řečí a oslavou k vděčnosti a pobožnosti povzbuzující (1808 dne 18. říjnaú. Kašpar učený bratr učeného Pána, ozdoba českého panstva, sláva učené Evropy, nastoupil panství, a Puchmajer u něho ještě větší lásky a přízně si dobyl. Získav sobě náklonosti slavného rodu, všecky schopnosti vynaložil, aby svým příznivcům se zavděčil. Protož vydávaje pátý díl básní, svému Patronovi Kašparovi ze Šternberku (1814) je obětoval, a z vděčnosti dle způsobu mnohých básnířů jména nejznamenitějšího, jak na historní tak v králohradeckém rukopisu, a v celém rodu oslaveného Vévody Jaroslava Šternberka již nyní veřejně užíval, a svým spisům předložil. Dle jeho příkladu jednali mnozí jiní, téhož věku vlastenští spisovatelé, kteří buďto svá latinská neb německá jména do českého přeložili, aneb některé slovanské jméno svému předešlému připojili. Jako jinde péčoval i v Radnicích o to, aby vzdělav sousedy, je šťastnějšími učinil. — Rozlévaje svého vlastenského ducha mezi ně, a častějším rozmlouváním jich poučuje lásku k vlastni do srdcí vštěpoval, cit šlechetnosti probuzoval, chtivost a žízeň po čtení rozmnožuje zvědavost, i čtením i povídáním sytil, a připraviv ke všemu dobrému hebká srdce, a zmocniv duchy, první čtenářskou společnost v Radnicích založil, aby se osvícenost mezi sousedy šířila, a v jasném a vzdělaném potomstvu památka po něm pozůstavila. Ustanoviv řád a zřídiv zákony pro společnost s obzvláštním přispěním a horlivým namaháním pana Direktora Pouka, podal svého podniknutí zemskému řízení k potvrzení, a obdržev pochvalu i potvrzení, první v Čechách čtenářskou společnost založil. Z toho ohledu již v listu od 11. ledna 1818 vydavateli téhož zaslaném takto píše:
„Uvodím Vám ve známost, že jsem zde zřídil společnost čtenářskou. Oudů již máme 24. Heřmanoměstští nás předelši, a já Vám zde jejich základní spis k nahlednutí odesilám. Vinšuji, by horlivost Vaše i v Plzni cos podobného způsobila; do Žebráka budu též psáti, a Hněvkovského povzbudím, by i tam společnost podobnou zřídil. Nadějí se kojím, že i Vy v místech, kam duch Váš proniká, o to se přičiníte, by podobné společnosti v více místech povstaly. Tím poněkud češtině i spisovatelům napomůžeme,“ a t. d.
Podotknouti pak přísluší, že potvrzení této společnosti o řízení zemského z většího dílu přičiněním Jeho hraběcí Vznešenosti Pana Kašpara z Šternberka se obdrželo, a tak i zde jen tímto vznešeným Pánem toto světlo vlastni vzešlo. Obdržev Puchmajer toto potvrzení, rychle listem od 21. července 1818 mě je oznámiv, takto píše:
„Nyní příteli předrahý! dává se Vám ten nás prvorozenec český, ten zbor náš uctivě poroučeti, a odevzdává se do Vaší vlastenské lásky a horlivosti, žádaje, byste vtip svůj zostřil, a zvukem hlasu svého i v okolních místech podobného cosi založiti hlěděl.“ Pak v listu ode dne 19. srpna 1818 píše takto: „Odesílám Vám toto potvrzení nejen k sladkému přesvědčení, že již zhůry nám záře jasněji zasvítati počíná, a na nás nyní toliko záleží, by se její blesk dále rozšířil; nýbrž a zvlášť k tomu cíli, by Vaše Důstojnost zprávu pochlebnou do novin o společnosti této k probuzení ostatních vlastenců vyhotoviti ráčila.“
Stalo pak se slavné otevření této společnosti dne 28. září 1818. Až podnes v Radnicích první do chrámu slavný průvod oudů české společnosti v živé paměti jest, až podnes starci i dítky s radostí a pozdvížením svého ducha vypravují sobě i cizím, jaké radovánky se v ten den rozvíjely, jak krásné osvícení, z moždířů střílení, zpěvy a hudby slavnost navždy paměti hodnou oznamovaly, jací vznešení hosté svou přítomností společnost poctili, a jak u vnitř ředitele horlivého, jadrná a všecky vnitřnosti pronikající řeč Čechů ze sna probudila, a všickni láskou k vlasti rozníceni jsouce slibovali, že svého jazyka, své vlasti hájiti, sebe, své dítky a sousedy se vší snážností vzdělávati budou, aby se hodnými slavných otců syny učinili. Tato první společnost, její základ a zákony staly se vzorem všech ostatních v Čechách; a tak duch Puchmajerův a jeho rozhorlující láska po celé vlasti váne, a svůj trůn v srdcích šlechetných Čechů pevní a šíří. O kýž nebe následovníky Puchmajera k zachování této společnosti roznícuje, posilňuje!!!
Od té doby cosi neobyčejného osadníci na svém řediteli zhlíželi, a svým učeným a oslaveným představeným, jemuž vůkol rovného není, se honosíce za šťastné se pokládali, že na něho patří, a jeho pokynutím se řídí. Puchmajer pak nemaje dosti na tom, svou vlastní jadrnou a ohnivou výmluvností oudy své společnosti ku setrvání a pilnému kupování a čtení knih povzbuzovati, několikráte ku čtvrtletní schůze i spisovatele téhož pozval, jeho ku společnosti řečnici zanechal, a tak tomuto ustavu ještě větší vážnosti dáti se vynasnažil.
Skutečně však, kde Puchmajer k svým osadníkům mluvil, usta jich na jeho ustech visela, pronesli zde žádost jakou, v mžiku si vyplniti toužili. Tohoť důkaz, když nešťastnými vojnami a příhodami i kostelní stříbro na oltář vlasti za obět se kladlo, když i v Radnicích monstrancí, práce mistrná, podiv umění, měla obětí býti, Puchmajer mluvil, a osadníci, ne boháči svůj poslední peníz snášeli, aby žádost svého pastýře vyvedli v skutek, a vyplativše monstrancí ozdobu svému chrámu, své vlasti zachovali.
Vážnosti a lásky u vzdělaných, obdivení a odvážnosti u chudých sobě svým laskavým srdcem dobyl. Tiť v největší nouzi co k otci k němu se sypali, a pomoci jisté došli. Bídám a chudobě ulehčuje, jen v skrytě milosrdné skutky provozoval, a nechtěje v toulání posilňovati choulostivých zahálečníků ku práci je vedl, a z nebezpečenství vytrhoval. Jak šťastně záměru svého dostihl, a jak z cela za své nešťastné sousedy se obětoval, Puchmírka do nejdelších časů svědčiti bude. I churavého starce, i sklíčené nemocné vdovy neoslyšívaje, jak se jen příležitosti přihodila, milosrdenství provozoval. Stalo se, že kdysi z Puchmírky se domu vraceje, zaslechl naříkajících hlas, jda po něm, skoumal, coby to bylo? Spatřiv starce a mrzáky v hojném počtu, a slyše že odkudsi vyhnani a milosrdenství svých blížní zbaveni byvše se hladem trápí, ujal třesoucí se starce za ruku, všecky do fary uvedl, a zde je nasytiv a štědře poděliv domu vyslal. Tak outrpným i k cizím se stal, ač žádný o jeho laskavosti a štědrosti se nedozvěděl. Teprv po smrti laskavé skutky se vyjevovaly, a slzy i vroucí díky s modlitbami ulehčených k nebesům vstupovaly. Tak přišed milosrdný brart do Mirešov vypravoval, že z Lužice Puchmajerovi nese kázání, zaslechnuv že mrtev, zarazil se, slze polily tváři utvrzeného muže, a usta se rozvázavši vypravovala, jakým dobrodincem chudých, jak zastupitelem potlačených byv, i jemu pro nemocné hodné a veliké dary udělovával. Čím dále tím více jeho sláva se šířila, ctnosti se rozhlašovaly, po smrti závist oněměla, a sami jeho protivníci vyznali, že mu rovného není, a svou nelásku a zohavující nepřízeň oslavováním a opravdovými srdečnými slzami smazali, a krásného ducha na vysosti přízně si získati hledí. I nyní nemohouce na svého pastýře osadníci zapomenouti, okolo Puchmírky jdouce, vzhůru vzhlížejí a památky jeho slzami posvěcují.
Poznaje Puchmajer náklonosti vznešeného a u nás slavného rodu, a prospívaje častým rozmlouváním a zacházením v bylinářství nad jiné vyniklého učeného hraběte Pana Kašpara ze Šternberka, sám se taky do bylinářství zabral, štěpařství oddal, a když tento vznešený hrabě s pozdvíhnutím bylinářské literatury se obíraje, své německé pojednání o bylinářství tiskem na světlo vydával, tu hned také Puchmajer nemeškal, české názvy všech bylin, stromů, hub, a t. d. shromážďovati, a spis svého učeného příznivce před jeho oblíčejem zčešťovati. Ano měltě oumysl, zvláštní spis z příběhů přirození vydati, jelikož v tom druhu kromě Hýblovy knížky máme toho málo, nebo nic.
Nápodobně chtěl též historii přirozenou o ptácích vydati, a již listem od 11. ledna 1818 psal vydavateli této biografie z té příčiny takto:
„Odesílám Vám Funke dva díly zatím, byste maje 150 českých žáků, těm dospělejším uložil jako za penzům na 8 dní každému jednoho ptáka k přeložení, a tím způsobem se stane, že za 8 dní máte ty dva díly přeložené. To když se stane, odešlete mi je, a já opravím, co se týká jmén ptáků; neníli překladateli povědom, ať to vynechá, a jen v překládání pokračuje, jméno já potom přidám; vímť jich českých přes 200, a co nevím dozvím se, a co nemáme utvoříme, neb z Polského a Ruského vezmeme — — —. Kdyžby se dílo dokonalo, a já je podlé systému spořádal, vydalibychom je pod jménem Vaším a mým.“
Vydavatel téhož učinil dle žádosti Puchmajerovy; však k vyvedení oumyslu toho nevím jakou překážkou jest to nepřišlo. Zbíral též horlivě na šestém svazku básní. Tak jest psal vydavateli tohoto v listu od 1. ledna 1818 takto:
„Žádám byste hlas svůj po Čechách, maje mnoho dopisovatelů, rozeslal, a zval básníře k doplnění mé zbírky do svazku 6tého; Štěpničku, Marka, a jiné. Štěpničkovu ódu na Vás míním i tam, proto že se mi zvlášť líbí vzíti Odu Vaší na Plzeň nedávejte, prosím, tisknouti; ale hodně mnoho, třeba obšírnějších not připište a mě zašlete, by svazek můj okrašlovala.“ A v jiném listu píše: „Lepší kusy patřejí pro zbírku, ne pak tam kde dnes žijí, a přes tejden rychlou cestou porušitedlnosti, na pepř, na tabák, neb jakž nejobyčejněji na záchod odcházejí.“
K takovému zbírání, skládání, a v ostatních literních unavujících prácech se sílil, a na těle i na duši občerstvil poctou neočekávanou. Neboť důstojník vojenský a vznešený český básníř, pan Zdirád Pollák, jsa při císařské armádě při prvním jejím vtržení do Neapole, jakožto pobočník jeho Vznešenosti p. t. pana Jenerála Kollera, poslal Puchmajerovi z Neapole bobkový věnec z Virgilova hrobu až do Radnic. Vydavatel téhož potěšen tak vážným a důvtipným poctěním, obdržev tento věnec na otázku od nebožtíka, veřejně veškerému shromáždění svých českých žáků tento outlý dar s přiměřenou řečí předložil, k podobné oučinnosti, a horlivému vzdělávání jazyka vlastenského svých žáků povzbuzoval, a vzav věnec ten na svou vlastenskou pouť roku 1819, všem věrným a horlivým vlastencům Čechům s radostí okazoval.
By očekávání pochlebující svých vlastenců i cizích vyplnil, novými a těžšími prácemi se zanášeti počal. Největší díl času strávil spisováním ruské grammatiky. Jakou práci Čechu stála, každý v jazycích jen trochu zběhlý sobě pomysliti může. — Tak píše v svém listu od 7. března 1819:
„Má grammatika snad již jest v cenzuře. Nemohu s ní přijíti k žádnému cíli. Aspoň jsem rád, že jsem se jí jednou zbavil, a z krku pozbyl.“
Při příjezdu do Čech ruské císařovny Matky prostředkem pana hraběte Františka Šternberka ji Její císařské Milosti obětoval, která tu obět vlídně přijala, až pak nákladem českého vznikajícího Muzeum skutečně se vydala. V tom pracném vydávání ruské grammatiky, i českého slovníka, pan Václav Hanka korrekturu obstarával, která zvláště v ruštině mnoho trmácení působila, jelikož sázeči musili napřed v ruštině sázeti i čísti se naučiti, a když jednoho po druhém to omrzelo, čtyry sázeči po sobě do práce se vzíti musili.
Za vypracování a vydání té grammatiky následku obdarování z Rus a slávy pozůstávající více se nedočkal. I na Rymovníku neustále pracoval, a předzvídaje brzké své skončení, vydavateli téhož jej vlastnoručně ku vydání odevzdal, a důvěrně i písemně o brzké vydání žádal, dokládaje: „že 15 skoro let na to spisu pracovav, nerádby byl, aby on se po jeho smrti někomu jinému do rukou dostal, a snad pod jiného jménem světlo Boží spatřil, a říci se mohlo: Hos ego versiculos feci, tulit alter bohores.“
Ještě tu zimu před svou smrtí sepsal Cikánku, ku kteréž práci náhodou povzbuzen byl. Chytiliť na Radnicku cikány; muži v žaláři v Plzni, a ženy s dětmi v Radnicích pod dohlížením byly. S těmi se obíraje, a číperného pacholíka neustále u sebe maje a ho živě, celý den s ním rozmlouval, na slova se vyptávaje, skoumal vlastnosti jazyka až dosud málo známého, a sepsav grammatiku cikánskou, a Hantýrku svého skoumání požitku učeným podati mínil. V té případnosti vydavateli téhož psal listem od 5. března 1820 takto: „Má ruská grammatika jest tištěná až na jeden arch, a nyní se zdržuje pro předmluvu, kterou pan Dobrovský vyhotoviti slíbil. Jak jsem letošní zimu ztrávil, a čím se obíral přiložené Románi Čib Vám oznámí. Můžete posouditi, jakých obtížností jsem přitom míti musil, když jsem i litery pro abecedu formovati musil. Bájky jsou nejdříve opsány, a poněvadž jsem později v grammatice některá složená písmena zjednodušil, tedy ty by se předělati musily, na př. k z kch, x z dž, ć za dz. Nemáme posavád pokud vím nic v této řeči, a snadbychom se učeným zavděčili, kdybychom mou prácičku na světlo vydali. Odesílám Vám to k nahlídnutí. Co se Hantýrky týče, na její vyskoumání nyní všecku pilnost vynaložím, budeli lze ji rozmnožiti. Co pak dělá můj Rýmovník? a t. d.“
Však tato práce ustavičná vyšetřování tajných rozdílů v jazycích bez přetržení nemálo jeho outlému zdraví ublížily. Již na dvě léta churavěl, a užívaje mnohých líků, zdraví svému pohoviti hleděl; než čím dále tím více umdlévaje, z jara sotva se vláčel, a k svému konci se blížil. O slavnosti sv. Jakuba (1820) ač slabý přijel i do Mirešov k svému srdečnému příteli P. Vojtěchovi Nejedlému. Tento den stal se paměti hodným, protože mimo nadání mnozí literním i přátelským svazkem nejtužeji sobě oddání Čechové divním řízením naposledy se shledali. Byliť zde přítomní cís. pan radda a vrchní komisař Konrád, Hněvkovský, pak vydavatel této knihy, oba Nejedlí, pak z Plzně slavná deputací od král. magistrátu Plzeňského, záležející z horlivého vlastence pana raddy a střeleckého majora Pirnera, a pana Jana Kouteckého gruntovního v Plzni (vydavatelova přítele po mnohá léta nejvroucnějšího; Bohu žel již také hnije, umřel dne 22. srpna 1821). Tato deputací přinesla důstojnému Čechu panu Vojtěchovi Nejedlému slavný dekret, nímž z vážnosti jeho vlastenských zásluh za češtného měšťana v městě Plzni vyhlášen byl. Přítomni byli též této slavnosti nesčíslní ctitelové a horlitelé českého jazyka z celého okolí. Na večer slavností neočekávanou poctil pan vrchní Poříčský Pan Karel Stokar z Bärenkopfu společnost divadlem, a toto oslavené neočekávané shledání přátel a známých, rozmlouvání a vyrážení naposledy probudily jiskry veselosti v srdci šlechetného Puchmajera, při kteréto příležitosti oba páni Nejedlové, Konrád, Hněvkovský i Puchmajer, jakožto čestní oudové čtenářské společnosti Spálenopoříčské do společenské knihy vlastnoručně se podepsali.
Pookřav na těle, napomenutím svých přátel jel do Prahy, aby zde s moudrými lékaři o zdraví se poradil. Vrátiv se z Prahy domu začal se lepšiti. V té případnosti v listu svém od 17. srpna 1820 psal jest takto vydavateli: „Byl jsem v Praze pro zdraví; bylo mi razeno, bych si ho šel koupit do Karlových varů, a jestli mi to nelze, aspoň k P. professorovi Sedláčkovi, by mi známost dal, jakbych ke Křížovce Mariánské (Kreuzbrunn) přišel, kterou píti mám. Má ruská grammatika již vyšla; cena jest vysazená 6 zlatých. Do Rus krásně vázaných na velíně 6 exempl. pro Císařovnu, a 1 ex. pro prezidenta akad. Šiškova se zašle. S jakým prospěchem, čas ukáže,“ a t. d. Ale sotva objednané vody se dočkav, cítil, že najednou jeho síla vadla, a tělo se k porušení bralo. Toho pozorovav, a všecko doma zřídiv, ustanovil, že do Prahy do obecní nemocnice půjde, aby zde pobyl, dokudby zdraví dokonalého nenalezl. Slyšíce osadníci, že jejich milovaný pastýř od nich do Prahy se odebeře, se všech stran po městě se sbíhali, čekajíce, aby ještě jednou jej spatřili, kdyby umění lidské nic nespomohlo. Puchmajer vyjel, a k němu všickni se sesypavše, vylívali hořké slzy, a se svým otcem, s svým dobrodincem a přítelem se žehnali, a hořekování a vroucí modlitby a srdečné žádosti se rozléhaly, až se stavení otřásala, až hlas pronikající a o pomoc volající k nebesům vstupoval. Pohnut jsa láskou svých věrných osadníků, ve svém srdci vylíval pastýř hojné slzy, děkoval za nelíčenou náklonost, požehnal svých milých, na všecky strany se ohlédl, a na vždy s osadou se rozžehnal! — —
V Praze moudří lékaři všecko umění vynaložili, aby mu k zdraví dopomohli, vlasti ho zachovali, však lidské vynaložení nic neprospívalo, kde již síla vymřela, a ji jiskra života hasla. Puchmajer uznal jejich přičinění, a i do Radnic píše, a na svém uzdravení nepochybuje, jejich skušenosti a moudrosti dosti vynachváliti nemohl. Ač nemoc tělo svírala, duch předce nemdlel, a i v nejtužší nemoci pracuje navštěvováním svých přátel a jich rozmlouváním se těšil, a svého ducha výšil. V těchto shromážděních o literatuře české rozmlouvaje vypravoval, co, a jak ještě podniknouti míní, ouplnéholi zdraví nabude. Ač nepochyboval o svém uzdravení předc opatrný jsa všecko spořádal, jakoby i hned do věčnosti přejíti měl, i své se tisknoucí knihy i svůj domov maje na starosti, domu psal, aby hosté o kostelní Radnické slavnosti na den sv. Václava tak uctěni byli, jako v jeho přítomnosti, a na posteli archy se tisknoucí ze své Cikánky a Hantýrky tak opravoval, jakoby nejlepšího zdraví požíval. Přítomnost ducha ho až do poslední chvíle neopustila, stále prácemi svými se obíraje s svými přáteli rozmlouvaje své čelo jasnil, a srdce obveseloval. Ještě v pátek 29. září ráno v 10 hodin jedna venkovská paní v Praze jsoucí ho navštívila, a mu vypravovala, jak se všickni na něho těší až se uzdraviv, vrátí, a s jakou srdečností a s jakým plesáním jej všudy vítati budou. Jako zdravý s ní rozmlouvaje, a o její posloužení a uctění se staraje, s velikým jeho srdce pohnutím spatřoval, jak po vší zemi vlastenci o něj péči majíce se na jeho zdraví a polepšení vyptávají, a své ubíhající hodiny láskou obecnou oslazoval. I ráno i odpoledne ještě ho přátelé navštěvující těšili, a o rozličných předmětech rokovali, a na večer v 9 hodin Puchmajer usnul v Pánu.
Tělo jeho bylo dne 2. října odpoledne v 4 hodiny z obecné nemocnice v slavném průvodu, jejž dobrovolně vesti se uvolil náš nad míru horlivý Čech a zasloužilý vlastenec důstojný pan kanovník na hradě Pražském Pan ?uger, pak u vyprovázení mnohých vznešených a učených osob, zvláště pak všech českých vznešenějších učenců, ku kterému cíli uspořádáním pana raddy a professora Nejedlého, jakožto od nebožtíka vyvoleného zástupníka pozůstalosti, a věrného přítele, množství vozů průvod nasledovalo, až na sv. pole ve Volšanech vezeno, tam v přítomnosti všech jeho bývalých ctitelů a přátel pohřbeno, a druhého dne, totiž 3. října při podobné schůzce truchlivých vlasti synů a příznivců zemřelého v 10 hodin ráno ve farním chrámu Páně svat. Apolináře za jeho duši mše svaté čteny byly. Sit illi terra levis.
Tato neočekávaná smrt zarmoutila po všech Čechách vlastence, a slzy a truchlivé slavnosti poctily i po smrti uměn a moudrosti miláčka a pěstovatele. — Puchmajer byl skrovné štíhlé postavy, bystrého pronikajícího oka, a ačkoliv postavu ouhlednou neměl, kdo se mu ale bystře v očí podíval, mohl hádati co v něm vězelo. Příložené vyobrazení má vlast co děkovati přátelství a vážnosti pana raddy, Doktora a professora Jana Nejedlého pro nebožtíka, an na mé požádání obrázek tento dle uskrovněného vyobrazení Puchmajera před několika lety od jistéhosi c. k. vojenského kimsara vyhotoveného a v dědictví pozůstalého vypodobnění tuto vyrýti dal. Ačkoliv se zde veliké podoby očekávati nedá, jelikož snad původní obraz valného zdaření neměl, (ačkoliv mnozí Puchmajera od mladších let přátelé a znatelé soudí, že Puchmajer zde dobře podařen v tom okamžení, když v přemejšlení byl pohřížen, a pan radda Nejedlý prý od našeho výborného vlasteneckého malíře P. Vachka dle původního malého obrázku Puchmajera ve životní velikosti vyobraziti nechal, který prý velmi podařen jest, a jejž tento pan vlastenec u sebe má), nyní však od rytce, jenž Puchmajera jaktě živ nespatřil, předělán býti musel; nechť obraz vypadl jakkoli, na dobrém oumyslu vydavatele, by tímž našemu přezasloužilému vlastenci stkvělejší památka se působila, pochybovati, bylaby trestu hodná svévolnost. Stalo se, co mohlo, et ultra posse nemo obligatur. Sám spisovatel tohoto životopisu dosti za živobytí nebožtíka naň dorážel, by se v svém starším věku od nějakého znamenitého malíře pro potomky vyobraziti nechal, i nebožtík také svolil; ale vždy to jenom oumyslu zůstalo, ať smrt poslez uktrutně na kvap ono vyvedení zamezila. Toto budiž řečeno na vejstrahu všem naším slavným a zasloužilým vlastenským spisovatelům, by z lásky k vlasti a potomkům ještě za času se o to starali, aby vyobrazení jejich podoby od nějakého důkladného malíře čistě a podařile se vyhotovilo. Neníli oným učeným a vážným mužům pro jich osobu na tom záleženo, jest na tom záleženo vlasti a literatuře, a jak jich jména, tak i také podoby patří vlasti, kterých ona jako drahého pokladu zachovati touží, a od nich své cti a slávu slušně očekává, aby se říci mohlo:
Externis veluti celebrantur jure Penates,
Sic sua quæ jactet nomina Cšechus habet.
Ve své mladosti hovořivý a švižný co pták, bez ohledu na osoby smejšlení pronášející, v mužném věku povážlivý málo komu tajnosti svého srdce vyjevující, střídmý ve všem, jediné práci až příliš oddaný; svým mocným a zbrklým duchem přeběhl všecky krajiny lidského umění, básnířství v mládenectvu, skoumání jazyku a bylinářství v dospělém věku nad všecka umění sobě oblíbiv, bažil aby v každém dokonalosti dostíhl, a vlasti svým přičiněním posloužil.
Odkázav před svou smrtí mezi příbuzné a o něj zasloužilé osoby pozůstalost svou, všecky knihy v polském, ruském a srbském jazyku jakožto vroucí přítel národního Muzeum, tomuto vznešenému ustavu daroval, české pak pozůstalé knihy Radnické čtenářské české společnosti obětoval. Mimo to připojil jest poslední svou vůli, aby vše, cožby po jeho smrti od ruského dvora doměnlivé jakožto obdarování za jeho ruskou grammatiku přijíti mohlo, národnímu Muzeum dědictvím připadlo. Nad něho nebylo horlivějšího vlastence; co Petr poustevník, na učení hlásal svým spolužákům o výbornosti jazyka českého, a příznivců jemu nashledati se snážil, později, ač pro vlast hořel láskou a i skutky a řečmi své srdečné lásky dokazoval, před umírnil ve své horlivosti, a pravý mudřec, žádnému svého myšlení do hlavy vlíti, žádného k svému praporci připnouti neusiloval.
Mnoho Čechové od svého pracovitého, rozumného, a i skryté umění tajnosti pronikajícího vlastence k očekávání měli, mnohé práce v porodu, mnohé v oumyslu smrt zmařila, a Čechové jediné těmi se těší a honosí, které vydal, a které se po vší zemi čtou. Vydalť 5 dílů básní, ruský pravopis, Chrám Gnídský, Pojednání o hospodářství, ruskou grammatiku, Bylinářství a Cikánku. K Dobrovského Slovníků nejvíce příspěvků sezbíral.
Rymovník (opus pofibumum) vydává se od spisovatelé téhož; a jestliže v Rymovníku zde onde nalezá se něco nedokonalého, připomenouti sluší, že skladatel mezi tiskem ještě na něm pracovati, a jej opravovati oumysl měl, vydavatel však z vážnosti k nebožtíku, a pro uvarování vší mrzutosti, práci tu bez proměny slovo od slovo zanechal, a vyjíti nechal tak, jak se v rukopisu Puchmajerovo vynacházela. Aspoň jest to skutečné dílo Puchmajerovo. Bez toho hned v prvním vydání ouplné důkladnosti nelze očekávati, však opraviti a předělati vždycky lehčeji, nežli něco prvotně a původně vyvoditi. Inventis facile est addere. Mimo to ještě také básně, pod jménem: Fialky, všecky sebrané a opravené na světlo vyjdou; jeho kázaní se opisují, a kde jaký spis, aby ničehož po něm k zahubení nepřišlo, se vyhledává, a všecko časem svým Čechům se podá.
Jak vysoce i u cizích národů jeho spisy jsou váženy, dokazují mnohé recenze v cizozemských literních novinách, mezi jinými i list od znamenitého literátora, na slovo vzatého orientalisty, pana professora Batra, jenž teprv po Puchmajerově smrti nan došel, a mě milostivostí Pana Hraběte Kašpara Šternberka propůjčen byl, který tuto zoumyslně v původním jazyku kladu:
Puchmajerovu smrt mnozí vlastenští básnířové slavnými žalozpěvy poctili, mezi ními onen ještě tiskem nevydaný od našeho důstojného Pana Vojtěcha Nejedlého zvláštní uvedení zasluhuje; druhý pak z časopisu Čechoslava 1821, čísla 32, a třetí z 11ho dílu básní Štěpničkových vytažen jest.