Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: Život
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Psychen
Zdroj: H. C. Andersena Povídky a báchorky. Praha: I. L. Kober, 1863. s. 98–108.
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70


I.Editovat

V ranním pološeru, na červenavém zánebí leskne se velká hvězda, nejjasnější hvězda ranného jitra; její svit zahrává v bílém oblaku, jakoby chtěl tam zapsati všechny své zpomínky, vše, co od staletí spatřila již zde i tam na naší kroužící se zemi.

A slyšme její vypravování.

Nedávno — a toto „nedávno“ hvězdy zní nám lidem jako „před sto lety“ — provázel můj svit mladého umělce; bylo to v městě papežů, v světovládném někdy Římě, mnoho změnil tam rychle ubíhající čas, ačkoliv ne tak rychle, jako lidská podoba dítěte přechází v křehkou postavu starcovu. Hrad císařský byl jako podnes zbořeniště; fíkové a vavřínové stromy rozkládaly své větve mezi povalenými sloupy mramorovými přes zbořené lázně, jež posud zlatem třpytily se po zdích; zvuk kostelních zvonů se rozléhal, kouř kadidla zaváněl vzduchem, po ulicích ubíraly se průvody s korouhvemi a rozžatými svícemi — slavno bylo vůkol, a ctěno a svato bylo umění.

V Římě žil nejslavnější malíř světa, Rafael; žil tam i nejprvnější sochař svého věku, Michael Angelo; sám papež kořil se oběma, poctíval je svou návštěvou; umění se ctilo, velebilo a též odměňovalo. A přece nespatřily a neuznaly se mnohé velikolepé a zdařilé vlohy v úkrytu.

V úzké uličce stál starý dům, bývalý pohanský chrámek; v něm bydlel mladý umělec, chudý a neznámý; měl ovšem přátely, umělce jako on, mladé rozumem, mladé v naději a myšlení; říkali mu, že má bohaté vlohy a řádnou zručnost, že je však blázínek, že sám tomu nevěří; roztluče vždy co utvoří z hlíny, nikdy není spokojen a ničeho nedokoná.

„Tys pravý snílek!“ vyčítali mu dále, „a to je tvé neštěstí! A to vše proto, poněvadž jsi nikdy nežil, neokusil jsi života, neužils ho v tak velké míře, v jaké se má užívati. Právě v mladosti musí člověk své vlastní jsoucství sloučiti s životem v jedno. Hleď na velkého mistra Rafaela, jehož papež ctí a svět se mu obdivuje, neníť on žádným nepřítelem vína a dobrého jídla!“

„Snědl by celou cukrářku, hezkou Fornarinu,“ smál se Angelo, nejveselejší z mladíků.

Ano, co všechno nemluvili, každý dle své mladosti a svého rozumu. Chtěli mladého umělce uvésti do veselého, divokého života, jakby se takové žití nazvati mohlo; a on cítil na okamžik náchylnost k němu, vždyť měl prudkou krev, velikou obrazotvornost, a rozuměl ovšem přizvukovati veselému hovoru, hlasitě smáti se s ostatními — a přece co nazývali „veselým životem Rafaela“, rozplývalo se jako ranní rosa, když spatřil božský lesk, ježto zářil z obrazů velikého mistra, a stanoucímu před sochami krásy ve Vatikánu, ježto utvořili mistři před stoletími z mramoru, zvedala se prsa, a uvnitř pociťoval velikost, svatost, dobro a nadšení, a přál sobě též z mramoru vyvoditi takové ušlechtilé postavy. Chtěl utvořiti obraz toho, co v jeho srdci povznášelo se vzhůru do nekonečna, ale jak a v jaké podobě? Měkká prsť dostala jeho prsty obdobu krásy, avšak druhý den zničil vše, jako vždy, co byl utvořil.

Kráčeje jednoho dne okolo nádherného paláce, jakých Řím mnohé v sobě choval, zůstal státi před velkým, otevřeným vchodem a spatřil zde obrazy okrášlená loubí kolem malé zahrady, v nížto hojnost květla nejkrásnějších růží; veliké bílé květiny vodní stály kolem vodometu, a pokrývaly širokým šťavnatým listím co křišťál jasnou vodu, a zde procházela se postava anjela, mladá dívka, dcera tohoto knížecího domu, jemná, okouzlující postava! Takovou ještě nikdy neviděl, a přec! vymalována je co Psyche od Rafaela, v jednom z paláců římských. Ano, tam byla malována, zde kráčela živa!

Ten zjev zaujal jeho celou mysl, v jeho srdci žila jenom ona; a vrátiv se do svého chudobného obydlí, utvořil z hlíny tuto postavu, a byla to bohatá, mladá Římanka, šlechtična; ponejprv pozoroval svůj výtvor s uspokojením. Pro něho měla tato socha veliký význam, byla to ona; a přátelé jásali radostí nad ním, neboť viděli patrně velikost jeho tvoření, kterou již napřed tušili, a nyní měl se jí obdivovati i svět.

Hlína jest ovšem měkká a poddajná, nemá však bělost a tvrdost mramoru; k životu z mramoru musí dojíti socha ta, a drahocenný mramor měl již dávno, ležel dlouhý čas co majetnost rodičů na dvoře; trosky skla, blín a zbytky hlemejždích skořepin hromadily se nad ním a špinili jej, avšak uvnitř byl mramor posud běloskvoucí jako sníh na horách, a z něho měla býti socha života vytvořena.

Jednoho dne stalo se — ano, o tom jasná hvězda nevěděla co vypravovati, protože to neviděla, my však o tom víme — že přišla vzácná společnost Římanů do úzké nepatrné uličky. Povoz zastavil u vchodu do uličky, a společnost šla pěšky k domu, aby viděla práci mladého umělce, o které náhodou slyšela mluviti. A kdo byli vzácní hosté? — Ubohý, mladý muži! Přešťastný mladíku mohlo by se též říci. Mladá dívka sama stála zde v jizbě, a jaký úsměv v obličeji, když otec pravil: „Vždyť tys sama zde, jak žiješ, tvůj to život!“ Úsměv tento nemůže býti utvořen, pohled ten nemůže býti opět zobrazen, kouzelný pohled, s jakým pohlížela na mladého umělce, pohled povznášející, ušlechťující a — zničující!

„Život ten musí býti vyveden z mramoru!“ pravil bohatý, starý pán. A to byla slova oživující mrtvou hlínu a těžký mramorový kámen na dvoře, byla to oživující slova pro umělce mocně dojatého. „Až bude práce hotova, koupím ji!“ doložil knížecí pán.

Bylo tomu, jakoby nová doba nastala v chudobné dílně sochařské; život a veselost zářily, neunavená pilnost panovala v ní. Zářící jitřenka viděla, jak práce šla ku předu. Hlína sama zdála se býti oživena od té doby, kdy ona tam byla, a tvořila se u větší kráse v známých obrysech.

„Nyní poznávám, co jest život!“ jásal mladík; „je to láska — pocit vznešený, rozplývající se v kráse nebeské! Co přátelé nazývají životem a požitkem, jest bytost pomíjející, bubliny v kvasu, není to čistý nebeský nápoj, který život činí životem!“

Mramorový kámen se postavil, a dláto odražovalo s něho veliké kusy; pak se měřil, puntíky a znamení děláno na něm, až konečně poznenáhla přetvořen v tělo, v postavu krásy, scházel mu jen život, krásný a skvělý jako obraz boží v panně. Těžký kámen zdál se, že se povznáší lehce ve vzduchu, v obličeji zářil nebeské nevinnosti úsměv, tak jak se byl uhostil v srdci mladého sochaře.

Hvězda růžového jitra spatřila a pochopila, co se děje u vnitru mladého muže, pochopila dobře měnící se barvu jeho lící, blesk, který sršel jemu z oka, když tvořil, když nápodobil to, co jenom Bůh dává.

„Tys mistr jak staří Řekové!“ pravili rozjaření přátelé, „brzy bude obdivovati se celý svět tvému dílu!“

„Mé dílo!“ odvětil on. „Můj život! Ano, má musí býti! I já jsem umělec, jako oni zesnulí velikáni byli! Bůh udělil mně dar, jenž povznáší nad nízkost, jako ji — vysoko zrozenou!“

A klesnuv na kolena, slzel v díkůvzdání k hospodinu — a zapomněl opět na boha pro ni, pro obraz z mramoru, pro obdobu života, která jako ze sněhu utvořena zde stála, oslněna ranními červánky.

A v skutečnosti měl ji spatřiti, živoucí — onu, jejížto slova zněla jako hudba. Měl přinésti zprávu do nádherného paláce, že socha jest hotova.

Vstoupiv do vnitř, kráčel přes dvůr, kdežto voda z otevřených úst delfinů proudila se do mramorových vodojemů, kdežto květly květiny a množství čerstvých růží vonný zápach rozprostíraly. Vešel do veliké vysoké předsíně, jejížto zdi a strop skvěly se obrazy a znaky rozličnými. Vyšňoření sluhové, hrdí a přec pitvorní, ověšeni šperky jako koně u saní rolničkami, kráčeli sem tam, někteří pohodlně a v přepychu natahovali se na vyřezávaných sedadlech dřevěných, jako by byli pány domu. Řekl jim, proč sem přichází, a byl na to veden nahoru po lesknoucích se mramorových schodech, měkkým kobercem pokrytých. Po obou stranách stály sochy, kráčel bohatě okrášlenými síněmi plnými obrazů a přes lesknoucí se podlahy mosaikové. Všechna tato nádhera a skvělost tížila mu dech, avšak brzy bylo mu ulehčeno; starý knížecí pán zvláště přívětivě jej uvítal, ano skoro srdečně, a když byl od něho propuštěn, byl požádán, aby vstoupil k signoře, též ona že přeje sobě, aby jej viděla. Sluha vedl jej nádhernými síněmi a sály do její komnaty, kde ona sama byla nejvyšší krásou a nádherou.

Mluvila k němu; žádný chrámový zpěv nemohl by tak lahoditi srdci, povznésti duši jako její slova. Uchopil její ruku, přitisknul na svá ústa; žádná růže není tak hebká, avšak tato růže ukrývá v sobě oheň, plamen, který proniknul celou jeho bytost, jazyk jeho mluvil slova, aniž věda sám jaká; zdaliž ví sopka, že chrlí žhavou lávu?

Přiznal se, že ji miluje!

Překvapena vstala, uražena, v celé své hrdosti zde stála, s trpkým výsměvem v obličeji, ano s výrazem, jakoby se pojednou byla dotkla mokré studené ropuchy; tváře jí zahořely, ústa zbledly; oči jiskřily ohněm a předc byly černé, jako temno noční.

„Blázne!“ zvolala ona. „Pryč! dolů s tebou.“ A obrátila se od něho. Obličej krásy měl v tom okamžení výraz, podobný zkamenělému obličeji s hadovitými vlasy.

Zničenému, bezdušnému tělesu podoben klopýtal přes schody, ven na ulici; jako ve snách přišel domů a probudil se v bolu a zběsilosti, uchopil svého kladiva, pozvedl vysoko do povětří, chtěje zničiti krásný mramorový obraz pojednou; avšak ve svém stavu nepozoroval, že přítel Angelo stojí vedle něho; silnou rukou zadržel jeho rámě.

„Což jsi přišel o rozum? Co počínáš?“

Zápasili spolu; Angelo byl silnější, a unaven, s hlubokým vzdechem vrhnul sebou mladý umělec na stolici.

„Co se stalo?“ tázal se Angelo. „Zpamatuj se přece!“

Avšak což mohl mluviti? co měl říci? A když Angelo viděl, že z něho slova nedostane, upustil od svého namáhání.

„Hustou krev dostaneš ještě od svého věčného snění! Staň se přec člověkem, jakým jsme my ostatní, nežij ustavičně v ideálech, často při tom člověku sklapne! Trochu vína a sladce usneš! Nechť hezká dívka jest tvým lékařem! Dívka z Campagny jest tak krásná jako tvá princezna v paláců mramorovém: obě jsou dcery Eviny a v ráji k nerozeznání! Následuj svého Angela! Tvým chci býti anjelem, anjelem života! Přijde čas, kdy sestárneš a tělo tvé seschne, a pak za jednoho krásného jitra, když vše vůkol se bude smáti a veseliti, budeš tu ležeti jako svadlý klas, který více neroste! — — — Nechci žíti v pohádkách, nýbrž v skutečnosti! Pojď se mnou a buď člověkem!“

A vzal jej sebou, v tomto okamžení mohl s ním činiti co chtěl; oheň plál v krvi mladého umělce, v jeho duši stala se znamenitá změna; cítil v sobě pud, odtrhnouti se od všeho starého, zvyklého, vymknouti se z vlastního jsoucství, a dnes následoval Angela.

V odlehlém koutě Říma byla osteria, navštěvována ponejvíce umělci, přistavěná k zříceninám starých lázní; velké žluté citrony visely zde mezi tmavě lesknoucím se zelením a zakrývaly díl starých červeno-žlutých zdí; krčma ta byla hlubokou klenbou, jako jeskyně v zříceninách utvořenou; uvnitř rozžatá svítilna před obrazem madonny; velký oheň plápolal na ohništi, zde se vařilo a peklo; venku pod citrýnem a vavřínovými stromy stálo několik pokrytých stolů.

S jásotem přivítali přátelé oba mladíky. Málo se jedlo, více ale pilo, to zvýšilo veselost; zpíváno a hráno na guitarru; saltarello zavzněl a nastal veselý tanec. Dvé mladých Římanek, modely mladých umělců, braly podílu na tanci a veselosti; dvé to milostných Bacchantinek! Ovšem žádné vzduchové postavy, žádné jemné, krásné růže, avšak čerstvé, silné, ohnivé karafiáty!

Jak bylo toho dne horko, ano i po západu slunce horko; oheň v krvi, oheň ve vzduchu, oheň v každém pohledu. Vzduch se skvěl zlatem a růžemi, život byl zlatem a růží.

„Konečně jsi mezi námi! Nech se jenom unésti proudem, jenžto víří vůkol tebe a v tobě!“

„Nikdy nebyl jsem tak zdráv, tak vesel!“ zvolal mladý umělec. „Máš pravdu, všichni máte pravdu; byl jsem blázínek, snílek; člověk náleží skutečnosti a nikoli pohádkám!“

Zpěvem a hudbou provázeni ubírali se mladí lidé z osterie malými uličkami; obloha pokryta jasnými hvězdami tiše pohlížela na zástup, v jehožto středu byly i oba ohnivé karafiáty, dcery Campagny.

V příbytku Angela, mezi rozházenými náčrtky a nákresy, pohozenými štětci a smysli rozohňujícími obrazy, zaznívaly hlasy temněji, avšak neméně živě; na podlaze ležel mnohý list, na něm trefná podoba dcer Campagny v rozdílné, měnící se kráse, avšak dívky byly mnohem krásnější. Šestiramenná svítilna osvěcovala všemi plameny příbytek, a uvnitř zářila lidská podoba co božství se skvějíc.

„Apollo! Perune! Do vašeho nebe, do vaší nádhery se pozvedám! Květ mého života zkvétá v tomto okamžení ze srdce mého!“

Ano, vykvetl, — zlomil se, upadl, a ošklivý zápach naplnil kolem prostoru, zaslepil pak, zpitoměl myšlénky; — zhasnul výbuch smyslný a vůkol byla tma.

Nalezal se opět ve vlastním příbytku; posadil se na lůžko a zpamatoval se. „Fi!“ znělo z jeho úst, z hloubí jeho srdce. „Bídníče! Pryč! dolů s tebou!“ — A hluboký, bolestný vzdech zastenal z jeho prsou.

„Pryč dolů s tebou!“ tato její slova, slova živého ideálu zněla ustavičně v jeho nitru, rty bezděčně je šeptaly. Tisknul hlavu do peřin, myšlénky staly se nejasnými — usnul.

II.Editovat

V záři ranního slunce skvěla se zakulacená skla okénka, když mladý umělec se probudil. Co se stalo? Byl to sen? Snil snad jenom o její návštěvě, o krčmě, a čarovné noci a dívkách z Campagny?

Nikoli, vše bylo skutečností, jemu dříve neznámou.

Slunce povzneslo se výše na obloze, paprsky jeho padaly na umělce a jeho dílo; zachvěl se, pozoruje obraz nepomíjející, nečistým zdál se mladíku býti vlastní jeho pohled. Šatem zakryl sochu, ještě jednou dotknul se přikrývky, aby pohledl na ni, avšak nebyl s to, aby své dílo pozoroval.

Tiše, zádumčivě zůstal seděti po celý den; neslyšel ničeho, co se venku děje, nikdo nevěděl, co se uvnitř těchto prsou lidských hýbe.

Dny, týdny minuly; noci byly nejdelší. Zářící hvězda spatřila jej jednoho jitra bledého, zimničně se třesoucího, s lůžka vstáti a blížiti se k soše mramorové, na niž dlouho bolestně pohlížel, a pak pod tíží břemena div neklesaje, vynesl sochu ven do zahrady. Tam byla stará, vyschlá studna, do ní spustil sochu, naházel na ní země, přikryl listím a kopřivami hrob její.

„Pryč! dolů s tebou!“ zněla krátká pohřební řeč.

Hvězda patřila na něho s růžového zánebí a její paprsek utkvěl ve dvou velkých slzách na bledých lících mladého muže, zimnicí sklíčeného, — ne smrt nemocného, jak pravili, když ležel na lůžku.

Klášterní mnich jej navštěvoval co přítel i lékař, přinášel mu slova útěchy, mluvil o míru a štěstí církve, o hříších člověka a milosti a milosrdenství boha.

A slova jeho padala jako záhřev sluneční na kyprou půdu, z niž počaly vystupovati mlhavé oblaky, obrazy myšlének, obrazy podstatné, a z těchto plujících ostrovů hleděl na lidský život. Chybami a mámením bylo vše, byl i jeho život. Umění je čaroděj, který uvádí v sobectví, jenž vzbuzuje pozemské chtíče. Jsme falešní sami k sobě, ku svým přátelům, falešní k bohu. Had mluví v nás ustavičně: „Požívej a budeš roveň bohu!“

Nyní teprv se domníval, že sám sobě rozumí, že nalezl cestu k pravdě a spokojenosti. V církvi jest světlo a zář boží, v celi mnišské mír, v ní vyrůstá strom lidského života do věčnosti.

Bratr mnich schválil úmysl jeho. Světák stal se sluhou církve, mladý nadaný umělec odřekl se světa, vstoupil do kláštera.

Laskavě vyšli mu bratři vstříc a slavně odbývalo se jeho přijmutí. Zdálo se mu, že bůh sám přítomen v záři sluneční, ježto osvěcovala obrazy svatých a skvělý kříž ve chrámě. A když u večer při západu slunce stál ve své úzké cele a okno otevřel, pohlížel přes starý Řím, přes zbořené chrámy, spatřil veliké, avšak mrtvé colosseum, uzřel toto vše v rouchu jarním; akacie květly, břečtan čerstvé listy své rozkládal, růže všude rozvíjely svá poupata, citrýn a pomoranč se skvěly, palmy u větru pohrávaly širokým listím svým: tu cítil se pohnuta i nadšena, jako nikdy posud. Otevřená tichá Campagna rozkládala se až k oněm modravým, sněhem pokrytým vrchům, ježto se zdály vznášeti se ve vzduchu. Vše splývalo v jedno — dýchajíc, plynouc, sníc o míru a kráse — vše jenom sen!

Ano, snem byl zde svět, a sen trvá jenom chvíli a může se opět vrátiti, avšak život klášterní trvá dlouhá a mnohá leta.

Ze vnitř přichází vše, co člověka činí nečistým, o tom se přesvědčil. Jaký oheň často v něm zaplápolal! Jaký to zdroj zla, jež nechtěl, v něm vlnil a bouřil ustavičně! Trestal své tělo, ale u vnitř rodilo se zlo. Částka jeho ducha vinula se úlisně co had kolem sebe a skryla se s jeho svědomím pod pláštík všelásky těšíc: svatí modlí se za nás, máti prosí za nás, Ježíš sám dal svou krev za nás. Byla to mysl dětinská aneb lehkomyslnost mladická, která jemu zdála se poskytovati milosti, jížto se cítil povznešena, vyvyšena nade všechny; vždyť byl zavrhnul světáctví, vždyť se stal synem církve.

Po mnoha letech potkal Angela, kterýžto hned jej poznal.

„Člověče!“ zvolal Angelo; „ano, tys to! — Jsi nyní šťastným? — hřešil jsi proti bohu, zavrhnuv hřivnu, kterou ti svěřil, nevyplniv své povolání na tomto světě. Přečti sobě podobenství o hřivně svěřené! Mistr, který ji vypravoval, mluvil pravdu! Cos vytěžil, co nalezl? Nežiješ-li posud ve snách, nevykládáš-li sobě víru dle své hlavy, jak posud mnohý činí? Kdyby bylo vše jenom snem, obrazotvorností, myšlénkami krásnými!“

„Odstup satane!“ pravil mnich, a vzdálil se rychle.

„Na světě jest ďábel, ďábel v lidské postavě, a dnes jsem jej viděl!“ mluvil mnich k sobě. „Podal jsem mu jednou prst, a vzal hned celou ruku! — Nikoliv!“ sténal; „ve mně samém vězí zlý duch, a v onom člověku jest zlo, avšak netíží jej, kráčí svobodně s přímým čelem a nalézá dobrý život; a já hledám svůj život v útěše víry! — Kdyby ale byla jedině útěchou? Kdyby zde vše, jako svět, který jsem opustil, bylo jenom krásnou myšlénkou, mámením, jako krása večerních červánků, jako vlnící se modro vzdálených hor! Na blízku vypadá vše jinak! Věčnosti, tys veliký, nesmírný, tichý oceán, který volá a kývá, naplňujíc nás tušením, a když vstoupíme naň, tuť klesáme, mizíme, — umíráme — přestáváme býti! — Přelude! Pryč, dolů s tebou!“

A bez slzí, sám v sebe zadumán, pokleknul — jenom zvyk ohnul kolena jeho.

A čím více pohružoval se v sama sebe, tím temněji a černěji zdálo se být v duši jeho.

„Nic uvnitř, nic zevnitř! Zmrhán tento život!“ A takové myšlénky hrnuly se jako sněhový balvan, jenž roste vždy více a více, ničí vže vůkol — balvan tento zničil i jej.

„Nikomu nesmím se svěřiti, s nikým mluviti o hlodajícím červu zde uvnitř! Mé tajemství jest mým vězněm, pustím-li je, stanu se pak já jeho vězněm.“

A síla božská, přebývajíc v něm, trpěla a bojovala krutý boj.

„O pane, pane na nebi!“ volal v zoufalství, „buď milosrdným, uděl mně víru! — Tvůj božský dar zavrhnul jsem od sebe, své povolání na tomto světě jsem nevyplnil! Síla mně scházela, tys mne ji nedal. Nesmrtelnost, život v mých prsou, — pryč, dolů s tebou! — pohřben musí býti jako onen život z mramoru, můj nejlepší zdroj života! — nikdy nevstane z hrobu více!“

Hvězda zářila opět na růžovém zánebí, a ta hvězda zajisté zhasne a pomine, kdežto duše bude žíti věčně; třesoucí paprslek její padal na bílou stěnu, avšak žádné písmo neotiskl tam o slávě boha, o jeho milosti, o jeho všelásce, která se ozývá v prsou věřícího.

„Život zde uvnitř nemůže nikdy umříti! — Život ve vědomí? Může bytost nepochopitelná žíti? — Ano, ano! nepochopitelná jest má bytost! Nepochopný ty, o pane! Tvůj celý svět jest nepochopitelný; zázračné dílo moci, slávy — lásky!“

Zrak jeho zplanul — zhasly jeho oči. Znění kostelního zvonku bylo posledním zvukem nad ním, nad mrtvolou, a byl položen do země přinesené z Jerusalema a smíšené již s prachem mnohých nábožných zemřelých.

Po letech byla kostra vyzdvižena, jak se stalo se všemi před ním zemřelými mnichy, oblečena červenětmavou kutnou, do ruky jí dán růženec, pak byla postavena do řady jiných kostlivců, jakých se nalézalo mnoho v pohřebních sklepeních kláštera. A venku svítilo slunce, v kostele dýmalo kadidlo, čtly se mše za zemřelé.

Minulo mnoho let.

Kosti se rozpadaly, smíchaly; jenom lebky postaveny do řady, že pokryly celou zevnější zeď chrámu; tam stála i jeho lebka na palčivém slunci, mnoho jich tam bylo, nikdo neznal nyní jména jich, ani jméno jeho. A hle, při svitu slunečním hýbalo se něco živého v obou očních důlkách, co by to bylo? Strakatá ještěrka hopcovala uvnitř duté lebky, jezdila sem tam prázdnými, velkými důlkami. Ještěrka byla nyní životem v hlavě, v nížto někdy rodily se veliké myšlénky, smělé sny, ježto budily lásku k umění a vznešenosti, kdežto vřelých slzí tok měl svůj původ, a kde žila naděje v nesmrtelnost. Ještěrka běhala, zmizela; lebka se rozpadla, stala se prachem v prachu.

A století následovalo sloletí. Skvělá hvězda zářila nezměněna, jasně a vznešeně po celá tisícletí, vzduch se lesknul tu jak růže, tu jako krev.

Tam, kde někdy bývala úzká ulička se zříceninami chrámu pohanského, byl nyní ženský klášter; v zahradě klášterní vykopali hrob, mladistvá jeptiška umřela i měla býti tohoto jitra v zem položena. Lopata uhodila na kámen, kámen se zalesknul jako sníh, bílý mramor přišel na jevo. Z kamena utvořené rámě objevilo se brzy, kopalo se zpolehounka a opatrně; tu se objevila i ženská hlava — křídla motýla. Z hrobu, do něhož mrtvá jeptiška měla býti vložena, byla vyzdvižena za jasného jitra, budícího všeliký život, překrásná socha, utvořena z bílého mramoru.

„Jaká práce, jak dokonalá! Umělecký kus z doby nejlepší!“ mluvilo se.

Kdo byl jejím mistrem? Nikdo to nevěděl, jenom jasná, od počátku již zářící hvězda; ta znala běh jeho života, jeho slabosti a utrpení, nevěděla, že byl také člověkem; — nyní byl mrtev, rozprášen jak prach býti musí a býti má; avšak výkvět jeho nejlepšího snažení, vznešenost, kteráž jevila božský dar v něm spočívající; život, který nikdy neumírá, který věčně potrvá, ten zůstal zde, byl poznán, obdivován a udržen.

Jasná jitřenka v růžovém vzduchu seslala skvělou svou zář dolů na divotvornou sochu, ozářila i rozkoší usmívající se tváře obdivovatelů, vidoucích život utvořený z mramoru.

Vše pozemské zhyne, padne v zapomenutí, a jenom hvězda všemíru ví o všem; vše co nebeského, žije i ve věčnosti, a pakli přestane i věčnost — bude žíti život!