Ženich na licho/Divné noviny

Ženich na licho Josef Kajetán Tyl
Nové nesnáze	Divné noviny	Zkažená večeře

Údaje o textu
Titulek:	Divné noviny
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 45–51. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Stanislavovo přičinění nebylo nadarmo. Houfem valili se diváci do zámku, i byli mezi nimi lidé, kteří jaktěživi „na komedii“ nebyli. V Poličanech nevyváděli ještě diletanti kousků svých. Poctiví Poličanští měšťané a měšťanky nevěděli ještě, jak si koho ze sousedstva svého na divadle představiti mají, a tenkráte měla hráti dvě nejhezčí děvčata. Nebyl by se musel ani Brunsvík a Lev představovati, zvědavost byla by přece mladých i starých do zámku dohnala. Byloť, jak se říká, natlučeno. Hra se líbila, a hosté se rozcházeli s tím hrdým vědomím, že byli potřebnému komediantu milosrdný skutek učinili.

Neobyčejný hluk panoval ovšem tohoto večera na zámku, kdež jindy sotva co jiného hlasitě se ozývalo — kromě hrdla pana správce Rozvody. Ten ale dnes velmi tiše v pokoji svém seděl, to jest: se žádným se nevadil, avšak sám u velikém nepokoji vězel. Nevěděl ale, co ho to tísní, a děkoval Bohu, když se lidé po hře opět rozcházeti začali. Nezůstalť nyní také déle uzavřen, nýbrž pojav s sebou písaře, jal se ještě zámek prohledávati, jestli v něm něco podezřelého nezbylo. Byloť mu napořád, jakoby něco hledati a najíti měl, nemohl ale tajnému tušení svému předce porozuměti.

„Chvála Bohu, že je tomu smyslův mámení konec,“ mluvil sám k sobě; „po druhé bych toho tak na blízku netrpěl. Nechciť marnosti a zaslepenosti lidské podporovati. Ale tenkráte se jednalo o navrácení se ztraceného syna, o potěšení smířeného otce, a kdož ví, zdali také mně jednou někdo tu službu neproukáže. Ó prokaž mi ji, milý Bože!“ mluvil dále velmi tiše, zhluboka si při tom oddechna. „Léta moje jsou veliká, a srdce mé je smutné. I budu se říditi podlé milosrdenství tvého — a odpustím!“

Třesoucíma rtoma byl to slovo vypustil, a náramná tíže spadla mu s prsou.

Na dlouhé, k divadelnímu sálu vedoucí chodbě potkávali ho ještě jednotliví hosté. Žádný ho však neznal a žádný si ho nevšímal. Konečně mu vkročila do cesty vystrojená ženština. Ptala se na příbytek pana správce.

„Máte-li se zdejším správcem něco jednati, mluvte se mnou,“ odpověděl Rozvoda. „My tu býváme jedna osoba.“

„Ha, tedy vy sám, pane?“ zvolala ženská, jakoby se byla se šťastnou náhodou potkala. „Nuže tedy své řízení hned odbudu. Pane správče, vy jste dnes půjčil panské divadlo člověku, který toho nezasluhuje.“

„Možná,“ zamumlal správec; „vždyť je komediant. Měl jsem ale útrpnost, protože chce toho živobytí nechati.“

„Vaše útrpnost ochladne, až vám řeknu, že je ten člověk poběhlík.“

„Jako každý komediant,“ mumlal správec dále.

„Cestuje pod cizím jménem.“

„Komediant.“

„Má falešné průvodní listy.“

„Jakže? cože?“ zkřikl správec. „Falešné průvodní listy? Podvod nejvyšších úřadů?“

„Podvodník jest,“ mluvila žalobnice horlivě, „a nyní se dobrotivosti vaší vysměje.“

„Vysměje?“ rozpálil se nepříznivec herců. „Mně se vysměje? Proč by se vysmál? Nesmí se vysmáti!“

„To bych sama nepřála, a proto déle mlčeti nesmím. Důkazy mám v rukou; vy pak mocí úřadu svého učiníte, aby neodešel a podobných kousků i jinde netropil.“

„To již nedokáže; tady mu zatrhneme otěže! A proč bychom nezatrhli? Podvodníci, úlisníci, lháři,“ zlobil se dále, „spiknutí, úklady a lest! Počkejte, já vás naučím se starým Rozvodou komedii hráti! Důkazy máte v rukou?“

Neznámá žalobnice podala mu několik složených archů papíru.

„Bartoloměji!“ řekl na to správec k písaři, když byl před lampou na chodbě do papírů nahlédl. „Vezměte s sebou vrátného a drába. Najdete mezi komedianty člověka, jemuž Ludvík Rovinský říkají —“

„Jistě ho nalezne pán v hostinci „u zlatého soudku“, prohodila ženština.

„Nic, hostinec — já mu dám hostinec; pouta sem! Já mu dám zlatý soudek! Jděte, Bartoloměji, a kdybyste ho měl do půl noci hledati. Mé pokutě nesmí ujíti!“

I popoháněl písaře, aby si pospíšil, a nepozoroval ani, že se mu žalobnice poroučela. V tom ale známý sestřin hlas pozornost jeho na sebe obrátil.

„Bratře, bratře!“ volala totiž paní Anastázie, rychlejším krokem přibíhajíc a veliké svého srdce pohnutí nijakž neukrývajíc. „Dobře, že tě nacházím. Po všech pokojích jsem tě hledala.“

„Co se stalo?“ zeptal se jí správec, s podivením neobyčejnému chování jejímu se dívaje.

„Podívej se na mne!“

„Jsi také komediantka?“

„Nedopouštěj Pánbůh! Bratře, jenom mě ještě více nemať; leknutí a radost mě beztoho celou již pomátly.“

„Pošleme tě do Prahy. V Kateřinkách je místa dost.“

„Bratře!“ oddychla si paní Anastázie, a obyčejná její tichá, vlídná mírnost opět se k ní vracela. „Bratře, já tě vždycky milovala.“

„Chceš na mně něco?“ zabručel bratr. „Jenom se dlouho nerozbíhej!“

„Chci něco, nic ale z kapsy tvé. Z tvého srdce chci něco, Vojtěše!“

„Ze srdce nemám nic na rozdanou!“ vyhýbal se jí Rozvoda. „Co je to?“

„Já byla dnes v divadle.“

„Cože povídáš?“ trhnul sebou nepřítel všech divadel, rozpáliv se, jakoby sestra proti největšímu přikázání byla zhřešila. „Kde že jsi byla?“

„V divadle. Nezlob se. Toho potěšení nemohla jsem si upříti. Již tolik let jsem k podobnému podívání nepřišla, a dnes to říkajíc míti u huby a nenasytit se?“

„I bodejž bys se —!“ rozkřikl se správec; ale paní Anastázie ani dost málo se nehrozíc, s přirozenou sobě lahodností do očí mu pohledla a jakoby nic se ho ptala: „Co pak?“ — „Nic!“ zabručel onen, mírností její přemožen, a poněkud se obrátil. Ale také tím nedala se paní Anastázie mýliti a začala vypravovati:

„Když bylo po hře, vyvedl mladý muž, který tě ondyno o sál prosil, člověka na jeviště, pro kterého se dnes vlastně hrálo. Bratře, své divy jsem viděla! Hádej, kdo to byl?“

„Ničema, podvodník, tulák to byl! Slyšel jsem již. Tady však dodělal. Já těm poběhlíkům okáži, co je pokuta!“

„Pro milý Bůh! bratře, již tedy víš, a přece tak nepřirozeně své otcovské srdce zatvrzuješ? Bratře, já tebe vždycky milovala —“

„Ale u všech všudy, co pak má tvé milování a otcovské mé srdce s tím podvodníkem dělati?“

„I ať tedy také jednou otec nebeský milost svou před tebou uzavře, jako ty ji před synem svým zavíráš! Ale to ti povídám, Vojtěše, Bůh nám to oběma odpusť, že se takto rozejdeme! ale to ti povídám, Leopolda se ujmu nyní já. Já s ním promluvím —“

„Sestro — Anastázie! o kom to mluvíš?“ podivil se bratr její, a jakoby slovům ženy rozhorlené co věřiti nebylo, u veliké pochybnosti na ni pohlížel.

„Nu, o tvém Leopoldovi, o člověku, pro kterého se dnes tady hrálo. A nevidíš-li v tom řízení boží, kteréž ho tak blízko k otci přivedlo —“

„Syna mého?“ ztrnul správec, a srdce mu začalo bouřiti, jakoby mu všecku krev do tváří a z očí vyhnati chtělo. „O tom nic nevím!“

„Nu, Bohu budiž chvála, tedy se ho také tvá nekřesťanská slova netýkala! Jak povídám,“ pokračovala paní Anastázie zase plna dobroty, „svým očím jsem nevěřila, když na jeviště vystoupil; ale když ústa otevřel, tu jsem se přesvědčila, že je to náš Leopold. Bylo mi při tom, jakoby mě meč projel, a musela jsem vykřiknouti, že se celé publikum po mně obrátilo. Já však hned na jeviště, — ptám se na beneficianta; on ale byl již s přítelem svým odešel.“

„Leopold, můj Leopold!“ mluvil správec sám k sobě, nemoha se ubránit otcovskému pohnutí, ježto v něm, délkou času oblomeném, při nenadálé zprávě o synovi mocně se zmáhalo. „Nikoli, sestro! nikoli, ty jsi se přehlídla. Kdyby to byl syn můj, spěchal by k svému otci.“

„Bůh tě za to slovo naprav a potěš, bratře!“ zvolala paní Anastázie s radostí. „Nevíš-li ale, co jsi Leopoldovi na mnohou jeho prosbu zakázal? On se tedy snad bojí přijíti otci svému na oči.“

„Bojí!“ řekl správec. „Tedy jsem skutečně tak strašlivý, že se mě vlastní dítě bojí? Anebo jsem ho měl ještě pochváliti, že mi žalosti nadělal? Nejsem-li otec? nemohu-li trestati? Já jsem otec dobrý, povolný, ale on je dítě nezvedené, tvrdohlavé, sice by již dávno na srdci mém spočíval.“

„Leopold nemůže ještě ani věděti, že jsme se od nedávna do Poličan dostali. Chceš-li ho ale viděti —“

„Nechci, nic! On jest neposlušný kluk! A kdo že jest? Koho že jsi to poznala? Člověka, pro něhož se tu hrálo? Nu, těšme se, toho zde brzo uhlídáme. A proč bychom neuhlídali? Já ho dal právě jako poběhlíka zavříti.“

„Pane na nebi!“ lekla se paní Anastázie, nevědouc, o čem bratr vlastně mluví.

„A úřade na zemi!“ doložil správec. „S falešnými průvodními listy po světě jezditi, vinu na vinu nakládati! Já se těšil, že mi jednou kajicný před oči vstoupí — a proč by nevstoupil? „Otče, chybil jsem; ale odpusť!“ A proč bych neodpustil? Otcovské srdce jest hluboká míra milosti, ale mělká na hněv. On je však nezvedený, tvrdohlavý, a já ho nechci viděti!“

Kvapnými kroky odešel po těchto slovech do svého pokoje. Zhluboka si oddechnouc, brala se paní Anastázie za ním i vešla k němu. On si jí nepovšímaje, v zápasu s přirozeným citem a odporující hlavou semotam přecházel.

„Bratře!“ promluvila konečně paní Anastázie hlasem líbezným a prosebným, a bratr porozuměl jedinému slovu tomuto lépe, nežli desíti archům psané supliky

„Já ho musím trestati, já jsem otec a úřadní osoba,“ řekl na to po chvíli. „Ale tobě neublížil, proti vůli tvé nejednal, ty s ním nakládej, jak se ti líbí, a pomysli při tom, že je syn tvého bratra.“