Židovská encyklopedie Brockhause a Efrona/Ruth

Židovská encyklopedie Brockhause a Efrona
Ruštuk	Ruth	Ruth, Midraš

Ruth, מגילת רות‎ je jedna z knih Svatého písma, která se vztahuje k oddílu Spisů a popisuje osud Moabitky Ruth, která se připojila k židovskému národu a vposled se stala pramátí krále Davida. Kniha představuje jeden z tzv. pěti svitků a čte se v synagoze o svátku Padesátidení (v druhý den svátku; viz Megilot). Kniha má celkem 85 veršů a v tištěných vydáních bible je rozdělena do 4 kapitol. O jejím umístění v biblickém kánonu viz Spisy. V Septuagintě a Vulgatě následuje za knihou Soudců, jako by představovala její pokračování (viz Biblický kánon, Židovská encyklopedie, IX, 214 a násl.)

Údaje o textu
Titulek:	Ruth
Autor:	Abram Solomonovič Kameněckij
Krátký popis:	encyklopedický biografický článek
Původní titulek:	Руѳ
Zdroj:	Soubor:Brockhaus and Efron Jewish Encyclopedia 13.djvu
Vydáno:	Еврейская энциклопедия. Díl 13. Sankt-Petěrburg: Brockhaus-Efron, 1911. Sloupec 746–749
Licence:	PD old 70
Licence překlad:	CC BY-SA 3.0
Související:	Bible/Rút
Heslo ve Wikipedii: Kniha Rút

Obsah

Tato malá kniha představuje rozkošnou idylu z života předků krále Davida. V době soudců, v období, kdy Judeu sužoval hlad, se jeden významný betlémský občan, Elimelech, přestěhoval s celou svou rodinou — ženou a dvěma syny — do Moábu. Synové Machlon a Kiljon se po smrti otce oženili s Moabitkami a žili v cizině dalších deset let. Když pak i oni umřeli, aniž by zanechali potomstvo, matka a vdova Noomi se vydala zpátky do Judey. Své snachy, které ji doprovázejí, sama přemlouvá, aby ji opustili a vrátili se do Moábu, kde se mohou podruhé provdat. R. ji však neopouští, prohlašuje jejího Boha svým Bohem a její národ svým národem. V Betlémě se R. vypraví paběrkovat na cizích polích, aby obstarala potravu pro sebe a svou tchyni. Náhodou přichází na pole Boaze, bohatého příbuzného svého zesnulého muže. Ten, když se dozví, o koho se jedná, ji chválí za to, že opustila své příbuzné a připojila se k národu, který neznala, aby spočinula pod křídlem Boha Izraele; dovoluje jí, aby po celou dobu sklizně sbírala klasy na jeho poli. Na radu Noomi navštěvuje R. Boaze v noci na humně a připomíná mu jeho závazek, který má ve vztahu k ní jakožto příbuzný jejího bezdětně zemřelého muže. Boaz slibuje, že se s ní ožení, pokud se bližší příbuzný jejího muže zřekne svých práv a závazků. Ten se jich skutečně zřekl, Boaz se oženil s R. a převzal od Noomi roli hlavy Elimelechovy rodiny. R. porodí syna, kterého sousedky pojmenují Obed. Ten se stane dědem krále Davida.

Charakteristika knihy

Příběh je podán dojemným, idylickým tónem. Sloh je volný, bezelstný. Knihu R. lze označit jako žánrový obraz z vesnického života; je plna té nejupřímnější srdečnosti. Autor se s láskou zdržuje u scén, kdy R. odmítá opustit svou tchyni, kdy Boaz chválí její počin, kdy starší města žehnají jejich sňatku. Z celé knihy čiší pokoj a vůně polí. Dokonce i noční scéna na humně je popsána s dojemnou naivitou prodchnutou cudností. To nejdůležitější sděluje autor až na konec — že totiž potomkem tohoto páru byl sám král David. Tím je dosažen hlavní cíl příběhu: láskou prodchnutá charakteristika předků davidovské dynastie. — Někteří nacházejí arameismy v knize pouze ve slově הלהן‎ místo הלהם‎ (1, 13) a לקים‎ (4, 7). Text se dochoval neporušený, pouze v kap. 4, 5 podle názoru kritiků třeba namísto ומאת‎ číst גם את‎. (sr. ib. 10).

Názor kritické školy

Počínaje racionalistou Leonh. Bertholdem (zemřel r. 1822) se kritika přiklání k tomu, že považuje knihu R. za čistě poetické dílo postrádající jakýkoli historický základ. Prvky umělosti spatřuje již ve výběru jmen: hlava rodiny nosí jméno, jehož složka znamená „král“ (מלך‎); předčasně zemřelí synové se jmenují Machlon (od מחלה‎ — „nemoc“) a Kiljon (z כלה‎ — „zničení“); snacha, která se odvrátila od tchyně, se jmenuje Orfa (od ערף‎ = „záda“); jméno R. by mohlo pocházet z רעות‎ = přátelství. Podle názoru Bertholda a Ferd. Bernaryho má kniha R. za cíl oslavit levirátní sňatek; v takovém případě by ale autor dal roli Boaze bratrovi zemřelého manžela R. Reuss dovozuje, že kniha R. byla sepsána brzy po pádu efrajimského království a má politickou tendenci dokazovat, že davidovská dynastie má právo nástupnictví nejen v království judském, ale i v efrajimském, neboť její zakladatel Obed byl právním nástupcem efrajimity Machlona (Ruth 1, 2). Je-li tomu ovšem tak, pak autor tak dovedně zamaskoval svůj záměr, že jej skutečně nikdo nemohl odhalit. Také je nepochopitelné, proč autor učinil Davidovu prababičku Moabitkou. Kuenen a Geiger nacházejí v knize tendenci jiného typu: Autor chtěl svým vyprávěním oponovat přísným opatřením Ezdráše a Nehemiáše proti smíšeným manželstvím Židů s ženami z národů, které je obklopují, a chce dokázat, že za jistých podmínek se Žid může oženit dokonce i s Moabitkou. Cizí původ R. se ovšem v knize sděluje jen jakoby mimochodem, není zdůrazňován, jak by bylo lze očekávat, kdyby autor skutečně byl měl podobnou tendenci. Z knihy R. vůbec není cítit žádná polemika. Spíše je možné předpokládat, že autor vypráví tradici o původu davidovské dynastie, která mohla původně vzniknout v kruzích judskému panovnickému rodu nepřátelských, ale v podání našeho autora obdržela zcela odlišný charakter; zlostný pamflet se proměnil v podivuhodnou charakteristiku Davidových předků s hlubokým mravním obsahem. Za pozůstatek prvotního charakteru příběhu je možno považovat jméno „Obed“, které znamená „pracovník“. Možná původně toto jméno znělo Ebed — „otrok“. Že se nejedná o původní jméno, o tom se dochoval, jak se zdá, náznak i v samotné knize R., kde je řečeno: „a daly mu sousedky jméno [jaké?], řkouce: narodil se syn Noomi, a daly mu jméno Obed“ (4, 17); u podrobné zprávy o volbě jména je obzvláště nápadná absence vysvětlení významu jména „Obed“; samo jméno navíc neodpovídá situaci, při které bylo dáno.

Co se týče datování knihy, názory kritiků se rozcházejí. Bertheau, Ewald a další tvrdí, že kniha byla sepsána v době babylonského zajetí nebo po něm. Tomu se zdá nasvědčovat aramejský odstín jazyka a odkazy na starší díla. Zvláštní význam kritikové přiznávají skutečnosti, že autor hovoří o obřadu zouvání obuvi jako o zvyku, který existoval dříve, a ne v jeho době (4, 7: „tak bylo dříve v Izraeli při výkupu a při záměně na potvrzení nějaké věci: jeden zul svůj střevíc a podal druhému, a to bylo svědectvím v Izraeli“). Tento obřad se ostatně liší od obřadu popsaného v Deut. 25, 9, kde je předepsáno, že vdova odmítnutá švagrem má mu na znamení pohrdání zout střevíc (viz Levirát). Reuss, Oettli a Driver datují sestavení knihy do doby posledních judských králů. Ed. König tvrdí, že příběh R. sepsaný v prorockých kruzích Severního království byl přepracován v době babylonského zajetí do podoby, ve které se nám kniha R. dochovala. Posledních pět veršů (4, 18—22) obsahujících Davidův rodokmen považují kritikové za pozdější přídavek, protože s ohledem na předcházející verš 17 se zdají být zbytečnými. —

Viz:

• Leonhard Berthold, Histor.-kritisch. Einleit. in die sämtl. kanon. und apokryph. Schriften d. Alt. und N. Testaments, Erlangen, 2342 a násl.;
• Ferdinand Bernary, De Hebraeorum Leviratu, Berlin, 30;
• Umbreit, Ueber Geist u. Zweck d. Buches Ruth, in: Theolog. Studien u. Kritiken. 1834, 308 a násl.;
• Geiger, Urschrift atd., 1857, 49 a násl.;
• úvody do bible od Keila, De-Wette-Schradera, Bleek-Wellhausena a dalších;
• A. Jellinek, Kommentare d. Rabbi Menahem b. Chelbo, R. Tobia b. Elieser u. a. Rabbinen z. Esther, Ruth, Klagel., Leipzig, 1855;
• D. Hartmann, Das Buch Ruth in der Midrasch-Literatur, Frankfurt, 1901;
• S. Wessel, Das Targum z. Buche Ruth, Bern, 1899;
• L. Köhler, Der Zweck d. Büchleins Ruth, Teylers Theol. Tydschr., 1904;
• R. Brenner, Ruth, Frankfurt, 1908;
• J. E., X, 576 a násl.;
• Enc. Bibl., IV, 4166 a násl.;
• PRE³, XVII, 265 a násl.

A. S. Kameněckij

Ruth v agadě

Agada odvozuje jméno רות‎ od kořene רוה‎ = sytit, poskytovat blahobyt, jelikož potomek R., žalmista David, složil hojný počet hymnů Nejvyššímu^[1]. R. pochází od moabského krále Eglona, vnuka Balakova. Ohledně Moabitů, kteří byli Židům nepřátelští a způsobili jim mnoho zlého, je řečeno: „nevstupuj v nepřátelství s Moabem a nezačínej s ním válku“^[2], a ohledně Midiánců, kteří byli pouhými pomocníky Moabitů v jejich úkladech proti Židům, je předepsáno: „mějte Midiánce za nepřátele a porážejte je“^[3]. Tuto disproporci vysvětluje agada tím, že z Moabu nakonec měla vyjít „překrásná holubice“ פרידה טובה‎, R.^[4]. Když se R. rozhodla přestoupit k judaismu, její tchyně Noomi se snažila jí to rozmluvit, poukazovala na obtížnost dodržování žid. obřadů, na omezující pravidla o sobotě, na velký počet zákazů, které jsou Židé povinni dodržovat, ale to vše nedokázalo otřást jejím rozhodnutím^[5]. Když dorazila do Judeje, bylo jí čtyřicet let a přitahovala pozornost svou krásou^[6]. Pozornost Boaze však na sebe upoutala výhradně svou skromností. Na jeho poli pracovala pouze mezi slušnými (מהוגנין‎) ženci, nenapodobovala chování jiných žneček^[7]. Podle tradice se R. dožila vysokého věku a byla přítomna tomu, kdy její potomek, král Šalomoun, soudil dvě prostopášnice^[8]. —

Srv. Nachalat Schimeoni, s. v.

1. Berachot 7b
2. Deut. 2, 9
3. Num 25, 17
4. Baba kama 38a
5. Jebamot 47b
6. Ruth raba, IV, 6
7. Šabat 113b, Ruth r. IV, 8
8. Ruth r. II, 2

Z.