Žalmy Davidovy/Žalm 39

Žalmy Davidovy František Šebesta
Žalm 38	Žalm 39	Žalm 40

Údaje o textu
Titulek:	Žalm 39
Autor:	neznámý
Zdroj:	ŠEBESTA, František. Žalmy Davidovy. Hustopeče, 1912. Soubor:ŠEBESTA, František - Žalmy Davidovy.djvu
Licence:	PD anon 70
Překlad:	František Šebesta
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

$\paper {paper-width = 16\cm} \header {tagline = ##f} \score { \new Score \with {\remove "Bar_number_engraver"} << \new Voice = "discant" \relative e' { \clef "treble" \key a \minor \time 4/4 e2 e4 f g2 a g4 c c b c2^\fermata r c c4 c b2 a g2. fis4 g2^\fermata r g a4 a b2 g c4 b a a g2^\fermata r e g4 a c2 b a2. gis4 a2^\fermata r e f4 f e2 d g!4 g a2 b c^\fermata c b4 a d2 c b4 b a2^\fermata \bar "|." } \new Lyrics \lyricsto "discant" { Jáť pra -- vil jsem, své zna -- je křeh -- ko -- sti: Cest svých chci še -- třit s_pil -- no -- stí, Bych ja -- zy -- kem svým ví -- ce ne -- hře -- šil, Se ne -- pra -- vo -- stí ne -- tě -- šil; A do -- kudž bu -- de hříš -- ník vlád -- nou -- ti. Chci ú -- sta v_uz -- du po -- jmou -- ti. } >> } \layout {indent = 0}$

Jáť pravil jsem, své znaje křehkosti:
Cest svých chci šetřit s pilností,
Bych jazykem svým více nehřešil,
Se nepravostí netěšil;

A dokudž bude hříšník vládnouti.
Chci ústa v uzdu pojmouti.

2. Tak k odporu též mlče pravému,
Byl jsem v tom roven němému;
Však mlčení mne tím víc bolelo,
I srdce ve mně hořelo;
A nemoha se ohně zbaviti,
Jal jazyk můj se mluviti.

3. Dej znát mi, Pane, konec mých všech cest,
A počet dnů mých jaký jest;
Ať krátkost žití svého prohlédnu.
Aj, na dlaň odměřils mi dnů;
A věk můj, byť let čítal sebe víc,
Jest před tebou jen jako nic.

4. Ach, nejpevněji člověk stojící,
Jest marnost rychle míjíci;
Tak pomíjí vždy člověk jako stín,
Jest marný každý jeho čin;
Ač schraňuje, se s bídou hašteře,
Však neví, kdo to pobeře.

☛5. Nač bych v svém, Pane, čekal doufání?
Na tebe jest mé čekání;
Ty vysvoboď mne z přestoupení mých,
A všeliký můj odpusť hřích;
O nevydej mne bláznům za posměch,
Neb v tebe doufám v bídách všech.

6. Jáť oněměl jsem pro mnohý svůj hřích,
A neotevřel jsem úst svých;
Neb tvoji skutkové mi zřejmí jsou.
Ach odejmi již metlu svou;
Sic jakžby mne tvá ruka sevřela,
Tvým trestem zhynu docela.

7. Ty člověka-li tresceš žehráním,
A jeho hřích svým šviháním;
Tu přivodíš jak mol hned k zetlení

k zetlení Vše jeho zdárné vzezření;
Neb zajisté jen marnost všeliký
Jest člověk malý, veliký.

8. O vyslyšiž mé, Pane, volání,
A nemlč k mému vzdychání;
Jsemť podruh zde, jak moji otcové,
A prach jsou moji údové;
Nech mne, ať mocí tvou se posílím,
Prv než se v prach svůj uchýlím.