Šlechetnosť, ozdoba dítek/Kdo má čisté svědomí, nebojí se

Šlechetnosť, ozdoba dítek Václav Špaček
Pohádka o třech přítelkyních	Kdo má čisté svědomí, nebojí se	Dukát a krejcar

Údaje o textu
Titulek:	Kdo má čisté svědomí, nebojí se
Autor:	Václav Špaček
Zdroj:	ŠPAČEK, Václav. Šlechetnosť, ozdoba dítek. Svazek I. Nové Město nad Metují : Bohdan Böhm, 1883. s. 40–44. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Parní dnové červencoví přinášejí pracovitému rolníku množství obtížné práce; neboť přichází doba žní, kdy se odváží úroda polní do stodol. Ale žně jsou pro rolníka zároveň dobou nejradostnější, poněvadž jej odměňují hojně za práce, které vykonával po celý rok.

„Símě je šťastně zaseto, bude-li mi také popřáno úrodu šťastně skliditi?“ tak asi přemítá pilný rolník, svěřiv roli své mnohoslibné semeno. „Budu-li ještě živ až obilí dozraje? A ponechá-li mne všemohoucí Pán do té doby na živě, nebude-li úroda stížena suchem a krupobitím?“

Tak asi přemítá rolník, a takovými myšlénkami obírají se, milé dítky, i Vaši snaživí učitelé, osívajíce dobrá naučení v srdce vaše. Kéž by přinesla i jejich setba užitek stonásobný!

A jak plesá rolník, dočkav se žádoucího požehnání Božího! Není tu požehnáno pouze jemu, je požehnáno každému; lidé chudí, kteří nemají polí, těší se na hojný výdělek, a dítky, které by ještě nezastaly namáhavé práce na poli, sbírají klasy. Vždyť je známo, že jsou v době žní celoroční prázdniny. —

Také Vít a Pavel, jejichž rodičové byli chudi, chodívali sbírat klasů. Za parného červencového dne o polednách nalézáme je na poli zámožného rolníka Dražila samotny; před malou chvílí byli zde také Vítův mladší bratr a Pavlova sestřička. Ti však odešli domů, když zvonili ve vsi poledne, aby se najedli a pak aby přinesli také každý svému bratru na pole prostý oběd, který matka na rychlo uvařila, neboť za chvíli musila jíti zase do práce. Starší bratří zůstali na poli přes poledne, aby více nasbírali: tak se šetří u chudých časem.

Vít byl pilen; ani na chvíli nepozvedl hlavy, kromě když měl tolik klasů, že nemohl již stébel v ruce zadržeti; pak zavázal klasy v kytici, donesl jí k ostatním a sbíral dále.

Pavel nebyl tak horliv; sotva že sehnul se pro klas, již se vzpřímil a pohlížel ke vsi, nepřichází-li sestra s obědem. A když jí neviděl, byl mrzut; naříkal na vedro, na hlad a na žízeň.

„Budeš-li pořade státi, nenasbíráš ničeho a hladu přece nezaženeš,“ řekl Vít. „Kdybys pilně sbíral, zapomněl bys na hlad i na žízeň, a oběd by ti pak lépe chutnal.“

Tak napomínal hodný Vít Pavla, ale ten jeho slov nedbal; za chvíli usedl na mezi a hleděl mrzutě před sebe.

„Nevím, co ti řekne matka, Pavle, až přijdeš domů,“ řekl po chvíli Vít; „vždyť bude po poledni ještě vetší horko, a přijde sem také více lidí. Pak teprve ničeho nenasbíráš.“

To Pavla zarazilo; viděl, že má Vít již o tři kytice klasů více. Povstal a sbíral opět; brzo však zmalomyslněl, vida, že svého přítele již nedostihne, a nedovedl přemoci svou lenosť.

Z lenosti plyne však obyčejně více jiných hříchů, a proto připadl Pavel brzy na hříšnou myšlénku, že by mohl míti za malou chvíli také o tři kytice klasů více. Na poli bylo totiž ještě několik mandel obilných snopů; kdyby vytáhl z některých snopů po hrsti klasů, měl by brzy tři kytice a na snopech by to nebylo ani znáti. Bohatému Dražilovi to zajisté neuškodí. Tak hleděl upokojiti Pavel své svědomí, které ho počalo před obmyšleným skutkem varovati.

„Nečiň toho,“ napomínal jej Vít; „nespravedlivě nabytá věc nebývá požehnána. Můžeme sobě vážiti, že nám popřál hospodář sbírati zde klasy. Pomni na přikázaní Boží! Hřešil bys proti Bohu a k hospodáři bys zachoval se nevděčně.

Ale Pavel pohlížel stále na skrovnou sbírku a nemohl odolati pokušení.

„Snad bys to Dražilovi na mne nepověděl?“ tázal se po chvíli Víta.

„Nerozběhnu se k němu hned,“ odvětil Vít; „ale přijde-li sem a bude-li se ptáti, udělal-li zde někdo škodu, povím to.“

„Však on se nebude ptáti,“ prohodil Pavel.

„Varuji tě ještě jednou a povím to tvému otci,“ hrozil Vít, ale Pavel stál již u snopů.

V tom se ozvaly před chlapci kroky; z hluboké cesty podél pole vedoucí vystoupil Dražil a blížil se rychle k chlapcům.

Pavla napadl takový strach, že upustil z ruky klasy a dal se na útěk.

„Počkej!“ volal za ním Dražil; ale Pavel uháněl polem k blízkému lesíku.

Tam se ukryl; za chvíli vystoupil z lesíka a blížil se pomalu k Dražilovu poli; ale tam nebylo nikoho.

Tomu se Pavel divil; nerozmýšleje se však, spěchal k místu, kde byl zanechal své kytice; nebylo jimi ani hnuto. Ale když pohlédl opět před sebe, zůstal jako přimrazen, neboť stál před ním Dražil. Sedel za srovnanými snopy, čekaje, až Pavel se vrátí.

„Proč pak jsi utíkal?“ tázal se hospodář, „neměl jsi k tomu příčiny.“

Pavel myslil, že měl k tomu dobrou příčinu, a mlčel.

„Ty jsi se mne zbytečně bál,“ řekl Dražil; „vím všecko. Vít mi to pověděl. Utíkal jsi, proto že’s neměl čisté svědomí.“

Pavel se zarděl hanbou.

„Nyní ti povím, proč jsem sem přišel,“ pokračoval Dražil, „chtěl jsem tě poslati do Bukovic. Vím, že tam dobře znáš cestu, protože jsi tam byl často u svého strýce; ale ty’s přede mnou utekl, a proto jsem poslal Víta, který se musí ovšem na cestu vyptávati. Od cesty jsem mu slíbil dáti pět snopů obilí; tolik by do večera zajisté nenasbíral. Otec jeho si je odveze večer domů. Kdybys byl šel do Bukovic ty, byly by snopy tvoje. Vidíš tedy, že jsi se mne nemusil báti; jenom tvé svědomí tě strašilo. Kdo má čisté svědomí, nebojí se.“

Pavel svěsil smutně hlavu.

„Nelituj tak příliš pěti snopů, ale lituj více své lenosti a zlého úmyslu.“

A Pavel toho skutečně litoval; poznal, že člověk touhou po cizím jenom si škodí. Byl vždy pracovit, spokojen tím, čeho docílil poctivou prací, měl čisté svědomí a nikoho zbytečně se nebál.