České besedy/Ženská rada

České besedy
Poselství	Ženská rada	Vražednice

Údaje o textu
Titulek:	Ženská rada
Podtitulek:	Žert k deklamací
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	České besedy. Sestavil J. K. Tyl. Praha : J. H. Pospíšil, 1842. s. 137–142. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Vždycky se mé srdce rmoutí,
Vidím-li, že děvčátko,
Pravé ještě poupátko,
Jako na drátkách se kroutí,
Jako páv si vyšlapuje,
Krček natahuje,
Očkem pohazuje —
Aby ulovila ženicha.
Dosti zle, že ta, co v koutku sedá,
Na mužského nepohledá,
Do klepet se dostane!
K čemu ještě hledat škodu?
K čemu lezti do prudkého brodu?
Neštěstí se samo namane.
A muž jest to pravé neštěstí;
To se vine, dotírá,
Burcuje a otvírá,
Až si cestu proklestí;
Nejkrásnější kvítí svadne,
Jež do mužských rukou padne;
A kdo s mužskými co počíná,
Sobě sám jen žíly přetíná;
Chraňte se jich, milé sestry — chraňte!
Zuby nehty se těm škůdcům braňte!

Pomyslete, co si dovolují,
K naší ujmě roztrušují!
Od pradávných, starých časů
Chodí světem tisíc hlasů,
Že je mužský — pán,
Ženě, aby poslouchala, dán;
Také prý to stojí psáno!
Ať si stojí —
Toho se jen blázen bojí;
Psáno, není ještě dokázáno.
Člověk snadno něco řekne,
Snadno také naškrábne;
Často však se péro smekne,
Jazyk do lží zahrábne;
A co chyba se lží na den vodí.
To se nám pak za pravidlo hodí?
Ne — a ne! My máme vlastní práva;
Jenom si jich pilně hleďme
Na svém stůjme — třeba seďme,
Jen ať nezahyne ženská sláva!
Okažme jim, že jsme paní,
Mužsky nic — anebo k hraní.
všecko jiné mějme radší,
Bály, šaty, promenády,
Malé klepy, tiché vády —
Všecinko je, milé sestry, sladší,
Než to mužské plemeno;
To jen k naší zlosti stvořeno!

Kdyby se však předce stalo —
Náhodou neb dopuštěním,
Svévolí neb donucením —
Že by se vám srdce zňalo,
Nebo že by vás dva spřáhli,
Abyste pak, jako v poutech,
Adonise měly ve všech koutech,
Aneb manželské již břímě táhly:
Tedy z počátku hned pozorně,
Potom škádlivě a názdorně;
Neboť větších nevděčníků není
Nad to mužské pokolení;
Ukažte jim prst,
Hned chtí celou hrst.

Začne-li vám tedy někdo vzdychat —
Nechtě, ať se moří,
Ať se koří,
Ať se plazí po kolenou,
Jmenuje vás vyvolenou
Královnou a bohyní;
Vy si točte při tom kudrlinky,
Nebo hleďte na prstýnky,
Nebo hlavou pohoďte,
Nebo „Hm, hm“ prohoďte.
Bude-li ho láska píchat,
Zahrozí snad, že se zastřelí:
Ať jen bouchne — ať jen větří;
Rána vyjde do povětří —
Srdéčko se zacelí;
Páni jsou tu hnedle s ručnicí,
Jen že mají — špatnou munici.
Chraň Bůh, abyste se lekly,
Nebo z outrpnosti změkly;
Hnedle byste pouta vlekly.
Nebojte se, že vám upejpání
Ženichy snad zaplaší;
To je teprv hodně shání,
U zdráhavých bývávají nejblažší;
A nech také jeden paty zdvihne,
Kopa jiných kolem nás se mihne —
Jenom když to — umíte;
Tuze rádi na pány by hráli,
Proto třeba v prudkém ohni stáli.

Tak si pěkně povážlivě,
Někdy hravě, někdy lstivě,
Toho posléz vyvolíte,
Jemuž ruku přislíbíte;
Ruku pravím — lásky nic;
Z té mu jen tak za čas jednou,
Když mu toužením již tváře zblednou,
Dáte almužnu — nic víc.
Běda, kdybyste se zapomněly,
S plným srdcem přivinout se chtěly!
Žena, která dobré oko ukáže,
Muži uzdu povolí:
Ať si raděj kámen na krk uváže,
Jíž je mrtva dopoly;
V prachu leží práva její,
Otrokem je na galeji.

Protož tedy — ale co se mučím,
Učednice mistry učím?
Cokoliv dám za radu,
Vy ji samy dobře znáte,
Od kolébky v hlavě máte —
Zůstanu radš pozadu.
Vlastní rozum vám tu káže,
Vlastní zisk vás k tomu váže;
Jen se chutě ozbrojte,
Tyranů se nebojte!
Však oni se nerozpráší,
Každý rád své pouto snáší.
Vědíť oni, že to jsou jen — řeči,
Že se jen tak — těšíme,
A že jsouce paní sebe větší,
Bez nich cenu předce tratíme;
A že zahřmí-li jen slovo pravé,
Tichounké jsme, poslouchavé,
A že metla v ženských rukou
Bývá jenom vlastní mukou,
A že — třeba přisolí,
Mužského předc nebolí.