Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/Život ve křovinách/II.

Život ve křovinách Jan Havelka
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	Život ve křovinách
Podtitulek:	II.
Autor:	Jan Havelka
Zdroj:	BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 146–150. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Že ptactvo ve křovinách rozbíjí stánek počtem hojným, rozumí se takořka samo sebou; nebo komu by více svědčily ony úkryty luzné, ony idylické besídky, jichž ze zeleni jarní příroda tuto rok co rok vytváří bez počtu, komu ona bludiště vnadná, jež stejnou měrou se hodí k rejdění a laškování jako za ochranný útulek?

Zajisté, křoviny jako stvořeny jsou bodrým opeřencům, jmenovitě opeřencům menším, jimž les je světem příliš velikým, anebo kteří nejsou dosti přítulnými ku člověku, aby se tlačili do sadův a zahrad našich.

Keříků netlusté větvice a ratolesti tenounké lépe sluší malým jejich nožkám nežli silná ramena lesních velikánů, kteří hučivým šumotem snadno také přehlušují slabších hrdélek štěbetání. Hlásek drobných těchto pěvců nikde se nenese tak milo jako v podkřovní tišině, jako za šelestu nemnoha lupenů mladých, ať již píseň dovádivě radosť hlásá a potěšení nebo přitlumeně zaniká ve snivém žalu.

Nejvzácnější z opeřených pěvců našich slavík, ve křovinách ovšem bývá jenom návštěvou, když totiž za kořistí míhavou se shání nebo před sluncem parným prchá do pokrevního stínu. Vlastním jeho bydlištěm jsou háje a husté stromoví, zelenající se při vodách.

Také čermáček černooký domácnosť svou zařizuje si raději jinde, ve vlhkých lesích; ale proto přece často křepčí a poletuje křovinami, zejména na podzim, když keříky hojností sladkých bobulí k sobě vábí kde který jazýček mlsný.

A podobně zpěváčkové jiní jinam zase tíhnou do světa. Než přes to vše pod křovinami dosti živo a veselo bývá od ptactva tam více méně stálého.

Z těchto křováčků milých hrdélkem líbezným vynikají zvláště pěnice, kterých mezi křovinami bytuje několikero. Všecky plytká hnízdečka svá budují si nevysoko nad zemí a měkce vystýlají je uvnitř žíní a jinou srstí. Záhy na jaře pěnice jemně si jen popěvují, že sotva je slyšeti z blízka; později však překrásné melodie jejich hlasitě se nesou do dálky značné.

Nejvýbornější zpěvem z pěnic pokřovních jest nazelenalá, jinak docela neúhledná pěnice zahradní čili sedmihlásek. Jarní zvuky tohoto zpěváčka sladkou měkkostí, svěžestí a ohebností téměř okouzlující předčí nad obyčejný zpěv slavičí, třebas nevyrovnaly se jeho klokotu zvučnému. Proto také jemným, snivým duším sedmihlásek slavíka daleko bývá milejší. Arci nezpívá sedmihlásek dlouho; ale pokud mu zpěvná doba trvá, ozývají se keříky hebounkými jeho písněmi skoro celý den, ve které příčině z pěnic vyrovnává mu se jen ještě jediný černohlávek.

Černohlávka samečka snadno poznati po černé jeho čepičce, kdežto samičky a ptáčata mladá čepičku mají barvy červenohnědé. Černohlávek nejraději sedá na vztýčených větvicích keříků vyšších nebo na vršcích stromků sousedních a zpívaje veselo bystře rozhlíží se po krajině. Ze zrnozobců křoviny milují zejména strnad, konopka a vrabec polní.

Švitorný, žlutavý strnad staví si hnízdo pod keři na zemi, někdy arci také něco výše na příhodných rozsochách. Hnízdo hrubé jen upleteno bývá ze slámy a travin; za to tím mileji kynou vajíčka do něho snesená, jejichžto jemná skořápka klikatými a závitkovitými čárkami jest jako pokreslená. Dokud mláďata se nevyvedla, rodina strnadí drží se pořád ve křovině; později nejvíce poletuje po stromech, z jejichžto vrcholku táhlá jejich písnička ob čas ozývá se jasné okolím. Jakmile nastala zima tuhá, strnad rozloučí se se širou přírodou a přidruživ se ku vrabcům bytuje po dědinách a městech venkovských, kdež silnice, cesty a dvory mnoho poskytují mu potravy, jakož také ve stodolách mezi slamou namane mu se snadno nocleh dosti teplý a pohodlný.

Hnízdo konopky popelavé strnadímu hnízdu jest podobno, vajíčka však mají skořápky pestře pošplíchané. Konopka sameček vyznamenává se poprsím až karmínově červeným a sedává ráda na nejvyšších ratolestech pokřovních, odkud často slyšeti příjemný výskavý její zpěv.

Ale konopky dotud ke křovinám lnou, dokud jim starati se jest o mláďata neopeřená. Jakmile ona dostatečně vládnou křídloma, odletí všecka ta chasa konopčí do polí, kdež s jinými tuláky okřídlenými vesele s místa na místo se potlouká i dobou zimní, ač přece někdy mráz třeskutý a krutá chumelice zaženou ji v teplejší úkryt.

Opačně vede si vrabec polní, který mláďata svá vychovává ve hnízdě urobeném na vysokých stromech, potom však, když ptáčata již dospěla, četnými hejny stěhuje se do křovin. Tam nalézá zimní dobou ochranu od větrů ledových, jakož také odtud po chvílích vypravuje se sbírat v okolí zrnité své potravy.

Podobně nepohoda časová do křovin pudí kuroptve, a není-li křovin daleko široko žádných, pak za kruté zimy sníh a mráz mezi kuroptvemi vyžadují mnoho obětí. Proto také v některých krajinách, zvláště pak v širém poli nízké mlází, nejvíce jehličnaté, schválně se pěstuje pro kuroptve, aby opeřenci tito žádoucí ochranu našli jednak od dravého ptactva jednak od zhoubné zimy.

Ale třeba takto na zimu křovinám přibylo všelikých těchto odkřídlenců, nebývá pod keříky tou dobou ani živo velmi ani velmi veselo.

Mrazivý vzduch, smutná okolní příroda jakož i citelný nedostatek potravy způsobují, že ptactvo tehdy ve křovinách tiše si vede a zádumčivě. Z těch zpěváčků, jejichžto hlásek na jaře a v létě nejvíce a nejčastěji bylo slyšeti, mnozí na zimu odlétají do krajin jižních, kdežto zbylí tu opeřenci první jinovatkou obyčejně oněmějí nadobro.

Jediný střízlík čtveračivý dobré mysli nepozbývá ani za měsíců zimních. Ať si vítr severní duje a fučí sebe ostřeji, ať zima třeskutá kolkol hubí všecek čilý ruch, vši veselosť, ať si do nekonečna třeba sníh vzduchem srší kotouči velikými, trpaslíček střízlík dovádivě přece pod stříškou křovní hopcuje s větvice na větvici a pozpěvuje si švitorně. A když někdy mezi oblaky sněhovými prosvitne trochu zubaté slunečko prosincové nebo lednové, zapomene střízlík dokonce tísně časově, a uvelebiv se na konečku vyniklé větvice bezlisté, pískavým hláskem svým zrovna tak nadšeně šveholí, jako by se vůkol vesna zelenala a kvetla nejvíce. Podobá se, že zimní tento sólista náhradu takto zjednati si snaží, že na jaře melodie jeho zanikaly v koncertě mnohohlasém dokona.

Než nebytují ve křovinách jen okřídlenci neúhonní, ve zpěvu a plesu hledající slávy své tu s větším tu s menším prospěchem; ani havěď dravá nezapomíná na křoví.

Tak pod keříky bytu si hledá bystrý ťuhýk, jenž jak zřejmo velmi si zakládá na hnědém svém kabátku. Kdo by neznal všech spádův a rejdů ťuhýčích, snadno by se domníval, že obratný zbojník tento dobře se hodí k mírumilovné ostatní družině podkřovní, jíž si na oko valně ani nevšímá.

A přece jest on proti ostatním křováčkům škůdcem ohavným. Mnohdy třebas na chvilku jen strnadi oba odletí, by strnaďatům nenasytným nahledali potravy, a již ve hnízdečku jejich stane se neštěstí. Nelítostně ťuhýk urdousí a odnese jim některého miláčka neopeřeného. Také myši, tulící se do děr podkrovních, ťuhýk vraždí často, když jej omrzelo za vděk bráti housenkami, brouky a jiným hmyzem, jejž po křoví si napichuje zásobou na trny a bodláky. Jako pravý šibal ťuhýk výborně se umí přetvařovati a napodobiti jmenovitě pískot ptactva poblíž bytujícího. Kdož ví, zda takto z hnízda nevyláká mnohých okřídlencův, aby za jejich nepřítomnosti bez překážky zbojnictvo provozovati mohl na bezbranných jejich mláďatech.

Ovšem také ťuhýk něžným a laskavým býti umí ve vlastní rodině své. Hnízdo jeho nízko urobeno jsouc nad zemí, pěkné jest ku podivu a vystláno velmi měkce. Také vajíčka ťuhýčí ozdobně na skořápce jsou pošplíchána. Když ťuhýk mladou rodinu svou vychovává, menším sousedům svým jest nejvíce nebezpečným; tehdy — aby nasytil hltavá svá mláďata — vražed spáchá zbojník nejvíce. V zimě však škůdci u nás se nelíbí; než ještě napadl první sníh, s Bohem dává křovinám a odletuje do teplejších krajin jižních.

Ostatek dobře by bylo křováčkům zpěvavým. kdyby jediný ťuhýk tu provozoval řemeslo krvavé; nebo ještě dva hlavně zbojníci, a to zbojníci mnohem větší a nebezpečnější, keříky navštěvují za úmysly zlými. Jsouť to sivý, hnědě pruhovaný krahulík a podobný mu, avšak hmotnější jestřáb.

Ti ovšem nejsou ve křovinách bytem delším. Vždyť jinak hrůza jdoucí od nich daleko by zaplašila všecky opeřence pokřovní. Jestřáb a krahulec ob čas toliko smírným, ba až hvízdavým letem přikvačují ke křovinám jako vichřice náhlá a držíce se u samé země, letí podél křoví klidného, v jehož nitru okamžitě vše umlká, a nastává ihned zděšení všeobecné. Kde jaké ptáče, všecko se třesouc chvatně vyletuje z ochranného úkrytu podkřovního, aby se, možná-li, spasilo venku, v nesmírné prostoře vzdušní.

Ale tam právě číhá záhuba; nebo zbojníci onino sami takto kořisť polekanou si nadhánějí. Jakmile se drobné ptactvo ze křovin rozprchne, dravci vyletí vysoko vzhůru a střelmo pak vrhajíce se na ubohé křováčky prchající, nemilosrdně ostré drápy vrážejí do zpěvných hrdélek jejich.

Vše to odčiněno bývá za několik jen okamžiků. Nežli se ještě křováčkové vzpamatují od ustrnutí svého, již zase vůkol po křovinách nastává mír a klid, jako by se nic nebylo stalo. Poplašení opeřenci pozvolna vracejí se zase pod keříky; tu onde některý nesměle zašveholí zase, až pak — mimo rodiny, jež zbojníci rozrušili krvavě — zavládne opět veselost a obvyklé štěbetání.