Štědrovečerní robota

Údaje o textu
Titulek: Štědrovečerní robota
Autor: Alois Dostál
Zdroj: Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník třetí. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1884. s. 147–157.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Pan derektor Zíta byl náruživým lovcem. Honil nejenom sedláky po polích, lukách, po dvoře a v lese. nébrž časem si vyšel také s puškou na rameně s drábem po pravici a sedlákem honcem po levici do hvozdu rozsáhlých lesů ostrovských, aby se pobavil, vyhladověl a kuchyň nějakou pečínkou opatřil.

Zíta byl všemocným pánem na Ostrově, a panství jeho sahalo široko daleko, ani klidného života domácího robotníků ostrovských nevyjímaje.

Slovem, pan derektor hned druhým po Pánubohu, a chtěl-li, mohl býti nad něj. Jen potřeboval říci: „Pojďte v neděli mně sloužiti, musíte na robotu“ a kostelíček ostrovský bude učiněnou pouští.

A uměl svého panství Zíta dobře užívati. Až k zemi se mu klaněli sedláci; kdy potřeboval anebo nebylo potřebí, museli na pole s potahy nebo jen na ruční práci; kdy si jenom přál, orali robotníci pole, vláčeli, káceli v lese dříví, vozili, pracovali. Bůh chraň a uchovej, aby se někdo protivil a vzdoroval! Ten by ucítil, jak dobře dráb přitiskuje palec k rákosce nebo jak temno v panském žaláři. Sedláci poslouchali na slovo, a to těšilo Zítu.

V neděli, aby se také robotníci trochu povyrazili, bral jednoho nebo dva na hony. Honec musel prodírati se křovím, probíhati jetel a brambory, prolézati úskalí, by vyplašil panu derektoru zvěř hned na mušku. Tato robota nebyla psána v žádném urbáři. Pan derektor chtěl, a stalo se. Pak prý nebyl všemocným.

Honci zastávali psa. Zastřelenou zvěř přinesli ne sice v ústech ale v ruce a položili ji před derektora. Když byla prohlédnuta a pochválena, honec uložil ji na záda, přivázal ji ke starým upracovaným bedrám a šel znova nadhánět. Prodíral se, až mu tekla z rukou krev, skákal po kamení a trní, ostružinách a stoncích, až byly nohy rozedrány a nachovou krví skropeny. Roztrhl-li kde kazajku, co na tom; umazal-li se, proč nedal pozor, přišel-li k úrazu, bylo to jeho vinou. Pan derektor pohladil ohaře po honbě, na robotníka se rozkřikl, že je líným chlapem, a nedostal-li karabáčem, byl Zíta v dobrém rozmaru. Robota na hon s derektorem šla pořadem dům od domu. Pracovali-li robotníci na panském neradi, s odporem a jen z donucení, na tuhle robotu láli a chodili jen po třetím poroučení drábově. Vždyť utráceli-li na polích zdraví, těla, zde utráceli česť a lidskou důstojnosť. Než nebylo zbytí. Pan derektor měl již takové choutky, a robotníci stali se nástrojem jejich. Ba co více, Zíta bera sedláky na hony. domníval se, že jim dělá vyražení a milosť propůjčuje.

Když došlo chalupníka Vrtiše, byla tak pošmurná příroda, že se sedlákům ani nechtělo na pole, by se podívali, jak obilí roste na zadních honech. Pršelo a vítr „Krkonošák“ odfukoval z plných plic. Každý zasedl raději na dubovou lavici po obědě, nebo si vylezl na stáj a ve voňavém seně si schrupl. Ale Vrtíš musel. Pan derektor poroučel a pan dráb přidal vyhrůžku obvyklou: „Ne-li, před kancelářem trdlice a kláda.“ Chalupák zaklel, až se dráb poděsil, a zadupl, až se malá světnice otřásla.

„Jsme psy, že nás honíte po polích všedního dne a po lesích v neděli? Já chci míti pokoj a dost. V neděli sloužím jen Pánubohu a ne panu derektorovi.“

Vrtiš byl jako skála silák a když se dopálil, byl z něho strach. Dnes trochu churavěl a proto se protivil. Dětí má plno, role malý kousek, a co nevydělají mocné ruce, není. Dnes k vůli panské kratochvíli se utrmácí, unaví a zítra nebude moci vydělávati chleba dětem svým.

„Ale muži,“ domlouvala žena, „jdi k vůli pokoji na zámku. Kdyby tě zavřeli nebo jinak potrestali, bude z toho větší škoda, než když uděláš panu derektorovi po vůli.“

„Bože, kdy pak nás zbavíš té roboty, jež tolik svírá bedra naše! A k tomu ještě v neděli není pokoje. Místo Pánubohu budeme se klaněti derektorům. Berou nám vše: sily tělesné, srdce z těla, mysl z hlavy. Máme býti strojem, jenž by dle libovůle panské otáčel se na pokyn. Kdy nadejde den spásy?“

Vrtiš šel na robotu mimořádnou a nejtěžší. Vzal sukovici, vysoké boty a všední šaty. Na trhání jich dosti. Šel pomalu, jen co noha nohu mine. Bylo mu jaksi nedobře a pak, kdo pak jde rád nadháněť zvěř pušce detektorově; kdo pak rád prodírá se křovím, unavuje se, by šťastný lovec večer si pochutnal na pečínce? Co se dostane za to robotníkům? Nadávek a bití holí.

Myslí Vrtišovou mihlo jako bleskem, že se měli dávno vzbouřiti aspoň proti téhle robotě. Není zapsána, dělají dobrovolně. Předkové jednou povolili, šli na robotu a teď jim uvízla na krku. Proč? Poněvadž se neumějí ozvati a svrci s beder jho, jež lidské důstojnosti se příčilo.

Mluvil často se sousedy o tom, ponoukal je, radil, aby s sebou nedali orati a vláčeti, by se pozvedli a postavili hlavu proti nespravedlivému jednání derektorovu. Pokrčili rameny, přikývli hlavou, ten či onen zaplál okem; ale všicci veskrz mlčeli. Báli se. Dráb hrozil: „Na dvoře kláda, ve věži žalář, na kanceláři lavice,“ a hrozbu často splnil skutkem. To děsilo sousedy a robotovali dále na poli, v lese, ve svátek i nesvátek, slovem, kdy velmocný pán poroučel.

Vrtiš byl uvítán nadávkou. Pan derektor již čekal. I spustil: „Líná čeládko, jak dlouho budu vás čekati? Nezasluhujete žádné milosti; jen aby člověk držel stále karabáč a šlehal vás. Hýbej se, a, pak, jak jsi se to, hastroši, ustrojil? Což nemáš lepších šatů, proč přicházíš v roztrhaných botách? Není neděle?“

„Jdu na robotu,“ odvětil Vrtiš urputile.

„Ale na jakou? Jdeš se mnou na hon, a toho bys si měl vážiti, rozumíš! Dělám vám milosti, byste se trochu obveselili.“

„Robota jako robota, jedna horší druhé,“ odmlouval chalupák.

„A teď dost!“ velel lovec. „Rychle ku předu do černého lesa! Ať prohlídneš všechna křoví a nenadbíháš do rány. K vůli tobě si nebudu kaziti rány a pouštěti zvěř.“

Šli. Pan derektor vzadu s drábem, soused Vrtiš napřed. Na nádvoří dostal sukovitou hůl a několik řeménků pro zvěř.

Nastal hon. Vrtiš prodíral se křovím, až se mu do noh zadíralo, odhrnoval větve, z nichž se hojný sypal déšť, přeskakoval strouhy a tloukl holí na drva. Vybíhali zajíci, srnky, rozlétli se bažanti, koroptve, a rána houkala za ránou. Však pan derektor dnes jakoby měl uděláno, nemohl trefiti ani jednoho zajíce, ani jednoho ptáka. Zlobil se. Jaká to ostuda pro vyhlášeného střelce a jaké sklamání chutné pečínky!

Zíta klel a hnal honce dál a dále do lesa. Musel prolézti každou houšť a zatlouci na každý strom. Nedbal, že Vrtiš unaven, rozedrán, že se mu prýští krev z noh, byl nemilosrdný.

Tu se honec ztratil v houští; pan derektor čekal s puškou na líci. Kde nic, tu nic. Tu něco šustlo, zajisté srnec. Bác! a ze křoví se ozval úpěnlivý hlas: „Ježíš Maria…!“

Vrtiš byl raněn do nohy. Derektor se ani neohlédl na úpícího chalupníka, ale obrátiv se k drábovi dal mu rozkazy stranu ubožáka a otočil se cestou nejkratší k domovu.

Odvezli raněného, lékař vyřezal broky a vrchnosť milostivě dala nešťastníkům několik pytlů bramborů a zaplatila útraty. Všechna ves byla pobouřena. Nemohli přijíti na jméno derektorovi, láli, naříkali si do roboty, svolávali všechny svaté; ale nikdo prstem nehnul na obranu své cti a lidské důstojnosti, na ochranu svých paží, svých sedřených beder. Robotovali dále.

Za Vrtišem došlo jiného souseda na nedělní robotu a šel. Po chalupácích byli na řadě podruzi a šli. Každý se bál vyhrůžky. Na zámku si nehráli, ale čím hrozili, to splnili do slova.

Vrtiš dlouho si poležel na loži. Nemaje co dělati, uvažoval. Co? O robotě a panu derektorovi. Téhle bolesti mu neodpustí, kdyby byl jeden na světě. Jaké jemu připravil bolesti smrtelné, tak i sám jich zakusí.

Chalupník přemýšlel, jak by se pomstil. Dlouho nemohl najíti cesty k ukojení své touhy, až se zdálo, že u cíle. Šlo by to, jenom kdyby pomohli sousedé. A proč by nechtěli? Což netrpí také vrchovatou měrou? Nenatrápí se derektor všech do roka dost a dosti?

Ať také jednou pozná, že robotníci mají v hlavě rozum, že se dovedou jednou vztyčiti proti svým tyranům.

Zatím noha byla zdráva a blížil se veliký hon štědrovečerní.

Napadlo sněhu a na střechách „praskaly šindele“. Zima zatloukla na dvéře, pokryté rohožkami, prorazila i nejtlustší „kožichy“ kolem chalup. Stromy prohýbaly se sněhem, od větve k větvi táhly se šňůry sněhových perel. Na potoku lesklý led, proražený před každým stavením v malou okrouhlou studánku.

O vánocích býval na Ostrově veliký hon. Pan derektor si sezval všechno panstvo z okolí na mnoho mil. Všechen Ostrov byl na nohou. Ani když přijíždí kníže jednou za čas prohlédnouti si panství, tolik není slávy. Brány tři a ze hmoždířů ran k nespočtení. Služebnictvo dvorské v parádě a dráb v nové uniformě. Stojí u brány, vypíná se a vitá hosty. Klaní se až k zemi a usmívá se přelíbezně.

Jenom když některý sedlák pokorně se plíží na dvůr vedle bohatých saní, dráb nehne ani brvou. Napřímí se a founí čekaje sám poklon od robotníků. Běda tomu, kdo pohrdným přeměří okem panského mušketýra!

Na veliké hony musejí všici sedláci, polo- i celoláníci, chalupáci a podruzi. Budou nadháněti, dělati veliká kola a stahovati zvěř. Dráb ohlašoval celý týden robotu na štědrý den. Pan derektor chce osadníkům udělati radosť a proto jim popřeje slavnostního vyražení. Však chce a poroučí, by se všici dali viděti ve svátečním šatě, s veselou tváří a v hojném počtě. Ať vidí panstvo, jak derektor Zíta je milován svými robotníky pro vyhlášenou laskavosť a lidumilnosť! Nebude-li splněn jeho rozkaz, ucítí co nejdříve, jak dovede otáčeti s neposlušnými robotníky.

A dráb vezdy dodal: „Na dvoře kláda, ve věži temnice a u kanceláře lavice…“

To dostačilo. Sedláci jako na svadbu přistrojení ve žlutých koženkách, s vysokýma botama, v kazajce a kožichu, s opaskem vykládaným dostavili se do jednoho. A smáli se, jakoby jim blaho a rozkoš květly životem. Ironie osudu!

Přimrazilo a sníh byl pokryt tvrdou korou. Ani lepšího dne nemohlo býti. Panstva byl plný zámek; ani pokojů neměli dosti, pan primator hradecký bydlel společně s ouřimským písařem. Dráb byl kolik dní na nohách, ani si neusedl, aby si trochu odpočal. Však se mu dostane odměny ve vratech, až robotníci potáhnou a on bude sekati pána. A hle, již šli. Hlavy sklopeny, ve tváři pláč a zlosť, oči zaryty do bělavého sněhu. Šat měli sváteční. Každý nesl sukovici. Zastavili se na dvoře, a když panstvo vyšlo ze zámku, na povel drábův všichni se rozepěli ve hlučné „Sláva!“ Některým sice hlas uvázl v hrdle, ale přece z blízkého lesa opětovala ozvěna: „Sláva!“ Dráb se div neprotrhl, jak křičel.

Panstvo zasedlo do saní. Pojedou do zadních lesů, a tam je hodný kousek cesty. Unavili by se. Sedláci šli v předu, v zadu a po stranách panských saní. Když to šlo s kopce, musili se pustiti do klusu, by stačili.

Vrtiš pobihoval od jednoho souseda ke druhému. Tu pošeptal slovo, tamo dvě; sedláci zakývali hlavou a chalupák byl ten tam. Přitočil se k jinému robotníku a zase o čemsi vyjednával. Snad umlouval, kde se sejdou po svatvečerní hostině ke hře, by dočkali půlnoční, nebo kam půjdou z rána koledou.

Když dorazili do lesa, panstvo ráčilo slézti a nastal hon. Robotníci udělali veliké kolo, obtáhli celý les muž vedle muže a stahovali se. Holemi tloukli na stromy a šťárali ve křoví. Zajíci vybíhali a pádili na druhou stranu. Jsou přivítáni palbou; otočili se a stáli čelem proti robotníkům. Opět zpátky. Pobíhali nikde nenalezajíce východu.

Panstvo střílelo jako do cíle. Pan derektor všude u předu. Zajíců již kupa u saní a ještě nebyli honci ani s jedním hotovi revírem.

Derektor Zíta pouštěl se na strany, odbočoval od střelců. To bylo největším jeho uměním, že střílel zajíce, kteří z kruhů se prodrali a do pole se pouštěli. Byli již jako ztraceni a srdce některého pytláka skákalo radostí, viděl-li vysvobozené ušáky před náhlou smrtí. Ale pan derektor obcházel, číhal a střílel jen což, aby co nejméně zajíců uteklo.

Do malého hustého lesíka zabíhali nejvíce. Nalezli tam úkryt bezpečný. Pan derektor namířil k lesu poroučeje robotníkům: „Dvacet mužů se mnou! Obtočíte les a ani mouchy ať nepouštíte! Sice…“

Zíta obrátil hlaveň k sedlákům. Výraznému tomu znamení porozuměli velmi dobře. Vrtiš s jinými byli pohotově. Div, že tak poslechli na slovo. Obtočili les a začali tlouci do dřev. Pan derektor pustil se do lesíka. Za krátko zmizel mezi smrčky. Dvě rány udávaly směr, kam se pustil. Vrtiš mrkl mi sousedy! Polovice robotníků odtrhla se od hlavního kola a přidalo se k honcům u lesíka. Pan derektor byl obklíčen kol kolem. Zazněly rány do stromů a panstvo vidouc sedláky pustilo k lesíku a namířilo k houštinám. Derektora nikdo nepohřešoval. Sedláci se stahovali a zvěř začala pobíhati a prorážeti kolo. Panstvo střílelo o všechno pryč. Nikomu nenapadlo, že by kdo v houštině byl. Střelci posýlali do lesa ránu za ránou. Ovšem středu rány nedoletěly, ale zvěře na pokraji padalo dost a dost,

Sedláci se usmívali. Ano rozveselili se a hlučné „Sláva!“ ozývalo se v lese. Raná za ránou do lesa lítala a zvěř divoce pobíhala. Kolo bylo menší a menší.

Co to, čím že zvěř nejde do středu a ven z kola vyráží? Všichni zajíci utíkali z lesa a padali pod rány střelcům. Posléze stál muž vedle muže a kolo bylo pramalounké. Ani zajíce nevyskočilo z houští.

Však byl zde nejlepší hon, padlo zvěře jen což.

Panstvo rozcházelo se po polích. Hon byl u konce.

Ale sedláci nic. Stahovali se, až stáli dva za sebou a kruh byl pramalounký. Již byli na jedné kupě a shrnuli se kolem — pana derektora Zíty, postrachu celého Ostrova, jenž klečel na kolenou a pro Boha prosil, jen aby už nikdo nestřílel do lesa. Puška ležela vedle na mechu.

Dle bledé tváře, vypoulených očí a potu na čele zakusil smrtelné úzkosti. A hnouti se nemohl. Jak by byl vyšel ze křoví, mohl napadnouti na ránu. Ani tamo nebyl bezpečen. Lehl a ani s sebou nehnul. Vida sedláky poklekl.

Robotníci se dali do hlučného smíchu. „Sláva“ ozývalo se hlučně lesem, hvozdy a stráněmi. Pan derektor pomstěn. Vrtiš se usmíval potutelně. Jeho hlava byla asi ve přímém poměru s tajným plánem robotníků. Také se pomstil za ránu, za bolesť.

„Pusťte mne!“ prosil a zároveň rozkazoval derektor. Zapomněl povstati, dosud klečel ve sněhu. Bál se přímo poručiti. Kdo může věřiti těm sukovicím, a panstvo s drahém nikde.

„Ne tak snadno,“ na to Vrtiš. „Něco za něco.“

„Co na mně chcete?“

„Až pan derektor slíbí, že zruší nadobro nedělní robotu, pustíme ho hned.“

Zíta váhal, ale na krátko. Co by tomu řeklo panstvo, kdyby ho takhle spatřilo? Ta tam by byla vyhlášená dobrotivosť a lidumilnosť.

„Slibuji.“

„Ruku na to.“

„Zde jest.“ Panský derektor podal pravici robotníku Vrtišovi, jenž pomohl Zítovi vstáti. Sedláci se rozstoupili a velmocný pán šel krotce ze zajetí. Hlučné a veselé „Sláva“ provázelo jej.

Panstvo již již se počalo ohlížeti po svém hostiteli.

„Je to oddaný lid. Jak se raduje, jak se veselí! Takový ani na deseti panstvích.“ pochvalovali si hosté panu derektorovi.

„Když člověk je vlídný a lidumilný, nejsou robotníci od svých pánů,“ pravil Zíta a myslil si něco docela jiného.

Večer v Ostrově o půlnoční zněla vánoční koleda mnohem veseleji než jiná léta.