Otevřít hlavní menu

Ženy a milenky slovanských básníků/V objetí démona

Údaje o textu
Titulek: V objetí démona
Autor: František Kvapil
Zdroj: KVAPIL, František. Ženy a milenky slovanských básníků. Praha: J. Otto, 1893. s. 233–244.
Licence: PD old 70
Související: Michail Jurjevič Lermontov

Michal Jurjevič Lermontov nepocházel ze slavného, starobylého rodu, ani nebyl krasavcem. Měl křivé nohy, ohrnutý nos, byl nemotorný, na rtech vězel mu neustále jízlivý úsměv, ale z černých, výrazných jeho očí planul neobvyklý oheň, který poutal a omamoval. Vzrůstu byl prostředního, čelo měl vysoké, vlasy rusé. Byl neobyčejně samolibý, ale přes to svých tělesných nedostatků i zevnější neobratnosti byl si úplné vědom. Myšlénka ta jej často trápila, nebyla však s to udolati v něm samorostlou, rázovitou energii a tužbu, dobyti si ve společnosti vlastní svojí zásluhou postavení a slavného jména. Znal dobře i své duševní přednosti, skvělé básnické nadání a peprný vtip. Uměl býti duchaplným a roztomilým, každého, když mu na tom záleželo, dovedl okouzlili. Ale býval též chladně trpkým a sarkastickým, nešetřil nikoho, a byť to byla osoba jeho duši nejdražší.

Zdál se opovrhovati světem a života si vážil jen potud, pokud mu byl zdrojem zábavy a rozčilujících dojmů. Nepochopoval sama sebe. Věčně byl nespokojen a když mu kynulo zblízka vytoužené štěstí — prchal před ním. Turgéněv ve svých pamětech o něm vypravuje: „Ve zjevu Lermontova bylo cosi zlověstného a tragického; cosi jako mračná a nedobrá síla, jako pessimismus a vášeň vanulo z tohoto osmahlého obličeje, z jeho velkých, temných očí. Jejich pochmurný hled v nižádném nebyl souhlasu s výrazem téměř dětsky něžných a oddaných rtů. Celá jeho nízká, křivonohá postava s velkou hlavou a širokou plecí činila dojem nepříznivý.“ A dále podotýká, že jeho slova o Pečorinovi, hlavním hrdinovi románu „Rek naší doby“, že „jeho oči se nesmály, ani tehdy ne, když sám se smál“, platila především o něm.

Již v desátém roce věku svého se zamiloval do dívky značně starší plnou mladickou náruživostí. V lásce měl štěstí. Náklonnosti žen nezískal si ovšem svojí osobou a svým zevnějškem — zbraní jeho byla převaha duševní, které odolati nebylo lze. Hravě vítězil i nad nejsličnějšími soky.

Když mu bylo šestnáct let, studoval v Moskvě v universitním pensionatě. U svých příbuzných, kde bydlil, seznámil se s krásnou Kateřinou Alexandrovnou Suškovou, spřízněnou s nejpřednějšími šlechtickými rody, s Golicinovými, Gorčakovými, Dolgorukými atd. Byla to dívka osmnáctiletá, štíhlé postavy, krásné, zajímavé tváře, s bohatými, jak havran černými vlasy. Stejně černé byly její oči, do jichž tajuplné hloubky nahlednouti bylo závratno a nebezpečno každému srdci. Což divu, že kolem ní brzy vyrojil se zástup zbožňovatelů, neboť při vzdělání velmi pečlivém vynikala neobyčejnou bystrostí ducha.

Mezi nimi nalézal se též Lermontov. Byl co den jejím průvodčím na procházkách a druhem při večerních zábavách, ačkoli Katuška a její přítelkyně s ním zacházely jako s hochem. Zlobilo jej to v nemalé míře, chtěl, aby jej pokládaly za jinocha. Deklamoval jim Lamartinea a Puškina, pod večer zapřádal s nimi sentimentální hovory, a chodě v stinných alejích, hroužil se do hlubokého přemýšlení a čítal Byrona. Radily mu, aby se raději proskákal a proběhal, že to pro něj v jeho letech jest příhodnější. Avšak tím ho neodstrašily — do krásné Suškovy vášnivě se zamilovav, horoucí své city vkládal do básní, překypujících ohněm a vervou. Katuška přijímala je nejdřív jako povinný hold své kráse, leč záhy počala činiti rozdíl mezi dvořením se Lermontova a poklonami jiných ctitelů. Často o něm přemýšlela, tušila, že bude někdy slavným — a ten mladičký, ošklivý, nehezky rostlý studentík přestal jí býti lhostejným.

Jak vyznává ve svých zápiskách, začala se ho báti a jeho básně ukrývala před svými družkami.

Román, sotva zaplétati se počínající, byl na podzim roku 1830 přerušen odjezdem Katušky do Petrohradu.

Lermontov si zoufal. Napsal jí veršem melancholické „S bohem“ a domníval se, že už jí nikdy v životě nespatří. Zatím stalo se jinak. O dvě léta později udělali moskevští studenti neoblíbenému professorovi na universitě kočičinu. Někteří byli proto vyloučeni — Lermontov mezi nimi. Rychle se rozhodnuv, odjel tudíž do Petrohradu a vstoupil do kadetní školy. Básněmi, které svým soudruhům předčítával, obrátil na sebe jejich pozornost, ale přátel neměl. Svou břitkou ironií každého odpuzoval. Také u Suškových se neobjevil ani jednou.

Katuška i v kruzích petrohradské společnosti nalézala množství ctitelů, kteří hleděli dobyti si její přízně. Nebylo však mezi nimi takového, jenž by se byl duchem rovnal Lermontovu. Jejich chvalořeči ji nudily a otrocká poníženost, kterou dávali na jevo, se jí protivila. Toužila míti ve svém ideálu ne otroka, ale pána a velitele, jemuž by se mohla oddati slepě, bez váhání. V květnu r. 1833 odebrala se znova do Moskvy, aby byla na svatbě příbuzné, která se provdala za hraběte Roztopčina. U přítelkyně své Sašenky, kde poprvé byla spatřila Lermontova, setkala se též s druhým jejím sestřencem, Luginem.

Tam, jak se zdálo, vyléčila se konečně ze svého blouznění. Lugin byl muž dobrého srdce a šlechetné povahy, vládl značným jměním a sličnou Suškovu zbožňoval. Nabídnuv jí svou ruku, byl na polo o její přízni ujištěn, ač nebylo lze říci, že by jej skutečně byla milovala. Doufala však, že s ním bude moci žíti spokojeně, jako její sestřenice, která též se vdala za muže nemilovaného. Vrátila se pak do Petrohradu a Lugin rovněž tam chystal se přijeti, aby seznámil se též s jejími příbuznými.

O intimnějším poměru obou dověděl se Lermontov z Luginových dopisů. Snad ozvala se v něm stará láska, snad toliko uražená samolibost — jisto jest, že hleděl se Suškovými se sblížiti. Stalo se tak r. 1834 na jistém domácím plese, když dosáhnuv hodnosti praporečníka byl přidělen k husarskému gardovému pluku.

Ve svém zevnějšku mnoho se nezměnil. Nestal se hezčím ani obratnějším, jen poněkud zmužněl a zrak svůj upíral na každého s jistým sebevědomím. Všemožně se snažil, aby vypudil soupeře z Katuščina srdce. Nebylo to úkolem snadným, bylať daným slovem jaksi vázána a žijíc z milosti u příbuzných, toužila nabyti zaopatření a samostatnosti. Lermontov ne zrovna šlechetným způsobem líčil jí Lugina v barvách co nejtemnějších. Dobrotu srdce vyhlašoval při něm za hloupost a duševní obmezenost, a vůbec viděl na něm pouze jedinou přednost — jeho statky. Leč to vše nepomáhalo. Daleko většího úspěchu došel jiným způsobem. Ne bez příčiny rozvinul před ní veškerou nádheru svých duševních vloh. Hovor jeho sršel jiskrami vtipu, výmluvností svou oslňoval, a přece byl ve všem nehledaný a přirozený. Nad hladinou ostatní petrohradské společnosti stál jako gigant a z očí sálal mu žár hluboké, nezkrotitelné duše. Katuška mimoděk byla nucena srovnávati — dost záhy byl Lugin zatemněn, zapomenut.

Proč to Lermontov činil? Rek jeho Pečorin praví: „Bezmezná rozkoš tkví v tom, když vládneme mladou, sotva že rozkvetší duší. Jest to jako květ, kterého nejlepší vůně vytryskne, když se setká s prvním paprskem slunečním. Jest třeba v okamžiku tom jej utrhnouti, a když uvadlo, hoditi do cesty, ať si jej někdo sebéře! Cítím v sobě nenasytnou touhu, že chci všeho se zmocniti, co mi přijde do cesty; hledím na strast i radost jiných, pokud se týkají mé vlastní osobnosti, jako na pokrm, jenž udržuje mé síly duševní. Sám již nejsem s to, abych vášní pozbyl rozumu; má ctižádost zanikla okolnostmi, ale objevila se zas jiným způsobem: neb ctižádost není nic jiného, nežli lačná touha po vládě, a první radost moje, když mohu podmaniti vše, co je kolem mne, své vůli, probouzeti k sobě cit lásky, oddanosti a strachu, není-liž zároveň prvním znamením a také největším vítězstvím vlády?… A co je štěstí? Nasycená hrdost.“ Dle toho jednal i sám.

Na Suškovou působil v skutku démonicky. Rozum ji před ním varoval, ale srdce mu nemohlo odolati. Kdysi byl u ní návštěvou a nabídl se, že jí bude hádati z ruky. Podala mu ji, on však mlčky prohlížeti se jal pozorně všecky čáry na dlani.

„Nu což?“ tázala se.

„Tato ruka slibuje mnoho blaha tomu, kdo ji dostane a kdo ji bude líbati — proto osměluji se já první!“ odvětil a ručku ohnivě políbiv, stiskl ji náruživě.

Katuška se zarděla a zmatena odběhla v rozpacích do vedlejšího pokoje. „Jaké to bylo políbení!“ napsala později ve svých memoirech. „Kdybych živa byla sto let, nezapomenu na ně nikdy! I teď, když mi to na mysl přijde, zdá se mi, že cítím žhoucí dotknutí se jeho rtů. Ještě nyní při té vzpomínce vlní se má ňadra. Tehda, v okamžiku onom stal se ve mně náhlý, neočekávaný převrat: srdce mi počalo silně bíti, krev se rychle rozproudila, cítila jsem chvění každé téměř žilky, má duše byla opojena…“

Celý večer pak byla vážná, zamyšlená, roztržitá, avšak při tom nevýslovně šťastná. V noci nespala. Myslila na Lugina a ještě více na Lermontova. Nebylo pomoci, rozhodla se ve prospěch tohoto a líbala, tiskla svou ruku, na níž byla spočinula jeho ústa.

Toto své rozčilení však před ním zatajila, jevíc se vůči němu chladnou a vyhýbavou. Nicméně Lermontova neušlo, že mu jest nakloněna, a proto zdvojil své úsilí. Dlouho, dlouho odpírala. Namítala mu: „Osud můj jest rozhodnut, jsem milována a milovati budu též sama.“ Ale neušlo jí ani jediné jeho slovo, na ono políbení nemohla zapomenouti a jeho obraz tkvěl neustále v její duši. Doufala, že po příjezdě Luginově bude jinak. Bylo tím hůře. Rozdíl mezi oběma vynikl tím ostřeji, před Lermontovem nebylo možná se zachrániti. Sžíravá vášeň vřela v jeho slovech, ve kterých zrcadlila se hned ryzí, nekonečná láska, hned opět posměch, ano i hrozby. Kdysi k ní pravil: „Miluju vás a vy mě milujete také. Bojte se mne však, jsem všeho schopen a neodstoupím vás nikomu. Chci vaši lásku — buďte opatrna, neboť dva životy jsou ve vašich rukou. Nu co, vdejte se za Lugina: je bohatý, hloupý, budete jej vodit za nos. Co konečně je vám do mé lásky a do mne? Jsem chud. Vdejte se za něho, buďte šťastna! Ale na cestě k tomu štěstí půjdete přes mou neb jeho mrtvolu…“

Bylo to na plesu u generál-gubernátora, Lermontov byl něžný a sdílný, vypravoval Katušce příhody svého dětství. Příští jejich život na venkově neb v cizozemsku uměl líčiti tak kouzelně, prosil, aby se slitovala nad jeho životem, že ona jediná může spasiti jeho duši, vrátiti jej sobě, učiniti z něho velikého člověka — dívka nebyla s to hráti dále chladnou, odmítavou svoji úlohu. Vyznala mu, že jej miluje nad svůj život, víc nežli kdy milovala svoji matku, zapřisáhla se mu věčnou věrností.

Jak nadšeně psala o tom ve svém denníku ještě po letech! „Konečně jsem tedy milovala! Našla jsem ideál, před nímž nebylo hanbou pokořiti se před celým světem. Na svou, ale ještě více na jeho lásku mohla jsem býti pyšná, zdálo se mi, že jsem dospěla cíle veškerého svého žití. S radostí bych byla umřela…“

Láska Lermontova povznesla ji ve vlastních očích. Obdivovala se mu, takměř před ním se kořila. Nemohla se dosti na něj vynadívati; když k nim přišly na návštěvu dívky, třeba nehezké, na každou z nich žárlila. Nenáviděla je pro jediný jeho pohled, pro nejnepatrnější jeho slovo. Lugin, načisto odmrštěn a sklamán ve svých nadějích, odjel z Petrohradu.

Čas uplýval milencům v největší blaženosti, aniž by příbuzní Katuščini byli čeho tušili. Přítomnost Lermontova bývala jim pro jeho úštěpky a jízlivé žerty nepříjemna, pročež dovolovali, aby s ní býval celé večery o samotě, v jejím pokoji. Jinak neprozradili se ničím, až najednou přikvačila katastrofa, kterou, jak domýšleti se dlužno, připravil Lermontov sám. Dostalať jednoho dne dívka anonymní list, v němž, ačkoliv osoby se nejmenují, povaha Lermontova vylíčena co nejpodrobněji. Byla před ním varována, že prý mu není nic svatého a že nikoho není s to milovat. Jeho touhou jest vládnouti nad všemi a k uspokojení své samolibosti žádného neušetří. Nikdy prý ji za ženu nepojme — dřív, jsa ještě mladší a nezkušenější, zničil dívku, krásou i duševními vlastnostmi jí zcela rovnou: vyvábil ji z rodiny, unesl a nabaživ se ubohé, opustil ji. Týž osud prý na ni čeká — konečně se prostě přizná, že se toliko přetvařoval, ano, ještě se i vysměje.

Dopis ten přišel do rukou příbuzných Katuščiných, kteří, zvěděvše, že tato Lermontova miluje, nadělali s tím mnoho hluku. Byla plísněna, zaváděny přísné výslechy. — Lermontov, jenž na to třikráte po sobě přišel návštěvou, nebyl vůbec přijat. Nebohou dívku nemučil ani tak obsah listu, jako nemožnost Lermontova spatřiti. Teprve po několika nedělích shledali se ve společnosti a mohli nepozorovaně promluviti spolu několik slov. Tak dělo se potom častěji. Básník jí dodával naděje, na konec mluvil o tajném sňatku a chtěl ji unésti. Leč také to mělo brzy přestati.

Lermontov — a takový byl v celém životě — obětoval i tehda effektu lepší stránky svého srdce. První jeho vzněty bývaly šlechetné. Ale nepochopitelná touha zdáti se horším a pak myšlénka, že za všecky city přízně, vzbuzené v jiném, má co děkovati ne své osobě, ale umění, jímž dovedl zmocniti se cizího srdce, nedopouštěly, aby byl užil blaha čisté, blahodárné lásky. Stálo ho to vždy neuvěřitelného namáhání, než se mu podařilo vznítiti v ženštině hlubší žár. Vypočítavost jeho vskutku nikdy se neminula cílem — a snad právě proto nevěřil, že by láska Katuščina byla pravou a ryzí. Přál si též, aby proslul jako hrdina, a často na sobě shledával rysy Byronových reků.

V jednom listě vyjadřuje se o Katušce dosti neomaleně: „Ta ženština — toť netopýr, jehož křídla zaplétají se do všeho, co potkají v cestě. Byly doby, kdy se mně líbila. Nyní ona skoro mne potřebuje, abych se k ní lichotil… Nevím, ale jest něco v jejích způsobech, v jejím hlase tak hrubého, přerývaného, neharmonického, odpuzujícího…“

A přece zas kdysi napsal: „Jsem přesvědčen, že nikdo a nikdy tak mne nemiloval a nebude milovati, jako ona!“ Snad jen démonická, nevysvětlitelná vášeň táhla ho k tomu, aby ubil v ní srdce i duši. Že jí nezhubil mravně, jako před tím jiné dvě dívky, vysvětluje sám: „Poněvadž jsem ji miloval upřímně, bylo mi jí líto.“ Ale sotva i to bylo pravdou.

Rozloučení pro vždy nastalo v týdnu po velikonocích r. 1835 způsobem u něho obvyklým. Byli ve společnosti. Katuška právě tančila, když Lermontov vstoupil. Šel kolem chladně, ani na ni nepohlédl. Myslila, že ji přehlédl a usedši na místo, kde ji mohl viděti, očima div ho nepohlcovala. Nebylo vyhnutí, zraky jejich se setkaly — ona se usmála, Lermontov se odvrátil. Hlava se jí zatočila, srdce přestalo tlouci, v uších hučelo — bylo jí do pláče, avšak kolem bylo vše veselé a šťastné, vířila hudba, vše kypělo radostí. Přemohla se. Podařilo se jí na Lermontova promluviti — odpovědi dostalo se jí tvrdé a uštěpačné.

Nemohla věřiti svému sluchu ani svým očím. Srdce čisté věří lásce tak rádo — pokládala konečně všecko za pouhý žert a za zkoušku, v které chtěla obstáti vítězně. Leč sklamala se — vídala jej ve společnostech ještě častěji, nikdy však si jí ani nevšiml. Nemohouc utrpení svého přemoci, když příležitost se naskytla, přiblížila se k němu a zvolala: „Pro bůh, zbavte mne již nepokoje a pochybností! Řekněte, proč se na mne hněváte! Jsem hotova prositi vás za odpuštění, snášeti však tato muka a nevěděti proč — to jest přílišné. Odpovězte, upokojte mne!“

A odpověď! — „Nemám proti vám ničeho. Co zašlo, již se nevrátí, já též si už ničeho nežádám. Slovem, já vás nemiluji, a zdá se mi, že jsem vás nikdy nemiloval.“

S tím se rozešli.

A čím vysvětluje Lermontov toto své jednání vůči Katušce Suškově? S cynickou otevřeností píše o tom Vereščaginové: „Vstupuje do světa viděl jsem, že každý měl nějaký svůj piedestal: značné jmění, jméno, titul, svazky příbuzenské… Viděl jsem, podaří-li se mi zaujati pro sebe jednu osobu, že druhá dojista taktéž o mne bude se zajímat, s počátku ze zvědavosti, později ze soupeřství. Odtud mé styky se Suškovou. Porozuměl jsem, že ve snaze, aby mne ulovila, snadně se zkompromituje. Nuže já jsem ji zkompromitoval, na kolik jen bylo možno, nekompromitovav však sama sebe. Veřejně jsem se s ní stýkal jako s osobností mně velice blízkou, dával jsem jí cítiti, že pouze takovým způsobem může mne ovládati. Když jsem zpozoroval, že se mi to podařilo, a že ještě jediný další krok a byl bych ztracen, přikročil jsem k manévru. Především v očích světa stal jsem se k ní chladnějším, abych ukázal, že ji více nemiluji, ale že mne ona zbožňuje (což ve skutečnosti nebylo pravda). Když to začala pozorovati a pokusila se shoditi jařmo, já první veřejně jsem jí přikývl. V očích světa choval jsem se k ní surově a drze, posměšně a chladně. Začal jsem lichotiti se k jiným a pod slibem mlčelivosti vypravovati jim o těch stránkách věci, které svědčily v můj prospěch. Tak byla zdrcena tímto neočekávaným jednáním s mé strany, že s počátku nevěděla, co má dělat, i pokořila se, což přinutilo druhé, aby mluvily, a mne ukázalo v takovém světle, jako bych byl došel úplného vítězství; zatím ona se vzpamatovala a začala všude na mne si stěžovati, ale já jsem ji předešel, a její nenávist prozradila přátelům i nepřátelům zcela zřejmě, že mne miluje. Potom se zas pokusila získati mne líčeným zármutkem, vypravujíc všem mým známým, že mne miluje; já jsem se k ní nevrátil, nýbrž všeho toho užil jsem chytře ve svůj prospěch.“

Tedy učinil to vše jen proto, aby si upravil rovněž nějaký ten — „piedestal“!

Když však několik let po tom zasnoubila se Suškova se členem diplomatického sboru Chvostovem, Lermontov, který se byl právě vrátil z vyhnanství svého na Kavkaze, chtěl s ženichem se stříleti. Sešlo s toho, ale byl přítomen svatebnímu obřadu v kostele a hořce plakal. Odebrav se za nedlouho opět na Kavkaz, 15. července r. 1841 zahynul tam smrtí Puškina — v souboji.

Nádherná báseň jeho „Démon“ a některé stránky románu „Rek naší doby“ (Věra) jsou pomníkem jeho lásky ke krásné Katušce.