Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/Život ve křovinách/III.
| Život ve křovinách Jan Havelka | ||
| II. | III. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Život ve křovinách |
| Podtitulek: | III. |
| Autor: | Jan Havelka |
| Zdroj: | BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 165–168. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Ostatní živočišstvo křovní studenou krev má v útrobách svých; proto také ruch, jejž způsobuje, rázu jest docela jiného: jest mdlejší, tišší, nejvíce bezhlasý. Někteří druhové též tak jsou malincí, že se takořka ztrácejí našim zrakům.
Jediné ty řády, jichžto příslušníci kostnatým základem údů se honosí, jak většími jedinců svých rozměry, tak čilejším životem ssavcům a ptákům křovákům poněkud se přibližují. Tu předně jmenovati sluší hady, ještěry a žáby.
Hadi ve křovinách zastoupeni jsou dvěma druhy: užovkou šedomodrou a o polovici menší, nahnědlou zmijí obecnou.
Užovky nejraději v takových chrastinách obývají, které se zelenají podél vod neb alespoň nedaleko nich; vždyť užovky v nejedné příčině téměř obojživelníky zváti lze, třebas po celou dobu života dýchají plícemi. Často ve vodě se potápějí anebo klikatě plovouce po vodní hladině ryby a žáby loví pro svůj žaludek hladový. Jindy ovšem též, vyplazujíce rozeklaný jazyk, rády při kraji křovin vyhřívají se na slunci, kdež zase leckterá ještěrka neopatrná stane se jejich kořistí.
Zlým hostem mezi chrásty jest zmije jedovatá, která kousnutím i lidský život uvésti může v nebezpečenství. Zmije naopak vody se štítí náramně a nebytuje než ve křoví docela suchém. Nejmilejší jsou jí kamenitá, výslunná úbočí hor a pahorků, porostlá toliko tu i tam keříky a travinami; nebo zmije nepřeje stínu a s vášnivou jakousi zálibou buď na písku ležíc, buď na pařeze nějakém jsouc roztažena vyhřívá, ba pražívá se sluncem poledním. V takových okamžicích jed v dutých jejích zubech obsažený bývá prudkým nejvíce.
Z ještěrů pod keříky naskýtají se: šedý, něco narudlý slepýš obecný, ještěrka obecná a ještěrka zelená.
Slepýš arci raději v lesích se plazívá po mechu a jehličí: není-li však hvozdů na blízku žádných, spokojí se také křovinami. Hmyzův a plžů, jež jsou mu potravou, hojně nachází i tuto.
Ještěrka zelená jest úhlednější a větší ještěrky obecné; než ostatek stejných jsou vlastností a stejný také život vedou v podkřovní tišině. Obě mají zoubky jako jehly ostré, obě stejně jsou zvědavy, mrštny a pohyblivy, obě rády vyhřívají se na výslunných místech. Pavouci a hmyzi jsou jim přední pochoutkou. Když ostré vichry podzimní křovinami začnou profukovati, ještěrky — a s nimi též ostatní plazi — hluboko zalézají do země, v jejímž temném lůně strnulé jsouce potrvají až do příštího jara.
Kmitavé postavy plazů jmenovaných pro povšechný obraz života podkřovního nejsou bez účinku, třebas dojmy jimi způsobené výhradně takořka zraku našeho se týkají. Jediné tehdy, když plazové ti suchým listím se proplítají nebo dovádivě se vymršťují na nejnižší větvice, také sluch upozorňují na sebe šustotem.
Jinak se má věc s podkrovními žabami: nebo ty mezi příbuzenstvem svým mají také zpěvačku jednu hlasu nevšedního, totiž rosničku zelenou, jejížto hezounká podoba každému příteli přírody v milé trvá paměti. Sameček, opatřen jsa poprsním měchýřkem zvukovým jako nějakými dudami, občas, zvláště pak za horkých a suchých dní, vylézá na vršky keříkův a dudá svým krkavým zvukem někdy až k omrzení. Ale rosnička na křoviny pořád se neváže. Zvláště když s větvice na větvici, s listu na list poskakujíc za hmyzy se honí, do dálky též se pouštívá na lov, po pažitech hopcuje, ba vylézá i na vysoké stromy. K rosničce ve křovinách bytující druží se ropucha obecná. Ta sobě vědoma jsouc nepěkného svého zevnějšku neukazuje se za denního světla, nýbrž přečkává den ukryta ve chrastí nejhustějším. Teprve když zapadlo slunce, nesměle vylézá, po čemž velmi obratně mezi keříky a venku chytá noční hmyz. — Podobně jako plazové také žáby podkřovní na zimu uchylují se hluboko do země nebo do bahna.
Zbývá ještě vytknouti křováky nejdrobnější, mezi nimiž zvláště hmyzi pozornosť naši poutají jednak pestrostí, jednak i živostí svou.
Z brouků ve křoví žijí a tyjí druhy velmi hojné: tu černožlutý tesařík křovní a vonný tesařík pižmový, jenž z blízkého stromoví zabloudil na keříky, dlouhými tykadly se pyšní, tam na proutí košařském vrzavě k hostině přikyvuje si černohnědý tesařík vrbový, k nimž nezřídka i jiní štíhlí pobratimové se přidružují; tu na květech šípkových sluní se zlatohlávek čarokrásný, kdežto dole pod keříky kvapně za kořistí honí se přečetná rodina střevlíků menších i větších; tamo v hustém chrastí hlouček hrobaříků hmoždí se, aby pohřbil ubohou myšku, ani kožojedové, kováříci mrštní, drabčíci a třpytivé mandelinky buď po větvicích se prohánějí, buď na listech odpočívajíce z Božího slunečka se těší.
Motýlů pestrobarevných proti tomu na křoví viděti jen málo, ačkoliv housenek bytuje tu mnoho náramně. Tyto pastvu bujnou, které poskytuje jim lupení křovní, libují si nemálo a ztučněvše v podobě kuklí zavěšují se vůkol na větvicích; ale jakmile na rok vesna něžná nebo horké léto dospělé motýlce vypudí ze zakuklení, prchají oni na vše strany hned do světa zapomínajíce na své rodiště. Než ob čas přece s větrné cesty své dolů spouštívá se na keříky některá ta babočka, zvláště páví oko, admirál nebo babočka osyková, nějaký ten batolec duhový, stužkonoska nebo píďalka kropenatá, aby na lupeních toho neb onoho keříku rozložili hezounká svá křídelka.
Mezi hmyzy dvoukřídlými křovinám nejvíce obyvatelstva popřívají vyschlí, písklaví komáři a mouchy bzučivé, mezi nimiž moucha zlatá a masařka šedá nejvíce padají do očí.
Z blánokřídlých zastoupeny jsou tu rozličné druhy bručivých čmelákův a jedovatých vos. Zvláště zajímavým jmenovati sluší čmeláka podkřovního, který mimo červený zadek a narudlé poprsí všecek je žlutý. Čmelák tento palác svůj buduje si v zemi pod křovím. Do vlastního hnízda vede klikatá chodba, při jejímž otvoru obyčejně stráž bývá postavena. aby mravencům a jiným medových sladkostí milovníkům zabránila přístupu. — Z vos nejčastěji ve křovinách lítá vosa polní, jejížto kabátek černý žlutě jest kroužkován. Avšak ani mravencův ani lumcův se tu nenedostává, kteřížto poslednější do hojných housenek křovních zapouštějí svá vajíčka.
Z rovnokřídlých hmyzů první místo zaujímá lesklý, veselý cvrček. Ten rád bytuje na samém kraji křovin, aby se řádné vyhřívati mohl na slunečku. Trpaslíček tento, živící se hmyzem, zrním a kořínky, odpočinek-li neváže ho na podzemní bydliště vlastní, obyčejně sedává u vchodu do své domácnosti, a rozmarný, idylicky cvrkot jeho zejména za vlažných večerů letních mile zaznívá okolím. — Také mnohé druhy kobylek častěji zalétají do křovin návštěvou.
Ze třídy hmyzů jmenovati sluší jen ještě některé druhy polokřídlých, po přednosti ony ploštice rozličné, jimž pokřovní listí pastvy poskytuje co nejbohatší.
Z ostatních členovců, kterým chrastiny jsou bydlištěm, vzmínky zasluhují zvláště stonožky, pavouci, jmenovitě pavouk křížový, jenž kolmé síti své dobře mezi keříky může napínati, a z plžů mimo druhy maličké slimák lesní, polní a zahradní, jimž vlhko podkrovní hodí se znamenitě.
Ovšem druhy jmenovanými nikterak vyčerpán není celý seznam zvířeny křovní; než i zběžné rysy tyto stačí, aby se poznalo, jak štědře Tvůrce křoviny obdařil životem ústrojným, a kolik zábavného poučení skýtati mohou křoviny neúhledné těm, kdož rádi čítají v oné knize převzácné a nedostižitelné, již nazýváme knihou přírody.