Ženy a milenky slovanských básníků/V době libánek

Ženy a milenky slovanských básníků František Kvapil
Słowacki ve Florencii	V době libánek	V objetí démona

Údaje o textu
Titulek:	V době libánek
Autor:	František Kvapil
Zdroj:	KVAPIL, František. Ženy a milenky slovanských básníků. Praha: J. Otto, 1893. s. 211–232. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Adam Mickiewicz
Související na Wikidatech: Adam Mickiewicz

I.

V osudech Adama Mickiewicze stal se rok 1824 velice důležitým mezníkem.

Usvědčen, že při studentském spolku „Filaretů“ ve Vilně měl činné účastenství, byl z rozkazu pověstného Novosilcova vyvezen hloub na Rus do vyhnanství. Podobný osud stihl též přátele jeho Zana, Czeczota, Malewského, Daniłowicze, Kowalewského a ještě as dvacet jiných.

Zan byl vypovězen do Orenburga na Sibiř, jiní ve vnitřních guberniích Ruska obdrželi místa podle svých schopností. Mickiewicz a Malewski, syn bývalého rektora vilenské university, měli se státi professory v Oděse na lyceu Richelieuově.

Dne 24. září opustil Mickiewicz Litvu, aby již nikdy se do ní nevrátil. S Malewským zamířili do Petrohradu, kamž přibyli v listopadu. Ale nedlouho v hlavním městě Ruska se zdrževše dostali rozkaz, aby se odebrali do Oděsy. Mickiewicz však na místě professury byl přidělen kanceláři knížete Voroncova, v němž nalezl laskavého představeného a srdečného přítele. Avšak již roku následujícího shledáváme básníka v Moskvě jakožto úředníka ve vojenské kanceláři knížete Golicyna, jenž byl tehdy generálním guvernérem.

Elita moskevské společnosti přijala Mickiewicze s neobyčejnou vřelostí. Polevoj nabízel mu spolupracovnictví „Telegrafu“ a uvedl jej do nejpřednějších aristokratických salonů. Kníže P. A. Vjazemskij, Ševyrev, Kirějevští, Baratynskij, Maksimovič a Sobolevskij stali se básníkovými přátely. V boudoiru kněžny Zeneidy Volkoňské, u níž shromažďovalo se vše, co v Moskvě mohlo činiti nárok na eleganci a ducha, byl hostem milým a vítaným. Karolina Sobaňská, sestra Henryka Rzewuského a později choť francouzského spisovatele Lacroix, vášnivě do něho se zamilovala.

Mickiewicz získal si rázem srdce všech. Byl veselý, vtipný, pro vše měl vhodné slůvko, a výraz tlumené melancholie, který se obrážel v jeho tváři, činil ho tím zajímavějším, černé, hluboké oči plály vnitřním ohněm, jenž prozrazoval čistou a vášnivou duši. Havraní vlas splýval kolem vysokého čela a svěží ruměnec na líci byl znakem jaré a kvetoucí mladosti. Mluvil francouzsky výborně, s jistým nádechem cizího přízvuku, a rovněž dobře rusky. Zaujal pro sebe každého svou výmluvností, ale vždy byl upřímným. Neuměl pósovati, a snad proto získával si tolik přátel ve všem kruzích.

Salon Zeneidy Volkoňské vyrovnal se salonu madame Recamierové i madame Staëlové. Vysocí hodnostáři zemští, přední šlechta, proslavené krásky, učenci, žurnalisté, básníci, malíři a virtuosové soustředili se v něm k zábavám, jež při veškeré duchaplnosti byly svěží a veselé, četly se nejnovější literární práce, zpívalo se a deklamovalo. Kněžna též divadelní představení dávala aranžovati a její contrealt i promyšlená hra v roli Tankreda v stejnojmenné Rossiniho opeře uchvacovala všecky diváky. Nazývali ji „Severní Korinnou“ a na její řecký pokoj napsal Mickiewicz překrásnou báseň.

Mickiewicz se bavil, improvisoval francouzsky na dané mu thema, pouštěl se do milostných intrik. S paní Sobańskou a jejím bratrem podnikl v jeseni r. 1825 cestu na Krym, jejímž výsledkem byly čarovné „Krymské sonety“. Všecky dámy moskevské toužily po jeho přízni. Hraběnka Grujevová ani pomluv a klepů se neštítila, aby jej přilákala do svojí náruče. Mickiewicz pil plným douškem z rozkoší velkého světa, a když mu proto Czeczot trpké výčitky činil, odpovídal: „Možno bývati ve společnosti, možno tančit a zpívat, ba i karty hrát, aniž by tím vlast byla uražena; tato nijak nežádá, aby její rytíř, jako druhý don Quijote, vyzýval každého pocestného k souboji aneb odcházel někam na poušť.“ V listě ze dne 5. ledna 1827 vyznal otevřeně, „že netoliko jest hotov jísti chutný beefsteak Moabitů, ale i též maso s oltáře Dagona a Baala, když by měl — hlad“.

V té době as, rovněž na počátku r. 1827, přijela do Moskvy proslulá pianistka paní Marie Szymanowská, jejíž jméno bylo už tehdy známým celé Evropě.

Paní Szymanowská, již sedm let s mužem svým rozvedená, čítala právě 32 let života. Přivezla s sebou dcerušky svoje Celinu a Helenu, z nichž první mohla míti věku čtrnáct, druhá as patnáct let. Malewski, stálý Mickiewiczův soudruh, psal o nich ku svojí sestře jako o dívkách „hezoučkých, ale ještě písklatech“.

Mickiewicz již tenkrát s rodinou Szymanowských vešel v úzce přátelské styky. Byl vášnivým ctitelem hry na pianě a zvláště hra paní Szymanowské jej okouzlovala. Stal se brzy neodlučným jejich druhem, ale přes to vše nedá se mysliti, že by Celina nějak zvláště pozornost jeho k sobě byla připoutala. Paní Szymanowská ostatně dlouho v Moskvě nezůstala, odjelať za krátko do Petrohradu, kde byla jmenována dvorní koncertistkou.

Avšak i Mickiewicz ji tam záhy následoval. Koncem r. 1827 obdržel dovolení, aby přijel do Petrohradu, a za tím neprodleně, že se tam smí na dobro přesídlit. Moskevští jeho přátelé poctili jej při loučení skvostným pohárem, na němž byly vyryty verše J. Kirějevského.

V Petrohradě nastal básníkovi život rovně pohyblivý, jako před tím v Moskvě. Bydlil s Malewským v domě jakéhosi Jochima a na oběd chodívali k madame Rondeleux. Tam se stravoval skutečný výběr petrohradské intelligence, mezi ním Fr. Szemiot, Gothard Sobański, hrabě Walewski, později ministr Napoleona III., Turkułł, tehdy chéf ministerstva pro býv. království polské, Konstanty Rdultowski a jiní. Po obědě zasedlo se ke whistu, avšak Mickiewicz této hry nemiloval, dávaje přednost šachům. V soukromých domech býval též zhusta, a stýkaje se u Gaspra Zylwerta s Bulgarinem, nejednou jemu, bezkarakterní to stvůře absolutismu, ostře do pravdy pověděl.

V literární a umělecké společnosti petrohradské nezůstal Mickiewicz vůbec dlouho cizincem. Seznámil se s Oleszkiewiczem, k němuž přilnul nerozlučným napotom přátelstvím, s Alexandrem Humboldtem, jenž tam na krátko tehdy přijel, s básníkem Žukovským. Když r. 1828 také paní Karolina Sobańská přibyla do Petrohradu, došlo v jejím saloně i na setkání se s Puškinem. První rozmluva byla dosti chladná a nucená. Mickiewicz se Puškina tázal:

„Četl jste Hazlitta?“

„Ne.“

„Ale Schlegla?“

„Ne.“

„Sismandiho?“

„Ne.“

A tak se oba rozešli. Ale tři dni na to přijel Puškin sám k Mickiewiczovi a největší slovanští básníci devatenáctého věku srdečně k sobě přilnuli. Konávali spolu časté procházky a kdysi za prudkého lijáku, ukryti velikým pláštěm Mickiewiczovým, pod sochou Petra Velikého dumali o budoucnosti Rusi a všeho Slovanstva.

U paní Szymanowské byl však Mickiewicz hostem nejčastějším. S Malewským navštěvoval dům její téměř každého dne, nacházeje v rozhovoru jak s ní, tak s jejími dcerkami nemálo obliby. Jak důvěrně a přátelsky joviální byl tehdejší jejich styk, toho důkazem jest žertovný list Mickiewiczův, zaslaný paní Szymanowské dne 2. listopadu 1828. Básník v něm píše mimo jiné: „Od mnoha měsíců trvaly mezi naší básnickou Milostí a Její arcihudební Milostí, první ze všech pianistek, autorkou kapric, variací, romancí a contredansů etc. poměry sousedstva a přízně. Vědomo celému světu a nanejmíň desíti lidem, že nejednou společně jsme obědvali, ale i v družině Její arcihudební Milosti podnikali daleké cesty až k letnímu parku. Na neštěstí poměry tyto sousedstva i příchylnosti byly přerušeny a přetrhány, aneb raději přetrhány a přerušeny sběhem smutných událostí, jmenovitě za příčinou deště a bláta, druhé také drožek a ohromných ztrát, jichž jsme doznali na kaloších a deštnících. Usilujíce přec podle možnosti obnoviti dřívější příměří, uznali jsme za věc slušnou přijati pozvání na oběd se strany Její arcihudební Milosti a slibujeme k témuž obědu dychtivě vlastní osobou přisednouti.“

Nikofor, sluha obou přátel, a dle téhož popisu „mimořádný vyslanec a plnomocník dvora Jeho básnické Milosti“, měl pak shodnouti se dodatečně o následující ceremonial:

„1) Jeho romantická Milost vydá se na cestu v sobotu o třetí hodině, pěšky aneb v drožce podle okolností, zachovávaje nejpřísnější inkognito a kromě známých nepozdravuje se s nikým. 2) Na hranicích panství Její arcihudební Milosti Jeho romantická Milost bude uvítán dlouhotrvajícím bitím ve zvonek podle obyčeje od dávna přijatého. 3) Na to bude přijat kuchařkou, panskou neb jiným podobné hodnosti dignitářem. 4) Jeho romantická Milost vejde beze stráží a ozbrojen toliko několika epigramy, které, aby nedůvěra nebyla vzbuzena, budou tupé a nepřiostřené. 5) Poněvadž Její arcihudební Milost vždy uvykla objevovati se vyzbrojena zrádným úsměvem a pohledem pronikajícím, dá Její arcihudební Milost slovo, že podobných nebezpečných zbraní proti osobě Jeho romantické Milosti užívati nebude. Stejný slib vyžaduje se od osob, z nichž záleží její družina. 6) V případě útoku Jeho romantická Milost uvádí na výstrahu, že okamžitě zabarikáduje se fortepianem a začne hrát i zpívat své vlastní komposice, až s pomocí boží zůstane sám pánem bojiště. 7) Po přijetí a uvítání Jeho romantická Milost složí dary, a sice: Několik poklon tíže a délky neslýchané; des bons mots massifs d’une fabrique étrangère; plusieurs impromptus faits à loisir avec beaucoup de peine et de travail; des anecdotes d’une antiquité respectable et bien constantée. 8) Po čemž nastoupí oběd, jehožto uspořádání ponechává se úplně vůli Její arcihudební Milosti.“

List v takovéto stilistické formě mohl Mickiewicz napsati jenom tehdy, když jej už s rodinou paní Szymanowské slučovalo přátelství co nejintimnější, družnost, které už nebylo potřebí zachovávati jinak nevyhnutelného společenského decorum. Bylť sám velmi pečlivě vychován, a důvěrný tón, který v celém dopisu se jeví, jest pouze svědectvím, že básník nalézal u Szymanowských takřka svůj druhý domov. Sledy tohoto intimního poměru stopovati lze i v jiných jeho listech, humoristicky nezbarvených.

S Mickiewiczem mimo Malewského bývali v domě paní Szymanowské hosty též Daszkiewicz, Alaxander Chodžko a Odyniec. Společnost uměla býti veselou, a Mickiewicz zvláště rád škádlil se s pannou Celinou. Šlo jí už na šestnáctý rok a z dítěte vyrůstala v roztomilou a sličnou dívku. Potvrzuje to též Odyniec ve svých „Listech z cest“, kde kreslí její portret z r. 1829, tedy nedlouho později, těmito slovy: „Panna Celina je překrásná! Očima i pletí zcela Španělce se podobá.“ Ráda se bavila, měla však i své vrtochy, o kterých v listech pozdějších básník nejednou vzpomíná. Nicméně byla přístupna vřelým, srdečným dojmům a nejednou ozval se u ní ryzí a hluboký cit.

Mickiewicz měl její společnost rád, o tom nemůže býti pochyby. Avšak o patnácte let starší jsa nežli Celina viděl v ní pouhé děcko a takto se k ní též choval. Ke svým žertům pak nejednou připojoval vážný tón mentorský, kde se k tomu příležitost naskytla a dobré jeho rady nemíjely se z pravidla s účinkem.

Ale v srdci panny Celiny, jak dle různých úkazů možno dosti bezpečně souditi, pučel cit jiný, mnohem vroucnější. Nebylo ani divu: všichni, kdož k Szymanowským přicházeli, byli plni obdivu pro Mickiewiczova génia, a neméně oceňovaly se vzácné přednosti jeho povahy. Paní Szymanowská sama básníka našeho vysoce si vážila. Nad to ještě básnická sláva Mickiewiczova dospěla v této druhé periodě jeho činnosti vrcholu vydáním „Konrada Wallenroda“. Nadšení pro mladého, smělého básníka stalo se všeobecným a také ruské literární kruhy, jsouce většinou proti vládě v oposici, neodpíraly mu plného uznání.

Mickiewicz stal se způsobem snadně pochopitelným pro Celinu ideálem, o němž poněkud kapriciosní její hlavička zcela opravdově začala blouzniti. A snad ani příliš svými mladými sny se netajila. Bylať i paní Szymanowská nucena nad tím se pozastavovati, a přes to, že by si básníka našeho z celé duše byla přála za zetě, pokládala za potřebné, stavěti se lásce dcerky svojí na odpor. Čtouc dobře v nitru Mickiewiczově, věděla, že tehdy ještě srdce jeho pro Celinu vášnivěji nezabušilo. Ostatně vypravoval se Mickiewicz na dlouhou cestu po Evropě, a příští osudy jeho byly příliš záhadné, nežli aby prozíravé oko matky bylo mohlo v nich spatřovati bezpečný asyl pro dceruščino štěstí.

Prostřednictvím a mocnou protekcí kněžny Zeneidy Volkoňské obdržel Mickiewicz od ruské vlády průvodní list za hranice. Byla to milost vzácná, povážíme-li, jak tísnivě během delšího času by na něj internování v Rusku a podřízená služba při správních úřadech byly musily působit. Umínil si též kořistiti z dovolení toho neprodleně, a činil tudíž k odjezdu rychlé přípravy.

Pro Celinu byla zvěsť o brzkém rozloučení se s družným básníkem krutou ranou. Jak hluboký cit ovládl již tenkrát srdce dívčino, svědčí scéna, která v rodině Szymanowských se odehrála den před Mickiewiczovým odjezdem.

Jak Odyniec vypravuje, měli Mickiewicz, Odyniec, Chodžko, paní Szymanowská i její obě dcerušky stráviti večer společně v divadle. Když se naši tři přátelé v určité době pro dámy zastavili, shledali, že přišli jaksi nevčas. Celý rodinný kroužek nacházel se v jakémsi rozčilení, a tvářička panny Celiny, zakaboněná a všecka rozpálená, prozrazovala s dostatek, že tato rozladění onoho byla příčinou. Když pak byla učiněna zmínka o divadle, suše prohlásila, že nepojede, protože ji „strašlivě bolí hlava“. Odyniec domlouval a přemlouval, aby jela přece, a snad by byl toho i dosáhl, když pojednou Mickiewicz, stálou její odpovědí: „Ale když já jeti nemohu!“ stav se netrpělivým, zvolal popuzeně: „A zajisté, líp nejeti, nežli dělat dále takové grimasy!“

Celina odvětila s nemenší příkrostí: „A zajisté, že nepojedu!“ Vydali se na cestu do divadla tedy bez ní a pouze Odyniec vrátil se zpátky se schodů, aby s přivolením paní Szymanowské zkusil štěstí ještě jednou. Vkročiv do salonu spatřil tam dívku seděti u stolu s podepřenými lokty, která, rukama zakrývajíc sobě tvář, usedavě plakala. Když pak viděla Odyńce, vzchopila se a odběhla do druhého pokoje.

Tato událost, již předcházely patrně ostré jakési domluvy se strany paní Szymanowské a v nichž Mickiewicz, jak nelze pochybovati, měl důležitou úlohu, staví poměr obou mladých lidí ve světlo zcela jasné. Avšak tragického zabarvení dostalo se zmíněné episodce tím, že byla posledním jejich setkáním na celou řadu let. Mickiewicz z příčin nám nevalně povědomých musil hned na to časně z rána odjeti, aniž mu zbylo času, aby s rodinou Szymanowských se rozžehnal. Bylo to 14. května r. 1829 a teprve následujícího dne mohl z Kronštadtu poslati paní Szymanowské lístek tohoto znění:

„Dieu dispose. Ať Vám povědí, jak se to stalo, že jsem se ani s Vámi nemohl rozloučit. Co jsem nad tím vytrpěl! Buďtež zdráva, drahá paní, i rovněž drahé slečny. Píšu to na parníku a posud ani nevím, zůstanu-li zde na noc. Adieu, druhý lístek z Bukovce. Listy a směnky jsem obdržel. Adam.“

Odjezd tak náhlý rovnal se téměř ztrátě na vždycky. Jak svědčí Malewski, u Szymanowských „všude slzy: u jedněch osychají, u druhých ještě plynou“. Zdálo se opravdu, jako by „vlastní jeho rodina jej oplakávala“, a pokud se týče Celiny, psala mu paní Szymanowská sama: „Celina taktéž silně plakala, a když jsem k ní pravila: ‚Odjel — kdo ti teď říkati bude pravdu?‘ Dala se do takového pláče, že až se jí nosem krev spustila.“

Na tom však nebylo dosti. K listům paní Szymanowské připisovala Celina i později ještě vždy několik slov, naivních ale srdečných, v nichž mu děkovala „za dobré jeho rady, které jí vždy dával“, ujišťujíc, že „bude hledět z nich kořistit“. Básník rovněž v první době po odjezdu psával do Petrohradu velmi často, vzpomínaje na „hádky s pannou Celinou“ a těše se, že „stále míň bývá kapricí“. Avšak listy jeho později řidly, až konečně stávaly se pravou vzácností. V některých se též poptával, jestli už Celina nezadala své srdce, a 20. února r. 1831 dokonce napsal: „Celinka již dojista se provdala. Nevěděl jsem, kdy jí mám píti na zdraví. Zamlouvám pro sebe držeti při křtu jejího syna, a byť par procuration…“

Nebylo v tom ani stínu nějaké touhy, ani žárlivosti. Na místě těchto obou doletovaly na břehy chladné Něvy zvěsti o jakési bohaté aristokratce Evě, při nichž srdce ubohé Celiny as dojista nejednou pukalo. Jedinou útěchou býval jí snad tehdy její památník, do něhož jí byl Mickiewicz, krátce před odjezdem, vepsal tyto verše:

„Verbovat začínají: z dálky, bez ustání
zřím spěchat pěších jezdců bezpočetné davy;
jak prapor vlající své jméno každý staví
a v albu rozbit chtějí tábor různých zbraní.
Stane se! Budu tehdy sivý rek a mžikem,
svou veda v hoři mysl let svých mladých splavem,
vyprávět budu druhům, na křídle že pravém
jsem v armádě té býval prvním granátníkem!“

II.

Uplynulo několik let. Nové mohutné dojmy, nové bouře přehnaly se životem Mickiewiczovým. V Berlíně seznámil se s Garczyńským. Ve Výmarech pravil mu Goethe: „Ty’s nyní největší básník v Evropě — Goethe již vstupuje do hrobu.“ Italie konečně všemi svými kouzly obklopila jeho ducha a v Římě došla ho zvěst o neblahém listopadovém povstání. Pod blankytným jižním nebem vypučela též druhá jeho vášnivá láska. Eva Ankwiczova byla velikého básníka hodna. Doby, které po jejím boku prožil v Italii a ve Švýcařích, náležejí k nejslunnějším dnům jeho života. Avšak toto štěstí mělo jen krátké trvání. Trpký, neúprosný osud rozdělil milence na vždy, zanechávaje v Mickiewiczově srdci bolestnou, nezacelenou jizvu.

V Ženevě setkal se Mickiewicz s mladistvým Zygmuntem Krasińským. Odyniec, který na všech jeho cestách byl mu stálým druhem, rozloučil se s Mickiewiczem již na podzim r. 1830, načež po krátkém pobytu ve Francii se usídlil v Drážďanech.

Koncem r. 1833 nalézáme Mickiewicze v Paříži. Poesie jeho vydala nedlouho před tím své nejkrásnější květy: třetí proslavenou část „Dziadů“ a „Pana Tadeáše“. Avšak básník byl až do hloubi duše rozrušen. Přátely jeho Oleszkiewicze a Garczyńského urvala smrt. V emigraci zavládly bezúčelné spory, které pobyt mezi vlastními sourodáky činily básníkovi takřka nesnesitelným. Hašteřili se aristokraté s demokraty, konservativci s radikály, orthodoxní katolicismus vedl půtky s nevěrectvím. Nebývalo také bez všelikých pletich osobních. Mickiewicz čím dál tím více v sebe se uzavíral a podléhal znenáhla trudné melancholii. Přátelé, obávajíce se, aby roztrpčenost, která se ho zmocnila, neměla pro jeho ducha osudných následků, radili mu, aby se oženil.

Tehdy právě přibyl do Paříže dávný přítel Mickiewiczův dr. Stanislav Morawski. Znali se již ze studií universitních. Mimo to přijížděl Morawski z Petrohradu, kde dlouhou již dobu vykonával lékařskou praxi, a s tamějšími přátely Mickiewiczovými žil v srdečných stycích. V básníkovi obživly znova upomínky na tehdejší veselé dny, které oproti době přítomné tvořily tak nápadný kontrast. Hlavně ovšem doptával se na rodinu paní Szymanowské, věda, že proslulá pianistka zemřela r. 1831 cholerou.

Helena i Celina žily po smrti matčině nějaký čas v rodině Przecławských, nežli starší z obou sester se provdala za Františka Malewského. Po sňatku vzali k sobě novomanželé i Celinu: Tato měla se provdati ještě za živobytí paní Szymanowské, ucházeli se o její ruku jistý Erazm P., úředník v sekretariátě pro bývalé království polské. Jak se zdá, jednalo se mu hlavně o protekci ve dvorních kruzích, neboť když paní Szymanowská zemřela, vrátil Celině slovo. Snad to byl trest za to, že ideálu svého mládí nedochovala víry, a slyšíc o jeho lásce k Evě Ankwiczově, zasnoubila se s jiným…

O tom všem dověděl se básník od doktora Morawského. Mickiewicz sám s intimním svým přítelem Malewským po všechen čas od jejich rozloučení si dopisoval, a zrovna před nedávnem byl pozván za kmotra synkovi mladých manželů. Ke křtinám ovšem dostaviti se nemohl, ale přes to, že jej dr. Morawski zastupoval, dali novorozenci jméno Adam. Kmotrou byla — panna Celina.

Dr. Morawski, vypravuje o této události, dokládal, že mu při tom mimoděk na mysl připadlo, že by bylo dobře, kdyby Adam sám s Celinou před oltářem stanul — načež Mickiewicz odpověděl zamyšleně: „Ha! kdyby tu byla — kdož ví?“

Po nedlouhé době vrátil se dr. Morawski do Petrohradu. A záhy na to vřelým a srdečným listem žádal Malewského Mickiewicz otevřeně o ruku panny Celiny, jestliže ona a její sestra nic proti tomu nebudou namítati. Divným sběhem událostí stalo se, že před tím, než ještě list jeho došel do Petohradu, Celina již na cestě do Paříže se nalézala. Cestu nastoupila s paní Guerinovou, svojí sestřenkou, přes Varšavu, Vratislav a Drážďany, kde též na krátko navštívila Odyńce a jeho choť. Brzy potom přibyla do Paříže a u bratra svojí matky, Františka Wolowského, nalezla velmi vřelého přijetí.

Mickiewicz, dověděv se o jejím příjezdu, neotálel s návštěvou. Celina byla skutečná kráska, letory veselé a bezstarostné, a na pianě hrála výtečně. Básník pak po celý svůj život vášnivě měl hudbu rád, a již to stačilo, aby si přítelku svoji z petrohradských dob srdečně zamiloval. S přípravami ku sňatku se neotálelo a dne 2. července r. 1834 mohl už psáti Mickiewicz příteli Odyńcovi: „Čekáš zajisté dychtivě na moji odpověď. Nuže krátce a jadrně: žením se s Celinou. Mnoho bylo by ještě co psát, jak jsem v těch časech byl smutný a jak velice tíže života mne dusila. Uvidíme, bude-li lépe, nebo ještě hůře. Později budu ti psát obšírněji, neboť teď, jak se domyslíš, mám mnoho starostí. Celinka bude vám psáti též v krátce sama.“

Jaké to byly starosti, o nichž Mickiewicz se zmiňoval, snadně se domyslíme. Končilť se právě tisk „Pana Tadeáše“, a k tomu ještě bylo třeba vyhovět formalitám, jaké před každým sňatkem se vyskytují. Také byt a jeho nejnutnější zařízení bylo třeba opatřiti, pro básníka, jenž nikdy neměl pro praktické stránky života valně smyslu, nemálo obtížná to úloha.

Nicméně bylo záhy všem těmto potřebám vyhověno. Dne 21. července psal Mickiewicz Ig. Domeykovi: „Pane Ignacy! Zítra můj sňatek. Máš se tedy hezky obléci do fraku a přijíti o půl deváté ráno k Janovi, s ním pak před devátou hod. k Wolowským, odkud se odebéřeme k ceremonii. Nic o tom nikomu neříkej a dbej, abys se neopozdil. Adam. Dnes v pondělí 21ho. Zítra v úterý 22ho.“

Téhož dne strávil Mickiewicz večer u Wolowských. Dle pozdějšího vypravování Celiny, jak je nám zachoval Niewiarowicz, ujav tehdy v patrném pohnutí snoubenku svoji za ruku žádal, aby jej na okamžik vyslechla mezi čtyřma očima. Když odešli do zvláštního pokojíku, s neobyčejnou vážností a upřímností vypravoval Celině veškerou historii svého vnitřního života, netaje žádného citu, který kdy zmocnil se jeho srdce, ani vůbec čehokoli jiného, co by snad příští jeho choti mohlo dotknouti se nelibě. Když takto ze všeho se vyzpovídal, osvědčil znova, jestliže snad Celina chová nějaké obavy jak vzhledem k jeho minulosti, tak k povaze, aby jen otevřeně se vyslovila, ano, je-li dosud sama v sobě nerozhodnuta, aby se nerozpakovala upustit od zamýšleného sňatku. Celina však již necouvla — ideál její mladých snů stal se jí příliš drahým — a zvláště od toho okamžiku, co poznala andělskou čistotu jeho duše.

Nazejtří o 9. hod. ráno ve chrámu sv. Ludvíka v rue St. Croix byly vykonány svatební obřady. Přítomno bylo jen několik osobních přátel Mickiewiczových, mezi nimi Domeyko, Stefan Zan, stařičký patriarcha básníků polských Niemcewicz, Witwicki, Pacové, Parczewski, Górecki a nejbližší příbuzní Celiny. Domeyko a Zan byli družbami. Z emigrace ostatní nevěděl o sňatku nikdo. Po obřadech byla v domě Wolowských, jak svědčí o tom v denníku svém Niemcewicz, „pravdivě polská hostina“, kteréž súčastnili se svrchu již uvedení přátelé novomanželů.

Mladý párek usídlil se v rue de la Pépinière, v hezoučkém, přítulném obydlí, jež Celina v dopise k sestře Heleně Malewské ze dne 29. srpna 1834 líčila těmito slovy: „Bydlíme skoro na předměstí, ale máme hezký domek se zahrádkou, kde nikdo jiný nebydlí, než domácí a my. Zařídili jsme se co možná nejskromněji, ale pohodlně.“ O svém štěstí zmiňuje se pak dále: „Mohu té nyní ujistit, má drahá, že konečně jsem nalezla štěstí, o jakém jsem snila. Adam je pro mne světem, o nic více nedbám. Vycházím velmi zřídka, ty víš, že můj muž není přítelem návštěv ani etikety, ale máme za to několik přátel, kteří na nás nezapomínají… Budu hodně hrát na pianě, tím alespoň mohu rozveselit svého mileného Adama. Zlíbej ode mne milionkrát Františka, a všecky přátele pozdravuj. Kazia psala, že se chystáš vyplísniti mne za to, že jsem svůj úmysl záhy rozhlásila. Což jsem já tím vinna — štěstím úplně se mi hlava zatočila. Já dosud sobě ještě časem nedůvěřuji, ale blahoslavím tu chvíli, tu hodinu, i ty, kteří o tento osud můj se přičinili…“

Mickiewicz sám vyjadřoval se o svém domácím životě s nemenší nadšeností. Mezi emigrací ovšem kolovaly o jeho sňatku různé náhledy. Někteří namítali, že veliký básník ženiti se nemá, a že má svůj život posvětit výhradně dobru a slávě svojí domoviny. Jiní ho litovali, že si vzal dívku bez věna a že v brzku starosti o vezdejší chléb ubijí v něm básnický jeho talent.

Ať však věštby a předpovědi byly jakékoliv, tím spokojenost a klid, který nejslunnějším blahem ozařoval Mickiewiczovu domácnost, nezkalil se ani na okamžik. Ba spíš ještě rostl a přecházel v nejúplnější rodinné štěstí.

Prodlévaje koncem r. 1879 v Paříži viděl jsem v saloně Wład. Mickiewicze, syna slavného básníka, podobiznu Celiny Szymanowské.

Zjev vábný a poutavý, který pohledem dovede mluviti k duši a rázem získati si umí našich sympatií, hleděl ke mně z rámce, rozkošný typ Polky v životní velikosti s ostře vyznačenými, a přec delikátními rysy. Srdečnost, obestřená jemnou melancholií, dodávala zvláštního kouzla harmonicky modelované tváři. Vroubil ji bohatý černý vlas, a temné oči, stíněné dlouhými řasami, svědčily, že za nimi skrývala se duše hluboká i vášnivá.

Tak vypadati musila Celina v době libánek! Tehdy toliko, když ještě Mickiewiczovu domácnost ozařovalo slunce blahé, ničím nerušené spokojenosti, mohl umělec v rysech mladé choti básníkovy vykouzliti to zvláštní teplo, ten divně dojímavý výraz blaženého míru. A že Celina byla šťastna, z celého srdce a z celé duše šťastna, vyznala sama jásavým listem ku svojí sestře. V malém domku v rue de la Pépinière zahostilo se úsměvné a klidné veselí domácího života, v němž nebylo ještě žádného stínu a žádných teskných obav. Celina milovala svět a zábavy, ale z lásky k muži svému ráda všeho se odřekla. Připravovala choti oblíbená litevská jídla, nacpávala mu dýmku, vůbec byla výbornou hospodyňkou, která se uměla spokojiti málem a nikdy neztrácela dobrého humoru. Mickiewicz, při svých co nejvíce skrovných požadavcích v jistém smyslu labužník, často sám přinášel z trhu v kapsách svrchníku ovoce a zeleninu. Ale nejednou na svoji koupi docela zapomněl a přišed domů na vše usedl, způsobuje v přinesených pokladech pravou spoustu.

Únava a trpkost, které před tím zachmuřovaly básníkova ducha, roztály jako ledová tříšť před májovým sluncem. Ještě nedlouho před příjezdem dra. Stan. Morawského do Paříže, znechucen hádkami svých sourodáků a syt morální jejich prázdnotou, která v bezúčelném lomozu viděla spásu pro vlast, zamýšlel odjeti do Ameriky. Myšlénka ta mu již ani potom nenapadla — Mickiewicz v domácnosti své osvěžil, takřka omládl a nabyl opětně duševní rovnováhy.

Přechod tento byl příliš zřejmý, než aby ho byli nepozorovali intimní přátelé básníkovi, a nic na věci nemění, že Słowacki, dávaje o sňatku jeho zprávu své matce, v listu ze dne 7. listopadu 1834 jízlivě napsal: „Pan Adam, na místě professury, pojal v manželství dceru pianistky Szymanowské. Patrno, že to byl dávný román, který se začal ještě v sídelním vašem městě (Petrohradě); nevím, kterou to Marušku lapil, zdali krásnou neb dobrou. Opravdu, ani jsem tomu hned věřit nemohl, když mi o tom vypravovali, neboť Adam, to holý, suchý štěp, nejčastěji má tvářnost lokaje, někdy šílence od Bonifratrův, a nerad nosí na šatech knoflíky řadou přišité, ale trhá je, když jsou do páru…“ Dlužno k tomu připomenouti, že Mickiewicz čítal v té době necelých 36 let a nalézal se v plné mužné síle životní.

Rozhodný a protestující kontrast k tomuto obrazu, jejž Słowacki načrtl v patrné osobní podrážděnosti, tvoří tehdejší listy Mickiewiczovy. Tento ani v životě, ani v dopisech nepósoval. Skutečný genius je prostým a pravdivým. Nechť vytýkali Mickiewiczovi nepřátelé jeho cokoliv, neupřímnosti a klamné hry na zevnějšek neshledal u něho nikdo. On nepsal svých listů pro své budoucí biografy — ale za to jaký je v listech, taký byl ve skutečnosti. Nedá se to říci o každém z básníků i jinak vynikajících, leč tím vzácnější ceny a hodnější piety jsou písemné památky, v nichž Mickiewicz důvěrným přátelům svým vypravuje o svém domácím štěstí.

Již pátý den po svém sňatku psal Jeronýmu Kajsiewiczovi: „Nenaděješ se noviny, kterou ti oznamuji. Jsem ženat. Již týden bydlím ve vlastní domácnosti a právě teď žena peče mi zemáky. O podrobnostech svého oženění a nynějšího života později vám napíšu neb budu vypravovat, ježto vás musím někdy uvítati ve své domácnosti. Žena moje, Celina Szymanowská, jest dcera známé umělkyně. Měl jsem ji kdysi rád jako děcko dobré, čilé a veselé. Rozloučili jsme se netušíce a nepředvídajíce, že se někdy opět setkáme. Celina ztratila rodiče, a sňatek můj s jinou osobou nedošel ke skutku. Připomněli jsme si dávnou, dlouhou známost; přijela ke mně a hned jsme šli k oltáři. Nikdo z mých přátel až do poslední chvíle o tom nevěděl, můžeš sobě představit jejich podivení. Sňatek můj na několik dní přerušil v Paříži diskuse politické a skorem tolik interessoval novináře jako příjezd Lubeckého. Vše to bylo příčinou, že jsem vám nepsal tak často, jak bych byl chtěl… Měsíce podzimní míjely mi velmi smutně. Trpěl jsem spleenem a měl jsem často osobních strastí nemálo. Teď mi jest dobře.“

Bratru svému Františkovi psal Mickiewicz v srpnu: „Celý minulý rok byl pro mne smutný. Nemoc, a potom jakási tesklivost neustále mne soužila. Hledal jsem potěchy v domácím štěstí, pokud lze meškati doma. Ač oba nemáme jmění, dokavad žiji, budeme míti skývu chleba. Na budoucnost, víš, že myslím málo a docela mi to štěstí neotravuje, že nevím, jak to štěstí dlouho potrvá. Celina jest ženou, jaké jsem hledal, smělá vůči všem příhodám, přestává na malém, vždy jest vesela. Bydlíme teď ve vlastní domácnosti. Kdyby tě osud vrhl na francouzskou zemi, nalezneš u nás milující tebe rodinu, malý pokojík, polský baršč a kaši.“

Konečně v třetím týdnu manželství, na podzim r. 1834, popisuje básník příteli Odyňcovi svůj „medový měsíc“, jak Poláci libánkám říkají, takto: „Nuže tedy, drahý Edvarde, již třetí týden, co žijeme s Celinou ve vlastní domácnosti. Pochopíš jako starý manžel, že jsem neměl mnoho času, abych ti psal. Šířiti se o nynějším štěstí je dosud předčasno; tolik ti jen řeknu, že po celé tři týdny nebyl jsem ani jednou v mrzutém humoru, a často cítil jsem se veselým a rozpustilým, jakým jsem nebyl ode dávna. Přej mi pouze, aby tak bylo vždycky. Celina též říká, že jest úplně šťastnou a raduje se jak děcko. Tři týdny šťastné: dobré i to na světě!… Musíš také něco zvědět o naší domácnosti. Bydlíme daleko od středu města, v zátiší, jako na vsi. Mámo pouze tři pokoje, vlastní nábytek, brzy též budeme míti fortepiano. Ráno Celina vaří kávu, potom tak nějak hospodářstvím se zabývá, otáčí se, švitoří a směje se až do večera. Po nudách prvních návštěv zřídka někam vycházíme. K večeru dávná družina, občas k nám přichází Domeyko a několik jiných osob. Ale ještě moji známí nepřivykli úplně mému novému nábytku; trochu jsou ženováni.“

Tak uplývaly mladým manželům týdny a konečně měsíce. Štěstí od nich se nevzdalovalo, bylo stejně sladké a hřející jako v nejprvnějších dnech, snad proto, že zůstali v ústraní a krom vybraného kroužku přátel s ostatní emigrací se nestýkali. Když pak některý nevítaný host vetřel se o své újmě do jejich domácnosti, dovedl jinak dobromyslný a pohostinský Mickiewicz býti vzácné sarkastickým. Oblažen kdysi návštěvou jistého vysokomyslného aristokrata, zadíval se Mickiewicz na jeho z brusu nové rukavičky a pravil: „Víte-li, že nás glacé rukavičky přivedly do zkázy? Ano, glacé rukavičky, neboť takto vyvyšovali jsme se jakožto pyšní floutkové nad lid, který se nestydí, má-li ukázati své mozolné ruce.“ Rozumí se, že rozhovor tento nezůstal tajností a že emigrace básníkovi našemu nepříchylná krčila rameny nad tím, jak Mickiewicz pozbyl „chicu“ a zdrsněl.

Ještě větší pobouření nastalo, když Celina začala se oblékati dle rad a návrhů svého muže. Zdálo by se to v skutku neuvěřitelným, kdyby Mickiewicz sám v dopise k paní Klaudině Potocké se o tom nezmiňoval. „Dostala též co proto!“ dokládá v té příčině básník; „k černým šatům připojil jsem já dle svého konceptu mužský klobouček. To nás již u veřejném mínění dobilo.“

Nebylo tomu ovšem příliš dávno, co musil (28. ledna 1833) o svých stycích s emigrací napsati: „Já tu žiji nepříjemné v středu živlů cizích. Jedni mne nenávidí, druzí hledí na mne úkosem, doktrináři pokládají za blázna. Všichni hloupí svrchovaně, křiklouni a neschopní slaboši. Paříž jsem si tak zhnusil, že již sotva mohu zde vydržet…“ Poměry bezpochyby ani po půl druhém roce se nezměnily, neboť když Odyniec pojal úmysl přesídliti se z Drážďan do Paříže, Mickiewicz mu odpověděl: „Emigrace jest v takovém stavu, že bys tu měl mnoho nepříjemností a kromě mne a dvou jiných osob nemohl bys s nikým ani žít, ani si rozumět.“

Avšak tato „skutečná věž Bábel“, jak Mickiewicz časem emigraci nazýval, nemohla rozrušiti blahodějný mír jeho domácnosti. Dokud bylo léto, navštěvoval s ženuškou svojí půvabné okolí pařížské. Niemcewicz, který zároveň s Kniaziewiczem žil v Montmorency, nejednou srdečně je k sobě zval a ve svých memoirech o návštěvě básníka a „sličné“ jeho choti dne 4. září skutečně též vzpomíná. Pokaždé pak, kdykoli sám do Paříže se odebral, býval u mladých manželů vřele vítaným hostem. V téže as době zavezl Mickiewicz svoji choť i do Sèvres, kde sám před nemnoha týdny bydlil k vůli zotavení. Navštívili krom několika přátel rovněž dřívější jeho byt, odkud si chtěl básník vzíti s sebou do Paříže heliotrop, jejž tam zanechal.

„Jsem tak dětinský,“ psal při té příležitosti paní Klaudině Potocké, „že časem ve sny věřím a v rozličné věštby: heliotrop, jejž jsem měl v Sèvres, náhle uschnul, právě když jsem přijel, abych jej vzal s sebou domů!“ Byla to náhoda nebo předzvěst chmurné, trpké budoucnosti?

Je to poslední list Mickiewiczův z doby libánek. Rok na to, a sice dne 7. září, dosáhlo štěstí novomanželů vrcholu: Celina porodila dcerku. „Můžeš sobě představit,“ psal tehdy básník příteli Odyňcovi, „jaký v tom dítěti jest souhrn půvabu, ctností a předností. Matka každého dne nalézá nové a já znenáhla těmto nálezům věřit začínám…“

Ale štěstí — což je kdy jiného, nežli pěkný sen? Nastaly starosti o výživu, a když tyto jmenováním Mickiewicze professorem v Lausanně (r. 1839) a později v Collège de France (1840) na čas v pozadí ustoupily, dostavilo se neštěstí horší. Celina ochuravěla na duchu, což se opětovalo na to ještě dvakráte…

A přišly i doby, kdy Mickiewicz svojí choti, prodlévající tehdy ve Švýcařích, byl nucen psáti tato smutná a zoufalá slova: „Posýlám ti 70 franků, víc nemám; to, co jsi zanechala, nestačilo ani do konce měsíce. Zastavil jsem pouzdro na hodinky. Nemáme už nic, co by se dalo zastaviti!“