H. C. Andersena Povídky a báchorky/Vodní panna

H. C. Andersena Povídky a báchorky
Čápové	Vodní panna	Život

Údaje o textu
Titulek:	Vodní panna
Autor:	Hans Christian Andersen
Původní titulek:	Den lille Havfrue
Zdroj:	H. C. Andersena Povídky a báchorky. Praha: I. L. Kober, 1863. s. 79–97.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad:	PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Malá mořská víla

বাংলাcatalàdanskEnglishEsperantofrançaispolskiportuguêsromânăрусский

Daleko dole v moři jest voda tak modrá, jako listy nejkrásnější chrpy, a tak čistá, jako nejčistší sklo; avšak jest také hluboká, tak hluboká, že ani žádné lano s kotvicí až ke dnu nedosáhne; několik kostelních věží muselo by se na sebe postaviti, aby od dna až na povrch vody dosahovaly. A tam dole bydlí mořští obyvatelé.

Ať si však nikdo nemyslí, žeby tam jenom holý bílý písek byl; nikoliv, tam rostou ty nejpodivnější stromy a byliny, které mají stonek a listy tak ohebné, že sebou při nejmenším pohnutí vody hýbají, zrovna jakoby živé byly. Všecky ryby, malé i velké probíhají skrze větve, zrovna tak jako zde nahoře ptáci stromovím. A na nejhlubším místě stojí hrad mořského krále; zdi jsou z koralů, a dlouhé špičaté okna z nejčistšího jantaru; střecha pak utvořena jest ze samých mušlí, kteréž se otvírají a zavírají, jak právě voda nad nimi plyne; a to vyhlíží překrásně, neboť v každé mušli ukryta jest lesknoucí se perla; jediná z nich měla by velikou cenu v koruně královské.

Mořský král byl již mnohá léta vdovcem; stará jeho matka vedla mu hospodářství. Byla to moudrá žena, avšak pyšná na svůj stav, proto nosila dvanáct ústřic na svém rybím ohonu, kdežto ostatní vzácné osoby směly míti jen po šesti. Ostatně zasluhovala všechnu chválu, zvláště že držela mnoho na mladé princezny mořské, své vnučky. Bylo jich šest, krásných to dítek, ale nejmladší byla nejkrásnější ze všech; její kůže byla tak průhledná a jemná, jako růžový list, a oči její tak modré, jako hluboké jezero, avšak tak jako ostatní, neměla nohy, tělo její končilo v rybí ohon.

Po celý den si jen hrály, a to v dolejším díle hradu ve velikých síních, kde živé květiny po stěnách rostly. Veliká jantárová okna se otevřela, a tu připlouly ryby k nim do vnitř, tak jako u nás vlašťovky přilétají, když okna otevřeme; ryby však plouly zrovna k princeznám, jedly jim z ruky a nechaly se od nich hladit.

Venku před hradem byla veliká zahrada, a v ní ohnivé a tmavomodré stromy; ovoce lesklo se na nich jako zlato a květ jako plápolající oheň. Ty ustavičně se pohybovaly; půda mořská byla nejjemnější písek, avšak modrý, jako plamen síry. Nad tím vším tam dole spočíval ustavičně jakýsi zvláštní modrý stín; skoro by se mysliti mohlo, že spíše vysoko v povětří stojíme, a nad i pod sebou jenom oblohu spatřujeme, nežli že na dně mořském se nacházíme. Když bylo moře tiché a bezvětří nastalo, tu bývalo i slunce viděti; jevilo se jako purpurová květina, z jejíhož kalichu všechno světlo plynulo.

Každá z princezen měla svůj oddíl v zahradě, kde kopati a sázeti mohla, co se jí líbilo. Jedna utvořila ze svého oddělení postavu velrybí; druhé bylo milejší, když její místečko podobalo se malé mořské panně; nejmladší však učinila svou zahrádku kulatou jako slunce, a tam nasázela květin tak ohnivých, jako ona jest. Byla to zvláštní dívka, tichá a vždy zamyšlená, a když ostatní sestry bavily se podivnými věcmi, které z rozkotaných korábů dostaly, chtěla pro sebe míti kromě růžových květin svých, tam slunci se podobajících, jenom pěknou sochu mramorovou. Představovala krásného chlapečka, z bílého čistého kamene vytesaného, který při bouřce na dno mořské se dostal. Zasadila k soše růžovou vrbu smuteční; ta rostla utěšeně a skláněla své čerstvé větve přes ní až dolů k zamodralému písku, kde stín jako violka se temnil a zároveň s větvemi se pohyboval; podobalo se, jakoby vrchole stromu a jeho kořen spolu si zahrávaly a se líbaly.

Princezny neměly větší radosti, jako když slyšely vypravovati o lidech tam nahoře nad vodou bydlících. Stará babička musila všecko povídati, co o korábech a městech, lidech a zvířatech věděla. Obzvláště se jim líbilo, že tam nahoře na zemi květiny voní, že lesy jsou zelené, a že ryby, které tam v povětří a mezi stromovím viděti jsou, tak hlasitě a líbezně zpívají, že radost jest poslouchati. Těmi zpěvnými rybami mínila naše ptáky, neboť by jí vnučky byly neporozuměly, poněvadž žádného ptáka ještě nikdy neviděly.

„Až vám bude patnácte let,“ pravila babička, „pak obdržíte dovolení, z moře vystoupiti, ve svitu měsíce na skalině usednouti a veliké lodě, kolem plynoucí, pozorovati. Lesy a a města spatříte a pohledem jich se obveselíte.“

Příštího roku bylo jedné ze sester patnácte let; druhé byly vždy o rok mladší. Nejmladší z nich musila tedy ještě úplných pět let čekati, nežli mohla dno mořské opustiti a spatřiti, jak to u nás vyhlíží. Ale slíbili si, že každá ostatním bude vypravovati, co viděla a co prvního dne za nejkrásnější uznala; neboť babička nemohla jim dosti toho napovídati; bylo toho ještě mnoho, o čem chtěly mít lepšího vysvětlení.

Žádná z nich nebyla tak dychtiva, ten nadvodní svět seznati jako nejmladší, zrovna ta, která nejdelší čas musela ještě čekati, která byla tak tichá a zamyšlená. Kolikráte v noci stála u otevřeného okna, a pohlížela vzhůru do tmavomodré spousty vodní, kde ryby svými ploutvemi a ohonem mrskaly. Viděla i měsíc a hvězdy; ovšem zdály se bledě svítit, avšak byly mnohem větší, než jak my je spatřujeme. Ploulo-li pod nimi něco černému mraku se podobající, věděla, že to velryba, která nad její hlavou ploula, aneb také koráb s lidmi; ti zajisté nepomyslili, že milokrásná vodní panna pod nimi stojí, a své něžné bílé ručinky toužebně vztahuje proti korábu.

Nyní bylo nejstarší princezně patnácte let; směla tedy na hladinu vodní vystoupiti. Když se vrátila, věděla toho velmi mnoho povídati. „Nejkrásnější však jest,“ pravila, „na písčině tichého jezera ve svitu měsíčním odpočívati, a pozorovati nejblíže ležící břeh s velikým městem, kdežto světla hoří, jako na sta hvězd; kdežto slyšeti hudbu, lomoz a šramot ujíždějících vozů a hlahol lidu; viděti množství věží a naslouchati zvukům zvonů na nich zavěšených.“ A právě proto, že nemohla až tam se dostati, toužila po věcech těch nejvíce.

Oh, jak pozorně poslouchala nejmladší vodní panna vypravování sestřinu! A když pozdě večer stála u otevřeného okna a pohlížela do tmavomodré spousty vodní, tu zpomínala na veliké město se vším jeho křikem a lomozem; ano domýšlela se, že až na dno mořské slyší zvoniti kostelní zvony.

Následujícího roku dostala druhá sestra dovolení, z vody vystoupiti a plovati, kam jí libo. Vystoupila právě, když slunce zapadalo, a pohled ten měla za nejkrásnější. Celá obloha prý byla jako ze zlata, a oblaka — ano, těchto krásu nemohla ani dosti vypověděti! Růžově a fialově plouly přes ní dále, avšak mnohem rychleji nežli tyto letěl pod nimi celý zástup divokých labutí co ohromný bílý závoj přes vodu tam, kde slunce stálo. I ona ploula k němu, avšak slunce zapadlo a růžová jeho zář zhasla nad hladinou mořskou a sivě zbarvila se oblaka.

Rok na to ubírala se třetí sestra nahoru; ta byla nejsmělejší z nich, a proto ploula nahoru širokou řekou, jež vtékala do moře. Krásné zelené vrchy s vinicemi rozkládaly se na břehu; zámky a hrady prokmítaly dalekými lesy; slyšela zpěv rozličného ptactva, a slunce zářilo tak horoucně, že musela se často potopit ve vodě, aby rozpálený svůj obličej ochladila. V malé zátoce spatřila celou kupu malých lidí, a ti byli nazí a šplouchali se ve vodě; i chtěla s nimi zahráti, avšak oni uleknuti utekli, a přišlo malé černé zvíře — byl to pes, ona však ještě nikdy psa neviděla — a to ukrutně na ni zaštěkalo, tak že se až strachovala a spěšně se obrátila do svého moře. Nikdy ale nemohla zapomenouti ony tmavé lesy, zelené vrchy a milounké dítky, které ve vodě plovati uměly, ačkoliv žádný rybí ohon neměly.

Čtvrtá sestra nebyla již tak smělá; zůstala venku uprostřed divokého moře a povídala, že tam právě nejkrásněji! Na mnoho mil jest zde viděti kolem, a nebe rozloženo nad mořem jako skleněný zvon. Spatřila také koráby, ale jenom zdaleka; podobají prý se mořským ptákům, a směšné plískavice prý dělaly před ní kotrmelce, ano i hrozné velryby stříkaly ze svých děr na nose vodu do výše, takže na sta vodotrysků kolem sebe spatřila.

Nyní přišla řada na pátou sestru; den jejího narození připadal v zimě, a proto spatřila, co druhé sestry nikdy neviděly. Celé moře dostalo zelenou barvu, a vůkol plouly veliké ledové hory; každá prý se podobala perli, a přece byla mnohem větší, nežli kostelní věže, jakých staví lidé; měly ty nejpodivnější postavy a leskly se jako démanty. Na tu největší z nich posadila se, a všechny koráby uleknuté zahýbaly svá kormidla od hory ledové, na níž ona seděla, a vítr s dlouhými vlasy jejími zahrával. Večer však zakryla se obloha temnými mraky; blýskalo se a hřmělo, ano černé jezero nepokojně pozdvihovalo veliké ledové kry, takže se rudě lesknuly v křížicím se blesku. Na všech lodích stáhly se plachty, a panovala na nich veliká úzkost a strach. Ona však pokojně seděla na svém plovoucím ledovém pahorku, a pozorovala zamodralou zář blesku klikatě ztráceti se v rozbouřených vlnách pěnícího se moře.

Ponejprv, když některá ze sester přišla nad vodu, byla každá jako okouzlená vším, co posud nikdy dříve ještě neviděla; nyní však, když co dospělým dívkám bylo jim dovoleno vystupovati nad vodu kdykoliv, bylo jim brzy vše lhostejno. Toužily opět po domovu, a v krátkém čase pravily, že dole v hradě otcovském jest mnohem příjemněji bydleti, ba že tam jest nejkrásněji, protože tu mají svůj domov.

Mnohdy večer vystoupilo všech pět sester ruku v ruce v jedné řadě nad vodu; měly líbezné hlasy, líbeznější nežli každý člověk; a když pak chystala se bouřka vypuknouti, takže se domnívaly, žeby lodě mohly se rozkotati, tu plouly před nimi, a opěvaly tak líbezně, jak překrásně jest na dnu mořském, a zvaly lodníky k sobě; avšak lodníci nemohli jich slovům rozuměti a myslili, že to bouřka, a proto nespatřili nikdy tu všechnu krásu a nádheru tam pod mořem, protože když loď se potopila, lidé utonuli a co mrtvoly dostali se do hradu mořského krále.

Když sestry takto večer, ruku v ruce, vysoko nad vodou se vznášely, stávala nejmladší docela samotná a pohlížela za nimi, a bylo jí, jakoby musila plakati; avšak mořská panna nemá žádných slzí, a proto cítí mnohem větší bolest.

„Ach, kýžby mi už bylo patnácte let!“ pravila. „Cítím, že budu upřímně milovati zemi tam nahoře, a lidi tam přebývající.“

A minul rok, a nastal patnáctý den narození mladé vodní panny.

„Hleď, nyní jsi dospěla,“ pravila babička, stará královna moře. „Pojď nyní, abych tě vystrojila, jako tvé druhé sestry!“

A posadila ji na hlavu veliký věnec bílých lilií, jejichžto každého listu polovice byla veliká perla; a stařena dala osm velikých ústřic zavěsiti na ohon princezny, aby naznačila její vysoký rod.

„Ach, toť bolí!“ pravila vodní panna.

„Ano, nech to jen boleti; pýcha a hrdost naše musí se ukázati!“ odpověděla královna matka.

Oh, jak ráda by byla shodila všechnu tu nádheru a odložila věnec, který ji tížil; červená kvítka z její malé zahrádky zdobila ji krásněji; avšak nemohla to změniti.

„Žíte blaze!“ zvolala, a vystupovala tak lehce jako bublina nad vodu.

Slunce právě zašlo, když hlavu povzvedla nad vodu. Všecka oblaka zářila posud jako růže a zlato, a uprostřed těchto jemně růžových červánků třpytila se večernice jasně a krásně, vzduch byl jemný a jarní a celé moře bylo tiché a dumalo kolem velikého korábu s třemi stěžněmi, jenž tam zakotven stál; jenom jediná plachta byla stáhnutá, neboť ani ten nejmenší větérek sebou nehýbal. Vůkol na lanech a na okraji lodi seděli plavci; hudba a zpěv zavznívaly, a když se více setmělo, rozsvítilo se na sta pestrých svítilen; ty vyhlížely, jakoby prápory všech národů ve větru vály.

Vodní panna ploula zrovna až k oknu lodní jizby, a vždy, když voda výše ji pozdvihla, mohla průhledným sklem tam nahlédnouti, kde mnoho vystrojených lidí stálo. Nejkrásnější ze všech byl ale mladý princ s velkýma, černýma očima; nebylo mu zajisté mnoho přes šestnácte let; slavil se den jeho narozenin a proto všecka ta skvostnost. Plavci tančili na palubě; a když mladý princ vyšel, vystupovalo na tisíce raket do výše, a ty osvětlily noc jako den, takže i vodní panna se ulekla a pod vodu se ukryla; brzy však opět vykoukla, a tu bylo právě jakoby všecky hvězdy nebes k ní spadaly. Nikdy takové strojené ohně neviděla! mnoho velikých sluncí zářilo vůkol, krásné ohnivé ryby lítaly do tmavých oblak, a to vše zrcadlilo se opět v čistém tichém moři. Na lodi bylo tak jasno, že každou i tu nejmenší věc, tím více tedy lidi bylo možná rozeznati. Oh, jak byl krásný ten mladý princ! Vyzdvihnuv pohár k přípitku, každému tisknul pak ruku a usmíval se, při čemž hudba překrásně zaznívala do klidné noci.

Bylo již pozdě, a vodní panna nemohla odvrátiti očí svých od lodi a krásného prince. Pestré svítilny byly snášeny, ohně nevystupovaly víc do výše, aniž zaznívaly víc hromové rány z děl; ale hluboko v moři, tam to hučelo a dunělo; ona však posud houpala se nad vodou a pohlížela oknem do lodní jizby.

Nyní zavál prudší a pohodlnější vítr; plachta za plachtou se rozkládala, vlny víc a více se zmocňovaly, velké mraky vystávaly na obloze, a v dáli začalo se blýskati. O, bude to hrozná, strašlivá bouře! Proto stáhli plavci všechny plachty. Veliká loď houpajíc se takměř letěla po rozzuřeném moři; voda se zvedala, podobajíc se velikým černým horám, které jakoby na stěžně seřítit se chtěly; koráb však jako labuť ponořil se mezi vlnami a vyhoupnul se opět na vodu vysoce navěženou.

Vodní panně zdála se to býti právě ta nejveselejší plavba; plavcům však strachem a hrůzou vstávaly vlasy. Loď praskala a pukala; silné trámy ohýbaly se jeho slabé proutí, a voda počala do korábu vnikati. Ano i stožár přelomil se s náramným praskotem, jakoby byl z rákosí, koráb se nahnul, voda valem hrnula se do něho.

Nyní teprv nahlížela vodní panna, že jsou v nebezpečí; sama musela se míti na pozoru, aby padající trámy a prkna z korábu po vodě plynoucí jí neuškodily. V okamžiku byla taková hrůzná tma, že ani toho nejmenšího neviděla; avšak když se zablýskalo, bylo opět tak jasno, že všechny na lodi mohla spatřiti; zvláště hledala mladého prince, a tu jej zahlídla, an v hluboké moře klesá, právě když koráb se roztrhl. Hoj, jak jí zaplesalo srdéčko, vždyť nyní přicházel k ní! V tom jí však napadlo, že lidé nemohou ve vodě žíti, a že nejinak nežli co mrtvoly do hradu mořského krále se dostávají. Nikoliv, umříti nesměl; protož vploula mezi trámy a prkna, ježto voda unášela, a zapomněla docela, žeby ji mohly rozmačkati. Ponořila se hluboko pod vodu a opět vysoko se povznesla mezi vlnami, a tak se konečně dostala k mladému princi, který v rozbouřeném moři skoro déle již plavati nemohl. Ruce i nohy mu umdlévaly, krásné jeho oči již se zavíraly, a zajisté by byl utonul, kdyby vodní panna nebyla k pomoci mu přispěla. I držela mu hlavu nad vodou a nechala se s ním unášeti vlnami, kam se jim chtělo.

K ránu utišila se strašlivá bouře; po veliké lodi nebylo nikde ani památky. Slunce vystouplo z vody skvěle a s tváří silně zářící; podobalo se, jakoby tvář princova září tou se oživovala, avšak oči zůstávaly zavřeny. Vodní panna líbala jeho vysoké krásné čelo, a hladila jeho mokré vlasy do zadu je rovnajíc; zdálo se jí, že jest podoben mramorové soše v její malé zahrádce; opět a opět vtiskla políbení na jeho ústa, a přála vroucně, aby opět žil.

Nyní spatřila pevnou zemi před sebou; vysoké modré vrchy, na jichžto vrcholích lesknul se bílý sníh jakoby to byly labutě tam sedící; dole na břehu rozkládaly se pěkné zelené lesy a před nimi u vody stál kostel aneb nějaký klášter, to nemohla dobře ještě rozeznati, avšak nějaké rozsáhlé stavení to bylo. Citrýnové stromy květly v zahradě, a před branou stály vysoké palmy. Moře činilo zde malou zátoku; bylo docela tiché, ale hluboké; malá skalina čněla do vody a plno bílého písku na ní naplaveno; sem tedy ploula vodní panna se svým drahým břemenem, a položila je na měkký písek, zvláště však měla péči, aby hlava krásného prince na teplém výsluní byla.

Ve velikém bílém stavení zazněly nyní zvony, a do zahrady přišlo mnoho mladých dívek. Tu se skryla vodní panna za vysoké kameny, které z vody vyčnívaly, nahrnula si pěny na vlasy a na prsa, takže nikdo její obličej nemohl viděti, a pak dávala pozor, kdo k ubohému princovi nejdříve přijde.

Netrvalo to dlouho a přiblížila se mladá dívka k tomuto místu; podobalo se, že velmi se ulekla, avšak jenom na okamžik, načež přivolala mnoho lidí, a vodní panna spatřila, jak princ opět života nabyl a na všechny vůkol se usmíval. Avšak pro ni neměl ani přívětivého pohledu; vždyť nemohl také vědět, že ona jej zachránila. I byla velmi zarmoucena a když princ byl odveden do velikého stavení, smutně ponořila se do vody a vrátila se do hradu otcovského.

Vždycky bývala tichá a zamýšlena, nyní však byla to ještě více. Sestry se vyptávaly co ponejprv tam nahoře spatřila a ona mlčela.

Často večer a ráno vystupovala tam nahoru, kde prince zanechala. Viděla, jak ovoce tam v zahradě dozrává, a dozralé bylo sebráno se stromů; spatřila sníh na horách se rozplývati; ale prince nespatřila nikdy, a proto vracela se domů vždy truchlivější. Jedinou její potěchou bylo, seděti v malé zahrádce; tam objímala mramorovou sochu, kterážto krásnému princi velmi byla podobna; květin si však více nehleděla; ty rostly, jako v pustině, přes chodníky a zaplétaly své lodyhy a listy mezi ratolesti stromů, takže tam bylo docela temno.

Konečně to nemohla déle vydržeti, i svěřila se jedné ze svých sester; a tu se to dozvěděly hned i druhé, ostatně nižádný, kromě několik jiných vodních panen, které to také svým nejbližším a nejdůvěrnějším přítelkyním sdělily. Jedna z nich věděla, kdo ten princ byl, vidělať také slavnost na korábu, a udala, odkud princ jest a kde leží království jeho.

„Pojď, milá sestřičko!“ zvolaly druhé princezny mořské, a obejmuvše se, vystouply dlouhou řadou z moře tam, kde věděly že princův palác jest.

Princův palác byl z lesklého žlutého kamene vystavěn, široké mramorové schody dosahovaly od vrcholu zrovna až dolů do moře. Nádherné pozlacené báně vypínaly se nad střechou, a mezi sloupením, jež kolem celého stavení obíhalo, stály sochy z mramoru, zrovna jakoby živé. Skrze čisté sklo ve vysokých oknech patřilo se do skvělých komnat, kde drahé hedvábné opony a koberce byly zavěšeny a všechny stěny velikými malbami pokryty, takže to byla pravá rozkoš, vše pozorovati. Uprostřed největšího sálu hučel veliký vodotrysk, jehož paprsky dosahovaly vysoko až do skleněné báně ve klenbě, skrze nížto slunce svítilo na vodu a na překrásné květiny, rostoucí ve velkém vodojemu.

Nyní věděla, kde její ochráněnec bydlel, a zde ztrávila mnohý večer, ba mnohou noc nad vodou; připloula k pevné zemi mnohem blíže, nežli ostatní by se byly odvážily, ano, ona ploula úzkým průlivem docela nahoru, až pod mramorovou besídku, kteráž veliký stín nad vodou vrhala. Tam sedala a pozorovala mladého prince, jenž se domníval, že jest docela samoten ve svitu jasného měsíce.

Často vídala jej podvečer plouti na bohatě vyšperkované loďce, z nížto hudba líbezně zaznívala, a prápory nad ní se vznášely. Tu naslouchala v zeleném rákosí, a když dovádivý vítr někdy uchopil její sněhobílý závoj, a někdo jej zpozoroval, domníval se, že to labuť, která své perutě rozprostírá.

Někdy v noci slyšela rybáře, když s pochodněmi na moři byli, mnoho dobrého o mladém princi vypravovati, a tu ji těšilo, že život mu zachránila, když jej polomrtvého vlny unášely; i zpomínala si, jak pevně spočívala jeho hlava na jejích prsou, a jak srdečně jej líbala; on však o ničem nevěděl, ba ani zdáti se mu o tom nemohlo.

Vždy více a více počínala lidi milovati, více a více přála si, aby mezi nimi žíti mohla, jejich svět zdál se jí býti mnohem větší, nežli byl její pod vodou. Lidé mohli na lodích po moři plouti, vystupovati na vysoké vrchy až nad oblaka, a země, ježto jim náležela, rozkládala se, lesinami a polemi jsouc pokryta, dále, nežli její zrak mohl doniknouti. Zde bylo tak mnoho věcí, o nichžto ani za mák nevěděla. Sestry však nevěděly na všechno jí odpověděti, protož vyptávala se babičky a ta znala svět tam nad vodou velmi dobře, a nazývala jej pevnou zemí.

„A když lidé se neutopí,“ tázala se malá vodní panna, mohou-liž věčně žíti? Nezemřou jako my zde dole v moři?“

„Ano,“ pravila babička; musejí také zemříti, a žití jejich jest i kratší, nežli naše. My dosáhneme tři sta let věku; když ale přestaneme žíti, proměníme se v pěnu nad vodou a tak nemáme ani hrob mezi svými milými. Duše naše není nesmrtelná, nikdy opět neobživneme; podobáme se zelenému rákosí: když se podsekne, více pak se nezelená! Lidé však naproti tomu mají duši, která věčně žije, ano žije i potom, když tělo opět v zem se promění; vystoupíť čistým vzduchem tam, kde jasné hvězdy se třpytí leskem nezkaleným. Tak jako my z vody vystupujeme a země, lidí spatřujeme, tak i ony povznášejí se do neznámých překrásných končin, jichžto my nikdy nespatříme.“

„A proč nemáme i my nesmrtelné duše?“ tázala se tesklivě malá vodní panna. „Všechna léta, která mám ještě žíti, dala bych za jedinký den, abych byla člověkem a tak mohla doufati, že nebeských končin účastna budu.“

„Na to nesmíš mysliti!“ pravila babička; „jsme zde mnohem šťastnější a lepší, nežli lidé tam nahoře na své zemi.“

„Já tedy zemru a jako pěna na vodě budu plouti? Neuslyším více hudbu vlnobití, aniž více spatřím krásných květin a jasného slunce! Což nemohu ničehož učiniti, abych duši nesmrtelnou obdržela?“

„Nemůžeš!“ odpověděla babička. „Jen kdyby tě člověk miloval tak, že bys mu byla více nežli otec a matka; kdyby s celým svým myšlením a veškerou láskou k tobě se upoutal a kněz jeho pravou ruku do tvé vložil se slibem zde i na věky věkův býti tvým: jen tenkráte vplynula by duše jeho v tělo tvé, a ty bys zúčastnila se blaženosti lidské. On by ti dal duši, a přece by podržel svou vlastní. To však nikdy státi se nemůže! Co zde v moři jest právě krásné: tvůj rybí ohon, to se u lidí tam na zemi považuje za ošklivé; oni tomu jinak nerozumí; tam musí míti každý dvě hrubé tyčky, které nazývají nohy, aby slouti mohli krásnými.“

I vzdychla si vodní panna, a smutně pohlídla na svůj rybí ohon.

„Buďme veselé!“ pravila dobrosrdečná babička. „V radosti a veselosti hleďme ztráviti těch tři sta let, kterých k žití nám dopřáno jest; jest to dosti dlouhý čas, později budeme si moci tím lépe odpočinouti. Dnes večer budeme mít dvorní bál.“

A skutečně byla to skvostnost, jakéž na zemi nikdy viděti nebývá. Stěny a klenba velikého sálu tanečního byly z tlustého, ale průzračného skla. Mnoho set ohromných skořepin růžových a zelených stálo v řadách po každé straně v modře planoucím ohni, který celý sál osvětloval a zářil skrze stěny, takže moře venku jasně bylo osvětleno; mohlo se viděti bez počtu ryb, malých i velkých, jak plouly k skleněným stěnám; mnohým z nich zářily šupiny purpurem, jiným opět leskly se jako stříbro a zlato. Uprostřed sálu proudila široká řeka a na té tančily vodní muži a vodní žinky při vlastním líbezném zpěvu svém. Tak krásné hlasy nemají lidé na zemi. Nejkrásněji zpívala mladá vodní panna, a celý dvůr královský tleskal jí pochvalu rukama i ohony a ona na okamžik pocítila radost v srdci svém, vědělať, že má nejlíbeznější hlas ze všech tvorů, na zemi i pod vodou.

Avšak brzy zpomínala opět na zemi nad sebou; nemohla zapomenouti na krásného prince a na svůj žal, že nemá takovou nesmrtelnou duši jako on. Proto vyloudila se ven z hradu otcovského, a mezitím co uvnitř panovala veselost a zpěv, seděla ona truchlivě ve své malé zahrádce.

Tu zaslechla lesní roh vodou zaznívati a myslila: „Nyní zajisté pluje tam nahoře on, na nějž neustále myslím a v jehož ruce bych tak ráda složila štěstí života svého. Všechno hotova jsem nasaditi, abych jeho a nesmrtelnou duši získala! Mezitím co mé sestry v hradě otcově se radují, půjdu k mořské čarodějce, kteréž jsem se vždy strachovala; snad ona mně poradí a pomůže!“

I vyšla vodní panna ze své zahrádky ven k pěnícím se zřídlům, za nimižto čarodějka bydlela. Cestu tuto nikdy dříve ještě nekonala; zde nerostly žádné květiny, žádná mořská tráva; jenom holý, rudý písek rozkládal se na dně mořském až k prohlubním, kde voda hrkotem vířila, a vše co uchvátila, strhla sebou do hloubky. Středem těchto vše zničujících vírů musila proniknouti, aby se dostala do oboru mořské čarodějky, a tam nebylo jiné cesty, nežli horkým vyprýšťujícím se bahnem, a to nazývala čarodějka svým rašeliništěm. Za tímto stálo teprv obydlí její uprostřed podivného lesa; všechny stromy a křoviny byly samé polypy, polo zvíře, polo rostlina; podobaly se stohlavým hadům, ježto ze země vyrůstaly; všechny větve byly dlouhé, slizovaté ruce, a místo prstů samé ohebné červy; každý oud se pohyboval od kořene až k vrcholku. Vše, co mohly zachytit, uchopily pevně a nikdy více nepustily.

Zaražena zůstala vodní panna státi; srdce jí hrůzou hlasitě tlouklo. Již se chtěla vrátit, v tom ale zpomněla si na prince a na nesmrtelnou duši lidskou, a tu opět nové zmužilosti nabyla. Dlouhé vlájící vlasy své uvázala pevně kolem hlavy, aby ji polypové nemohli za ně uchopiti, ruce položila křížem přes prsa, a jako střela projela skrze škaredé polypy, jižto ohebné ruce a prsty marně po ni vztahovali. Viděla, jak každý z nich něco, což byl uchopil, sterýmy prsty svíral jako silnými kleštěmi. Lidé, kteří na moři zahynuli a do hlubiny se potopili, vyhlíželi co bílé kostry v jich objetí. Vesla a bedny z lodí rozkotaných drželi pevně, jakož i kostry všelikých zvířat, ano i vodní žínku, kterouž byli zachytili a udusili: to bylo pro ní nejstrašnější.

Nyní přišla k velikému bahništi v lese, kdežto ohromní, tuční hadi vodní se váleli a své škaredé nažloutlé břicho ukazovali. Uprostřed tohoto prostranství bylo stavení, z bílých kostí utopenců zbudované: tam seděla mořská čarodějka, a ropucha jí žrala z úst zrovna tak, jako když lidé malého kanárka cukrem krmí. Ošklivé, tlusté hady nazývala svými kuřátky, a nechala ke, aby se po jejích širokých šlemovitých prsou váleli.

„Již vím co chceš!“ pravila čarodějka; „je to sice, hloupé od tebe, staniž se ale podlé vůle tvé; uvrhneť tě to do neštěstí, má spanilá princezno! Ráda bys se zbavila svého rybího ohonu a místo něho měla dvě tyče k chůzi, jako lidé, aby se mladý princ do tebe zamiloval a ty takto jej a nesmrtelnou duši obdržela!“

Při tom se zasmála čarodějka tak hlasitě a odporně, že až hadi a ropucha na zem spadli a tam se váleli.

„Přicházíš v pravý čas,“ mluvila babizna dále; „zýtra, až slunce vyjde, nemohla bych ti pomoci, až opět za rok. Připravím ti nápoj, s kterýmžto musíš, dříve nežli slunce se probudí, k zemi plouti, tam na břehu se usaditi a jej vypíti: pak zmizí tvůj ohon a utvoří se z něho to, co lidé krásnými nožkami nazývají; avšak bude to bolet, jakoby tě ostrý meč pronikal. Všichni, kteří tě spatří, řeknou žes nejspanilejší lidské stvoření, jež kdy viděli. Podržíš svůj plynoucí chod; žádná tanečnice nebude se moci tak lehounce pohybovati; každý však krok, který učiníš, bude tě boleti, jakobys na ostré meče šlapala a jakoby krev ti chtěla téci. Chceš-li toto vše snášeti, pomohu ti!“

„Chci!“ pravila vodní panna s třesoucím se hlasem, myslíc na prince a na duši nesmrtelnou.

„Pomni však,“ mluvila opět čarodějka, „obdržíš-li podobu lidskou, že nikdy více nemůžeš býti opět vodní pannou! Nikdy nevrátíš se pak ku svým sestrám, ani do hradu otcovského, a nezískáš-li lásku princovu, tak žeby k vůli tobě na otce i matku zapomenul, jenom k tobě život i duši svou upoutal a kněz ruce vaše spojil, abyste byli muž a žena — pak neobdržíš nesmrtelnou duši! Prvního dne, kdy se s jinou zasnoubí na věky, pukne ti srdce a bude z tebe pěna na vodě!“

„Chci to!“ zvolala vodní panna a zbledla jako smrt.

„Mně však musíš zaplatiti!“ řekla čarodějka; „a není to málo, co požádám. Máš nejkrásnější hlas ze všech tvorů zde na dně mořském; tímto myslíš nepochybně jej okouzliti; ten hlas musíš mně však dáti. To nejlepší, co máš, chci míti za svůj výborný nápoj. Vždyť svou vlastní krev musím ti tam dáti, aby nápoj ostrým se stal jako dvouhraný meč!“

„Vezmeš-li mi ale hlas, co mi potom zbyde?“ tázala se smutně vodní panna.

„Tvá ztepilá postava,“ odpověděla čarodějka, „tvá lehká chůze a tvé mnohovýznamné oči, těmito můžeš již lidské srdce zmámiti. Nuže, pozbyla jsi již zmužilosti? Vyplázni jazyk a já jej vyříznu co svou mzdu, a ty obdržíš sílící nápoj.“

„Budiž!“ zvolala odhodlaně vodní panna; a stařice postavila kotlík, aby kouzelný nápoj připravila.

„Čistota jest krásná věc!“ pravila, a čistila kotlík chomáčem hadů, jež byla v dlouhý uzel svázala, pak dlouhým nehtem rozrýpla si prsa a černé krve do kotlíku nakapala. Kouř snášel se v přepodivné postavy, takže vodní panně hrůzou srdce usedalo. Každým okamžením vrhala babizna nových věcí do kotle, z něhož se to ozývalo jako pláč krokodilův. A slyšíc stařena hlas ten, počala divokými skoky okolo kotle poskakovati, strašně pronikavým hlasem krákorajíc:

Plamen pálí,
Plamen spálí
Vřelou krev —
Lásky zjev!

Popel tiší,
Popel stiší
Lásky zjev —
Vřelou krev!

Krev a jedy,
Smrti zhledy —
Vzácné hosti
Při slavnosti! —

Konečně byl nápoj hotov; byl jako nejčistší voda!

„Zde jej vezmi!“ zvolala čarodějka, a uřízla vodní panně jazyk, a ta byla pak němá, ani zpívati, ani mluviti nemohouc.

„Kdyby tě chtěly mé stráže zachytit, až lesem mým vraceti se budeš,“ pravila babice; „tedy hoď jenom kapku tohoto nápoje mezi ně: a hned rozpadnou se jich rámě a prsty na tisíce kousků!“

To však nemusila vodní panna učiniti; strachem se chvějíc zalezli polypové mezi bahno, když spatřili skvělý nápoj, jenž v ruce jí zářil, jakoby to byla třpytící se hvězda. Tak rychle prošla lesem a bahnem, a octla se za horkými zřídly.

Nyní spatřila otcův hrad; světla byla již ve velikém tanečním sále shašena, všecko uvnitř tiše odpočívalo; ona však se neosmělila, někoho vyhledati, nyní když byla němá a je na vždy opustiti chtěla. Tiše vklouzla do své zahrádky, utrhla květinu z každého záhonku svých sester, poslala na tisíc políbení ku hradu a vystupovala temným mořem nahoru.

Slunce nebylo ještě procitlo, když spatřila hrad krásného prince a vystoupila na mramorové nádherné stupně do něho vedoucí. Měsíc překrásně svítil. Vodní panna vypila žhoucí, ostrý nápoj, a bylo jí, jakoby dvojhraný meč pronikal útlé tělo její; mdloba ji přemohla a jako mrtvá klesla na stupně. A když slunce svítilo již nad mořem, procitla ze mdloby a cítila hroznou bolest, avšak před ní stál krásný princ; upíral na ni černé zraky své, takže svoje sklopila, a nyní též spatřila, že zmizel její rybí ohon, a že místo něho měla dvě krásné bílé nožky, jakých jenom mladá děva míti může. Byla vsak celá obnažena, proto se zahalila do svých dlouhých, pěkných vlasů, a netroufala si očí k němu pozvednouti.

Princ se tázal, kdo by byla a jak sem přišla; a ona pohlédla na něho snivě a při tom i truchlivě svým temným, modrým zrakem; vždyť mluviti nemohla. Tu vzal ji princ za ruku a uvedl do svého hradu. Každý krok, který učinila, byl tak bolestný, jak ji čarodějka byla předpověděla, jakoby kráčela po špičatých jehlách a ostrých nožích; avšak ráda vše snášela; kráčelať po boku princově tak lehounce jako bublinka, a princ, jakož i všickni, kteří ji spatřili, obdivovali se její kráse a její lehounké chůzi.

Obdržela pak nádherný hedvábný šat, aby do něho se oblékla; v zámku byla nejkrásnější ze všech; byla však němá, nemohouc ani zpívat, ani mluvit. Spanilé otrokyně, zlatem a hedvábím vyšperkované, vystoupily a zpívaly před princem a jeho královskými rodiči; jedna z nich zpívala krásněji nežli ostatní, a princ jí tleskal pochvalu a přívětivě na ni se usmál. To zarmoutilo vodní pannu, vždyť ona zpívala mnohem krásněji, ale více nemohla.

„Oh, kdyby věděl,“ myslila sobě, „že jsem svůj hlas obětovala navždy pro něho, abych jenom u něho mohla býti!“

Nyní tančily otrokyně půvabné tance při výborné hudbě; tu vstala i vodní panna a pozdvihnouc své sněhobílé rámě, postavila se na špičky, a tančíc vznášela se nad lesklou podlahou, jak žádná před ní nedovedla; při každém pohybu byla její krása ještě patrnější a její oči mluvily hlouběji k srdci, nežli zpěv otrokyň.

Všichni byli okouzleni, obzvláště princ, který ji nazýval svým malým nalezencem; a ona tančila vždy více a více, ačkoliv při každém dotknutí se podlahy cítila bolest, jakoby ostré nože do nohou jí bodaly.

Princ pravil, že musí na vždy u něho zůstati; a dostala dovolení, v komnatě u jeho ložnice na zlatém a aksamitovém polštáři spáti.

Dal jí dělati mužský oblek, aby jej koňmo mohla provázeti; jezdili do hustých lesů, kde zelené větve ramen jejích se dotýkaly, a malí opeřenci vesele mezi listím prozpěvovali. Vystupovala s princem na vysoké vrchy, a ačkoliv její útlé nohy krvácely, takže ostatní z průvodu to viděti mohli, přece se tomu smála a následovala jej, až spatřila oblaka pod sebou plouti, jakoby byly hejno ptáků, kteří do dalekých končin táhnou.

Když u večer na hradě všichni odpočívali, vyšla na mramorové stupně, a vztoupivši do mořské vody, ochlazovala své žnoucí nohy, a zpomínala na ty, které zůstavila tam dole v hlubině.

Jedné noci přišly sestry ruku v ruce, a zpívaly velmi smutně, nad vodou plovajíce; a ona na ně kývala, i poznaly ji a vypravovaly, jak je všechny zarmoutila. Na to je navštěvovala každé noci, ano jednou spatřila v moři i starou babičku, která mnoho let již nebyla nad vodou, ba i mořského krále s korunou na hlavě a vztahovali po ní ruce, neosmělili se však k zemi tak blízko, jako sestry.

Den ke dni byla princi milejší; miloval ji, jak dobré, krásné dítě milováno bývá; svou královnou ji však učiniti, to ani na mysl mu nepřišlo; jeho a chotí se přece musela státi, sice by neobdržela nesmrtelnou duši, a na jeho svatební den rozplynula by se v pěnu na moři.

„Nemiluješ mě ze všech nejvíce?“ zdály se tázati oči vodní panny, když ji vzal do náruče a její spanilé čelo líbal.

„Ano, tys mně ta nejmilejší,“ pravil princ; „neboť ty máš nejlepší srdce ze všech; nejvíce jsi mně oddaná, a podobáš se dívce, kterou jsem jedenkráte spatřil, a zajisté více nenaleznu. Byl jsem na lodi, a ta se rozkotala; vlny mě donesly na břeh k posvátnému chrámu, kdež mnoho dívek službu boží vykonávalo; nejmladší z nich nalezla mne na břehu a zachovala mi život, viděl jsem ji jenom dvakráte. Ona by byla jedinou, kterou bych na tomto světě mohl milovati; ty však se jí podobáš, a vždy víc a více budí se její obraz v duši mé; ona však náleží posvátnému chrámu, a proto seslalo mi nebe tebe; my nikdy se nerozloučíme!“

„Ach, on neví, že jsem já to byla, která mu život zachránila!“ myslila vodní panna; „já jej donesla ku břehu k posvátnému místu; já skryla se za skalinu v pěnu vodní a dávala pozor, ažby lidé přišli a jej nalezli. Spatřila jsem i krásnou děvu, kterou více miluje, nežli mne!“

A vodní panna vzdychla si zhluboka, bolestně; plakat nemohla.

„Dívka ta náleží posvátnému chrámu, pravil; nepřijde do světa, aniž se kdy shledají; já však jsem u něho, vidím jej každého dne; budu jej ošetřovati, jej milovati, jemu svůj celý život věnuji!“

Avšak nyní přišel čas, kdy se měl princ ženiti a sousedního krále spanilou dceru pojmouti za manželku, tak se vůbec pověst roznášela; proto se chystala také nádherná loď na cestu. Princ se vydá na cestu, aby seznal země sousední, tak se ovšem mluvilo, ale dělo se vše proto, aby spatřil svou nevěstu. Veliké, skvostné komonstvo mělo jej provoditi. Vodní panna vsak vrtěla hlavou a usmívala se; vždyť znala myšlenky princovy mnohem lépe, nežli všichni ostatní.

„Musím na cestu,“ pravil k ní; „musím tu krásnou princeznu spatřiti, moji rodiče tak tomu chtí; nemohou mne však nutiti, abych si ji za nevěstu vyvolil. Nemohu ji milovati! ona se jistě nepodobá dívce oné, jížto se ty tak příliš podobáš; a kdybych si měl kdy nevěstu zvoliti, spíše ty bys jí byla, můj němý nalezenče, se svým výmluvným zrakem!“

I líbal malinové rty její, pohrával si dlouhými kadeřemi jejími a položil si hlavu na její srdce, takže toto snilo o lidském štěstí a o duši nesmrtelné.

„Snad se nebojíš moře, mé dítě nemluvné?“ pravil princ, když stál na palubě nádherného korábu, který jej měl donésti do zemí sousedního krále; a vypravoval jí o bouři a o bezvětří, o podivných rybách tam v hlubině, a o všem, co potapěči tam spatřili; a ona usmívala se při tomto vypravování: vždyť věděla lépe, nežli kdo jiný, co a jak se všecko na dnu mořském děje.

Za jasné noci, když vše na lodi spalo, kromě kormidelníka, jenž u kormidla stál, seděla vodní panna na palubě lodní a upřeně pohlížela do vln; zdálo se jí, že vidí hrad otcovský; na vysokém cimbuří stála babička se stříbrnou korunou na hlavě á pohlížela smutným zrakem vodními proudy ku korábu. Objevily se i sestry nad vodou, pohlížely smutně k ní vzhůru a lomily rukama; i kynula jim, usmívala se, a chtěla vypravovati, jak se jí dobře vede a jak šťastnou jest: tu však přiblížil se k ní lodník a sestry se ponořily do vody, takže se domníval, že vidí jenom bílou pěnu, způsobenou vlnami.

Příštího jitra vploula loď do přístavu velikého města, sousedního krále. Na všech věžích se zvonilo, a s vysokých hradeb zněla hudba a hřměla střelba z děl a řady vojáků s vlájícími prápory a lesknavými bodáky vítaly příchozí. Každého dne byla nová a nová slavnost, bály a společnosti se střídaly; avšak nevěsta zde ještě nebyla. Pravilo se, že daleko odtud vychovává se v posvátném domě, tam že učí se všem královským cnostem.

Konečně přišla! Vodní panna byla žádostiva spatřiti krásu její, a musila ji uznati: milostnější zjevení nikdy ještě neviděla. Její pleť byla velmi jemná a jasná, a za temnými řasy usmívalo se dvé černomodrých — věrných očí.

„Ano, tys to!“ zvolal princ, „ty, kteráž jsi mě zachránila, když jsem bez sebe na břehu ležel!“ A již přitiskl uzardělou nevěstu k srdci.

„Oh, jsem přešťastný!“ pravil k vodní panně, „vyplnilo se mi to nejlepší, co jsem doufati mohl. Ty zajisté budeš se radovati ze štěstí mého; neboť tys jediná ze všech, která nejlépe se mnou smýšlí!“

A vodní panna políbila mu ruku, a již bylo jí, jakoby cítila, že srdce jí puká. Vždyť pak by jeho svatební den ji usmrtil a učinil z ní mořskou pěnu.

Všecky zvony zazněly; hlasatelé projížděli město, zvěstujíce zasnoubení. Na všech oltářích hořel vonný olej ve skvostných stříbrných světloškách. Kněží povznášeli kaditelnice, a ženich a nevěsta podali si ruce a obdrželi požehnání biskupovo.

Vodní panna vystrojena hedvábím a zlatem držela nevěstě vlečku, neslyšela však slavnostní hudbu, aniž viděla posvátné obřady; zpomínala na smrt a na vše, co na tomto světě ztratila.

Ještě toho večera odebrala se nevěsta s ženichem na koráb; děla hřměla, všecky praporce vlály, a uprostřed lodi byl připraven skvostný stán z aksamitu a zlata, a tam stálo nádherné lůžko k odpočinku: zde měly ženich a nevěsta odpočívati.

Plachty se nadmuly větrem, a loď se pohybovala zlehka nad čistou vodní hladinou.

Když se setmělo, rozsvítilo se tisíce světel, a lodníci prováděli veselé tance na palubě. Vodní panna zpoměla si na své první vystoupení nad vodu, tenkráte spatřila tu samu slávu a radost: i vmísila se též mezi tanečníky, vznášela se jako vlaštovice, když jest pronásledována; a všichni se jí obdivovali a tleskali pochvalu, nikdy ještě tak krásně netančila. Jako ostré nože bodalo jí to do nohou, ona však ničehož necítila, cítilať hroznější bolest v srdci. Věděla, že to poslední večer, kdy jej spatřuje, jej, pro něhož opustila příbuzné a otčinu, obětovala svůj líbezný hlas, a denně nesnesitelných bolestí snášela, aniž by on nejmenšího pomýšlení o tom měl. Byla to poslední noc, kdy tentýž vzduch s ním vdychala, hluboké moře a hvězdyplnou oblohu spatřovala; věčná noc bez myšlenek a snění očekávala ji, která neměla žádné duše, aniž mohla jí více získati. A vše bylo plno radosti a veselí na lodi až pozdě přes půlnoc; vodní panna se smála a tančila, an zatím smrtelné myšlénky burácely v srdci jejím. Princ líbal svou nevěstu, a ona pohrávala s jeho černými kadeřemi, a ruku v ruce šli na odpočinek do skvostného stanu.

Nastalo ticho na lodi, jenom kormidelník stál u kormidla; vodní panna položila své bílé rámě na okraj lodi a pohlížela k východu po ranních červáncích; první paprslek sluneční přinese jí smrt! V tom spatřila sestry vystupovati nad vodu; byly bledé jako ona; jich dlouhé krásné vlasy nevlály již větrem — byly ustříhány.

„Daly jsme je čarodějce, abychom tobě pomoc přinesly, bys této noci nezhynula. Dala nám nůž, tu jest! Hleď, jak jest ostrý! Dříve než slunce vyjde, vraž jej do srdce princova, a když teplá jeho krev na tvé nohy vystříkne, srostou ti v rybí ohon a ty budeš opět vodní pannou, můžeš k nám sestoupiti a budeš žíti tři sta let, nežli se staneš mrtvou, slanou pěnou mořskou. Pospěš si! On anebo ty musíš zemříti, nežli slunce vyjde! Naše stará babička truchlí tak, že i její šediny padly pod nůžkami čarodějky, jako vlasy naše. Usmrť prince a vrať se! Pospěš! Vidíš červenou prouhu tam na obloze? V několika okamženích vystoupí slunce, a pak musíš zemříti!“ A žalostně zasténavše zmizely ve vlnách.

Vodní panna přikročivši ku stanu odhrnula purpurovou záclonu, a spatřila spanilou nevěstu odpočívati na prsou ženichových; i nahnula se, políbila jeho krásné čelo, pohlídla k obloze, kde ranní záře více a více se rozkládala; pozorovala ostrý nůž a upřela oko své opět na prince, který ve snu jméno nevěsty volal; jenom ona byla jeho myšlénkou, a nůž se třásl v ruce vodní panny. V tom však odhodila jej daleko do vln; ty se červeně zaleskly na místě, kam padl, podobalo se, jakoby krůpěje krve z vody vyrůstaly. Ještě jednou pohlídla polomrtvým zrakem na prince a — vrhla se s lodě do moře a cítila, jak se tělo její v pěnu mořskou rozplývá.

Nyní slunce vystoupilo z moře, paprsky jeho padaly lahodně a teple na chladnou pěnu mořskou, a vodní panna necítila žádných smrtelných bolestí. Viděla jasné slunce a nad ní vznášelo se množství průhledných a krásných tvorů; mohla skrze ně viděti bílé plachty korábů a červená oblaka na nebi. Jich řeč byla zpěv, avšak tak duchovný, že žádný lidský sluch nemohl jej pojmouti, tak jako lidský zrak nemohl je spatřiti; bez křídel vznášeli se ve vzduchu svou vlastní lehkostí. Vodní panna spatřila, že má tělo, jako oni, kteréž více a více z pěny se povznáší.

„Kam to přicházím?“ tázala se, a její hlas zněl, jako hlas oněch tvorů, tak duchovně, že žádná pozemská hudba nemůže jej nápodobiti.

„K dcerám vzduchu!“ odpověděli ostatní.

„Vodní panna nemá duši nesmrtelnou a nemůže ji obdržeti, nezíská-li si lásku člověka; na cizí moci zakládá se věčný život její. Dcery vzduchu též nemají duše nesmrtelné; dobrými skutky však mohou jí nabýti. Letíme do horkých krajin, kde dusný morový vzduch člověka usmrcuje, tam vějeme ochlad. Roznášíme ve vzduchu vůni květin, poskytujíce takto občerstvení a uzdravení. A když jsme tři sta let se byly snažily, vše dobré, seč jsme, vykonávati, obdržíme nesmrtelnou duši a budeme míti oučastenství u věčné blaženosti lidí. Ty, ubohá panno vodní, dychtila jsi po ní, jako my, tys mnoho přetrpěla, povznesla jsi se k světu duchů vzdušních a dobrými skutky sama po třech stech let můžeš si opatřiti duši nesmrtelnou.“

A vodní panna pozvedla zářný zrak svůj k božímu slunci a ponejprv ucítila slzy v očích svých.

Na lodi nastal opět hluk a život; viděla prince, an se svou nevěstou ji hledá; tesklivě pohlíželi na perlící se pěnu, jakoby věděli, že se do vody vrhla. Neviditelně políbila nevěstě čelo, ovanula prince, načež s ostatními dítkami vzduchu povznesla se na růžový oblak v nadvětří plovoucí.