Otevřít hlavní menu

Ženich na licho/Nové nesnáze

Údaje o textu
Titulek: Nové nesnáze
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 41–45.
Licence: PD old 70

V pěkné, jako padlý sníh bílé sukničce, v černém aksamitovém kabátku, okolo krku modrý hedbávný šáteček, na hlavě malý čepeček, pod ním dvě modré oči a kvetoucí tváře, takto stála Bětolinka u okna, když ji byl otec hosta svého vyrážeti pobídl. Avšak netoliko krásou leporostlého tílka a líbezností stříbrného hlásku, nýbrž i přirozeným důvtipem, vzdělaným úsudkem, vřelým citem a pravou ženskou jemností překvapila dívka z prostého mlýna žasnoucího spisovatele, respective zváče na komedii. Nechť se jakékoliv věci dotekl, ona uměla na každou trefně odpovědíti. Ona byla mnoho a dobrých věcí slyšela a četla, a přirozeným citem ze všeho ke své potřebě těžiti uměla. Stanislav tonul v rozkoši. V tom ale vrazil do dveří Nožička, divadelní cedulář a posluha, se vší submisí za permisí žádaje, že turbulanci činí, a odevzdal Stanislavovi malou zapečetěnou cedulku.

Nápis na ní zhotoven byl rukou ženskou, Stanislavovi zcela neznámou. Jaksi nelibě to jím trhlo, že mu přeochotný Nožička lístek od ženské právě před Bětolinkou dodal. Jak snadně mohla v té spanilé dívce důminka vzniknouti, kteráž by se ovšem nijak s jeho kvapně zrůstající nadějí nebyla srovnávala! A kdož ví, zdali ten lístek za to stál? V pochybnosti pohledl Stanislav na nevítaného poslíčka, jakoby se: od koho? a co to? tázati chtěl.

„Od panny Slatinské!“ prohodil tento velmi obratně, zvyklý jsa poručení tyranům svým, pánům hercům, na očích viděti. „Bude to něco velmi důležitého, neboť se při tom andělská Aurelie jako diblík smála. Já jsem tedy nechtěl promeškati —“

„Dobře, dobře!“ přetrhl Stanislav další jeho řeč, i byl by ho s chutí ze dveří vyhodil, že před Bětolinkou prozradil, od koho psaní přichází. „Bude chtít, abych s ní úlohu její v páně Rovinského benefici přeříkal. Podívám se na to, jak přijdu domů.“

„Neostýchejte se, pane Libenský!“ promluvila Bětuška, a Stanislavovi se zdálo, jakoby se při tom potutelně usmívala. „Nezdržujte se a přečtěte lístek bez odkladu. Kdož ví, co v něm důležitého.“

Stanislav mlčky se pokloniv, cedulku rozpečetil a četl stranou takto:

„Blahorodý pane! Rovinský mě ošidil, a vy jste mě obelhal. Vím jistotně, že s tou krčmářovic holkou dále míříte, nežli na dobrou benefici. Ale ještě nemáte ani to ani ono. V kuse Vašem nemohu hráti, poněvadž jsem zapálení krku dostala; a bude-li Váš milý přítel v Poličanech svatbu slaviti — to se ještě ukáže. Nemyslete, pánové, že jste Vy sami všechen vtip najali; já také něco dovedu.

Aurelie Slatinská.“

„NB. Roli jsem Vám chtěla nazpět poslati, právě ale pozoruji, že jsem ji na kudrlinky rozstříhala. Bylať psána na silném a hezkém papíře. Pěkně děkuji.“

Stanislav Libenský byl veselý človíček, vždy dobrého rozmaru; ale když byl ceduličku panny Slatinské přečetl, zdálo se, že ho veselost a dobrá mysl na vždycky opustí. A nebylo také divu! Všecko namahání, všecko těšení se, radost Ludvíkova, radost Lenčina, radost pozvaného a sejíti se majícího obecenstva, především ale radost spisovatelova, to všecko mělo nazmar přijíti! Strašlivě hrnuly se tyto myšlénky na Stanislava — a jiný byl by také snad pod nimi klesl, nikoli však Stanislav.

„A kdyby mě sám osud takovou odpovědní škrábaninu poslal — kdyby nikdo hráti nechtěl — hráti se musí přece!“ zvolal z hněvu, z lítosti a mrzutosti, a obrátiv se na patě k ceduláři odbyl ho krátkým: „Že je dobře!“

Ještě nevěděl, co mysliti a předsevzíti; nevěděl říkaje kde stojí, kam se obrátí, kde pomoci vyhledá: tu však padlo oko jeho na spanilou čtenářku Hájkovy kroniky, a mysl jeho pojednou se ustanovila. Blesk proletěl temností nemyšlének jeho, a rozpačitost ustoupila odhodlanosti.

„Račte milostivě prominouti,“ omlouval se před Bětuškou, „že jsem v obydlí cizím poněkud se zapomněl a z brusu nový monolog odříkával. Jsoutě však v živobytí lidském okamžení, jak Němec Schiller praví, kdy se člověk s mrzutostí tak blízko potká, že není divu, křikne-li na ni, aby se uhnula.“

„A což je to vašnostino potkání tohoto lístečku tak mrzuté?“ prohodila Bětuška. „Já bych byla v panně Slatinské samou lahodu pohledávala.“

„Trpkost je, hořkost, živá pelyňka, má nejdražší, a jestli vy z pramene laskavosti své na ránu mou sladiče nedáte — jsem zarmoucený člověk na věky! Nelekejte se — a vy se také nelekejte,“ mluvil dále k mlynáři právě se vracejícímu, i obrátil se k mlynářce, ježto z kuchyně přicházejíc čerstvou kávu a smetanu přinášela, a právě toho Stanislavova zvolání tak se lekla, že smetanu přelila. „Prosím tisíckráte za odpuštění,“ omlouval se v nesnázích postavený spisovatel Brunsvíka, „na mne se dnes neštěstí za neštěstím sype!“

„I aby to palečník potrhal!“ zvolal Koděra; „co pak se vám pod mou střechou přihodilo?“

„Cedulář přinesl panu Libenskému pelyňky plnou ceduličku od první milovnice zdejších pánů herců,“ řekla Bětuška.

„Ah, tedy něco zamilovaného?“ zasmál se otec její. „Nu, to se dá snad ještě narovnati!“

„Nic zamilovaného!“ dokládal se Stanislav, jedním okem na mlynáře, druhým na dcerušku jeho šilhaje; „a kdybych směl v Poličanech mluvit o zamilování, mluvil bych o tom s jiným andělem, nežli je ta prkenná hrdinka. Nyní však vězím v těžších nesnázích. Podívejte se na mne: tak vypadá přítel v celé své naději zklamaného herce. Panna Slatinská mi právě oznámila, že nemůže pro nemoc v páně Rovinského benefici hráti.“

„I to by v tom byli všickni všudy!“ lekl se Koděra. „A jak to tedy s Brunsvíkem vypadne?“

„Zle, a přítel můj si zoufati bude, nevěsta si vyrve vlasy a já skočím pod vaše kola — jestli nám nepomůžete!“

Obyvatelé Poličanského mlýna hleděli na sebe jako u vyjevení.

„Přízeň, s jakovou jste vy, mnohovážený a všeho vlastenského milovný pane, mne nepatrného uvítal,“ mluvil Stanislav dále, otáčeje se od jednoho k druhému, „laskavost, kteráž vám, drahá paničko, z očí hledí, a pohlednutí na vás, milostná i důvtipu plná panno, dodávají mně síly, vytasiti se s prosbou, obsaženou v těch krátkých slovech: aby panna Bětolinka na místě nemocné první milovnice — hrála!“

„Ah, ah — ah!“ zvolal Koděra s velkým podivením, všecku další řeč mu ale Stanislav překazil.

„Pomyslete,“ mluvil sám totiž dále, „že tím celé budoucí štěstí dvou hodných lidí založíte. Pannu Lenku sami dobře znáte — snad bývala i spolužačkou naší spanilé pomocnice — a za svého přítele vám ručím. On i potomkové jeho až do pátého kolena budou vás žehnati. Při tom také v celých Poličanech ani osoby není, kteráž by se pro Brunsvíkovu choť tak dobře hodila, jako vy, panno milostná; tak jsem si ji právě představoval — a celé Poličany zaplesají, až o tom uslyší.“

„Inu, všecko je dobře,“ zasmál se Koděra po dlouhém rokování; „já pomáhám rád každému, a toho Brunsvíka bych také rád viděl… A hanba to také není — jak? Co tomu říkáš, Bětuško?“

„Jestli nic nepokazím,“ pokrčila tato ramýnkoma, „a obstojím-li vedle Lenky — jí k vůli bych se o to pokusila.“

„Díky, díky, má spanilá kněžno!“ zavýskal Stanislav. „Budeme se učiti — a kdybychom o den později hráti měli — publikum dostane osobou vaší hojné náhrady.“

„Ale co pak řekne…“ zavrtěla mlynářka hlavou a pošeptala manželu něco do ucha. Ten však poněkud se rozhorlil. „Nejsem-liž otec?“ řekl. „Nevidím-li, co se děje a pro koho se to děje? Bětuška bude hráti, já uvidím Brunsvíka, a Pivečkovic bude míti svatbu.“